Hlavní obsah
Philippe Pinel osvobodil choromyslné z řetězů – na obraze navštěvuje duševně choré v pařížské nemocnici Hôpital Salpêtrière. Foto: Repro Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Z ordinací rodinných lékařů rovnou do blázinců

Duševní choroby a poruchy provázely lidstvo odnepaměti. Devatenácté století v přístupu k nim znamenalo zlom. Ne náhodou je nazýváno stoletím azylů – léčeben. Právě v tehdejších, dobově řečeno, blázincích se zrodila dnešní psychiatrie. Nemocní pozvolna opouštěli rodinné lékaře a léčili se ve specializovaných ústavech. Ne ovšem všichni.

Philippe Pinel osvobodil choromyslné z řetězů – na obraze navštěvuje duševně choré v pařížské nemocnici Hôpital Salpêtrière. Foto: Repro Kronika medicíny, Fortuna Print 1994
Z ordinací rodinných lékařů rovnou do blázinců

Pavel Josef Šafařík (1795–1861), slovenský, česky píšící spisovatel, slavista a jazykovědec, patřil k těm, kteří ctili tradice. Žil v Praze a zcela se spoléhal na svého doktora Josefa Podlipského, manžela spisovatelky Sofie Podlipské, tchyně básníka Jaroslava Vrchlického. Už od padesátých let předminulého století slavistu sužovala melancholie a malomyslnost. Vyjádřil se, že „klesá pod tíhou života“.

Pod tlakem politické atmosféry Bachova absolutismu, kdy ve společnosti působila tajná policie a šířilo se udavačství, začal trpět stálou představou, že ho okolí sleduje a pozoruje.

Ve strachu spálil i část vlastní korespondence. K tomu jej vyčerpávala usilovná knihovnická a vědecká práce.

Únavu provázely úzkost a deprese, stejně jako nepřiměřené obavy o zdraví. Děsil se ztráty rozumu a k psychickým potížím se přidaly i fyzické – bolesti hlavy, dna a návaly krve do hlavy. Doktor Podlipský označil jeho stav za hypochondrii a „nervovou slabost“.

Pavel Josef Šafařík se pokusil o sebevraždu.

Foto: Repro Československá vlastivěda, díl 7., Sfinx 1933

Šafaříka diagnóza rozrušovala, obecně lékařům nevěřil. Věc vyřešil po svém – v náhlém hnutí mysli 23. května 1860 v šest ráno „vyšel nepozorován sám z bytu na řetězový most a vrhl se přes zábradlí. Pískaři lodníci na blízku jsoucí, hned ho vytáhli. Byl beze všeho úrazu“.

Pokus o sebevraždu rozrušil celou pražskou společnost. Vynořily se fámy o tom, že Šafařík plaval ve Vltavě jako svatý Jan. Významný učenec zemřel za rok, v červnu 1861. Nepatřil k těm, kteří by využili služeb institucí, specializovaných na léčbu duševně chorých.

Blázen není viník, ale nemocný

Do 19. století se většinou s duševně nemocnými zacházelo krutě. Trpěli v kobkách a celách, často v řetězech, končili kvůli svým bludům jakožto „posedlí ďáblem“ pod popravčím mečem nebo v plamenech. V některých evropských městech je umisťovali do jakýchsi lesních rezervací, jinde je nakládali na pramice, do kterých zatékala voda, a pouštěli loďky po proudu řeky. Nešťastníci nakonec utonuli.

U zrodu zásadní změny v nazírání na duševně choré stál francouzský psychiatr Philippe Pinel (1745–1826). Ten „blázny“ už během Velké francouzské revoluce osvobodil z řetězů v pařížském Hospice de Bicêtre. Tvrdil, že v nemoci jsou si všichni rovni a blázni nejsou viníci, ale nemocní, kteří si zaslouží ohledy. Měli by lehce pracovat, pohybovat se a slyšet vlídná slova.

A to všechno ve speciálních ústavech, izolovaní od prostředí, v němž šílenství a pomatenost propukly, v odloučení od rodiny a přátel. To s sebou neslo i mnohá úskalí – pacient si mohl zvyknout na život v blázinci a ztratil schopnost pobývat mimo něj, navíc se v jeho zdech nezřídka octli i nepohodlní jedinci. Přesto bylo jeho zřízení nevyhnutelné. A bylo tomu tak i v českých zemích.

Josef Dobrovský drhl podlahu

Dne 19. března 1783 nařídil císař Josef II. dvorním dekretem, aby při Nemocnici milosrdných bratří v Praze bylo zřízeno oddělení pro duševně choré kněze. O rok později přijímali i všechny ty, kteří potřebovali podobnou pomoc.

V roce 1789 byla v chorobinci na Karlově vyhrazena už celá budova pro ošetřování klidných a tichých pomatených osob. U milosrdných bratří se léčil ve svých osmačtyřiceti letech od roku 1801 i zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky, kněz a filolog Josef Dobrovský (1753-1829).

Josef Dobrovský trpěl psychózou a záchvaty zlosti.

Foto: Repro Československá vlastivěda, díl 7., Sfinx 1933

Ošetřoval ho internista a medicínský intelektuál své doby, Jan Theobald Held. Dobrovský, přezdívaný Modrý abé (nosil modrý oděv, klobouk, boty, dokonce i bibli v modré barvě), trpěl depresemi a vzápětí manickými stavy, při nichž hrozně vyváděl: jednou chtěl jakéhosi německého učence vyhodit z okna, podruhé hodlal zbít fiakristu.

Jistý strahovský prelát ho zastihl ve chvíli, kdy svými rukopisy, namočenými ve vodě, drhl podlahu. Vanu v koupelně pokryl rukopisy lužickosrbské mluvnice.

Někdy projevoval mesiášské a léčitelské sklony. Předpovídal budoucnost a chodil po okolí Prahy s jakýmsi „klukem, jenž mu šaty a věci vozil na trakaři, myl nohy nemocným a uzdravoval je“.

Jeho chorobu později v roce 1929 diagnostikoval psychiatr a neurolog Josef Mysliveček jako manicko-melancholickou psychózu (dnešní název pro tuto nemoc je bipolární afektivní porucha). Jeho konstatování je mnohými specialisty přijímáno dodnes. A vznikaly další ústavy.

Otáčivá židle a pijavice

V roce 1790 přispěl Josef II. nejvýznamněji pražskému zdravotnictví – zřídil totiž z ústavu šlechtičen u sv. Andělů Všeobecnou nemocnici na Karlově náměstí. V jejím areálu vznikl Tollhaus, první dozorčí detenční zařízení „pro zuřivé šílence, okolí nebezpečné a nečisté“, na svou dobu velmi dobré. Některé drsné metody léčby ale přetrvávaly – například takzvaná otáčivá židle pro neklidné klienty či polévání studenou vodou.

Ty vymizely až v prvním, skutečně léčebném zařízení pro choromyslné, v Kateřinkách, vybudovaných v objektu bývalého augustiniánského kláštera v sousedství všeobecné nemocnice. Už v roce 1822 se do nich přestěhovali první pacienti z Tollhausu. Kateřinky disponovaly 260 lůžky, ale ta časem nestačila.

Na obrázku vlevo na kopci jsou zdravotnické ústavy na pražském Novém Městě v roce 1793. Větší budova je všeobecná nemocnice, menší budova vedle ústav pro choromyslné.

Foto: Repro Pražské špitály a nemocnice, Knižnice Dějin a současnosti 1999

Ve třicátých letech v nich jako přednosta působil Josef Riedel, který jako první v monarchii zahájil výuku psychiatrie s praktickými ukázkami nemocných – tím uvedl psychiatrii jako samostatný obor na univerzitu. Stanovil také nové metody léčení.

Nemocní měli k dispozici čtyři zahrady s altánky, kulečníkem a kolotočem. Sami se o ně starali. Muži pracovali v dílnách, ženy vyráběly košíčky, zrcadlové krabice a opisovaly noty. Za práci dostávaly obě skupiny plat.

Postupně pacientů přibývalo a léčebna praskala ve švech. Proto primář Riedel zahájil budování nového azylu vedle Kateřinek. Vznikl tak v roce 1844 takzvaný Nový dům s 500 lůžky – tehdy nejmodernější ústav pro choromyslné v celé Evropě a dosavadní hlavní budova psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty. Stěhovali se do něj vyléčitelní pacienti, v původní budově zůstali „hlučící, špinaví, epileptici a nezvladatelní“.

Bimbal jako loretánské zvonky

Právě v Novém domě si v září roku 1893 zaznamenal psychiatr Jan Merhaut zajímavý případ. Vyšetřoval nového pacienta, jednatřicetiletého Emanuela Mazánka z Prahy. Do ústavu jej přivedly loretánské zvonky. Šel si je v prosinci roku 1891 na Hradčanech poslechnout, a to se mu stalo osudným.

Už předtím několikrát tajuplně manželce sdělil, že je Bůh otec i Bůh syn dohromady, ale po návštěvě Hradčan už o tom nemluvil. Zato nakreslil na papír ciferník, přibil jej na zeď a ukazoval ženě, jak ty loretánské zvonky krásně bijí. Každou čtvrthodinu „zařval silným hlasem bim bam, a to i v noci“.

Odvezli jej nejprve do ústavu v Kosmonosích (založený roku 1867), ale i tam „bimbal, při příchodu své ženy se vždycky rozjařil a svlékl se do naha, načež mu musila býti dána kazajka“. Skončil v Novém domě a Merhaut mu diagnostikoval paranoii. Uvedený případ zachycují archívní chorobopisy nalezené v Bohnicích a uložené ve Zdravotnickém muzeu v Praze.

Nemocná tvrdila, že vyhrála „numero“ v lotynce. Na otázku, jaké, řekla: „Čuchejte, máte nos a na něm okuláry!“

Diagnóza paranoie patřila k častým, společně s hysterií, pomateností, melancholií, hypochondrií a mánií. Merhaut dospěl k závěru o paranoii například i po vyšetření pacientky Anny Paluskové z Uhlířských Janovic v červenci 1891. Ta nadávkami sužovala své okolí. Sepsání anamnézy dalo práci – Palusková na otázku, jak je stará, odvětila: „Co je vám do toho? Od narození.“

Dál mu líčila, že ji do blázince strkají sousedky, které jí závidí, protože vyhrála „numero“ v lotynce. Na otázku, jaké, vyplázla jazyk se slovy: „Čuchejte, máte nos a na něm okuláry!“

Do Nového domu se ovšem dostaly i těžší případy.

Hlas mu kázal

„Mužík, drobné postavy, dobráckého vzezření a čilých pohybů. Před lety zabil svou ženu – věděl, že je to hřích, že za to bude snad pověšen, ale musil prý tak učiniti, vnitřní hlas mu to kázal. Impulsivní akt, stará daemonomanie – praví mi doktor,“ líčil to, co slyšel i viděl v Novém domě spisovatel, novinář a herec Josef Ladislav Turnovský.

Zařízení poskytovalo nemocným komfort: vanové lázně, vodoléčbu, pacienti měli k dispozici tělocvičnu, knihovnu, hernu a zahradu.

Rodinný lékař v podání Pabla Picassa postupně ztrácel své postavení.

Foto: Repro Kronika medicíny, Fortuna Print 1994

Riedel zavedl také muzikoterapii a používání elektroterapie (v roce 1847 zakoupil elektromagnetický přístroj s posuvným reostatem).

Primáře Riedela vystřídal ve funkci v roce 1852 doktor František Köstel, později první profesor psychiatrie na Karlově univerzitě. Ten přeměnil bývalý klášter servitů Na Slupi v pobočku Kateřinek. Stal se také průkopníkem horečnaté léčby v psychiatrii a zjistil, že některé psychózy se zlepšily po očkování proti neštovicím.

I z azylu Na Slupi se zachovaly chorobopisy.

Neoběsil se, zbil ženu

„Chtěl snadno přijít k penězům. Proto vymyslel nový recept – hodil černého kocoura do kotle s vařící vodou, přidal křížaly a mával nad ním křížem. Když peníze z kotle neskákaly, popadl sekeru a chtěl zabít manželku. Utekla a on mlátil sekerou do dveří sousedů,“ popisoval lékař v roce 1892 v ústavu Na Slupi duševní stav Jana Skavy, chalupníka z Mysletína u Humpolce.

Nakonec konstatoval, že pacient má progresivní paralýzu (onemocnění mozku v důsledku nákazy syfilidou).

O jiném nemocném, Josefu Skoupovi z Prahy, si ve stejném ústavu doktor v roce 1893 poznamenal: „Jeho pomatenost se otáčí kolem peněz, též před krátkým časem chtěl od záložny peníze, které vlastně dlužen je, vyzvednouti, když je neobdržel, chtěl se, přijda domů oběsiti, když to však provést nedokázal, zbil ženu. Následkem toho jest se obávati, by sobě ani druhému neublížil, jeho odevzdání jest potřebné, též nemocný vůbec škodný jest.“

Skoupu prohlásil za paralytika.

Některé duševní stavy se v té době nedaly diagnostikovat. Proto si lékaři pomáhali opisy: „Hysterie z chození v noci naproti otci převozníkovi za tmavých nocí. Melancholie z uleknutí se čehosi u porodu. Stal se rozechvělým a začal číst nábožné knihy, zřejmě paranoik.“ Někdy dokonce: „Je zkrátka úplně pitomý.“

V té době účinné léky neexistovaly, doktoři jen mohli největší záchvaty tlumit opiáty, předepisovat citronovou lázeň, arzén, strychnin nebo pouštění žilou a přikládání pijavic.

Ve filmu Podivný experiment, který vznikl na motiv jedné z povídek Edgara Allana Poea, je blázinec z konce 19. století vyobrazený ve vší parádě. „Léčba“ poléváním ledovou vodou, elektřinou, vězněním a spoutáváním nebyla žádnou literární smyšlenkou.

Foto: Bontonfilm

Zuřiví klienti končili v separacích, nazí, „neb nestrpíť oděv na sobě“, dostávali hypnotika a studené zábaly.

Postupně se síť psychiatrických léčeben ještě rozšířila.

Kulečníky i hřiště

V druhé polovině 19. století vznikly nové azyly pro duševně choré v Kosmonosích, Dobřanech, Opařanech a Horních Beřkovicích. Mezi nejmodernější patřila budova ústavu v Bohnicích, stavěná mezi lety 1906–1911. V roce 1912 už měla 28 pavilonů.

Mezi válkami se v areálu nacházelo už 100 objektů na 64 hektarech půdy. Za velký pokrok se považovalo, že mříže ochraňovaly pouze okna v pavilonu pro zvlášť nebezpečné chovance. K vybavení sanatoria patřila i piana, kulečníky a tenisová hřiště.

Vedle pracovní terapie se používala i arteterapie – pacienti hráli divadlo a účastnili se koncertů. Léčebna měla vynikající úroveň. Potvrzují to slova prvního bohnického ředitele Jana Hrašeho: „Ústav se liší jednak svou rozlohou a svým rozčleněním, jednak vnitřním zařízením a svými zásadami ošetřovacími podstatně od ústavů starého stylu.“

Navíc na čas vyřešil problémy s nedostatkem místa pro nemocné. Psychiatrie se ocitla na úplně jiné úrovni než v 19. století.

Psychiatrie se rychle rozvíjela

  • V roce 1917 mnichovský psychiatr Emil Kraepelin vytvořil klasifikaci psychických chorob. Kraepelin rozdělil endogenní psychózy (nemají zjistitelnou příčinu) na Dementia praecox (schizofrenie) a maniodepresívní psychózu.
  • V roce 1937 dva italští psychiatři Cerletti a Bini zavedli do léčby duševně nemocných elektrošoky, které měly vyvolat epileptický záchvat a léčit tak schizofrenní symptomy. Dnes je taková léčba považovaná za spornou.
  • V roce 1952 francouzští psychiatři Delay a Deniker nasadili u psychotických pacientů chlorpromazin. Tlumí agresivní chování, psychotické bludy a schizofrenní poruchy osobnosti. V téže době byla objevena psychofarmaka, která ovlivnila emotivitu nemocných. Nastal věk psychofarmak a těžiště psychiatrie se přesunulo z léčeben do ambulancí.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků