Hlavní obsah
Zuzana Norisová Foto: Lenka Hatašová

Zuzana Norisová: Konečně můžu hrát frustrované matky

Zapsala se rolí bláznivé maturantky Terezy z filmového muzikálu Rebelové. Nálepka ztřeštěné holky jí dlouho vydržela. Dnes už je Zuzana Norisová někde jinde. Zklidnila se a žije spokojeným rodinným životem se svým partnerem a šestiletou dcerou Jůlinkou. Jediné, co její klid nabourává, je množství práce v Česku i na Slovensku.

Zuzana Norisová Foto: Lenka Hatašová
Zuzana Norisová: Konečně můžu hrát frustrované matky

Zdá se, že nevíte, kam dřív skočit. Premiéru měly v Česku dva vaše filmy – Šťastný nový rok a Můj příběh. Jak nápor práce zvládáte?

Poslední rok byl opravdu náročný. Nedávno jsem dotočila ještě další dva filmy, účinkovala v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, na Slovensku jsem točila seriál Prázdniny.

S partnerem (slovenským hercem Ondrejem Kovalem) jsme konečně dostavěli dům a dcera Jůlinka nastoupila v září do první třídy. Mám za sebou hektické období, pořád pendluju mezi Slovenskem a Prahou.

Zatímco film Šťastný nový rok je romantická komedie, Můj příběh se profiluje jako vážné drama. V kterém z těch žánrů se jako herečka cítíte víc „doma“?

Já to tak nerozlišuju. Jsem ráda, že můžu střídat typy rolí a filmové žánry, že už nejsem zaškatulkovaná do čistě komediálních rolí.

Ve filmu Šťastný nový rok jsem dostala větší hereckou příležitost, tím pro mě byl ten projekt zajímavější. Kdybych se mohla víc vyřádit ve filmu Můj příběh, odpovím vám, že jsem si víc užila Můj příběh.

Hrajete v České republice i na Slovensku. Platí stále, že se hercům daří lépe u nás, protože slovenská kinematografie i televizní tvorba se po roce 1989 dostaly do hlubokého útlumu?

Obecně sice nadále platí, že příležitostí pro herce na Slovensku není tolik jako v České republice, respektive v Praze, ale i tak současnou slovenskou situaci považuju za mnohem lepší, než bývala.

Točí se hodně zajímavých filmů i seriálů. A to říkám i při vědomí, že slovenskou kinematografii bohužel nestíhám sledovat tolik, jak bych si přála. Mám šestiletou dcerku, takže do kina se dostanu spíš na pohádku, třeba Ledové království. (směje se)

Já osobně točím o něco víc v Čechách a na Moravě, což je dané tím, že jsem se tu kdysi uchytila, hned po tom, co jsem skončila konzervatoř.

Tentokrát žádná ztřeštěná naivka. Role dospělých žen si užívá. Hlavní dámská parta v romantické komedii Šťastný nový rok.

Foto: Bontonfilm

Zvládáte skloubit práci s rolí maminky?

Není to jednoduché, co si budeme povídat. Hlavně teď, když Jůlinka už chodí do školy, to začíná být náročnější. Předtím jsem ji brala často s sebou. Ona je strašně zlatá!

Kdybych ji tu měla s sebou, ani bychom o ní nevěděly. Seděla by a kreslila si. Je nenáročná a zároveň se o všechno zajímá. Nejradši by jezdila všude se mnou, ale už je školačka, tak ji nemůžu vytrhávat z jejího prostředí, musí mít pravidelný režim.

Poslední rok jsem byla doma, tedy na Slovensku, a v Praze tak půl na půl. Když jsem účinkovala v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, bydlela jsem skoro čtyři měsíce v Praze, domů jsem jezdila vždy jen na skok.

Účast v soutěži Tvoje tvář má známý hlas popisují účinkující obvykle jako velkou, náročnou výzvu. Co byste o ní řekla vy?

Užívala jsem si to, ale výzva je to pořádná! Když si vylosujete dobrou písničku, je to super, tedy alespoň pro mě. Jenže když musíte dělat něco, co vám třeba úplně nesedne, je to hodně těžké. Předvádět něco, o čem nejste stoprocentně přesvědčená, že to umíte, to už chce pořádnou dávku odvahy.

Všichni, co kdy v tomhle pořadu účinkovali, jsou podle mě hrdinové. Tu náročnost si nikdo, kdo si to nezkusil, neumí představit. Pro mě bylo účinkování v Tváři náročné i tím, že jsem nemohla být s Jůlinkou. Rvalo mi to srdce.

Jako Britney Spearsová v soutěži Tvoje tvář má známý hlas.

Foto: TV Nova

Když jste v Praze, stará se o dceru tatínek?

Ano, Ondrík se o ni stará moc hezky, hodně pomáhají i babičky. Já to pak Jůlince zase vynahrazuji. V poslední době jsem byla hodně pryč, teď budu zase víc doma. Dám si aspoň pár týdnů pauzu.

Když mám tolik rolí, cítím, že už se na ně nestíhám připravit tak dobře, jak bych potřebovala a chtěla. I proto si musím pořádně orazit. Budu pěkně doma, v našem novém domečku.

Postavili jste ho přímo v Bratislavě?

Stavěli jsme za Bratislavou, Svatý Jur se to jmenuje. Chtěli jsme na samotu, do divočiny. (směje se)

Ještě tam nějaké drobnosti chybějí, ale už bydlíme, základní věci jsou hotové. Před tím jsme žili tři roky v bytě v centru Bratislavy, dcerce ten bratislavský byt trochu chyběl, měla ho ráda. Rychle si však zvykla v domě, ona má totiž ráda všechno, je hodně flexibilní.

Máte i zahrádku?

Kdepak zahrádku, to je zahradisko! Pořádná zahrada, 2700 metrů čtverečních. Máme tam klid, to mi vyhovuje. Odstěhovat se na polosamotu, když jste zvyklá na ruch Bratislavy a Prahy, je samozřejmě velká změna, ale jsme tam šťastní. Můžu tam úplně vypnout, dobít si baterky v lese. Takže teď mi v Praze chybí nejen dcerka a muž, ale taky náš domeček.

V Praze bydlím v hotelích a je to pro mě únavné, neodpočinu si tam tak dobře jako v prostředí, které jsem si sama vybudovala. Někdy si říkám, jestli by nebylo dobré pořídit si v Praze aspoň malý byt.

Třeba se nakonec stane, že budeme žít v Praze, kdo ví. Pro všechny případy učím Jůlinku česky, někdy je to legrace, poslouchat ji, jak mluví takovou svou českoslovenštinou.

Sama jste dětství prožila ve slovenských Malackách. Jak na to vzpomínáte?

Když si představím dětství, vybavují se mi samé příjemné vzpomínky. Měla jsem krásné dětství, rodiče na nás byli hodní. Maminka je učitelka hudby, tatínek lékař.

Přes týden jsem chodila na spoustu kroužků, víkendy jsme trávili na chatě. Dělala jsem dramaťák, tanec, klavír, všemi těmi aktivitami jsem žila. Sestra (herečka Soňa Norisová) pro mě byla velký vzor. Byla starší a dostala se na konzervatoř. Přirozeně jsem chtěla jít podobnou cestou, a to se taky podařilo. Hraní a tančení mě vždycky bavily.

Starší sestra Soňa Norisová ji přivedla k herectví.

Foto: Profimedia.cz

Chtěla jsem studovat něco, co by mě těšilo, zároveň jsem se chtěla vyhnout předmětům, jako je fyzika a chemie, kterým jsem nikdy nerozuměla. Umělecké a tvořivé studium, to byl splněný sen.

Odsud byla ovšem cesta do Prahy ještě dlouhá…

Do Prahy jsem se dostala přes muzikál Pomáda, na který jsem udělala konkurz. Kdyby to tenkrát nevyšlo, studovala bych herectví na vysoké škole v Bratislavě a moje životní cesta by nejspíš byla jiná.

Samozřejmě jsem tenkrát měla trochu dilema, lákalo mě i studium. Měla jsem nastoupit do ročníku úžasné herečky Zuzany Kronerové. Ale říkala jsem si, že hlavní roli v muzikálu, kterou ve filmovém originálu hrála legendární Olivia Newton-Johnová, přece nemůžu odmítnout. Takže Praha zvítězila.

Čerstvá absolventka konzervatoře sama v metropoli vlastně cizí země. Jak tu dobu s odstupem hodnotíte?

V Bratislavě jsem měla nějaký řád, pevný režim daný školou. Najednou bylo v mém životě všechno jinak a já si s tím nevěděla rady. Realizace muzikálu Pomáda se rok a půl odkládala, nebylo to úplně růžový. Nicméně pro mě to celkem růžový bylo. (směje se) Měla jsem tady svoji lásku a navíc i nejlepší kamarádku Míšu Badinkovou.

Abych se uživila, pracovala jsem v irském baru u Staroměstského náměstí, to byl dobrý úlet! Když bylo hodně lidí, museli jsme tam zůstat třeba do čtyř do rána a pak jsme ještě uklízeli. Rodiče na to samozřejmě koukali všelijak, věděli, že jsem v Bratislavě mohla studovat vysokou školu, přirozeně se ptali, jestli si to nechci rozmyslet.

Nakonec to klaplo a vy jste v roli Sandy zazářila.

Nakonec ano, ale musela jsem si projít ještě jednou komplikací. Když už se Pomáda měla konečně začít hrát, podvrkla jsem si nohu tak nešikovně, že jsem byla další čtyři měsíce mimo provoz.

Ale nakonec se všechno podařilo a díky Pomádě si mě režisér Filip Renč vybral pro roli Terezy ve filmu Rebelové.

První velkou hereckou příležitost dostala ve filmu Rebelové.

Foto: archiv ČT

Zlomový okamžik vaší kariéry. Je Tereza z Rebelů vaší srdeční rolí?

Samozřejmě k ní mám silný vztah, byla to skvělá příležitost. Ale kdybych měla upřímně odpovědět, na kterou roli vzpomínám úplně nejradši, kde jsem se nejvíc vyblbla, tak by to byla letuška Petra ze seriálu Letiště.

Při natáčení se sešla skvělá parta – Pavel Řezníček, Maroš Kramár, Anna Šišková, David Matásek, Bob Klepl, Zuzana Bydžovská a další.

Komediální role jsou vyčerpávající. Zvenčí se zdá, že si jen blbnu, ale někdy nemáte náladu vyrábět srandičky.

Myslím, že na to s láskou vzpomínáme všichni. Hrála jsem takovou mladou blbku, ztřeštěnou naivku. Objevili ve mně komediální talent, o kterém jsem do té doby sama pořádně nevěděla.

Zdálo se, že si roli ztřeštěné letušky vyloženě užíváte, že je to pro vás vlastně zábava.

Ono to tak vypadá! Jenže taková komediální role stojí strašně moc energie. Zvenčí se zdá, že si jen tak blbnu, jenže někdy třeba zrovna nemáte náladu vyrábět srandičky. Pak je to vyčerpávající.

Jsem ráda, že jsem se časem herecky posunula k normálnějším, vážnějším typům.

Nejoblíbenější role? Letuška Petra ze seriálu Letiště.

Foto: TV Prima

Na Slovensku seriál Letiště občas reprízují, a když se v něm náhodou zpětně s odstupem let vidím, říkám si: „Pane bože, tohle mi fakt prošlo?“ (směje se)

Herecky to bylo záměrně dost přepálené. Diváci moji postavu buď milovali, nebo nenáviděli, nic mezi tím. Ten seriál dělal mladý tým, byli jsme praštění a úlety nám nevadily.

Nálepka herečky s komediálním talentem vám dlouho vydržela.

Je to tak, podobné blbky jsem pak hrála často, jenže po čase jsem toho měla dost. Naštěstí už to období skončilo. Dostala jsem se do věku, kdy můžu hrát frustrované ženy a matky. (směje se)

Usedlá nejsem, mám ráda mejdany a zvládnu tančit do rána. Pak ale potřebuju soukromí svého domova a klid.

Nedávno jsem zase dostala nabídku na roli takového třeštiprdla v divadle, ale to jsem odmítla, měla jsem hrát holku, které je třicet. Na to už se necítím.

Jaká jste ve skutečnosti? Ztřeštěná, nebo spíš vážná?

Ježišmarjá, já vůbec nevím! Připadám si jako kliďas, ale ze zkušenosti vím, že na lidi působím roztržitě. Asi jsem mix kliďase a roztržitýho člověka. Občas taky vybouchnu, ale to už musí bejt. Jen tak něco mě nerozhází.

Celkově působím asi jako větší extrovert, než ve skutečnosti jsem. Cítím se jako introvert, ale působím vesele. Čím jsem starší, tím radši mám klid.

Usedlá nejsem, mám ráda mejdany a pořád ještě zvládnu tančit do rána. Pak ale potřebuju soukromí svého domova. Zapálím si pěkně svíčky, koukám se z okna na stromy, užívám si rodinu a naše dvě staré kočky, které jsem si pořídila ještě v době, kdy jsem bydlela v Praze. Domácí pohoda mě strašně uklidňuje.

Byla jste proslulá svým vztahem k módě – odvážným barevným šatníkem. Je to tak pořád?

Barvy mám ráda pořád, ale už se to uklidnilo, takže žádné barevné výstřelky, kterých jsem se dopouštěla dřív. I teď mám někdy chuť být extravagantní, začínám ale oceňovat minimalismus. Stačí mi jeden výrazný prvek a zbytek ať je tlumenější.

Temperamentní Slovenka, která dobyla Prahu.

Foto: Lenka Hatašová

Promítá se to i do vybavení domu. Mám třeba v obýváku sytě žlutou, hořčicovou sedačku, ale jinak bílé stěny a dřevo. Žádné další barvy už k té výrazné žluté nepotřebuju, nechci mít každou stěnu natřenou jinak.

Jsem ráda, že jsem k tomu dospěla. Když se teď podívám na některé svoje starší fotky, nestačím se divit: „To není možný, v tomhle jsem fakt chodila?“ (směje se) Tenkrát mi to připadalo naprosto v pořádku a nechápala jsem, proč okolí můj šatník řeší.

Kde nejraději nakupujete?

Líbí se mi designové oblečení od YaxiTaxi, navrhuje ho moje kamarádka Zuzka Labudová. Má butik v Praze u Vltavy. Na Zuzce je fajn, že se ve svých návrzích postupem let zklidňuje spolu se mnou.

Kdysi dělala hodně ulítlé věci, které mi tenkrát sedly, teď už dělá decentnější, ženštější módu, ale vždycky s nápadem. Jinak nakupuju běžné věci v řetězcích a pak svůj outfit ozvláštním třeba jedním zajímavějším, designovým kouskem.

Zašla byste i do second handu?

Nemám s tím problém, ale nemám moc trpělivost tam vybírat. A taky – jak je to levný, člověk si nabere strašně moc věcí, a co pak s tím? Radši si koupím jednu věc dražší, ale kvalitní, takovou, kterou opravdu užiju.

Ptám se, protože jsem kdysi v second handu na pražských Vinohradech měla vyhlídnutou krásnou sukni. Když jsem si pro ni přišla, prodavačka řekla, že mi ji právě vyfoukla Zuzka Norisová…

No vidíte! Tak to bude asi pravda! Na Vinohradech jsem bydlela, tam byly dobré sekáče, takové menší, zajímavé, ty měly duši. Tam se objevovaly poklady.

V Bratislavě žádné tak dobré neznám, i proto už jsem v žádném dlouho nebyla. Ale jinak myslím, že je správné, když se recyklujou věci. Svoje hadry nevyhazuju, ale posouvám dál kamarádkám.

Ty se mají. Na závěr si dovolím trochu osobní otázku. V médiích jste mluvila o svých plánech do budoucna a zmiňovala jste, že byste Jůlince ještě ráda pořídila sourozence.

No jo, všichni se ptají, jestli bude svatba, nebo jestli bude další dítě. Pravda ale je, že nevím. V poslední době jsem opravdu hodně pracovala, takže na to nebyl ten pravý čas.

A teď chci zase na chvíli vypnout, takže nevím. Malá by sourozence chtěla. Tohle je věc, která zůstávám otevřená. Uvidíme, co přijde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků