Vnučka Alfonse Muchy: O tom, kdo je můj otec, mi řekli až ve dvaceti

Bylo mi už asi dvacet let, když mi to prozradila Jiřího partnerka, Marta Kadlečíková. Netušila jsem nic, ale ani mě to moc nepřekvapilo. V dospělosti už leccos pochopíte.

Obzvlášť když se rodiče pohybovali v uměleckých kruzích, kde zřejmě nebyly mimomanželské lásky nic tak výjimečného. V mém případě se dokonce ukázalo, že jsem byla jediná, kdo to nevěděl.

Velmi dobře. Znal mě od narození a často mě vídal. S přestávkou v padesátých letech, kdy byl vězněn. Jiří pro mě byl dlouholetý rodinný přítel. Věděla jsem, že má rodinu a že to v ní není úplně ideální.

Ideální nebyl ani vztah mých rodičů. Jiří si chtěl moji maminku vzít i se mnou a s mým starším bratrem. Bylo mi tehdy asi šest let.

Těžko říct. Chápu, že to pro ně nebylo snadné. Všichni čtyři se totiž dobře znali. Jiřího manželka Geraldina a moje maminka se stýkaly a Geraldina o mně věděla od mého narození. Jiří si asi nakonec přál udržet manželství, byť na dálku.

Mám pocit, že moje maminka v takovém volném svazku žít nechtěla, což je pochopitelné. Moji rodiče nakonec zůstali spolu.

Jiří a Geraldina dál udržovali volný vztah, každý si žil svůj život. Když bylo jejich synovi Johnovi šestnáct, vrátila se s ním Geraldina do Británie. S Jiřím ale zůstávali v kontaktu. Chovali k sobě i potom navzájem respekt a úctu, jejich vztah byl opravdu plný pochopení a tolerance.

Nikdy. Další důkaz velkorysosti. Teprve dodatečně si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, mít dva otce tak velkého formátu. Ani Jiří mi nic nenaznačoval. Slíbil to mamince.

Nikdy jsem mu „táto“ neřekla. Když o něm mluvím nebo píšu, je pro mě Jiří, Jirka. Někdy musím kvůli srozumitelnosti použít otec, ale moc mi to nejde.

Malovala a modelovala jsem pořád, už odmalička. Maminka sama výborně malovala, a když viděla moje zaujetí, začala mě k tomu i vést. Tuhle zálibu měla po svém otci. Pro oba to byl ale jen koníček. On byl inženýr, ona studovala historii na filozofické fakultě. Když Němci zavřeli vysoké školy, odešla pomáhat na venkov a po válce se ke studiu už nevrátila.

Nejdřív byla dlouho doma se mnou a bratrem a potom začala pracovat jako porodní asistentka. Jednu dobu, když byla mladší, se ale kreslením dokonce živila. Kreslila a malovala obrázky do časopisů, dělala módní návrhy...

Proto mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohla mít výtvarné nadání ještě po někom jiném než po ní.

Ne, ten podědil hudební talent po tatínkovi Alexandrovi. Odmalička hrál na piano, později měl i vlastní hudební skupinu. Profesionálním hudebníkem jako tatínek se ale nestal. Měl velkou zálibu v přírodních vědách a vystudoval botaniku. Věnoval se vědecké práci.

Secesi, a hlavně její dobu jsem obdivovala. Obzvlášť dokonalost řemesla, která tento styl doprovázela. O Muchovi jsme se ale ve škole moc nedověděli. Nebyl to umělec, kterého by komunistický režim protěžoval. Víc jsem načerpala díky Jiřímu. Svého otce přímo uctíval a moc rád mi o něm vyprávěl.

Chtěla jsem studovat malbu a ještě o něco víc sochařství. Doma jsem pro to ale nenašla pochopení. Jiří by si to velice přál, jenže moje rodina byla proti. Chápu to. Nebylo to kvůli oboru samotnému, ale kvůli nejisté budoucnosti a všemu tomu, co umělecká dráha ženě přináší.

Abych přece jenom uplatnila svoje výtvarné sklony, skloubila jsem je s něčím takzvaně seriózním a přihlásila jsem se na architekturu. Vystudovala jsem ji na ČVUT a potom ještě na Akademii výtvarných umění, kde jsme i malovali, modelovali a věnovali jsme se jí hlavně z výtvarné, umělecké stránky.

Na gymnáziu. Byl to takový věčný student, bohém. Byl veselý, rád četl, o všechno se zajímal a později začal v Madridu studovat taky architekturu. Byla z toho velká láska...

Když se nám narodila první dcera, studium opustil. Chyběly peníze. Po narození druhé dcery jsme se v roce 1981 definitivně přestěhovali do Španělska.

Byl! Taller de Arquitectura Ricarda Bofilla bylo v té době nejlepší architektonické studio ve Španělsku, výš už jste se tenkrát nemohla dostat. K tomu ale vedla dlouhá cesta.

Začátky jsme měli s manželem hodně těžké, neměli jsme peníze a československé školy mi v Barceloně neuznali. S péčí o dcery mi neměl kdo pomáhat, chůvu jsme si nemohli dovolit.

Manžel uměl dobře jazyky, a tak si našel práci u letecké společnosti, aby nás uživil. Zároveň jsme mohli skoro zadarmo létat do Prahy. K architektuře se už nikdy nevrátil.

Když se naše počáteční finanční situace trochu zlepšila, začala jsem ještě studovat malířství na akademii Massana v Barceloně. Jenže s malými dětmi jsem to zvládala obtížně a po dvou letech jsem skončila.

Práci jsem hledala těžko, většinou jsem pro někoho kreslila načerno. Když jsme se s manželem rozvedli, žila jsem s dětmi sama a musela jsem se postavit na vlastní nohy. Španělsko mě tehdy hodně zocelilo.

A po tom všem jsem se pak dostala do ateliéru Ricarda Bofilla. Byla jsem šťastná, že mám tak dobrou práci. Najednou jsem po letech měla i peníze, cítila jsem se svobodná. Teprve pak jsem pocítila, že jsem tam zapustila kořeny.

Přál si, abych se stala Alfonsovým pokračovatelem, když on sám po něm nadání nezdědil. Měla jsem se stát jakýmsi arbitrem děl, která ve světě vznikají podle Muchových návrhů, a to nejen po dobu trvání autorských práv, tedy 70 let po smrti, ale i po jejich ukončení.

Pokud by si někdo přál vyrábět šperky a sklo podle Muchy, měla jsem návrhy kreslit já. Uvedl mě do uměleckých ateliérů v zahraničí, dělala jsem návrhy pro Ameriku, Francii, otevřel mi rodinný archiv.

Připravoval mě na to, že jednou převezmu celou Muchovu agendu. V roce 1988 své přání stvrdil před notářem. Začali jsme spolu velice úzce spolupracovat. a než v roce 1991 zemřel, měli jsme za sebou i před sebou mnoho výtvarných projektů.

Z počátku mi to bylo trochu nepříjemné, protože jsem si jako každý mladý člověk chtěla jít vlastní cestou. Jenže když už jsem na to Jiřímu jednou kývla, cítila jsem to jako závazek.

Než jsem si novou práci oťukala a poznala jsem lépe tradiční řemeslné postupy, nějakou dobu mi to trvalo. Začalo mě to ale velice zajímat a bavit. Časem jsem přirozeně začala kreslit i vlastní, autorské návrhy. Často se nechám inspirovat přírodou, organickými tvary. Myslím, že toto by mohlo být s Alfonsem společné.

Jenže zrovna když jsem začínala do „následovnictví“ vplouvat a cítit rodinnou zodpovědnost, Jiří nečekaně zemřel. V té době jsem ještě žila s dcerami ve Španělsku. Jiří věděl, že je vážně nemocný. Pozval mě do Prahy a chtěl společně řešit, co bude dál, co bude s Muchovým uměleckým odkazem...

Ale k setkání už nedošlo. Zemřel ráno ten den, kdy jsem do Prahy přiletěla. Za mojí nepřítomnosti, ale za přítomnosti své rodiny. Postihla ho cévní příhoda.

V mém rodném listě byl jako otec zapsán Alexander Plocek. Jiří a moje maminka společně sepsali dokument, že jsem jejich dcera, sám Jiří mě před notářem uvedl jako dceru a neopominutelného dědice.

V té době to ale bohužel nemělo na dědické řízení žádný vliv. Sice jsem se do něj řádně přihlásila, ale moje dokumenty časem ve spisu chyběly. Z řízení jsem byla vyřazena.

Nevím. Odeslala jsem je, měla jsem potvrzení. Notář mi ale neodpověděl, k dědickému řízení mě nepřizval. Od té doby byla moje pozice v rodině umenšována, až jsem od ní byla právně úplně odstřižena.

Jak jen to bylo možné, moje příslušnost k rodině Muchů se popírala. Bylo mi i vytýkáno, že svojí prací na jméně Mucha „parazituji“ a že s rodinou nemám nic společného.

Dost mě to zasáhlo. Dlouho to pak vypadalo, že nic nezmůžu. Bylo i obtížné najít právníka, který by mě ve věci otcovství zastupoval. Tehdy totiž panoval všeobecný právní názor, že určovat biologického otce v dospělosti není v zájmu státu, a zákon na takový případ nepamatoval.

Stále jsem ale cítila velkou nespravedlnost. A taky nešlo jen o mě, ale i o moje dcery a jejich potomky. Odvolávala jsem se, až mi nakonec svitla naděje. Zjistila jsem, že pro moji situaci existuje v Evropě precedens. Tenkrát se naše rodinné právo začalo sjednocovat s evropským, a tak jsem se o tento velice podobný případ opřela.

Díky tomu mohla celá kauza po letech pokračovat. Geraldina, jak se ukázalo, byla velkorysá. K soudu se dostavila, a dokonce jsem měla pocit, že mi v celém procesu chce pomoct. Domnívám se, že z lásky a úcty k Jiřímu přijala i to, že k němu patřím.

Byl to těžký rok. Jiří zemřel na jaře, v létě jsem přijela s dcerami na prázdniny a mamince v té době diagnostikovali pozdní stadium rakoviny s půlroční až roční prognózou. Chtěla jsem se o ni postarat.

Zpočátku jsem si myslela, že se do Španělska zase vrátím. Práci u Bofilla jsem nechtěla pustit a myslela jsem si, že budu moci zatím spolupracovat na dálku. Jenže s péčí o maminku to nešlo skloubit. Maminka mým návratem pookřála a já jsem se rozhodla v Praze i s dětmi zůstat. Založila jsem si tu vlastní Ateliér Mucha JP a k architektuře už jsem se nevrátila.

Bylo to hodně komplikované. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, o co se snažím. Jiří kdysi absolvoval ve Francii velmi vážnou operaci srdce a ukázalo se, že v nemocnici ještě s celým chorobopisem archivují jeho krevní vzorek.

Požádala jsem francouzský soud, abych spis mohla vyjmout z lékařské evidence. Vzorek pak musel zůstat ve Francii pod přísným dohledem, dokud si ho nevyžádal český soud. Všechno to trvalo velmi dlouho.

Když bylo prokázáno Jiřího otcovství, pustila jsem se pak do dalších soudních jednání, abych byla zahrnuta do rodiny jako potomek i jako dědic. Ale od Jiřího smrti uplynulo už spoustu let. Celý rodinný majetek a sbírka Alfonse Muchy včetně archivu byly už dávno převedeny do Lichtenštejnu pod Mucha Trust.

Došlo mezi námi k dodatečnému finančnímu vyrovnání, ale k dílům a archivům, rodinné korespondenci, přístup nemám. Pokusila jsem se dosáhnout toho, aby byl umělecký odkaz Alfonse Muchy právně převeden zpátky na území českého státu, kde měl podle autorova přání zůstat, ale bohužel se mi to nepodařilo.

Ale jako potomek rodiny jsem se aspoň mohla opět k mnohému vyjádřit a také svobodně pokračovat ve své výtvarné práci jako za života Jiřího. O to mi ostatně v první fázi nejvíc šlo.

Někdy se až sama zarazím, že se to vůbec povedlo. Mockrát jsem byla na dně. Na soudy jsem neměla peníze, všechno jsem splácela dodatečně. Ale moje maminka vždycky říkala, že když se do něčeho zakousnu, jen tak to nepustím.

Nejvíc mě baví plastika, proto jsem si vždy své návrhy i modelovala. Díky svým spolupracovníkům jsem poznala i různá řemesla. Kdybych se znovu narodila, chtěla bych být truhlář, tesař nebo zlatník. Ráda tvořím rukama. Jsem jako slepec, věci si potřebuji osahat.

Dcery mě sice ponoukají, abych kreslila, ale mně je bližší práce s různými hmotami, neustále si něco modeluji.

Obě výborně kreslí, ale ani jedna se tomu nevěnuje. Tíhnou spíš k hudbě. Zpívají spolu, jejich dvojhlasy zní moc dobře.

Barbara už několik let zpívá také ve sboru a starší, Kateřina García, je tady už docela známá. Jak říká historička umění Jana Orlíková, dlouholetá spolupracovnice Jiřího, nejspíš to mají po Alfonsovi. On totiž krásně zpíval a byl členem pěveckého sboru.

Obě už mají svoji vlastní cestu, kterou bych jim nechtěla vzít. Bára vystudovala architekturu, potom scénografii. Káťa přednáší hispanistiku na univerzitě v Irsku a zabývá se také sefardskou kulturou. Možná bude mít zájem některé z vnoučat.

Jenže já vlastně nevím, jestli bych to vůbec mohla někomu doporučit. Když k tomu totiž přistupujete vážně, důsledně a s patřičnou péčí, obětujete svůj život někomu jinému.

Otec mě naučil velké vnitřní zodpovědnosti k Alfonsově odkazu. Přestože to není moje autorské dílo ani majetek, stále cítím starost, aby byl v těch nejlepších rukách a nakládalo se s ním tak, jak si on přál.

Teď mám velké obavy o Slovanskou epopej, kterou chce Praha znovu půjčit do Moravského Krumlova. Zámek se bude totiž po celou dobu zápůjčky rekonstruovat a obrazy se tak octnou v podstatě na ohroženém místě, staveništi. A protože mám tu svoji umanutou povahu, nemůžu se jen tak vzdát a mávnout nad tím rukou.