Hlavní obsah
Případ Ivanky Koškové patří k největším záhadám české kriminalistiky. Foto: Audionaut

Záhadné zmizení Ivany Koškové: hledají ji už třiadvacet let

V létě roku 1997 řekla čtrnáctiletá Ivanka Košková rodičům, že jede k tetě. Na čtyřkilometrovou cestu vyrazila na novém kole. V její polovině zmizela beze stopy. Jedna z největších záhad české kriminalistiky teď znovu ožila díky režisérovi Petru Hátlemu.

Případ Ivanky Koškové patří k největším záhadám české kriminalistiky. Foto: Audionaut
Záhadné zmizení Ivany Koškové: hledají ji už třiadvacet let

„Ten příběh mě fascinoval,“ říká dokumentarista, který stojí za osmidílným podcastem, zvukovým seriálem Pohřešovaná (je možné si ho poslechnout na www.pohresovana.cz). Třiadvacet let po události se jeho prostřednictvím snaží najít nové svědky pozapomenutých dějů.

„Taková hodná holka to byla. Všichni ji měli rádi. Hrála házenou, pletla, dobře se učila,“ vzpomíná v nahrávkách na dívku její táta Miloslav Košek. Z okna bytu má stále výhled na silnici, po níž Ivanka kdysi odjížděla.

„Psali jsme prezidentovi, pěti ministrům. Nic nemají… Dali bychom všechno za to, kdybychom věděli, že žije,“ říká.

Půldenní zpoždění

Ivanka bydlela s rodiči v panelovém bytě v Příšovicích na Liberecku. Za tetou do Svijanského Újezdu vyjela odpoledne v neděli 13. července 1997. Chtěla u ní přespat a druhý den jít na brigádu česat rybíz. Šetřila si na brusle.

„Neměla důvod odcházet. Měli jsme jet na dovolenou,“ líčí její táta.

Cesta, na které školačka v červenci 1997 beze stopy zmizela.

Foto: Adionaut.cz

Poslední, kdo ji viděl živou a zdravou – alespoň podle vyšetřovatelů, byla podobně stará Andrea S. Seděla v autě, které řídil její táta. Ivanu míjeli na silnici. I po letech si pamatuje, jak ji povzbuzovala, aby šlapala rychleji do pedálů.

Při zářijovém policejním výslechu si na ni ještě pamatovala poměrně dobře. Líbila se jí totiž tehdy módní zelená minisukně do áčka, kterou měla dívka, jež pár minut na to zmizela, na sobě.

Setkání vrstevnic proběhlo na silnici vedoucí od Svijan směrem na Loukov. To je místo, kde záhada začíná. Co se stalo pak, když Ivana zmizela z dohledu? Sesedla z kola? Srazilo ji auto? Unesl ji někdo?

Trasa, kde se Ivanka pohybovala. Ukazuje, že za tetou do Svijanského Újezdu rovnou z domova nejela.

Foto: Audionaut

A hlavně proč jela po silnici, která nevede rovnou do Svijanského Újezdu? Lhala v něčem rodičům? Proč si na cestě k tetě zajížděla? Měla s někým schůzku? Na žádnou z těchto ani jiných otázek dosud neexistují odpovědi.

Chováním se podobala dítěti

Teta o tom, že by měla Ivana v neděli přijet, nevěděla. Proto ji nepostrádala, když nedorazila. Tu noc na pondělí spali klidně i Koškovi. Žili v přesvědčení, že je jejich dcera v bezpečí. O jejím zmizení se teta i rodiče dozvěděli až ráno, když se potkali.

Hned zašli na místní policii, ovšem tam jejich obavy zprvu nebrali moc vážně. „Předpokládali, že Ivana mohla odjet za kamarádkou nebo nějakým přítelem. Jenže ona se chováním podobala dítěti,“ říká Ivanin táta s tím, že žádného milého jejich dcera určitě neměla. Trvalo další hodiny, než se po ní vydaly do terénu pátrat desítky lidí včetně policistů se psy.

Když bylo jasné, že je to opravdu vážné, vzlétl do vzduchu také vrtulník s termovizí. Příbuzní zmizelé mají policistům jejich zpoždění dodnes za zlé. Věří, že kdyby se začalo se záchrannou akcí dříve, případ by se odvíjel jinak, lépe.

Vyšetřování nakonec převzali liberečtí policisté. Prověřovali varianty, že by Ivanku mohl někdo unést, prohledávala se řeka Jizera a její břehy s tím, že mohla utonout. Podobizna dívky visela týdny po celém Libereckém kraji. Zveřejnila ji celostátní média. Bez výsledku. Nenašla se jediná stopa.

Oslavy a povodně

Pátrání po školačce komplikovala i skutečnost, že se ve Svijanském Újezdu o víkendu, kdy se ztratila, pohybovaly tisíce místním neznámých lidí. Do malé obce je tradičně lákají pivní slavnosti. V roce 1997 končily právě v neděli 13. července.

K tomu se přidaly ještě jiné tragické události. Rozsáhlé povodně na Moravě a Odře. Zanechaly za sebou více než šedesátimiliardové škody, zemřelo při nich 49 osob. Zpravodajství tak plnily spíše příběhy lidí, kteří přišli o všechno, než marné hledání mladé cyklistky.

Liberečtí vyšetřovatelé se ale nevzdávali celé roky. Pracovali s desítkami teorií, zabývali se i spekulacemi, jež se krajem šířily. Zjišťovali mimo jiné, jestli se nedostala do nevěstince, není násilím nucena k prostituci, zda nepobývá v blíže neurčené komunitě na Plzeňsku… Klíč k případu ale nenašli. Po dvaceti letech byl případ promlčen. Policie si je dodnes jistá jediným: Ivanka neodešla z vlastní vůle. „Stále máme naději,“ říká její táta.

Příběh bez konce a rozřešení

Dokumentarista Petr Hátle se o Ivaně Koškové prvně dozvěděl před třiadvaceti lety, kdy záhadně zmizela. Svůj podcast Pohřešovaná o ní začal natáčet na jaře 2017.

Proč jste si vybral právě příběh Ivany Koškové?

Zasáhl mě už v roce 1997. Jsem stejně starý jako ona a pocházím ze severu Čech, kde se o tom hodně mluvilo. Pár měsíců před dvacátým výročím jejího zmizení jsem na to zase narazil v tisku.

Překvapilo mě, že se o okolnostech neví o nic víc a také to, jak silné emoce ve mně nevyřešené tajemství vyvolává. Ta touha dozvědět se, co se stalo, je ve mně stále silná, nelze se jí úplně zbavit.

Kdy jste začal projekt připravovat?

Natáčet jsem začal na jaře 2017. Bylo to svého druhu až detektivní pátrání po všech, kteří mají k Ivaně Koškové a jejímu zmizení co říct. Snažil jsem se nahrát a zachytit všechno, co bylo možné.

Původně měl vzniknout klasický filmový dokument. Co se stalo, že je z toho nakonec podcast?

Jsem filmař, tak jsem zpočátku přirozeně směřoval k dokumentu, jenž by mi umožnil přiblížit se té záhadě a zároveň třeba pomohl oživit pátrání. Narazil jsem ale na neochotu klíčových postav vystupovat před kamerou.

Producentka Dagmar Sedláčková mě pak přesvědčila, že případ je možné zpracovat i bez použití obrazu, a to právě jako podcast. V té době u nás podobné zvukové seriály ještě nebyly příliš zavedené, pouštěli jsme se do neznáma.

Čí hlasy jsou v něm nejdůležitější?

Zásadní pro mě bylo získat souhlas rodičů Ivany. Oni byli první, za kterými jsem šel.

Jak vás přijali?

Je z nich cítit velká nedůvěra k policii, novinářům. Mají oprávněný dojem, že jim všichni kladou stejné otázky a k ničemu to nevede. A já jsem se vlastně připojil k zástupu lidí, kteří jim nabízejí pomoc, a obával se, abych v nich nevzbudil přílišné naděje.

Petr Hátle

Foto: Soukromý archív Petra Hátle

Snažil jsem se proto natáčení s nimi omezit jen na nutnou dobu a přistupovat k nim ohleduplně. Podstatné pro mne taky bylo získat důvěru libereckých kriminalistů, kteří se po dlouhém přesvědčování do mého projektu zapojili a vycházeli mi až překvapivě vstříc.

Celkově jsem oslovil desítky lidí, mnozí z nich ale na zmizení Ivany nechtěli vzpomínat. Je to stále citlivé téma.

Pracoval jste s desítkami hodin natočeného materiálu. Co při tom bylo klíčové?

Vybrat a sestavit materiál do posluchačsky zajímavé podoby. Zároveň jsem chtěl postupovat systematicky, nenásledovat slepě každou stopu a nešířit nepodložené zprávy. Proto má Pohřešovaná nakonec osm dílů.

Kde je podcast k dohledání?

Je zdarma na www.pohresovana.cz. Webové stránky zároveň slouží jako obrazový archiv. Každý si tam může prohlédnout dokumentaci míst, kde se Ivana ztratila, a další materiály. Je tam také formulář, přes který kdokoli může, a to i anonymně, podat svědectví, pokud něco ví. Seriál najdete také na běžných audioplatformách jako iTunes nebo Spotify.

Co vás při natáčení nejvíce překvapilo?

Kolik lidí, kteří se považují za nadané zvláštními schopnostmi, se v případu angažuje. Mluvil jsem s několika senzibily, kteří jsou naprosto přesvědčeni o tom, že vědí, co se s Ivanou stalo.

Často si své bizarní „objevy“ nenechávají pro sebe, ale šíří je mezi lidi, obtěžují s nimi rodinu nebo policii. Svádějí pak policisty a rodinu na falešnou stopu.

Objevil jste něco nového, co by mohlo případ posunout dál?

Nejedná se o klasický investigativní podcast, kde se autor snaží jako „soukromý detektiv“ případ vyřešit nebo dopadnout pachatele. Od začátku natáčení jsem se pokoušel přistupovat k tématu zmizení komplexněji. Věnoval jsem se tak rovněž tomu, jak taková událost změní životy lidí, kterých se dotkne.

Zajímalo mě také, jak se vlastně s podobnými tragickými věcmi, jež nás znenadání přepadnou, vyrovnávat. Máme často dojem, že se vždycky dějí „někde jinde“, „někomu jinému“, nechceme si připustit, že se to může týkat i nás.

Jaké teorie Ivančina zmizení jste zvažovali? Je nějaká ta „nejpravděpodobnější“?

Nejčastěji se mluví o únosu nebo násilném trestném činu. Nerad bych se ovšem k některé z verzí přikláněl bez jasných důkazů. Natáčení mě naučilo, že to není správná cesta.

Snažil jsem se ale prozkoumat i veřejnosti dříve neznámé varianty. A myslím, že jsem objevil velké množství faktů, o kterých netušilo ani nejbližší okolí Ivany.

Kdo je teď pro vás Ivana Košková?

Pořád trochu záhadná postava. Všechno, co o ní vím, jsem se dozvěděl ze vzpomínek. A ty mohou být hodně nespolehlivé a protichůdné. Zmizela a neměla příležitost žít svůj život. Její příběh byl násilně přetržený, nemá konec ani rozřešení. To není správné.

Věříte, že se jednou ten konec příběhu najde?

Doufám v to, že stále existuje možnost, že se jednou dozvíme, co se s dívkou stalo poté, co ji na cestě do Svijanského Újezdu spatřila poslední svědkyně. Zejména její rodina by si to po více než dvacetiletém utrpení zasloužila vědět.

Věřím, že může existovat někdo, kdo zná klíč k tomuto tajemství a může tu strašlivou nejistotu ukončit.

  • Každý rok se v Česku ztratí několik tisíc dětí a mladistvých. Ve statistikách pohřešovaných osob do 18 let vedou svěřenci z dětských domovů. Jejich útěk je většinou krátkodobý. Do kategorie dlouhodobě pohřešovaných spadají mimo jiné případy, kdy dítě unese jeden rodič, aby zabránil partnerovi ve styku s ním. Skutečně zmizelých dětí je pak pár desítek. 
  • I ty připomíná Mezinárodní den pohřešovaných dětí alias Pomněnkový den. V roce 1983 ho vyhlásil americký prezident Ronald Reagan. Impulzem k tomu byl 25. květen 1979, tehdy se v americkém New Yorku ztratil při cestě do školy šestiletý chlapec. 

 

Pomněnkový den - Pátrání po pohřešovaných dětech

Až 80% dětí ve věku kolem 11 let utíká z domova z důvodu nepochopení. Podívejte se na náš klip. Ten musíte vidět až do konce. https://www.policie.cz/clanek/pomnenkovy-den-letos-interaktivne-oslovi-zaky-zakladnich-skol.aspx

Zveřejnil(a) Policie České republiky dne Pátek 24. května 2019

Zmizeli beze stopy

Kluk z krabice od mléka Etan Kalil Patz (6)

Etan Kalil Patz

Foto: Profimedia.cz

V USA se od osmdesátých let pátralo po zatoulaných dětech netradičně: jejich portréty s prosbou o pomoc se objevovaly na krabicích od mléka, aby se dostaly k co největšímu počtu lidí.

Jedna z těchto fotografií patřila newyorskému školákovi Etanovi Kalilovi Patzovi. Vyrazil 25. května 1979 na zastávku školního autobusu ve čtvrti SoHo. Nikdy na ni nedošel. Jeho zmizení následně spustilo jednu z největších pátracích akcí v USA.

„Krabicové hledání“ skončilo v USA v 90. letech, kdy ho nahradily modernější technologie. Podle kritiků větší úspěchy nepřineslo a bylo „rasistické“, protože upřednostňovalo bílé děti. Nepomohlo ani Etanovi.

Vyšetřovatelé FBI jeho případ znovu otevřeli v roce 2010, kdy z jeho únosu a zabití usvědčili Pedra Hermandeze. V dubnu 2017 mu soud vyměřil doživotní trest. Předpokládá se, že školáka zavraždil v den jeho zmizení. Jeho tělo se ale nenašlo.

Honzík Nejedlý (9)

Až do své smrti v roce 2014 věřil Marcel Nejedlý, že zjistí, co se synovi stalo.

Foto: Profimedia.cz

V lednu 1998 odešel ke kamarádovi, který bydlel sto metrů od jeho domova. Na ulici se potkal se svým dětským lékařem. Chvíli spolu mluvili.

„Syn se měl vrátit před setměním. Čekali jsme ještě asi půl hodiny a pak ho šli hledat. Na policii jsme se dostali kolem osmé. Jednali s námi zvláštně. Prvně se ptali, zda jsme Honzíka nebili. Jeden policista mi dokonce řekl, že až se ztratí syn podruhé, budeme mít problémy se sociálkou,“ líčila před lety noc ze 17. ledna 1998 Honzíkova máma.

Výslech skončil kolem půlnoci. Pátrací psy nasadili ale až třetí den. Rodina vypsala za synovo objevení tehdy závratnou odměnu – milion korun. Ani ta nepomohla. Podobně jako Koškovým se jim ozvali senzibilové. Pátrali na vlastní pěst. Prověřovali nevěstince… Také Nejedlí vinili policii z liknavosti.

Michaela Muzikářová (12) Z Ústí nad Labem

Pohřešovaná Michaela Patricie Muzikářová

Foto: Libor Zavoral, ČTK

Pohřešuje se od ledna 2017, kdy z domova měla odejít do školy, kam ale nedorazila. Hlavním podezřelým se záhy stal přítel Míšiny matky Otakar S. Po policejním výslechu spáchal sebevraždu. Tělo holčičky se nikdy nenašlo.

Valerie z Prahy (6)

Valerie z Prahy

Foto: Policie ČR

Zmizela před Vánocemi 2017. Na to, že nežije v rodině babičky, která ji od roku 2016 spolu s dalšími třemi sourozenci vychovávala, se ovšem přišlo až za dlouhé měsíce. Pátrání bylo vyhlášeno v srpnu 2018.

Soud babičce Soně K. v lednu 2020 vyměřil osmiletý trest za týrání svěřené osoby, opuštění dívky a za zpronevěru sociálních dávek. Žena dlouho tvrdila, že Valérii nechala u příbuzných v Německu. Tam ani nikde jinde se ovšem holčička nenašla.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků