Sigmund Freud - otec psychoanalýzy a student lidské sexuality

Jde o proces, ve kterém pacient volně vypráví o svých traumatech a lékař mu pozorně naslouchá. Při tom dochází k tzv. přenosu, kdy postižený vlastně „přehodí“ své neurotické konflikty na analytika, a tím se mu uleví.

Byla to bezbolestná léčebná péče, určitě vhodnější než dosavadní přístupy uplatňované u Anny von Liebenové. Ty byly leckdy drastické.

Anna pocházela z bohaté židovské bankéřské rodiny. Ve čtyřiadvaceti si vzala bankéře Leopolda von Liebena, se kterým měla pět dětí. Od času dospívání trpěla těžkou neuralgií lícního nervu, bolestmi nohou, cukalo jí v hlavě a zdálo se jí, že jí někdo vtlouká do čela hřebíky. Pouze v těhotenství její obtíže ustaly.

Lékaři léčili pacientku hašišem, námelem, elektroléčbou. Domnívali se také, že za neuralgii mohou její zuby. Nechali jí je vytrhnout.

Podle Freuda: „Pacientčiny zuby držely tak pevně, že bylo nutné většinu jejich kořenů nechat v dásni. Tento krutý zásah nepřinesl žádný trvalý důsledek. V té době Anna zuřila celé měsíce bez přestání.“

Freuda zpočátku Annina rodina považovala za šarlatána, který se třese na jejich peníze. On si ovšem jako první uvědomil, že příznaky jejích těžkostí mají příčinu nikoli v těle, ale v hlavě. Léčil ji celé tři roky.

Postupně Anna líčila Freudovi těžkosti svého života – nedostatek sebevědomí, výčitky vůči sobě samé, hádku s manželem. Postupně jí začalo být lépe. Freud popsal její případ jako klasickou hysterii spojenou s neurózou. Tím, že se z ní vymluvila, dostavila se úleva a bolesti postupně mizely. Psychoanalýza, milovaná i zatracovaná, byla na světě. I Freud se k ní musel propracovat.

Sigmund Freud se narodil 6. května 1856 v moravském Příboru (Freiburg) v severním předhůří Hostýnských vrchů a Beskyd v židovské menšinové komunitě, která přišla z Haliče. Jejich rodným jazykem bylo jidiš.

Přišel na svět jako prvorozený, ovšem do rodiny, v níž už předtím byli jeho čtyři nevlastní sourozenci, děti otce z prvního manželství. Otec Jákob Freud totiž ovdověl a ve svých čtyřiceti si vzal židovskou dívku Amálii. Ta byla podle Freudova syna Martina „plná života a elánu, byla netrpělivá, tvrdohlavá a velice inteligentní“. Amálie měla s Jákobem devět dětí.

Sigmund byl mezi nimi jednoznačným favoritem. Očekávala od něj veliké věci a nazývala ho svým „zlatým Sigim“. A tím pro ni zůstal, i když mu bylo přes padesát. Byl vnímavým, hýčkaným dítětem a sám své dětství nazval rodinnou romancí.

Matka se ovšem musela starat o další sourozence, a tak byl Sigi odkázán na chůvu, zbožnou moravskou ženu Terezii Vítkovou. Miloval ji jako druhou matku. Četla mu, vyprávěla a také ho často vodila do kostela. Přesto se v pozdějších letech ze Sigmunda stal přesvědčený ateista. Byl skeptikem a označil náboženství „jako něco infantilního“. Možná to způsobil právě fakt, že vyrůstal mezi židovskou tradicí a moravským katolicismem. Na Moravě Sigmund dlouho nezůstal.

Tři roky žila Freudova rodina v Příboru, poté se odstěhovala do Lipska a rok nato do Vídně. Vyprávělo se, že Amálie měla v Příboru poměr se Sigmundovým nevlastním bratrem Filipem. Když se to provalilo, rodina město opustila. Sigmund byl stěhováním otřesen. Ztratil svoji chůvu, a snad právě proto se ve zralém věku věnoval studiu mužů, kteří také měli „dvě matky“ – např. Oidipus.

Sigmund navštěvoval od roku 1865 Leopoldstadtské reálné gymnázium v Taborgasse ve druhém vídeňském obvodu.

Byl vynikající žák. Měl dokonalou fotografickou paměť. V říjnu roku 1873 začal jako sedmnáctiletý studovat přírodní vědy na Vídeňské univerzitě, ale nebyl tam spokojen kvůli silnému antisemitismu. Freud prohlásil: „Především se ode mne očekávalo, že se budu cítit jiný a podřadný, protože jsem Žid.“ Navíc trpěl pocitem, že má málo talentu.

Začal proto studovat zoologii a neurologii. V březnu roku 1881 promoval jako doktor veškerého lékařství. Věnoval se neurologickému vědeckému výzkumu, ale nakonec jej opustil. Začal pracovat ve Vídeňské všeobecné nemocnici. Novou oblastí jeho zájmu se stala nervová onemocnění, zejména hysterie. Ta byla provázena záchvaty, křečemi, poruchami vidění. Za její příčinu byla považována dědičnost.

Problémem hysterie se ve Francii v pařížské nemocnici Salpetriere zabýval známý neurolog Jean-Martin Charcot. Při léčbě hysterie využíval hypnózy. Freud se zájmem četl jeho díla s novými poznatky. V roce 1885 získal titul soukromého docenta a na jaře téhož roku požádal o grant na Charcotově klinice. Dostal jej. Šest měsíců u Charcota změnilo celý jeho život.

Po návratu z Paříže Freud hlásal, že hysterie je skutečně vážná choroba, žádné předstírání. Není dědičná a trpí jí muži i ženy. Ke zkoumání její příčiny je možné využít hypnózu.

Otevřel si soukromou ordinaci a své poznatky předváděl v praxi. Zabýval se také fobiemi, nutkavým chováním a sám na sobě prováděl psychoanalýzu. Studoval lidskou sexualitu a analyzoval sny (v roce 1899 vyšel jeho Výklad snů).

Jeho pojem libida, sexuálního pudu, jehož potlačování může vyvolat neurózu, mu získal četné stoupence i nepřátele. Všechny své těžké případy popisoval ve studiích. Pacienti podle něj měli za sebou traumata, která „je třeba charakterizovat jako vážná sexuální poškození, někdy bez jakýchkoli pochybností nechutná“. Patřila k nim i zkušenost jisté paní P.

Ta trpěla strachem, že ji někdo pronásleduje. Při psychoanalýze se ukázalo, že jí bratr v dětství olizoval nohy. Navíc ve svých čtyřech letech pozorovala svého otce, který tutéž pozornost prokazoval služce. Ležela tehdy pod postelí, na které milenci dováděli. Otec dceru vytáhl, praštil ji do hlavy botou a ještě dostala sprostě vynadáno.

Freud se také u svých pacientů často setkával se zneužíváním v dětství. Měl jedenáctiletého pacienta, který si před usnutím musel postavit k posteli čtyři židle, jinak ani oka nezamhouřil.

Ukázalo se, že jeho jednání bylo logické – jako čtyřletého ho zneužila služka, a tak si stavěl na noc provizorní barikádu. Na základě takových případů vypracoval Freud svou „teorii svedení“ a teorii oidipovského komplexu – nenormální fixaci chlapce na vlastní matku.

Postupem času Freudovi přibývalo pacientů, většinou z bohatých a vážených rodin. V té době už měl i vlastní rodinné zázemí.

V roce 1907 přijel Freuda navštívit do Vídně švýcarský psychiatr Carl Jung s manželkou Emmou. Freud se choval velmi ohleduplně, ale v jednom okamžiku prohlásil: „Doma nemám nic, jen postarší manželku.“

Hosty uvedl do rozpaků a Jung si navíc poznamenal: „Záhy jsem zjistil, že paní Freudová nemá tušení, co Freud dělá. Vztah Freuda a jeho ženy byl velmi povrchní. Zanedlouho jsem se seznámil s mladší sestrou paní Freudové – byla velmi hezká –, a ta nejenže věděla velmi mnoho o psychoanalýze, ale vůbec o všem, co Freud dělá. Zjistil jsem, že Freud je do ní zamilovaný a má s ní poměr.“

Freud si vzal svou manželku Martu Bernaysovou (1861–1951) z bohaté židovské rodiny 14. září 1886. Byla tmavovlasá, krásná a Sigmund s ní měl šest dětí. V roce 1895 se do Freudovy rodiny přistěhovala Martina sestra Minna Bernaysová, které zemřel snoubenec.

Někteří Freudovi životopisci se domnívají, že Sigmund a Minna měli poměr v roce 1900. Jisté je jediné – často spolu cestovali, slovy rodinného přítele Oskara Rie: „Kvůli dětem jezdil Freud s Martou, Minnu měl pro potěšení.“ Tak či tak, Freud začal mít v té době také zdravotní potíže.

Freud už od 90. let 19. století trpěl migrénami, depresemi, strachem ze smrti, omdléval. Bál se cestování. Vždy, když měl jet vlakem, přišel na nádraží několik hodin před odjezdem a neustále počítal zavazadla. Navíc byl silně závislý na nikotinu. Bez doutníku ho nikdo neviděl.

Později, za Velké války, když došly ve Vídni zásoby doutníků, propadl dokonce melancholii. Kouřit nepřestal ani po opakovaných operacích horního patra a čelisti, kde bylo nutné odstranit zhoubné bujení. Nosil velkou zubní protézu, která mu způsobovala silné bolesti.

Přesto byl v práci neúnavný. Rozpracovával své učení celý život a některé jeho části postupně revidoval. Vytvořil si celou škálu svých žáků, i když s některými se rozešel – např. v roce 1912 právě s Carlem Jungem, který odmítl jeho sexuální teorii. Tenkrát netušil, že v červnu 1938 bude s dcerou Annou emigrovat z milované Vídně do Londýna. Nacionálně socialistická vláda totiž tehdy odebrala právo na výkon povolání židovským lékařům.

Zakladatel psychoanalýzy byl světoznámou postavou, a tak neskončil jako mnozí židovští lékaři sebevraždou. Pro jeho exil intervenoval i prezident Roosevelt. To už byl Freud velmi nemocný pokročilou rakovinou patra.

V Londýně pokračoval Freud v léčení, ale měl už méně pacientů, protože kvůli stálým bolestem se jim nemohl plně věnovat. Už skoro nemluvil. Začal užívat kokainový derivát, aby vůbec přežil den. Byl na něj úděsný pohled – otevřené hnisající rány na obou tvářích ukrýval pod malou moskytiérou, aby je chránil před hmyzem.

Ve středu 21. září 1939 řekl s jasným rozumem svému lékaři: „Drahý Schnure, slíbil jste mi, že mně pomůžete, když už nebudu moci dál. Jsou to pro mě hrozná muka a nemá to žádný smysl.“

Doktor Schnur mu na druhý den podal dávku morfia, po které Freud usnul. A další den už se neprobudil. Bylo mu 83 let. Jeho psychoanalýza – byť v pozměněné podobě – žije dodnes.