Hlavní obsah
„Zapojili jsme se sice i do celostátní výzvy Zachraň pivo, v níž se vyzývají zákazníci, aby si koupili to, co se může v minipivovarech zkazit. Ovšem raději přijedeme my za nimi,“ říká sládek Pivovaru Lobeč Václav Kopecký. Foto: Petr Hloušek, Právo

„Krizi ustojíme,“ shodují se sládek Pivovaru Lobeč, mimoňská zmrzlinářka Ivana Jablonovská a majitel luxusní pražské restaurace Jan Tomášek. V to, že jejich podniky přežijí, věří i jejich zákazníci. Stojí při nich i teď, když prodělávají statisíce.

„Zapojili jsme se sice i do celostátní výzvy Zachraň pivo, v níž se vyzývají zákazníci, aby si koupili to, co se může v minipivovarech zkazit. Ovšem raději přijedeme my za nimi,“ říká sládek Pivovaru Lobeč Václav Kopecký. Foto: Petr Hloušek, Právo
Zavřeli jsme, ale jedeme dál
Pivo z dodávky

„Třikrát zázvorák,“ ozývá se na náměstí v Roudnici nad Labem. Mladý muž si tři lahve zázvorového piva žádá u dodávky, která sem dorazila před pár minutami. To, kde zastavuje, určují zákazníci.

Objednané lahve z vozu vy(n)dává sládek Pivovaru Lobeč Václav Kopecký. „V běžném provozu nám týdně odejde ze sklepů tisíc litrů ležáku, plus nějaké ty speciály. Čekali jsme začátek sezony spojený s teplými dny, jenže přišla uzávěra,“ vypráví mi při obsluhování lidí, kteří nelenili a do roudnického centra si pro oblíbený mok zašli.

Také oni se krátce předtím zapojili do netradičního hlasování zákazníků, kam má dodávka naložená v Lobči dorazit. Vyhlásil ho pivovar, když řešil, co dál.

Napadlo ho oprášit starší nápad na rozvoz zboží k zákazníkům, kteří si je ve svých městech a obcích nemohou zakoupit. Vždycky jim k jeho realizaci chyběla volná dodávka… Teď je ale k dispozici, protože část odběratelů, restaurace, skoro nefungují. Provizorní pojízdná prodejna je v provozu od začátku dubna.

Výzva na sítích

Než v ní sládek vyrazil na první cestu, zjišťovali v pivovaru prostřednictvím svým facebookových stránek, zda je o službu zájem. Za pár hodin měli jasno: ani litr z již navařeného moku se ve sklepě zkazit nemusí. „Během dvou dnů nám napsaly stovky nadšených lidí. Text měl desetitisíce zhlédnutí, stovky sdílení, což je skutečně hodně,“ vyčísluje pan Kopecký.

Všechny náměty, telefonické a e-mailové objednávky roztřídili a sestavili z nich optimální trasy, rozhodli se zkusit křižovat Středočeský kraj a Prahu. I dál jednali rychle: na svou vůbec první pivní tour vyrazila dodávka už první dubnový čtvrtek, v pátek vypustili druhou. Ta se ten den před jedenáctou zastavila právě v Roudnici. Jeden z prvních zákazníků si vzal hned osmnáct lahví.

„Do Lobče jezdívám na kole. A tohle všechno samozřejmě nevypiju. Většinu předám dál, známým, kamarádům cyklistům,“ říká mi pán středního věku a ukazuje na zelenou přepravku plnou lahví výborného „lobečského“. Sládkovi zaplatí 1920 korun.

„Pán byl vzorný. Měl peníze přesně,“ pochvaluje si pan Kopecký. Zmíní, že všechny zájemce o pivo předem prosili mít sumu přesně, aby se nikdo nemusel „hrabat“ v mincích a bankovkách.

Pět set litrů v dodávce

Na tuto páteční cestu naložili v Lobči do dodávky 335 plastových a skleněných lahví, tedy 500 litrů. Právě pro pivo ve skle si ke kašně přichází starší dáma.

„Nemám objednáno, ale muž má narozeniny, co mu mám vzít?“ ptá se. Poté, co si se sládkem vyjasní pánovy chutě – má rád tradiční hořké pivo – shrne: „Vezmu si ten váš ležáček. Teď se cokoli hůř kupuje.“

V Roudnici stojí dodávka půl hodiny. Sládek si během ní pochvaluje, jaký má „lobečské“ úspěch: „Přece nebudu sedět doma, když lidi naše pivo chtějí. S jeho výdejem mi pomáhá přítelkyně Lucka. Je kadeřnice, má volno.“

Ani litr z již navařeného moku se ve sklepě zkazit nemusí. Na páteční cestu naložili v Lobči do dodávky 335 plastových a skleněných lahví, tedy 500 litrů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Doplní, že v jejich pivovaru sice existuje povolené výdejní okénko, ale nehlášené davy nikdo nevítá. Aktivně se snaží, aby si zájemci objednávali to, co chtějí, předem. Tak se u okénka a v jeho okolí nemusí nijak zdržovat.

Krásně zrekonstruovaný pivovar totiž stojí v obci, v níž žijí starší občané. A oni nechtějí nikoho z nich svým podnikáním ohrozit.

Zvýšená poptávka v pivotékách

Proto také sládek chápe, že se musela zavřít oblíbená restaurace, i když právě to podniku způsobuje největší ztráty. „Pro hospodu vaříme skoro neustále. Týdně v ní vyčepují – podle počasí – pět set až tisíc litrů piva. Jsme poblíž Kokořínského údolí. Míří k nám pěší turisté, cyklisté,“ zmíní a pokračuje, že propad výletníků je citelný, ale nepoloží je.

„Srovnám-li tržby s minulostí, jsme tak na třetině, to je teď úspěch.“ Radost mu dělá zvýšená poptávka v pivotékách: v Praze, v Mladé Boleslavi a v Mělníce: „Všichni teď víc doma jíme a pijeme.“

Dieta od cukrářky

„Myslela jsem si, že to bude daleko horší,“ vítá mě mimoňská cukrářka a zmrzlinářka vyhlášená svým umem i optimismem Ivana Jablonovská. Svůj podnik rozjížděla před dvěma roky. Teď v něm zavedla novinku: nabídku sladkých laskomin rozšířila o potraviny.

Ona má droždí! Napadne mě při čtení seznamu nabízeného zboží. Pro tento den je v něm 44 druhů zmrzlin, což je ve srovnání s „normálem“ velmi málo.

„Víc udělat nestíhám. Peču dorty, zákusky, nezastavím se,“ říká mi před svou Zmrzlinárnou Ralsko. Nechala ji otevřenou přes povolené výdejní okénko. A aby dodržela hygienická opatření, vložila do něj plexisklo.

Ivana Jablonovská jede dál. „Oproti loňsku má tržby nižší zhruba o šedesát procent, ale čekala jsem to horší,“ směje se.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Holky přes něj sice hůře slyší, ale jistota je jistota.“ Paní Jablonovská nepochybuje o tom, že právě v téhle době si musejí lidé životy „přisladit“. Sice si v její cukrárně nemohou posedět a popovídat, jak jsou zvyklí, ale v tom odnést si něco dobrého s sebou, jim nic nebrání.

Denně pro ně připraví 120 litrů zmrzliny a několik druhů zákusků. Vyhlášené jsou mimo jiné její větrníky, celé dorty, kterých na víkend peče průměrně dvacet. „Narozeniny se oslavit musí. Karanténa nekaranténa. A dort k oslavě patří,“ usmívá se.

Vyhlášené větrníky

V rámci snahy potěšit stálé zákazníky zavedly s holkami, jak říká zaměstnankyním, před několika týdny krabičkovou dietu. Pozor! Po té mimoňské zaručeně nezhubnete. Za 210 až 230 korun, cena se mění podle kousků v krabici, zákusků dostanete nejméně osm.

„Někteří si obsah krabičky určí sami, další se nechají překvapit tím, co jsem upekla,“ zmíní s tím, že dává přednost telefonickým objednávkám, aby se nikdo kolem okénka moc dlouho nezdržoval. Na to, aby se státem nařízená opatření dodržovala, také dohlíží. Postává-li někdo před cukrárnou moc dlouho, zasáhne.

„Místní to ani nedělají. Ale zrovna nedávno jsem motorkářům z Prahy vysvětlovala, že chtějí-li přijet příště, musí buď odjet, nebo se rozestoupit, jak je určeno,“ líčí.

Rozvážku nestíhám

Jediné, co teď nestíhá, je rozvoz zmrzliny mířící za gurmety i stovky kilometrů. Ale ani tenhle výpadek ji přímo ekonomicky neohrožuje. Ti, co si pro zmrzlinu dorazí, si berou víc balení než obvykle. Klidně osm. „Skoupila jsem kvůli tomu kelímky, kde se dalo,“ směje se paní Jablonovská.

Přes zjevné úspěchy ovšem považuje letošní sezonu za „ztracenou“. Tím, že se školy otevřou pravděpodobně koncem května, či dokonce v červnu, ztrácí pravidelné výletníky, zákazníky.

Foto: Jan Handrejch, Právo

A jelikož její podnik stojí na sídlišti nedaleko domova pro seniory, nezapomíná ani na starší sousedy. Aby nemuseli vyrážet daleko na nákupy, nabízí jim základní potraviny. Od pečiva po jogurty a salámy. Jako jedna z mála v kraji se může chlubit tím, že má ve stálé nabídce droždí.

„První kilo jsme kupovali za pětistovku, přitom běžně stojí dvacet třicet korun. Teď jsme se dostali na devadesát korun za kilo. Za prvních čtrnáct dní se ho prodalo už 180 kilo. Porcuju ho, jak lidé potřebují,“ vypočítává s tím, že si za ně účtují nákupní cenu: „Na tomhle se vydělávat nedá, to by mě hanba fackovala. Lidé stejně na konec nekoupí jen to droždí, domů si odnesou i nějaké ty dobroty.“

Jako optimistka vidí i v tomhle čase dost pozitiv. Hodně z nás se muselo naučit cosi nového. Ona například hlouběji pronikla do světa elektronické komunikace.

„Když nepeču, sháním suroviny, obaly. Volám, píšu maily… Bojuju o přežití, ale důstojně,“ líčí. Doplní, že by se jí teď kvůli návalu objednávek hodila asistentka ovládající komunikaci s lidmi na Facebooku.

Řád musí být

Ač v uplynulých týdnech nevydělala ani zdaleka tolik jako loni, na úvěry v bankách jí to zatím stačí. Věří proto, že její podnik nelehké časy přežije.

„Nedávno mi přišel nedoplatek za elektřinu. S jejím dodavatelem jsme se ale hladce dohodli na splátkovém kalendáři,“ zmíní a dodá, že jí pomoc ve finanční tísni nabídlo už několik lidí. Zatím je odmítá.

„Další mě prosili, ať vytisknu dárkové poukázky, že si mé dobroty rádi předplatí. Tak je teď tisknu,“ jmenuje jinou podporu, již naopak přijala. I tihle fanoušci se ovšem zřejmě dovnitř cukrárny hned tak nedostanou: „Museli bychom pořád něco dezinfikovat, židle, stoly, kliky…, což je velmi složité. Naše okénko je zkrátka sázka na jistotu.“

„Hladová zeď“ pro personál

Místo kouzlení v kuchyni vyhlášené restaurace Salabka teď Petr Kunc řeší, co dělat mimo ni. „Patří k tomu rušení již zamluvených termínů pro svatby a jiné večírky. Duben je ztracený. Květen? Uvidíme. Podle mě se vše vrátí do normálu až v červnu,“ říká šéfkuchař.

„Máme tu pro hosty tolik místa, že budou moci být daleko od sebe, klidně čtyři metry,“ shodují se pan Jan Tomášek (majitel podniku) a šéfkuchař Petr Kunc (vpravo).

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jak být nejlepší, se učil u těch nejlepších v oboru, namátkou u slavných michelinských kuchařů: Alberta Rouxe, Toma Aikense, Giorgia Locatelliho. Jako VIP kuchař pracoval již ve Velké Británii, kde sedm let žil. Vařil pro klientelu význačných akcí, od Wimbledonu po olympijské hry 2012, večírky luxusní značky Louis Vuitton, připravoval chody pro britskou královskou rodinu nebo osobnosti jako sir Elton John…

„Na tvrdou práci a stres jsem zvyklý. Koronavirus do našeho oboru přináší něco jiného: nudu,“ usmívá se Petr Kunc.

Optimista i realista

Restauraci nedaleko pražské Botanické zahrady zavřeli z nařízení vlády 14. března. A on se od té doby snaží moc nezahálet. V době nuceného (skoro) volna vymyslel nové menu, které nabídne hostům, jakmile bude moci otevřít.

„Zařadil jsem do něj chřest či králíka,“ vypočítává s tím, že ještě v květnu je chřestová sezona. „Jsem zvyklý vařit z čerstvých surovin. Neskladujeme proto velké množství zásob. I proto jsme měli v době uzávěry oproti jiným velkou výhodu. Věděli jsme, že to jde do pr…, tak jsme omezovali objednávky,“ zmíní jednu z častých ztrát restaurací. Nakoupené jídlo se leckde jinde zkazilo.

„U nás se nevyhodilo nic. Co se dalo, to jsem zamrazil. Zbytek jsme si rozdělili,“ líčí. Doplní, že do mrazáků si ale ukládá pochutiny i nyní. Nedávno třeba zpracovával deset kilo čerstvého medvědího česneku. Tomuto exkluzivnímu přístupu k surovinám – jejich nákupům na míru – posléze odpovídají ceny servírovaných jídel.

Za osmichodové degustační menu tu zaplatíte 2650 korun. „Dáte-li si k němu naše víno, necháte tu tak čtyři tisíce korun za osobu,“ doplní s tím, že v ultra vysokém standardu za jeden večer zdejší personál obslouží do čtyřiceti osob.

Možnost, že by zavedli povolené výdejní okénko, ani na chvíli nezvažovali. „Fungování záchranných složek již pokryli kolegové, Honza Punčochář a pan Pohlreich. Fandím jim, dělají záslužnou věc,“ pokračuje.

To, že okénko, není nic pro ně, mi potvrdí i majitel restaurace Jan Tomášek: „Naše klientela to ani od nás neočekává. Večeře u nás je spojená s výjimečným zážitkem. Nejde čistě jen o jídlo.“

Nejšťastnější jsou vinaři

Do branže přišel před lety ze zcela jiného odvětví, ze světa laboratoří. „Řešením koronavirové krize je: testovat, testovat, co nejvíc. Češi jsou inovativní, najdou cestu, jak protestovat populaci za co nejmenší náklady,“ nepochybuje. A ještě jedním si je jistý: „Měli bychom být pyšní na naše zdravotnictví.“

Vzápětí se myšlenkami vrátí do restaurace: „Platíme bance úvěr, který převyšuje možný nájem za podobný objekt. Musíme stále platit zaměstnance. Doufám, že vláda splní alespoň část slibů, které nám dala.“

Úplně na to ale nespoléhá: „Omezení přišlo v nejhorší možnou dobu. V březnu se rozjíždí sezona. Duben a květen většině z nás dožene slabší lednové a únorové tržby. Ale co se dá dělat? Musíme jít dál i za cenu dočasných ztrát. Nejhorší na podnikání je prvních sto let. Jeden dva měsíce nás nemohou zastavit.“

Za nejšťastnější zaměstnance teď všichni v Salabce považují vinaře. Příroda na nic a nikoho nečeká, a tak se naplánované práce na přilehlém vinohradu nezastavily. „Ročně v restauraci prodáme kolem patnácti tisíc lahví našeho vína,“ chlubí se šéfkuchař Petr Kunc.

Lidé budou věci dohánět

Zmíní skutečnost, že ze zdejších hroznů nevyhodí ani slupky zbývající po jejich vylisování. Při zpracování v nich určité množství šťávy záměrně nechávají a z masy vypalují vínovici.

„Pražští celníci se kvůli nám museli učit potřebnou legislativu,“ podotýká majitel podniku Tomášek.

Ve staleté usedlosti Salabka, jejíž části pocházejí i ze 16. století, dnes najdete dvoupatrovou luxusní restauraci, šest apartmánů, vinařství a palírnu.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Také on si myslí, že chod podniku se plně rozběhne až v červnu. Do té doby musí vyřešit, jak říká, „hladovou zeď“. Najít pro své lidi práci.

„Že bych někoho vyhodil? To by byla až poslední možnost. Jsou tím nejcennějším, co máme. Jako firma můžeme ještě nakoupit v hobby marketu motyky, snad ještě nejsou nedostatkové, a tak se můžeme všichni pustit do okopávání vinohradu. Je to ,jen‘ 50 kilometrů dlouhý záhon.“

Se šéfkuchařem věří, že až padnou vynucená omezení, v mnohých z nás to vzbudí touhu oblíbené, dočasně zakázané, činnosti dohánět: „Naše klientela je hodně tuzemská. Věříme, že lidi budou ,hladoví‘. Půjdou nakupovat, projít se a zajdou si i do své oblíbené restaurace.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků