Hlavní obsah

Poslední mohykáni učňovských oborů

Právo, Jiří Sotona

Nedostatek řemeslníků je problém a nejspíš bude i nadále. Mladí lidé se na učiliště nehrnou. „Řezníků u nás máme dost,“ říká sice učitel Jan Jirák ze Středního odborného učiliště v Čáslavi, ale upřesnění zní: „Třináct.“ Z této školy si lze výuční list „řezník-uzenář“ odnést jako z jedné z mála v republice.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kompletní třída řezníků-uzenářů ve třeťáku na učilišti v Čáslavi: Zleva Lukáš Michek, Jan Bobek a Luboš Smutný.

Článek

Školní prodejna na čáslavském náměstí je dobře vymyšlená. Maso a uzeniny do ní dodávají učni z oboru řezník-uzenář, koláči a zákusky přispívají budoucí cukráři. Ti, kteří aspirují na povolání prodavače, vám zboží zabalí a namarkují.

„A to ještě z masa, které jim dodáme, vaří kuchaři-číšníci ve školní restauraci,“ vykládá Lukáš Michek a ostrým nožem, který si nejdříve nabrousil, krájí kusy hřbetního sádla. „Zítra je budeme škvařit a sádlo a škvarky půjdou do naší prodejny,“ říká učeň oboru řezník-uzenář, jeden ze tří, kteří letos absolvují závěrečný, třetí ročník.

Po rozhovorech s nimi však pochybuji, že u řemesla skutečně všichni zůstanou. „Ze začátku mě to trošku bavilo, teď už ne,“ říká narovinu Luboš Smutný a prohlašuje: „Půjdu do lesa kácet stromy.“

Lukáš Michek by si chtěl dodělat dvouletou podnikatelskou nástavbu s maturitou. „Čím víc papírů, tím líp,“ tvrdí. „Jestli se k řezničině vrátím, je ve hvězdách.“

Dokud uchazeče neuvidím 1. září v lavici, tak s nimi počítat nemůžu.
Josef Jirák

Aspoň že je tu zbylý do party Jan Bobek, který odmala přihlížel rodinným zabijačkám a už má zajištěné místo v nedalekém řeznictví.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Celý Středočeský kraj letos „dodá“ jen tři vyučené řezníky. Jde v jádru o těžkou práci v chladu a od brzkého rána. A ještě při ní umírají zvířata.

Do prváku i druháku chodí po pěti budoucích řeznících, stejný počet mladých lidí se na školu hlásí i letos.

„Ale dokud uchazeče neuvidím 1. září v lavici, tak s nimi počítat nemůžu,“ ví ze zkušenosti Josef Jirák, jenž ve škole působí jako zástupce ředitelky pro odborný výcvik.

Řemeslníků je málo, za dobrou práci jsou lidé ochotni dobře zaplatit

Ekonomika

Některé obory ani neotevřeli

Celý Středočeský kraj letos „dodá“ jen tři vyučené řezníky. Jedinou další školou v kraji, která obor nabízí, je totiž soukromá Střední odborná škola stravování v Říčanech. A tam nemají ve třeťáku nikoho. Alespoň že pět dospělých studuje dálkově.

„Zato jsou teď v módě pivovarníci. Ve druháku jich je dokonce deset,“ říká jednatelka školy Lenka Hrušková. Zájem o obor pivovarník-sladovník jde podle ní ruku v ruce s oblibou minipivovarů.

Řeznictví a uzenářství bohužel takovou popularitu nezažívá. Pořád jde v jádru o těžkou práci v chladu a od brzkého rána. A ještě při ní umírají zvířata. Ve škole tedy ještě ne, protože porážku probírají v Čáslavi jen teoreticky. Maso a uzeniny pak zhotovují nejčastěji z dovezených vepřových půlek.

O návalu zájemců se nedá mluvit u žádného oboru, i když za relativně dobrou považuje Josef Jirák situaci u cukrářů, kuchařů a opravářů. Na druhou stranu některé třídy v minulosti ani neotevřeli. „Jeden rok se to stalo u řezníků, dvakrát u zahradníků,“ zmiňuje.

Jenže zatímco bez zahradníků si při vší úctě k nim lze naši existenci představit, bez řezníků se coby všežravci neobejdeme. Vždyť podle údajů Českého statistického úřadu snědl v roce 2018 každý z nás průměrně přes 80 kilo masa.

Cibuli na cibuláku nehledejte

Kultura

Méně dětí, více maturantů

Co s nedostatkem řezníků? „Tendence ve světě je být vegetariánem nebo dokonce veganem,“ odlehčí Josef Jirák debatu. Už bez žertů pokračuje tím, že zájem o práci rukama je mezi mládeží mizivý. Touží po pohodlí a blahobytu, v jakém odmala vyrůstají, mnozí rodiče navíc zastávají názor, že kdo nemá maturitu, je méněcenný.

Dobře se podle Jiráka pracuje s učni, kteří mají řemeslo v rodině. Jinak bývají učiliště často jen útočištěm pro ty, kteří nedosáhnou na maturitní obory.

To, že více dětí (a jejich rodičů) upřednostňuje gymnázia a střední školy s maturitou, potvrzují údaje Českého statistického úřadu. Poměr žáků na učebních a na maturitních oborech se však během let dramaticky nezměnil. V loňském školním roce jich o maturitu usilovalo 73 procent, o deset let dříve necelých 78 procent.

Za poklesem žáků na učebních oborech tak do jisté míry stojí nástup populačně slabších ročníků. Méně dětí totiž znamená i méně řemeslníků, po nichž je dnes poptávka napříč odvětvími.

V Česku chybí tisíce vyučených řezníků

Domácí

Josef Jirák pamatuje časy, kdy třídu naplnilo 27 řezníků. „A převis byl dvojnásobný, přišlo padesát přihlášek,“ dodává. Dnes berou kohokoli. Středočeský kraj navíc žáky podporuje stipendiem, za produktivní práci na praxi pak dostávají mzdu.

O uplatnění po závěrečných zkouškách rozhodně nemusejí mít strach; všechna řeznictví, v nichž při škole brigádničí, by po nich skočila okamžitě. V době minimální nezaměstnanosti však jistota práce možná není takovou motivací.

Cizinci to jistí

V případě Jana Bobka se brigáda nejspíš záhy stane zaměstnáním. „Děda ani táta sice nejsou vyučení, ale zabijačky dělat umějí a já jsem jim odmala pomáhal. I porážet jsem se naučil,“ říká čáslavský učeň, který s výběrem oboru neváhal. Jako řezník bude podle svých slov bojovat jen s brzkým vstáváním.

„Pohled na krev mi nevadí, jsem zvyklý,“ dodává a jako svá nejoblíbenější jídla jmenuje steaky a hamburgery. „Krupicovou kaši jím, jen když je nouze.“

Velká řeznictví se musejí se situací popasovat, jak to jen jde. „Řezníků je na trhu málo, ale přestože i nám chybějí lidé, zoufalí nejsme. Spolupracujeme s učilišti, ale umíme i sami řemeslo naučit, což je naše výhoda. Navíc u nás není úplnou výjimkou, že se láska k řemeslu dědí z otce na syna,“ říká Pavel Holeček, vedoucí řeznictví v řetězci Globus, jenž v každé ze svých šestnácti poboček zaměstnává desítky řezníků. Výuční list není podmínkou.

„Když člověk k řemeslu najde vztah, určitě může být skvělým řezníkem a uzenářem,“ říká.

Tak jako v mnoha jiných odvětvích nám trn z paty vytrhávají cizinci. V Globusu mají podle Pavla Holečka dobré zkušenosti se srbskými řezníky, v jiných podnicích spoléhají třeba na Mongoly. Ti se s nožem většinou umějí ohánět velmi zručně, protože řemeslo má v asijské zemi silnou tradici.

Nejhorší podmínky mezi kantory mají mistři

Věda a školy

Raději na počítači než rukama

Kateřina Helebrantová je dneska na praxi (na praktickou část výuky jsou u všech učňovských oborů vyhrazeny dva týdny v každém měsíci). Vyrábí dekorativní polštář do školní soutěže. „Nebolí vás záda?“ ptám se jí, když vidím, jak se naklání k šicímu stroji.

„Po celém dni občas ano,“ přiznává, „jenže u šicího stroje nejde sedět rovně jako u počítače,“ podotýká učnice 1. ročníku oboru krejčí na Střední odborné škole v Litvínově-Hamru.

Foto: Milan Malíček, Právo

Kateřina Helebrantová věří, že šitím se uživit dá.

„Vybrala jsem si ho kvůli kreativitě, myslím, že je v něm velký potenciál. Ráda bych do budoucna tvořila svoje vlastní modely,“ plánuje. Šít před nástupem na „učňák“ neuměla, doma ale vyráběla šperky a figurky z různých materiálů, takže bylo zřejmé, že zručnost jí nechybí.

Mezi deseti učni v prvním a druhém ročníku (z třeťáku letos žádní noví krejčí nevyjdou) je i jeden chlapec – sedmnáctiletý Martin Vondrák. Před dvěma lety zvažoval i obory automechanik a truhlář.

„Pak jsem si řekl, že krejčí je zajímavější, a přitáhlo mě to,“ vypráví během práce na kalhotách, které si pro sebe šije. „Používám černý satén, příjemný, lesklý materiál, který se hodí na společenská saka a kalhoty.“ Doma jej podporují, ačkoli s nadsázkou říká, že je jeho maminka ráda, že vůbec chodí do nějaké školy.

Foto: Milan Malíček, Právo

Martin Vondrák zvažoval více oborů, zvítězil krejčí.

Deset krejčích v jedné škole je skoro vzácnost, vždyť třeba na soukromé střední škole Art Econ v Prostějově, kde kdysi sídlila největší česká textilka, nemají v oboru tradiční krejčí nikoho.

„Výuční list si u nás dálkově dělají jen tři dospělé dámy,“ říká jednatelka školy Barbora Michlová. Něco z krejčoviny v sobě zahrnuje také maturitní obor módní designér a vizážista. Největší zájem je však podle jejích slov o grafické obory. „Takže práce na počítači,“ shrnuje, co je dnes náctiletým blízké.

Nejlepší práce na světě? Rozhodně ano, říká tvůrce dezertů

Muži

Tesaři netesají sochy

Právě učební obor krejčí považuje Jitka Francírková, ředitelka Střední odborné školy v Litvínově-Hamru, do budoucna za nejvíc ohrožený. Laika může napadnout, na co je dnes vlastně šití, když se k nám valí levný textil z Asie a oděvní průmysl u nás proti minulosti paběrkuje.

„Těmto argumentům se smějeme,“ prohlašuje ředitelka. „Vidíme totiž trvalý zájem zaměstnavatelů, kteří se na vyučené krejčí ptají.“ Prim podle ní hrají módní a svatební salony zabývající se zakázkovým krejčovstvím. Hned za humny v Horním Jiřetíně také sídlí renomovaný výrobce spodního prádla Triola.

V Litvínově se snaží, aby vybavení školy nebylo brzdou v uplatnění absolventů. „Vysledovali jsme třeba zájem o výšivky na trička, čepice nebo jiné oblečení. Pořídili jsme proto průmyslový vyšívací stroj, který se od té doby nezastaví. Teď třeba vyšíváme pro Ústecký kraj 470 ručníků s jeho logem,“ říká Jitka Francírková. Smyslem podle ní je, aby absolventi na trhu našli uplatnění.

„Nemusí pak nutně zakotvit v krejčovství, ale třeba v reklamní agentuře, kde takovými stroji také disponují.“

Děti nevědí, co dělá třeba čalouník. O tesařích si myslí, že tesají sochy.
Miroslav Findeis

Bez žáků mají momentálně dva obory – tesaře a operátora dřevařské a nábytkářské výroby. Tomu druhému podle ředitelky ubližuje poněkud zprofanované slovo operátor, jímž se v inzerátech obvykle maskují rutinní dělnické práce. Děti ze základních škol však podle zdejších kantorů často nemají ponětí ani o jiných řemeslech.

„Nevědí, co dělá třeba čalouník. O tesařích si myslí, že tesají sochy,“ slýchává vedoucí učitel Miroslav Findeis.

V Česku jsou jen desítky houslařů, které jejich řemeslo uživí

Věda a školy

Kadeřníci nevymřou

V Litvínově před časem vsadili na praktické ukázky řemesel, na které si žáky ze základních škol zvou, třeba i s možností vyzkoušet si drobné úkony vlastníma rukama. Snad i to vedlo k tomu, že přihlášek na následující školní rok přišlo proti předchozím rokům skoro dvojnásobně víc. Ale ani tentokrát to na oživení tesařského oboru nebude.

Dlouhodobě nejlákavější je maturitní obor grafický design, z učebních pak kadeřník. S úpravou vlasů nebudeme mít v budoucnu problémy, zato se zhotovením krovů, schodišť a jiných dřevěných konstrukcí to bude horší.

„Tesaře jsme otevírali kvůli velké poptávce firem. Asi tři první ročníky jsme naplnili, pak zájem dětí opadl. Je pravda, že firmy dnes berou i vyučené truhláře a samy si je přeučí na tesaře,“ říká Miroslav Findeis.

U truhlářů je situace veselejší. Dohromady s těmi uměleckými, jejichž doménou je restaurování historického nábytku, jich školu navštěvuje sedmdesát. Svými výrobky vybavili třeba salon pro své spolužáky kadeřníky, funkční celodřevěné nástěnné hodiny od nich dostal darem prezident Miloš Zeman.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Rodiče mi vyučení doporučovali,“ říká budoucí truhlář Karel Pěnkava.

Sedmnáctiletý Karel Pěnkava na chvíli odloží brusku, kterou opracovává dřevěné obložení na betonové schody.

„Je to hezká práce,“ říká. „Byl jsem se tady kouknout už v osmičce na základní škole, stroje tu byly docela nové, a chytlo mě to.“ Do zaměstnání nechvátá, rád by si totiž dodělal maturitní podnikatelskou nástavbu. Jeho spolužák ze třeťáku Vojtěch Kuncl má stejný plán.

„Upřímně řečeno jsem nevěděl, na jaký obor jít, a rozhodoval jsem se na poslední chvíli. Rád bych se tím živil, ale po nástavbě bych chtěl zkusit ještě restaurátorskou školu v Písku. Nasbírám zkušenosti ve firmách a pak si třeba založím vlastní živnost,“ plánuje snad už jistý truhlář.

Vojta Nedvěd zdědil po tátovi chatu i řemeslo

Jak bydlí VIP

O práci se bát nemusejí

Hospodářská komora ČR se snaží učňovské školství zatraktivnit a tlačí mimo jiné na to, aby se zvýšila úroveň technické výuky už na základních školách (některé znovu zavádějí předmět „dílny“) a aby kantoři na učilištích zůstávali v kontaktu s firmami a sledovali trendy v oboru.

Jedním z konkrétních návrhů, jak zlepšit jméno řemeslníků, je návrat takzvané mistrovské zkoušky, která měla v českých zemích tradici až do nástupu komunismu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vojtěch Kuncl chce po klasické truhlařině zkusit ještě tu uměleckou.

Absolventi řemeslných oborů s alespoň pěti lety praxe za posledních deset let by mohli složit dobrovolnou, státem garantovanou zkoušku, která ověří a ocení jejich odbornost.

Mistrovský status by jim přinesl prestiž a výhodu na trhu práce a mimo jiné umožnil působit ve školách na pozici instruktorů a vychovávat své následovníky.

„Občan nebo veřejný zadavatel zakázky získá garanci, že držitel zkoušky odvede svoji práci důkladně a s náležitou odborností,“ slibuje si od toho Roman Pommer, viceprezident Hospodářské komory ČR. Ačkoli návrh teprve musí schválit poslanci a první zkoušky by se mohly uskutečnit nejdříve příští rok, už nyní se do pilotního ověřování u přibližně dvaceti řemesel přihlásily tři stovky lidí.

Ředitelka Střední odborné školy v Litvínově-Hamru Jitka Francírková je přesvědčená, že i průměrně zdatný řemeslník se o živobytí bát nemusí. Po absolventech jakých oborů je na její škole největší poptávka? „Po všech,“ neváhá s odpovědí.

„Truhláři jsou ‚rozdaní‘ vždycky, ale zájem je o všechny,“ tvrdí. „Pak už záleží jen na žácích, jestli chtějí setrvat v oboru, v němž se vyučili, nebo se rozhodnou pro jinou dráhu.“

Reklama

Související články

Jak mladým lékařům na venkově chutná život

Praktičtí lékaři na vesnicích jsou ohroženým druhem. Jejich průměrný věk se zvyšuje a mladým nástupcům se z pohodlí města nechce. Naštěstí ne všem. Jak jich...

Výběr článků

Načítám