Věra Martinová: Covid naši rodinu strašně semlel

Setkáváme se online. Stejně (ne)učesané, s vlasy pohodlně sepnutými do drdolů. Obrazovky monitorů jsou milosrdné a jen kvůli nim se pěkně oblékat a líčit rozhodně nemusíme. Já sedím doma v Praze. Ona v Dobrušce, v domě, kde trávila poslední lockdown a kde ještě nedávno žili její máma a táta.

Je to hrozně těžké. S podobným scénářem prostě nepočítáte. Ano, mí rodiče měli požehnaný věk, ale třeba by tu ještě pár let mohli být, kdyby je nezabil covid. Tuhle myšlenku dostat z hlavy je téměř nemožné. Prázdnota, která po nich zbyla, vám dochází naplno až po čase. Odešli mi milovaní rodiče, kteří ve mně – dokud žili – viděli milovanou holčičku…

Tohle vědomí je velmi těžké. Ač mám dávno novou rodinu, své blízké, rodiče vám nic nenahradí. Jejich smrt vás bude bolet v jakémkoli věku.

Ano, třeba mí rodiče nemoc chytili pravděpodobně v nemocnicích. U táty to je jisté. Šel na plánovanou operaci, kdy mu v Rychnově odstraňovali uskřinutou kýlu. Covid chytl v době, kdy tam byl hospitalizovaný.

U maminky si jistí nejsme. Do náchodské nemocnice ji odvezli se zápalem plic, ale ten nutně nemusel covid způsobit. Dokonce nám při jejím příjmu řekli, že to covid není.

Proto jsem taky zmiňovala, že je důležité používat při zjišťování šíření nákazy spolehlivější PCR testy. Mamince totiž prvně udělali ten antigenní. To, že se nakazila koronavirem, nám sdělili až tři dny po její hospitalizaci.

Byla jsem za maminkou i tatínkem na covidových jednotkách, takže ano, rozloučila jsem se s nimi. I proto vím, jak to v nemocnicích, na podobných odděleních, vypadá. Je to čirá hrůza.

Ano, vláda se hádá s opozicí, ano, jedou vlastní předvolební boj, ale nemocní kvůli jejich neschopnosti umírají…

Přesto nejsem ta, která bude volat po vzpouře. Naopak. Sečtěme to politikům u voleb. Nechovejme se v téhle zvláštní době jako puberťáci. Nedělejme jim naschvály tím, že chodíme na bezrouškové demonstrace. Ubližujeme tím jen sami sobě. Nevěříte-li autoritám, staňte se autoritou sám sobě.

Je zodpovědné uvědomit si, že nenošením roušky či respirátoru se mohu stát potenciálním zabijákem pro ostatní. Příště může v nemocnici na covidovém oddělení umírat někdo, koho milujete vy.

Mě podobné věci nebaví. Nedokážu si moc dobře představit, že bych si zapnula tuhle placku, počítač, a hrála pro někoho, koho ani nevidím. Jsem perfekcionistka. Jsem zvyklá se na každý svůj koncert natěšit, nalíčit, krásně obléknout. Chci se cítit i vypadat dobře. Chci vidět lidi, kteří mě poslouchají. Právě oni mě vyhecují k lepšímu výkonu.

Místo online koncertu si tedy radši natočím písničku jen tak komorně. Sestavím si k ní jednoduchý videoklip, pak ho pošlu k posluchačům přes Facebook a mám radost, že se jim třeba líbí.

Je to nesmírně těžké, protože rádia vám v tom moc nepomohou. Nové písničky téměř nehrají, posunout je do éteru touto cestou je tak téměř nemožné. Tudíž se musí k posluchačům dostat jinak, což se obvykle děje na koncertech. No a ty více než rok normálně neprobíhají. Koncerty jsou koncerty, ničím je nenahradíte.

Přiznám se, že situaci kolem nového cédéčka poměrně špatně nesu. Trvalo mi devět let, než jsem se ho rozhodla udělat, a přesně když mělo vyjít, se vše kolem nás zavřelo.

Doma, v obýváku. Posílám je posluchačům poštou, když si ho objednají přes mou facebookovou stránku. Zařídila jsem si na ní kvůli tomu e-shop. Občas se prodej snažím podpořit již zmíněným videoklipem ke konkrétní písničce. Mám na to, stejně jako jiní, dost času, hraju si s tím v počítačovém programu.

Zrovna nedávno jsem jednu svou skladbu z alba Meritum natočila v komorní verzi, jen s kytarou. Proložila jsem ji krásnými obrázky. Je to sice piplačka, ale stále se cosi učím, baví mě to.

Já jsem měla šňůru naplánovanou na celý uplynulý rok, ovšem z šedesáti pěti akcí v rámci oslav svého jubilea jsem odjela stěží deset, z čehož ještě pět bylo před vypuknutím pandemie.

Zbytek se přede mnou stále posouvá v čase, do sféry, „až to bude možné“. Pořadatelé vyčkávají. Loni hodně akcí pro jistotu zrušili. Jak to bude letos, nikdo neví. Takže čekáme. Podobně jako jiní lidé musí být umělci trpěliví.

Myslím si, že když se sledovaná covidová čísla zlepší, mohly by se pustit za přísných podmínek určité venkovní akce. Ovšem rozhodně nevěřím, že to bude teď, v dubnu.

Co se týče koncertů, v téhle době se řadím spíš do kategorie druhé. Má to i své výhody. Jako pesimistku mě mohou věci mile překvapit, optimisti mohou být jen zklamaní.

Říkám si, že kdybych to byla bývala věděla, všechno posunu. Cédéčko, koncerty, měla bych více času na vymýšlení nových projektů. (smích) Mám ale to štěstí, že nejsem člověk, který by se nudil.

Teď, v lockdownu (rozhovor vznikl koncem března – pozn. red.), mi v domě po rodičích v Dobrušce dělá společnost sestra. Snažíme se chodit cíleně ven, hýbat se, jezdíme na kole. Kromě toho dělám relaxační muziku pro dceřiny jógové lekce na YouTubu. Nemohu ale zároveň říct, že bych trochu nezlenivěla, a asi nejsem sama.

Naučila, už nejsem vyhlášená neposeda. Dokážu se v klidu se sestrou večer dívat na televizi, na nějaký ten film nebo seriál. Odpočívat by se mělo. Ale nebezpečné na tom posledním roce pro mě je, že si na klid, pohodu začínám zvykat. Navíc už jsem musela sáhnout do úspor, do peněz, které jsem si šetřila na důchod. A to taky není dobré.

Doufám, že se něco začne brzy dít. Není to žádná sranda. Jak jsem mluvila s kolegy muzikanty, máme to všichni podobně. Ztratili jsme přirozený pohon našich životů: publikum, koncerty, potlesk.

Já jsem v tomhle směru disciplinovaná. Na Korfu jsem nebyla ani loni. Připadá mi, že je strašně sobecké do ciziny vůbec vyrazit. Pro vlastní požitek porušovat nařízení, která nás mají před covidem ochránit. Samozřejmě vím, že některá nedávají smysl. Zmíním jedno za všechny: zavření obcí. To si měli všichni v obcích nasadit respirátory a chodit kolem náměstí?

Za situace, kdy dva poslanci chodí do práce bez roušek a policie zatýká lidi bez respirátorů na ulici? V tomhle se nedivím, že jsou lidé naštvaní. Jenže bez dodržování pravidel se nikam nepohneme. Musíme taky, jak jsem řekla, víc testovat spolehlivými PCR testy. Anebo to celé třeba na dva týdny opravdu neprodyšně zavřít.

Ano, myslím úplný lockdown, který je ekonomicky hodně sporný, ovšem možná by šíření nemoci zastavil. Umožnil by velkou část nakažených „odchytat“. Pak by nastala doba, v níž bychom museli být rozumní my, museli bychom se k sobě vzájemně chovat opravdu slušně…

Ale abyste to nechápala špatně. Nemám rozhodně patent na rozum, nechci nikomu dávat nevyžádané rady. Jen mluvím za sebe, za rodinu, kterou covid strašně semlel.

Nedávno ještě zemřel na důsledky covidu i Pavel Krejča, skladatel, který mi napsal stěžejní hity… A jestli je mohl tvrdý lockdown zachránit? Tohle nikdo neví. Ovšem vždycky, když vám někdo milovaný zemře, máte v hlavě různé myšlenky.

V mém případě, jak jsem řekla, k nim patří i ta, že kdyby nepřišel koronavirus, mohli tady všichni ještě být. Možná několik let, možná mnohem déle.

Asi jak kde, budu tedy mluvit jen za sebe, za naši rodinu. Zjistit, jak se daří tatínkovi, bylo pro nás skoro nemožné. Rychnovští lékaři téměř neměli čas, zdravotní sestry nám tyhle informace podávat nesměly, což nám sdělily hodně stroze, jakoby bez srdce.

Chápu, že jsou unavené, ovšem pro nás tohle bylo hodně zraňující. S maminkou to bylo lepší. Ale stejně jsme volali, kam se dá, abychom se vůbec něco o rodičích dozvěděli. Ta komunikace prostě byla hodně špatná, a to zejména v případě rychnovské nemocnice, odkud nám ani nedali vědět, že tatínka odvážejí do Náchoda, a proč to vůbec dělají.

Nejdřív jsem do Rychnova telefonovala, abych zjistila, jak vše dopadlo. Dozvěděla jsem se, že moc nekomunikuje, ale že vše vypadá dobře. No a najednou ho převáželi s covidem do Náchoda.

A to jsme zjistili až přes známého primáře v náchodské nemocnici, kterého jsme poprosili o pomoc, když nám táta stále nezvedal telefon a v Rychnově se taky odmlčeli. Lékařům i sestrám v Náchodě naopak velmi děkuji za citlivý přístup a péči.

Koncem loňského roku, v listopadu a v prosinci. Mezitím nám kvůli covidu odešly ještě teta a sestřenice, předtím bratranec. U něj byla příčinou smrti oficiálně embolie, ovšem koronavirus mohl za jeho úmrtím také být, je řazen k „případům“ zemřel s covidem.

Ne, každý nemoc chytil jinde. I proto jsem v lednu vydala prohlášení na své facebookové stránce, v němž jsem prosila, aby lidé nařízená opatření dodržovali a aby byli opatrní. Dokud nebudeme očkovaní, nejde nic jiného dělat.

Nikdo z nás neví, jak na tom skutečně je. Znám hodně staré lidi, s cukrovkou, kteří nemoc bez problémů překonali. I další, kteří jsou na první pohled zdraví, sportují, a málem ji nepřežili. Nikdo z nás neví, na koho si zlý virus ukáže.

Neprodělala, protože mám z části asi štěstí, z části asi dobrou imunitu a taky se snažím důsledně před nákazou chránit. Nikam, kam nemusím, nechodím. Zároveň ale nesedím na gauči, snažím se zůstat v kondici.

Zatím mě tedy nákaza minula nebo jsem si jí nevšimla. Je to až zvláštní, většina známých, blízkých – včetně sestry – si jí prošla.

Nejsem v žádném směru fatalista. Jestli skutečně je, či není posmrtný život, my dvě ani nikdo jiný zjistit objektivně nemůže. Tahle myšlenka se mi spíš líbí. Abychom tu byli na 60 až 100 let a dělali na Zemi v podstatě jen nepořádek? To mi smysl nedává.

Je to strašně těžké vysvětlit, ale myslím si, že naše smrt je jen součást procesu, který pokračuje i po našem skonu. A myslím si, že slušné chování se vyplácí obecně a je jedno, zda počítáte s tím, že vám někde někdo někdy sečte špatné a dobré skutky. Posmrtný život by byl tak rozhodně spravedlivý.

Kdybychom museli projít i jinými existencemi, být jednou mravencem či zvířetem, pak bychom se chovali k planetě úplně jinak…

Kdo ví? Nemám ani moc možností teď v mnoha směrech cokoli dělat. Vždyť ani nevím, jestli se náš svět vrátí k tomu, na co jsme byli zvyklí. Jestli budu znovu hrát, jestli lidé na koncerty přijdou…

Jsou dny, kdy z toho propadám do depresí. Jsem hodně meteosenzitivní typ, padají-li venku trakaře, klesá-li tlak, vidím všechno černě. Abych se ve všem neutápěla, snažím se proto nacházet stále různé maličkosti, z nichž se radovat mohu. Je to i zmíněné ježdění na kole za každého počasí. Mrznu a říkám si, že je to nová zkušenost.

Dřív bych něco podobného neudělala, bála bych se nachlazení, ztráty hlasu. Teď před projížďkou přemýšlím jen nad tím, abych se na ni dobře, teple oblékla. Žiju dle hesla: carpe diem.

Jak kdy. Je vážně hrozně těžké nemyslet na to, co bude. Naše profese patří k těm úplně ochromeným. Propadat smutkům je asi normální. Jenže se v nich nesmím utopit, tím nic nezískám.

Přiznám se taky, že nejsem zatím schopná zpívat si denně jen tak pro sebe jen proto, abych nevyšla ze cviku. Musím se tomu víc věnovat, pomalinku hlasivky nastartovávat, aby byly připravené.

Vídáme kamarády, ale není jich mnoho. Vytvořili jsme takovou malou bublinu, která dovnitř nikoho jiného nepřijímá. Nejsme v úplné izolaci, ale zároveň máme plně pod kontrolou, s kým se setkáváme. Podobný systém dobře zafungoval i jinde v Evropě, vlastně jsme se inspirovali.

Ano, denně. Mluvíme spolu o všem možném. Probíráme taky tu hudbu pro její jógová cvičení. Vím, jak vypadají, a většinou se jí trefím do vkusu. Občas se ale stane, že chce něco dynamičtějšího, tak to pak na dálku ladíme. Nebo jí v tom cosi „čouhá“.

Základem jógy je úplná relaxace, hudba vás proto nesmí vyrušovat z momentů, kdy se propadáte do „prázdna“, odpočíváte… Naučila jsem se kvůli tomu používat další speciální počítačový program.

Dceřiny hodiny bych nedala. Ale mám svoje denní sestavičky. V nich určité jógové prvky jsou. Cvičím je hned po ránu. Mám problémy s koleny, kyčlemi, zády, tak se jim pravidelným pohybem snažím předcházet.

Přání, abychom se vrátili k normálnímu životu. Ovšem s tím, že si do něj z toho posledního roku něco odneseme, že se budeme chovat zodpovědněji jak sami k sobě, tak k druhým.