Za volantem transportní sanitky. Bíločervený volkswagen se vyrábí u Prahy

Jezdí jich spousty a díky různému výraznému zbarvení jsou dobře vidět. Přesto si jich tak nějak nevšímáme, bereme je jako součást civilizace. Řeč je o sanitních vozech, konkrétněji převozových sanitkách. Nejsou primárně určeny k zachraňování životů, spíše vozí do nemocnic na vyšetření ty lidi, kteří nemají jak jinak se tam dostat.

Přesto mají právo přednostní jízdy, modré majáky a sirénu a dle osvědčení o registraci jsou to „vozidla zvláštního určení“. Abyste je mohli řídit, musí vám být 21 let, i když se vejdou do celkové hmotnosti 3,5 tuny, a pokud jste řidičem sanitky z povolání, musíte pravidelně procházet lékařskými prohlídkami.

Takováto sanitka se objevila v novinářské flotile užitkových volkswagenů a já od ní držím klíče. Na první pohled to je jen polepený transporter generace T6.1 ve verzi „holobyt“. Má slabý motor, jen pětistupňovou převodovku, manuální klimatizaci a snad jako jediný příplatek dotykový centrální displej s podporou Androidu Auto, ovšem bez vlastní navigace. Není tu ani tempomat; ostatně, volant bez tlačítek jsem v novinářském autě také neviděl dlouho.

Důvod, proč tohle auto testuji, není vpředu. Je za přepážkou a když sanitku přebírám, mám hromadu dotazů, proč je vestavba provedená zrovna takto. Proč je třeba podlaha kropenatá nebo proč jsou sedačky vpředu látkové od Volkswagenu, ale vzadu modré koženkové od úplně jiného výrobce. A taky, k čemu je druhý, šedý klíč, který vypadá, že patří k polu z roku 1996.

Na ten klíč přicházím záhy – je od uzamykatelné schránky pod dvojsedačkou spolujezdců v kabině. Se zbytkem si spíš jen hraju a zkoumám, co to všechno umí, než pojedu na smluvenou schůzku se zástupcem výrobce tohoto auta – do FD servisu Praha v Kuří u Říčan.

„Máte v ruce úplně reprezentativní vzorek nejčastější sanitky dopravní zdravotní služby, která jezdí po českých silnicích. To znamená, tohle je nejčastěji užívaná značka, model a výbava… sanitního vozidla používaného v ČR pro přepravu nemocných, raněných,“ vysvětluje mi David Mašek, zástupce firmy.

Ta dodává zákazníkům vozy kompletní, není to tak, že zákazník přiveze své auto s požadavkem na přestavbu. Karoserii s podvozkem a motorem objednává firma v optimální konfiguraci pro přestavbu. Tenhle kousek přišel na dílnu nekompletní, ve stavu polotovaru – s předními sedačkami a přídavnou klimatizací pro zadní oddíl, to je vše.

Neměl ani vnitřní obložení. „My to obložení děláme takové, aby šlo dezinfikovat, omývat..., aby vydrželo každodenní užívání, kdy v tom autě převezou v průměru třeba pětadvacet, třicet lidí denně,“ vysvětluje dále Mašek.

Vestavba je z kompozitního materiálu, který je snadno omyvatelný a dezinfikovatelný a vydrží ty nejagresivnější dezinfekční prostředky. Všechno obložení je bílé, jen podlaha je modrá, kropenatá. Je na ní takhle vidět mnohem méně nečistot, a hlavně, nevyšlapou se na ní „cestičky“, které jsou vidět třeba na podlahách autobusů po pár letech používání.

„Moje“ sanitka je celkem osmimístná s tím, že přepravované osoby mohou jezdit pouze vzadu, kde je míst pět. Dvě normální sedačky těsně za přepážkou, jedno kolečkové transportní křeslo, jedna sklopná a otočná sedačka a jedno lehátko.

Sklopná a otočná sedačka tu má dva účely. Když na ní má někdo sedět, otočí se tak, že na ní člověk sedí normálně po směru jízdy, a zároveň další pasažér na transportním křesle za ní má kam si dát nohy. Nebo může sedák této sedačky, zůstane-li celá bokem ve směru jízdy, sloužit pro pohodlnější natažení nohy v sádře, je-li pasažér na transportním křesle právě takto momentálně handicapován.

Ono transportní křeslo je zaaretované ve své kolejničce v podlaze. Aby mohlo vyjíždět ven a najíždět dovnitř, má sklopnou rampu, opatřenou plynovou vzpěrou. Díky ní lze rampu zvedat jedním plynulým pohybem nahoru a druhým ji pevně zacvaknout na místo. Ergonomie používání, a s ní i rychlost, je úžasná.

Podobně je na tom lehátko. Sklopím krátkou rampu, vytahuji lehátko ven a jeho nohy s kolečky se samy napřimují. Když ho chci vrátit zpátky, trochu se rozjedu a ve správný moment povytáhnu jedno z táhel, které odjistí přední nohu. Tlačím dál a táhlo vytáhnu úplně, abych odjistil i druhou nohu, a pak už jen zacvaknu lehátko v jeho kolejnici.

K čemu je převozové sanitce takováto výbava? „Převáží ty klienty, kteří se nejsou schopni dostat na vyšetření nebo se nejsou schopni z nemocnice dostat sami domů,“ přibližuje Mašek její účel. Kdo má problémy s pohybem, nemůže dost dobře chodit nebo ani pořádně vstát z postele, na obyčejné sedačky by se těžko dostal. I přes to, že tenhle vůz má u bočních dveří výklopný schůdek.

Jak často tedy využije modré majáky? „Asi úplně minimálně, na druhou stranu, když je použije, tak asi má důvod. Je to při přepravě třeba dětských onkologických pacientů, oni musí být na vyšetření na čas… Dneska když vyjedete o hodinu dřív, tak vás překvapí situace na silnici,“ načrtává Mašek.

Žádné další úpravy, například na motoru nebo podvozku, ale tenhle transporter nemá. „Aby to bylo pro koncového klienta co nejlevnější, snažíme se maximálně využít tovární verzi, která je vždycky nejlevnější. Toto auto je nakonfigurované tak, abychom na něm nemuseli nic moc měnit, abychom co největší množství komponent mohli použít originálních,“ vysvětluje Mašek.

Třebaže tahle auta zákazníkům dodává FD Servis, nikoliv Volkswagen, právě z tohoto důvodu jezdí na servis nejčastěji do Volkswagenu. „U nás se objeví minimálně, třeba dvakrát během pěti let, když se něco uvolní, začne vibrovat, něco se nepovede… Naproti tomu, oni mají poměrně vysoké nájezdy kilometrů, to auto je schopné najet za rok třeba 120 tisíc kilometrů,“ říká Mašek s tím, že servis je hlavně olej, brzdy a podobné provozní věci.

Kolik taková přestavba stojí? „Běžná cena je od 350 do 450 tisíc bez DPH,“ odpovídá Mašek s tím, že většinu aut dodávají zákazníkům jako celek v ceně od jednoho do 1,2 milionu korun bez DPH.

Samozřejmě, jen tak někdo si sanitku nekoupí, aby v ní jezdil na nákup. Snad ale, když ji někde potká, bude vědět víc, co se skrývá pod její slupkou, a že se vyrábí i v Česku.

A jak se s ní tedy jezdí? Inu, jako s transporterem – tedy velmi dobře. T6.1 je velmi povedený užitkový vůz, jak jsem ostatně zjistil už třeba při týdnu s prodlouženým kouskem a obytnou vložkou.

Jenže ten byl oproti kabině sanitky docela dobře vybaven, a taky měl silnější motor. Zde mám naprostý základ, který se u prosklené verze Kombi dá v Česku koupit, což znamená 110 koní a manuální pětikvalt. Zrychlení tohoto hřebce na stovku je nekonečných 14,3 sekundy, a to s prázdným vozem – bez sanitní vestavby, bez pasažérů.

Dynamika tedy není jeho silnou stránkou. Na druhou stranu, historie nás učí, že když z (relativně) velkého objemu dává motor jen malý výkon, vydrží dlouho. Už pod dálniční stotřicítkou šestý kvalt vážně chybí, ale ve světle toho, jak tvrdá práce sanitku čeká, odhaduji právě houževnatost jako důležitější faktor než výkon a zrychlení.

Koneckonců, tohle auto má poněkud jinou metodu, jak se někam rychle dostat – modré majáky na střeše. Někomu mohou propůjčovat pocit, že je nadčlověk, já jsem z nich ale trochu nervózní, i když jsou vypnuté, natož abych je zkoušel v provozu zapnout. Jako bych za volant takového auta nepatřil. Jako by mě nemělo vozit na nákup a ke skoro-tchánovi.

Což tedy nepatřím a nemá, jeho účel je úplně někde jinde, ale myšlenky se mi daří zahnat a prostě jezdím transporterem – dodávkou po právu všudypřítomnou.

Nakonec tedy ani nevím, jestli vůbec můžu u takovéhoto auta napsat něco jako závěr. Zkusím to tedy jinak – dozvěděl jsem se víc o tom, jak a kde transportní sanitky vznikají, k čemu je to či ono, proč to je udělané zrovna takhle a jak těžký mají život. A to se nestává každý den.