Při práci na něj vinou kolegy spadl strom. Zůstal ochrnutý, i tak chce být pro své děti aktivním tátou

Martin vyrůstal v lesácké rodině a dětství trávil po lesích, které miloval. Později se stal dřevorubcem, ve svém oboru, kterému se věnoval jedenáct let, byl vyhlášený. V září minulého roku se ale pro něj vše změnilo.

„Kolega v práci mi „hodil” na záda strom. Šel jsem dolévat benzín a nevěděl jsem, že už začal kácet. On kácel rovně před nás, ale špatně si nařízl zásek, takže strom padal jiným směrem a spadl mi na záda. Já jsem jen slyšel, jak na mě volá, a když jsem zvedl hlavu, tak mě strom přimáčkl. Zůstal jsem při vědomí, necítil jsem nohy a cítil jsem, jak se mi do břicha dostává krev,” popsal nehodu, která se stala jedenáct dní po jeho svatbě.

Místo příprav svatební cesty tak musel být Martin vrtulníkem převezen do traumacentra v Českých Budějovicích. Pád stromu mu způsobil tříštivou zlomeninu 6 až 8 obratle s vážným poškozením míchy a další jiné zlomeniny.

„Když jsem se po operacích probral na JIPce, nemohl jsem moc hýbat ani rukama. Přehrával jsem si v hlavě, jak se to celé stalo. V tu chvíli si člověk uvědomí, že si jedenáct let buduje jméno, aby měl dost práce, a z minuty na minutu je to fuč a člověk neví, co bude dělat dál,” popsal tehdejší chvíle.

Téměř půl roku strávil Martin v nemocnici a rehabilitačním centru v Kladrubech. Kvůli koronavirové pandemii ho navíc nemohla manželka Veronika s pětiletou dcerou a dvouletým synem navštívit, byli odkázáni pouze na videohovory.

„Rodina mě celou dobu držela nad vodou. Manželka mi pomáhá hodně, od rána se mnou pravidelně cvičí. Chodíme spolu na procházky, na hřiště. Člověk se učí nové věci, aby mohl v životě pokračovat. Když je člověk zdravý, je spousta věcí samozřejmost, dnes můžu být rád za to, že se zvládnu sám obléct, obout se,” řekl Martin.

I přes veškerou léčbu a rehabilitace ale zůstává nadále ochrnutý od pasu dolů. Kromě milované práce se tak ani nemůže pořádně věnovat aktivitám s dětmi. Pomoci by mu mohl výkonný přídavný pohon pro mechanické vozíky. Ten ale stojí 128 tisíc korun.

„Například na hřiště můžu chodit jen se starší Anežkou, syn neustále někam utíká a kdyby mi utíkal třeba k silnici, tak za ním nedojedu včas. Máme tady v okolí také samé kopce, tam by nám pohon hodně usnadňoval to, že bychom mohli chodit na procházky všichni i s kočárkem a nepotřebovali bychom dalšího člověka, který by pomáhal tlačit,” vysvětlil Martin.

Přispět rodině na pohon na mechanický vozík můžete i vy formou dobročinné sbírky.