Hlavní obsah
Domácí násilí zažívá až 16 procent populace v ČR. Foto: Profimedia.cz

Za zdmi našich domovů se někdy odehrávají otřesné příběhy. Tam, kde by lidé měli nacházet pohodu, odpočinek a pochopení blízkých, často prožívají muka. To, jak lidé žijí doma, společnost dlouhé roky považovala za jejich soukromou věc. Nechtěla do toho jakkoli zasahovat. Nechávala to na lidech, aby si vše vyřešili sami mezi sebou. Pravda, hluk a křik občas rušil sousedy. Ti ale oběti nepomohli, protože se do toho nechtěli vměšovat.

Domácí násilí zažívá až 16 procent populace v ČR. Foto: Profimedia.cz
Násilí za zavřenými dveřmi našich domovů

Podobný postoj měla k těmto problémům i policie. „Domácí zabijačky“ ji nezajímaly. Tedy do chvíle, dokud „pod prahem dveří netekla krev“.

Dnes je to jiné i proto, že se změnila legislativa. Policie může vykázat násilníka z domova. To dřív nebylo možné. Také vzniklo více azylových domů, kam se může napadená matka s dětmi uchýlit, než se problémy vyřeší.

Téměř každý uzná, že domácí násilí je závažný problém, který nelze tolerovat. Lidé ale očekávají, že si postižený pomůže nějak sám. Jenže oběť, kterou násilnický partner dlouhodobě decimuje, se jen těžko dostane ze svého bludného kruhu sama, bez pomoci druhých.

Ve společnosti stále přetrvává mylný názor, že domácího násilí se dopouštějí jen nějací asociálové a opilci, ale ne lidé na první pohled spořádaní a slušní. To je další velký omyl.

Výzkum ukázal, že oběť vyhledá pomoc, až když je úplně zoufalá a na dně. V průměru po šesti letech utrpení. Brání jí strach o sebe, o děti, ale i stupňující se teror a stud přiznat svůj problém na veřejnosti.

Výzkum Bílého kruhu bezpečí, jedné z organizací, která nabízí pomoc postiženým lidem, ukázal, že násilí zažívá ve svém domově šokujících šestnáct procent populace v ČR. Navíc se většinou jedná o rodiny, ve kterých žijí děti.

Útočníkem nemusí být jenom muž a obětí žena

Často je to i naopak. Násilí totiž nepředstavují pouze rány pěstí do obličeje. Patří sem urážky, ponižování doma i před lidmi a veškerá slovní agrese. Ale také zákazy kontaktů s přáteli i s rodinou, finanční vydírání, nejrůznější hrozby a vynucování si kontroly nad celým životem partnera. Včetně vynucování si sexu a nepřijatelných sexuálních praktik.

Účinná obrana bývá jediná. Při prvních projevech násilí musí postižený dát jasně najevo, že tohle nebude ve vztahu trpět. Má k dispozici účinné prostředky, jak se bránit, a může partnera i opustit.

Zlu a násilí je nutné stanovit jasné hranice ihned, nenechat ho rozvinout. Pokud se tak stane a oběť se cítí bezmocná, musí se hned a bez studu obrátit na instituce, které jí mohou poskytnout pomoc a ochranu: ROSA, Bílý kruh bezpečí, Centra krizové intervence nebo Riaps.

Případně další státní instituce, které se starají o děti. Nasměrují rodiče tam, kde mu pomůžou. Každé napadení je nutné hlásit na policii a dát se ošetřit u lékaře. Kvůli důkazům o protiprávním a agresivním jednání.

Nejbližší jim mohou pomoci tak, že je citově, morálně a finančně podpoří, případně jim poskytnou azyl. Ale danou situaci musí chtít řešit samotná oběť – ta se může i rozhodnout svou situaci řešit s pomocí odborníků. Důležité je, aby oběť sebrala odvahu, kterou jí dlouhé týrání vzalo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků