Hlavní obsah

Hana Holišová: Plánovat nemá smysl, je třeba žít teď a tady

17. 4. 2021, 7:15
Právo, Dana Braunová

Drobná herečka s brněnskými kořeny je považována za královnu českého muzikálu. Hana Holišová (40) šla dosud od jednoho úspěchu a ocenění k druhému, nyní však chce zpomalit a taky být na sebe méně přísná.

Foto: Pavol Bigoš

Hana Holišová

Článek

Diváci vás teď už podruhé vidí v show Tvoje tvář má známý hlas. Máte pocit, že vstupujete dvakrát do stejné řeky?

Svým způsobem ano. Po první Tváři před pěti lety jsem tvrdila, že už bych do toho nikdy nešla. Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsem si na to chtěla uchovat jedinečnou vzpomínku, a taky mě nenapadlo, že by to po mně ještě někdo mohl chtít.

Teď však nabídka přišla v úplně jiné situaci. Už tak rok před koronou jsem se snažila zpomalit svoje pracovní i životní tempo. Jenže projekty, na kterých jsem se podílela, byly dost kolosy, takže to šlo pozvolna.

Do toho ale přišla pandemie. Najednou to zpomalení bylo pro mozek a tělo, zvyklé dvacet let intenzívně pracovat a být neustále v pohybu, až moc náhlé a prudké.

Takže nabídka na Tvář přišla v pravou chvíli.

Došlo mi, že pro uchování životní rovnováhy nemůže být zpomalení tempa tak radikální. Samozřejmě jsem si pamatovala, jak to před pěti lety bylo fyzicky i psychicky náročné, jak jsem si sáhla na dno svých sil.

Nakonec jsem si však řekla, že je v téhle době fajn moct aspoň trochu fungovat jako dřív a mít taky pevný režim. I když nemám ráda stereotyp, nějaký řád potřebuju. Asi nejsem sama, kdo na to teď přišel.

Jaký cítíte rozdíl mezi účinkováním v první a teď v osmé řadě show?

V té první jsme si připadali jako průkopníci, netušili jsme, jaký bude výsledek, jak ho diváci přijmou. Show uspěla, divákům se líbila, zafungoval moment překvapení. Mě třeba někteří znali z divadla, jiní z Ulice a najednou jsem předváděla Michaela Jacksona.

U dalších řad už logicky tenhle efekt překvapení tak výrazně fungovat nemohl. Navíc divák je stále kritičtější a má rostoucí očekávání. Stereotyp naštěstí nehrozí, pokaždé tam je jiná sestava účinkujících, vystřídali se maskéři, choreografové, koučové.

Je teď pro vás příprava na jednotlivá čísla snazší, či těžší než před pěti lety?

Sama o tomhle často přemýšlím. Tehdy jsem si myslela, že nic tvrdšího a náročnějšího mě potkat nemůže – měla jsem v tu dobu spoustu dalších závazků, do toho věčné cestování mezi hraním a zkoušením v divadle v Brně a natáčením Ulice a Tváře v Praze. Skoro jsem nespala. Byl to masakr. Myslela jsem si, že to horší být nemůže. Teď jsem zjistila, že ano.

Foto: TV Nova

V show Tvoje tvář má známý hlas prochází neuvěřitelnými proměnami: zleva jako australská popová hvězda Kylie Minogue, zpěvák country Michal Tučný, francouzská šansoniérka Edith Piaf.

V čem?

Zaprvé jsem o pět let starší, zadruhé nejsem v takové fyzické kondici jako v době, kdy jsem měla spoustu muzikálových představení. Tím, jak jsme s kolegy tak dlouho odstřiženi od divadla a koncertů, vypadli jsme z drilu, zpomalili.

Člověk nemá takový tah na branku, ať se snaží sebevíc. Navíc pociťuju velikou zodpovědnost vůči lidem, kteří mi v první řadě fandili. Nechci je teď zklamat.

Když se něco, aspoň v mých očích, úplně nepovede, hrozně mě to štve, protože vím, že jsem to mohla udělat líp

Jako k vítězce první show se k vám přirozeně upínají vysoká očekávání.

Nebudu lhát, že nic takového necítím. S mojí povahou to je docela stresující. Za žádného favorita se ale nepovažuji. A především, cílem není vyhrát, ale odvést slušně svou práci a pobavit diváka v této nelehké době.

Mezi lidmi z Tváře se o vás traduje, že se sebou nejste nikdy spokojená. Je to pravda?

Je to tak. Být na sebe tolik přísná není úplně dobré, ale jsem prostě takhle založená. Na zkoušce vím, že jsem udělala, co bylo v mých silách, a že to číslo v rámci možností umím. Jenže na natáčení se dostaví stres z toho, že mám jediný pokus, a chci ho odvést co nejlépe.

Když se něco, aspoň v mých očích, úplně nepovede, hrozně mě to štve, protože vím, že jsem to mohla udělat líp. Utěšuju se tím, že se tou věčnou nespokojeností motivuju nepřestat na sobě makat.

Jste soutěživá?

Neřekla bych. Chci spíš všechno udělat tak, abych s tím byla sama spokojená a taky naplnila očekávání ostatních. Nikdy jsem, ani jako dítě, netoužila být nejlepší ve škole, ve sportu.

V čem jste naopak sama se sebou spokojená?

Ve chvílích, kdy cítím odezvu diváků, že to v nich vyvolalo to, co vyvolat mělo. Není to spojené s konkrétní rolí ani představením. Je to nepředvídatelné – často máte pocit, že to bylo senzační, ale publikum zůstává vlažné, jindy se stane pravý opak.

Foto: Lucie Baziková

Na koncertu s brněnským big bandem New Time Orchestra.

Šťastná a srostlá jsem byla v mém domovském Městském divadle Brno s Edith Piaf v představení Vrabčák a anděl nebo Janou v Papežce (za tuto roli získala v roce 2013 Cenu Thálie).

Krásné okamžiky jsem zažila i při koncertech s brněnským big bandem New Time Orchestra, se kterým zpívám. Je ale pravda, že chvil, u kterých bych řekla, že jsem byla se sebou spokojená, není mnoho.

Jak se udržujete v pohybové kondici, která je pro vaši práci nezbytná?

Teď dělám čest svému znamení a jsem líný Lev. Dřív mě v kondici udržovala práce, které bylo vždycky hodně. Nyní, když je všechno zavřené, aspoň chodím na pravidelné dlouhé procházky, abych se nějak hýbala.

Chodíte na ně sama?

Sama. Mám v uších sluchátka a pouštím si muziku, na kterou mám chuť, nebo zajímavé podcasty Českého rozhlasu. Mám třeba ráda rozhovory Lucie Výborné nebo Blízká setkání s Terezou Kostkovou a Adélou Gondíkovou. Pěkně to pak utíká.

Je teď ve vašem životě nějaký muž?

Nezlobte se, ale tyhle věci si střežím. Je mi ale jasné, že čím víc si je střežím, tím dávám víc prostoru pro spekulace bulváru, a o to víc ho to zajímá.

Tak to utněte tím, že řeknete, jak to máte.

Jsem delší dobu šťastná a spokojená. Mám partnera, který není z naší branže, a to je opravdu všechno, co vám k tomu řeknu.

Foto: Pavol Bigoš

„Chci už dělat jen věci, o kterých jsem přesvědčená, že je dělat mám. A s lidmi, se kterými nás práce vzájemně baví a obohacuje.“

Necítíte pátravé pohledy „je jí čtyřicet, nemá rodinu...”?

Rozumím tomu, že je u žen období, kdy se od nich očekávají děti a rodina, ale já se tím vůbec nezabývám. Vyznávám heslo „žij a nech žít“, každý to má nastavené jinak, každého životní cesta je unikátní. Člověk přece není povinen žít podle toho, jaká mají lidé kolem očekávání.

Pro mě se čtyřicítkou přišel pocit většího nadhledu a klidu, než jsem mívala dřív

Rozhodně to u mě není tak, že jsem se zaměřila jen na práci. Žiju i svůj osobní život, rozhodně ho kvůli kariéře neodkládám. Nikdy to tak nebylo. Měla jsem samozřejmě období, kdy bylo třeba se intenzívněji věnovat práci, ale na osobní život jsem nikdy nerezignovala.

Udělala s vámi něco loňská čtyřicítka?

Mám spíš dojem, že okolí má potřebu to připomínat. Samozřejmě vnímám, že čas běží, ale nijak to neřeším. Možná i proto, že mám devadesátiletého tatínka, který je pro mě vzorem toho, jak zůstat věčně mladým. Aspoň v hlavě. Pro mě se čtyřicítkou přišel pocit většího nadhledu a klidu, než jsem mívala dřív.

Váš tatínek byl také divadelník?

Celá moje nejužší rodina se věnovala hudbě, maminka byla sólistkou v brněnském Národním divadle a stále učí zpěv, tatínek byl v tamní opeře dirigentem a korepetitorem. Můj nevlastní táta, se kterým jsem spoustu let vyrůstala, byl rovněž operním a operetním sólistou. I moje mladší sestra Michaela Horká je zpěvačka a herečka.

Nikdo se tedy nedivil, když jste se přihlásila na JAMU?

Divili se všichni, protože jsem k tomu nikdy netíhla, nikdy jsem po tom netoužila, nikdo mě k tomu nevedl. Učila jsem se hrát na klavír, chodila jsem často s rodiči do divadla, to prostředí mě bavilo, asi jako každé dítě. Až někdy v šestnácti sedmnácti jsem na střední pedagogické škole začala zpívat ve školní kapele, pak chvíli v metalové kapele.

Foto: Tino.cz

V titulní roli muzikálu Pretty Woman s kolegyní z Městského divadla Brno Kristýnou Daňhelovou.

Když jsem se před maturitou rozmýšlela, kam na vysokou, poradil mi tatínek, abych to zkusila na JAMU. Nevyšlo to na muzikál, jak jsem chtěla, ale na činohru.

Perou se ve vás muzikál a činohra?

Žijí v symbióze. Je pravda, že hodně činoherců muzikálem pohrdá, jako by to byl nějaký podřadnější žánr. Považovala jsem to za nespravedlnost a docela jsem s tím bojovala. Já vždycky chtěla hrát i zpívat.

Jak posuzujete úroveň muzikálů u nás?

Je to tu stále relativně mladý žánr. Přístup se v různých divadlech liší, někde to dělají tak, jak to má být – symbióza tance, herectví a zpěvu –, jinde postaví na jeviště populárního zpěváka, který přitáhne publikum, a neřeší, zda na to má herecky a pohybově.

V Londýně nebo New Yorku se chodí na tituly, ne na hvězdná jména. Představení jsou perfektně produkovaná, tentýž muzikál se hraje každý večer třeba celý rok. Učinkující v tu dobu nedělají nic jiného. Když hrajete dvěstěkrát za sebou Chicago, je to dokonalé. U nás to chodí tak, že máte nazkoušených třeba pětadvacet rolí, které hrajete jednou za dlouhý čas.

Neustále se pohybujete mezi Brnem a Prahou. Kde jste doma?

Mám zázemí v Brně i v Praze. Nijak to striktně nerozděluji, pobývám zrovna tam, kde mám práci. Víc jsem v Brně, protože tam mám rodinu, jsou tam mí nejbližší. Jak jsem zpomalila, už toho ježdění není tolik, jako bývalo.

V čem vidíte rozdíly mezi životem v Brně a životem v Praze?

Měla jsem období, kdy jsem moc ráda utekla do Prahy, kde to bylo víc anonymní. Praha je obrovská, lidé si jeden druhého tolik nevšímají, hledí si svého, a to mi svého času vyhovovalo. Dávalo mi to větší pocit klidu.

Na druhou stranu má Praha hodně rychlou energii, takže mívám občas pocit, že mě vycucává. Brno začalo v mých očích vzkvétat, v centru to příjemně neuspěchaně žije, cítím se tam teď moc dobře.

Čemu se budete věnovat po Tváři?

V Městském divadle Brno jsme nazkoušeli romantický muzikál Pretty Woman. Scénář napsal autor slavného filmu J. F. Lawton, hudbu složil Bryan Adams. Hraju postavu, kterou ve filmu ztvárnila Julia Robertsová, Petr Gazdík se alternuje s Petrem Štěpánem v roli Roberta Gerea.

Doufám, že to budeme moct co nejdřív hrát před diváky. Snad se v létě budeme moct vrátit k Noci na Karlštejně, kterou roky v produkci Janise Sidovského hrajeme pod širým nebem na hradech a zámcích.

Ve spolupráci s jedním pivním barem jsme s kamarádkou vymyslely projekt Pošli kluka na pivo, vrátí se ti s kytkou

Těším se i na koncerty s New Time Orchestra a s projektem Petr Hapka a jeho potměšilí hosté, kde spolu s mnoha báječnými kolegy, jako jsou Lenka Nová, Honza Sklenář, Jana Lota, František Segrado, zpíváme za doprovodu Petra Maláska a jeho muzikantů písničky Petra Hapky.

A na podzim se přesunula premiéra filmu Gump – pes, který naučil lidi žít, v režii F. A. Brabce. Mám v něm menší roli, ale jsem za tuto spolupráci moc ráda.

V Ulici hrajete mnoho let postavu, která je profesí švadlena. Jak jste na tom s manuální zručností?

Dědeček z tatínkovy strany byl vyhlášený krejčí, vztah k šití mám. Do ničeho složitého bych se ale nepustila. Jinak si u manuální činnosti ráda odpočinu. S radostí jsem třeba kutilsky zrenovovala staré křeslo, opálila ho, obrousila, natřela. Jen kdybych na to měla víc času!

Občas se mě v rozhovorech ptají, co bych dělala, kdybych se nevěnovala herectví. Říkávala jsem, že bych vázala kytky. Vždycky mi to bylo sympatické.

Když přišla první „koronapauza“, vlastně se mi to splnilo. Ve spolupráci s jedním spřáteleným pivním barem jsme s kamarádkou vymyslely projekt Pošli kluka na pivo, vrátí se ti s kytkou. Do kornoutů jsme vázaly kytky a nabízely je těm, kteří si přišli k výdejovému okénku pro pivo. Byla to v té zvláštní době skvělá květinová terapie.

Mnozí si pochvalují, že nás tato mimořádná doba zpomalila a poskytla prostor k přemýšlení o sobě. Přišla jste na něco, co byste chtěla na svém životě změnit?

Ano, procházím obdobím, kdy chci něco změnit, ale k tomu jsem došla ještě před pandemií. Každopádně jsem zpomalila. Chci už dělat jen věci, o kterých jsem přesvědčená, že je dělat mám. A s lidmi, se kterými nás práce vzájemně baví a obohacuje.

Nechci se už nechat ukecat do něčeho, co bych dělala jen proto, abych někomu vyšla vstříc. Všichni jsme si asi uvědomili, že nemá smysl plánovat, že je třeba žít teď a tady. A vážit si obyčejných věcí.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků