Václav Vydra se drží u koní

„Tady na Statku Malčany nepřespávám, i když tu máme i pár pokojů pro hosty. Moc se mi tu líbí a mám rád, když odsud nemusím nikam pospíchat. Ale je to tu hlavně o práci – i pro mě – a spát se vracím domů na chalupu, kde je také krásně,“ konstatuje náš průvodce domem pro lidi i přilehlými objekty poskytujícími zázemí i léčbu koním.

Jsme totiž v Institutu celostní péče o koně. Je jim tu přizpůsobeno úplně vše – chodníky kolem bývalého prasečáku i špejcharu, moderní box na krmení (kůň si s čipem v obojku na krku přichází podle své potřeby do speciálního boxu s automatickým dávkovačem krmení) a další vybavení prospívající kondici místních i léčených koní.

A také je odsud kousek k řece. Statek se nachází vlastně na poloostrově přehradního jezera.

„Opravdu jsem toto místo našel při vyjížďce na koni – před deseti lety. Koupili jsme to se společnicí od restituenta, který neměl pro skoro sedmdesát let chátrající objekty využití. Tak si dovedete představit, kolik se tady muselo udělat práce. Ale na rozdíl od minulého místa, kde jsem měl nedaleko odsud své koně na statku u kamaráda, tady jsme ve svém,“ pochvaluje si nejen kouzlo místa Václav Vydra.

„Odsud se nedá jet nikam dál. Maximálně zpátky nebo do vody,“ dodává se svým nezaměnitelným úsměvem.

„Vše má souvislost se způsobem, jakým jsem se začal starat o koně – ve chvíli, kdy jsem se rozhodl je mít celoročně venku, tak bylo třeba pro ně mít prostor. Nejen pastviny. Ale i zázemí se zpevněným povrchem i zastřešeným prostorem, ale bez boxů… S kolegyní a spolumajitelkou jsme hledali, až jsme našli toto místo podle našich představ pro pětadvacet koní.“

Léčit kopyta koní sem vozí jejich majitelé i z Rakouska, Německa či Švýcarska.

„Byly to tu ruiny po bývalém prasečáku JZD. Začali jsme celkovou rekonstrukci s místními řemeslníky a pomohl nám při tom i pan starosta. Kamarádi udělali tu nejšpinavější práci třeba při vyklízení půdy… Sám jsem si naprojektoval prostor pro koně,“ vzpomíná s tím, že – jak to bývá – hotovo tu nebude nikdy.

„Ráno sem z domova přijedu, udělám, co je potřeba – případně jedu s koňmi ven, když je čas, a pak odjíždím většinou rovnou do Prahy na divadelní zkoušky. Období zkoušek bývá obdobím časového stresu. Nejsem schopný vstávat v pět hodin a pak tu do devíti strouhat kopyta… Když mám volné odpoledne, tak se sem třeba na čtyři hodiny vracím a pak jedu zase na představení. Někdy to bývá honička.“

Václav Vydra si na povídání s námi udělal čas v době, kdy divadla zkoušejí s nadějí, že budou mít pro koho hrát. V Divadle Kalich chystají s Janou Paulovou hru Nikdy není pozdě. A v Hudebním divadle Karlín se „odvážili“ připravovat červnovou premiéru dalšího muzikálu Ondřeje Brzobohatého, tentokrát inspirovaného filmem Slunce, seno, jahody! V režii nikoli Zdeňka Trošky, ale dvorního karlínského režiséra Antonína Procházky.

„Jsem zvědavý, co z toho bude. V Karlíně hraji vždy rád a těším se i tentokrát. S režisérem Tondou Procházkou se znám léta a ve filmech Zdeňka Trošky jsem také namočený dost. Takže mohu v klidu očekávat, jak to dopadne.“

„Naše bydlení na Slapech není ani tak příslovečná cesta z města, ale vyhnání z města. Měli jsme byt v Praze na nábřeží. V domě, který restituent nakonec prodal a nový majitel ho chtěl mít prázdný. Vystěhoval, koho mohl, nakonec se mu podařilo vystěhovat všechny.

Citové pouto neměl a navíc se rozhodl celý vnitřek vykuchat, nechat jen obvodové zdi a ostatní vlastně postavit znova. Náhradní byt v Praze jsme nechtěli, tak jsme za vyplacené peníze pořídili menší byt v centru a pustili se do dalších stavebních prací u přehrady a zase jsme si při tom „užili“.

Vlastní „letní bydlení“ tam jsme měli v zásadě hotové už kolem roku 1989. To už je velký kus života! Když jsme to tenkrát koupili, byly to jen rozpadající se obvodové zdi rozestavěného domu zarostlé kopřivami. Rozbourali jsme to, otloukli tvárnice a z nich znovu stavěli nový dům podle návrhu kamaráda architekta Honzy Kleinera, manžela herečky Mileny Kleinerové, se kterou jsem byl kdysi v angažmá kladenského divadla,“ ohlíží se pár dekád dozadu oblíbený herec a ke svému věku dodává:

„S věkem je to akorát tak, že se nic neděje, jen všechno víc bolí a rychleji utíká,“ konstatuje náš hostitel, který bez problému jezdí na koni bez sedla.

„Na koně ještě sice vyskočím, ale už jen z nějakého vyvýšeného místa. Už jen ohýbání se při péči o koňská kopyta unaví. Musíte vyhovět koni a ne vždy při tom jde sedět na stoličce.“

Václav Vydra si uvědomuje, že koně tématem jeho ženy moc nejsou, ale prý ji bavilo být tady postrachem řemeslníků a dohlížet na stavbu.

„Jak to přešlo do normálního provozu, tak už to jde více méně mimo ni. Kromě toho, že drží kasu. Dělá nám pokladníka. Máme to rozdělené. Začali jsme to všechno dělat kvůli koním a výsledkem je i to, že je mi tady dobře. Akorát jsem zjistil, že když chci chovat koně podle svého, tak to musím sám i dělat.

Představa, že bych za to někomu zaplatil (a dobře, protože vím, co to obnáší), je hezká. Nenajdete ale člověka, který by to udělal podle mých představ. Bohužel se to netýká jen péče o koně, ale i obecně práce řemeslníků na stavbách, a tak vůbec… Něco se zkazilo.“