Jak si lidé ve vztazích ubližují

Málokdo chce někomu jinému záměrně ubližovat, přesto to mnozí děláme, aniž bychom něco řekli. Stačí totiž i dramatický povzdech v nevhodnou chvíli a problém je na světě. Stejně tak je mocná i řeč těla, ve které se odrážejí naše pocity i nálady v danou chvíli.

Jde tedy o poměrně „mocnou” zbraň, která může i velmi ublížit. Může způsobit problémy ve vztazích, a to jak kamarádských, tak i pracovních či milostných. Právě v intimních vztazích pak často používáme neverbální komunikaci i záměrně, a to nevhodným, často i pasivně agresivním způsobem, abychom druhého ponížili, ublížili mu nebo dosáhli toho, co chceme.

Myslíte si, že pokud nic zásadního neřeknete, nemůžete partnera svými „špatnými vibracemi“ skutečně zranit? Nebuďte si tak jistí, uvádí na svém blogu americký autor, umělec a psychoterapeut Resmaa Menakem.

Vztahová koučka a psycholožka Wendy Lyonová k tomu dodává, že jakkoli se někdy cítíme mizerně, neexistuje žádný rozumný důvod k tomu někomu emocionálně ubližovat. „Pokud vás něco naštvalo, buďte ve své komunikaci přímí, laskaví a vyjadřujte se jasně. Jednoduše se naučte, jak společně komunikovat a upevňovat pouto, aniž byste se vzájemně zraňovali.“ Jak si lidé nejčastěji ubližují?

Váš partner něco podnikne nebo se pro něco rozhodne… a vy nesouhlasíte. Tudíž směrem k němu vyšlete jemné gesto ve stylu jemného „odfrknutí“, mávnutí rukou nebo úšklebku, který ale dává jasně najevo nejen nedostatek respektu, ale i pohrdání a odmítání. A to vše bez jediného ošklivého slova.

Pokud jste ve svazku delší dobu a partner se umí naladit na vaši energii, vaše rozpoložení a „hodnocení“ mu bude velmi brzy jasné. Možná se při jeho přehnané reakci budete bránit a vysvětlovat, že o nic nejde, že vám to nečiní žádný problém, ale pravdou zůstává, že to problém je a podobné gesto je činěno mnohdy záměrně.

Jak Lyonová dodává, většina párů se v této taktice navíc časem stále „zlepšuje“. Není pak ničím výjimečným, že se umí zranit pouhým pohledem, malou změnou držení těla nebo změnou hlasu. Tato malá, odmítavá mikroagresivní gesta podle ní dávají najevo jediné – miluji tě, ale jen když děláš, co chci já. Pokud se ti to nelíbí, zaplatíš za to.

Pro lidi, kteří rádi udržují kontrolu, bývají volbou „vibrace oběti“. Pro příklad: Řeknete partnerovi, že něco chcete (chcete někam jít, něco koupit, půjčit atd.), ale on to nechce. A tak se do něj pustíte – začnete nadávat, argumentovat, nebo hůř – urážet se a trucovat beze slov… až se nakonec podvolí a třeba i se zapřením vám dá to, co chcete.

Jenže to nestačí – chcete to i s úsměvem. Místo poděkování tak začnete kolotoč vyptávání – Stalo se něco? Co se děje? Podobné ukřivděné otázky lze samozřejmě vysílat i beze slov, třeba jen nechápavými pohledy.

„Pokud je vám podobné chování povědomé, pak jste ignorováním pocitů druhého člověka nejspíš dosáhli toho, co jste chtěli. Jenže pokud ze sebe budete dělat oběť a z protějšku padoucha, vztah v tomto stavu nejspíš dlouho nevydrží,“ poukazuje Lyonová.

Člověk, který se dá označit jako emocionální tyran, nebere ne jako odpověď. Místo ticha ale volí opačný přístup a zvyšuje hlasitost slov. Cílem je na protějšek nahrnout hromadu energie a vytvořit tak něco jako efekt tlakového hrnce. Energeticky tlačí, šikanuje, naléhá, dokud nedostane protějšek tam, kam chce.

Jak psycholožka upozorňuje, od podobného přístupu už je to v mnoha případech už jen krůček k fyzickému násilí.

Zájem o druhého je ve vztahu důležitý, aby svazek vytrval, ale ten hraný rozhodně ne. Že nevíte, o čem je řeč? Podobné chování je viditelné často právě při komunikaci.

Partner se vám snaží třeba říci o svém dni – začnete poslouchat, ale pak mu najednou skočíte do řeči a změníte téma. Nebo při jeho výkladu odesíláte zprávy či děláte cokoli jiného. Nebo jen občas přikyvujete hlavou, aniž byste vážně poslouchali. To vše spadá pod hraný zájem, který vašemu protějšku bohužel jasně ukazuje, jak na tom ve skutečnosti se zájmem jste.