Hlavní obsah
Taťána Gregor Brzobohatá Foto: Greta Blumajerová

Taťána Gregor Brzobohatá: Krása mi umožnila prosazovat důležité věci

Proslavila se jako jediná Češka, která vyhrála Miss World. Dnes si Taťána Gregor Brzobohatá (32) dává záležet, aby byla spojována také s jinými aktivitami, než jsou soutěže krásy a modeling. S láskou mluví o seniorech, jejichž podpoře se profesně věnuje. Bezprostředně se rozpovídala i o své rodině a nutnosti odpouštět staré křivdy.

Taťána Gregor Brzobohatá Foto: Greta Blumajerová
Taťána Gregor Brzobohatá: Krása mi umožnila prosazovat důležité věci

Vaše jméno je spojeno s podporou seniorů. Ti se v době epidemie koronaviru stali nejohroženější skupinou. Předpokládám, že vás to trápilo…

Senioři měli být ochráněni na prvním místě. Mrzí mě, že se to nestalo. Nákaza se šířila v domovech důchodců a léčebnách dlouhodobě nemocných. Tohle je něco, čemu se mělo zabránit ať už u nás, nebo v jiných zemích.

Když se koronavirus začal šířit Českem, obvolávali jsme v rámci nadace Krása pomoci naše klienty seniory, uklidňovali je a vysvětlovali jim, co se to vlastně děje. Doručovali jsme teplé jídlo, potraviny, vyzvedávali léky, platili složenky. V pohotovosti jsme měli naši psycholožku.

Některým nepřišly včas důchody. Umíte si to představit? Je vám osmdesát, žijete sama, musíte platit složenky, z televize se na vás hrnou stresující a rozporuplné informace o epidemii, rodinu máte daleko nebo vůbec, a ještě vám nepřijdou peníze, kterých máte i za normálních okolností málo. Je to strašný!

Máte z poslední doby i nějaké optimističtější postřehy?

Jsem ráda, že se o pomoci seniorům začalo víc mluvit. Za dvanáct let, co se téhle oblasti věnuju, jsem takovou vlnu zájmu nezažila.

Několik klientů naší nadace jsem během karantény osobně navštívila. Bylo to třeba jen deset patnáct minut povídání ve dveřích, ale toho člověka to potěšilo a udělalo to radost i mně.

Pomoc za časů koronaviru: v rámci práce pro svou nadaci navštěvovala klienty osobně.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

A ještě jedna věc. Moje máma je zdravotní sestra. Díky ní vím, jak je ta práce náročná, a přitom společností nedoceněná. Tohle se teď taky mění, začali jsme si sester a lidí pracujících v sociálních profesích víc vážit, protože najednou vidíme, jak je potřebujeme.

Přeskládali jsme si hodnoty?

Dostali jsme k tomu velkou příležitost. Byl to čas sebereflexe. Hodně z nás trávilo kvůli karanténě víc času se svými blízkými, mohli jsme si leccos vyříkat, vytáhnout kostlivce ze skříní. Mluvím i z vlastní zkušenosti, trávila jsem čas se svou rodinou a byly to úplné rodinné konstelace. (směje se)

Společnost si uvědomila, že jsou tady zranitelné skupiny, které je potřeba chránit a podporovat, vedle seniorů třeba i matky samoživitelky, které přišly o část příjmů, když musely kvůli karanténě zůstat doma s dětmi.

Odkud váš pozitivní vztah k seniorům pramení?

Vždycky jsem měla starší přátele, třeba i o dvě generace. Formovali mě, hodně jsem se od nich naučila a učím se od nich i dnes. Měla jsem úžasnou babičku. Byla to už starší dáma, ale pořád jí to pálilo. Nasmála jsem se s ní. Zničehonic mi třeba řekla: Máš dobrej job! A já: Babi, kdes to vzala? (směje se)

Někteří senioři duchem nestárnou, zajímají se o věci kolem sebe. Důležité je, aby člověk zůstal, jak řekl jednou herec Pierre Richard, curious.

Zvědavý.

Přesně tak, zvědavý! Jak člověk přestane bejt zvědavej na život, ztrácí jiskru a oheň, co má v sobě. A pak je ještě důležité zachovat si humor a nadhled, i v těžkých časech. Znám spoustu starších lidí, kteří si oboje udrželi.

Herec Pierre Richard se počítá mezi Taťániny přátele a podporovatele její nadace.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

Senioři nepatří do starého železa. Naopak, mají nám mladým co předat. Nejen v rodinách a přátelských mezilidských vztazích, ale třeba i na pracovištích, kde se mohou dál dělit o svoje zkušenosti.

V rámci naší nadace funguje projekt Zlatá práce, jehož cílem je podpora seniorů a jejich zaměstnavatelů.

Zmínila jste maminku zdravotní sestru. Promítla se její profese do toho, jak vás vychovávala?

No jistě, byla schopná odebrat mi krev jen tak během oběda: „Pojď sem, pořád pokašláváš, jsi v pořádku?“ Vzala jehlu a už to bylo. Kolem lítaly chlupy z kočky, ale ji to neodradilo. (směje se)

Babička se starala o svoje rodiče až do jejich konce. Vnímám to jako samozřejmost.

Mámu obdivuju za to, že si vybrala zdravotnictví. Převazovat rozpadlé hrudníky na kardiochirurgii, kam vozí i případy po nehodách, na to musíte být otrlá. Byla mi vzorem v péči o druhé stejně jako babička.

V čem ještě vás babička ovlivnila?

Ve všem. Pamatuju si, jak se starala o svoje rodiče až do jejich konce. Vnímám to v naší rodině jako samozřejmost. Ne ve všem se shodneme, ale tohle je něco, co nás spojuje.

Věděli jsme, že pokud bude jednou potřebovat pomoc babička nebo děda, opustí někdo z rodiny zaměstnání a postará se o ně. Nedošlo k tomu, babička i děda bohužel odešli náhle krátce po sobě.

Milovaná babička. I díky ní si tolik oblíbila seniory.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

Část dětství jsem strávila v mezigeneračním domě v Jílovicích, s prarodiči i praprarodiči. Chodili k nám jejich přátelé, takže jsem díky tomu už v pěti letech měla sedmdesátileté kamarádky.

Sedělo se na záspí před domem a povídalo se. Prababička krásně malovala, babi fantasticky vařila a vyprávěla mi historky z jejího dětství a dospívání, jaký to dřív bylo. Děda zase rád zpíval a hrál na kytaru. Jsou to krásný vzpomínky.

Tatínek ve vašem dětství nefiguroval?

Naši se rozvedli, když mi bylo dva a půl roku. Mamka se po čase znovu vdala a přestěhovali jsme se do Opočna, jen kousek od Jílovic, kde byla babička. V Opočně jsem pak začala chodit do školy. Získala jsem nové příjmení po novém tátovi – Kuchařová –, abychom se všichni jako rodina jmenovali stejně. Tenkrát byla jiná doba.

Jak jste se v té nové rodině cítila?

Nebylo vždycky všechno ideální. Ale byla jsem a zůstávám vděčná, že mě přijali a vzali pod křídlo.

Říkáte svému otčímovi opravdu táta?

Ano, říkám tak oběma! Mám prostě dva táty, každej mi dal něco. A oba mě taky vedli k oltáři. (Svatba se zpěvákem Ondřejem Brzobohatým proběhla v roce 2016.)

To se hned tak nevidí. Povídejte prosím, jaké to bylo.

Rodiče se na té svatbě viděli po několika letech. Dědové si v kostele nepodali ani ruku a druhej den se loučili skoro v objetí! Jsme věřící, oddával nás kněz, rituál svatby pro nás něco znamená.

Hostinu jsme měli venku pod nebem a na blízkou jabloň jsme vyvěsili fotky mých a Ondrových předků, kteří už s námi nemohli být. Všichni pod tím stromem byli naměkko. Rodinu to myslím trochu stmelilo. A musím říct, že to byla nejkrásnější a taky nejdelší veselka, na který jsem kdy byla! Ale vážně, byl to silný zážitek.

Snad se neurazíte, když vám řeknu, že na mě s manželem působíte jako rozdílní lidé. Vy jako pracovitá a zodpovědná, manžel spíš jako uvolněný umělec. Jste spolu šťastní?

Řekla jste to přesně! Někteří dobráci nám prorokovali rok, maximálně dva. (směje se) Jsme spolu sedm let a jsme pořád šťastní. Věděla jsem, koho si beru, se vším dobrým i se vším bláznivým.

Někteří „dobráci“ jejich vztahu dávali rok, maximálně dva. Dnes jsou spolu šťastní sedm let a prý se výborně doplňují.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

Některé vlastnosti máme společné, v něčem jsme rozdílní. Vzájemně se doplňujeme a motivujeme. Jsem pracovitá, houževnatá a mám ráda řád.

Ondra mě zase trochu uvolnil, což jsem potřebovala, mám tendenci být zodpovědná za všechno a za všechny až moc. Cítím, že společně rosteme správným směrem, je to požehnání a štěstí.

Svého tchána Radoslava Brzobohatého jste asi osobně nepoznala…?

Bohužel nikdy jsme se nesetkali. Mám ale pocit, že ho znám díky Ondřejovi, že se do něj otiskl a zraje do něj. Vidím ho v jednotlivých gestech i v tom, jak občas promluví. Někdy je celej táta. A někdy dokáže být i velmi temperamentní Slovenka! (směje se; matkou Ondřeje je herečka Hana Gregorová, původem ze Slovenska)

Ostatně kousek té slovenské povahy máme v sobě oba, můj biologický táta je Slovák, a přestože mě nevychovával, hodně se mu podobám. S Ondřejem jsme hrdí Čechoslováci.

Ale zpět k Ondřejovu tátovi. Když si vybavíte jeho stěžejní role, třeba Rodáky (film režiséra Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, 1968), můžete si představit, jaký byl. Ty role čestných a rovných chlapů nemusel moc hrát, byl prý takový ve skutečnosti.

Mrzí mě, že jsme se minuli, že nemám takového dobrého tchána. Ondřej vyženil naopak tchány hned dva a taky dvě tchyně!

Dvě tchyně?

Ano, moji maminku a moji macešku, manželku slovenského táty. Je to úžasná žena, dělá skvělé halušky, pesto z medvědího česneku, tatranskou pomazánku a spoustu dalších dobrot. Musím říct, že jsem za ni vděčná. Vždycky jsme si rozuměly, taky rodinu stmeluje, i díky ní máme pohodové vztahy.

Zní to idylicky. Stálo vás vybudování takových vztahů úsilí?

Bezproblémové to rozhodně nebylo. Vyladilo se to až v mojí dospělosti. Bylo mi osmnáct, měla jsem čerstvě řidičák a mohla jsem za rodinou na Slovensko sama vyrazit, což jsem udělala. Na takové věci není nikdy pozdě. Věřím, že rodina se má stmelovat.

Dlouho jsem o tátovi nic nevěděla. Máma se tím vztahem cítila být zraněná a to zranění jsem přirozeně nesla i já jako dítě. Táta k nám sice jednou za čas přijel, ale atmosféra pro naše setkávání nebyla dobrá.

Nevyčítáte rodičům, že to nezvládli lépe?

Ne, nikomu to nemám za zlý, ani svojí milovaný babičce, která na to všechno měla taky vliv. Myslela to dobře. Nechtěla, abych měla v hlavě zmatek, když už jsem měla novýho tátu a dvě mladší ségry. Všichni udělali to nejlepší, co mohli nebo co v danou chvíli dokázali.

Jsem vděčná, že mám od biologickýho táty další dva sourozence a taky úžasnou babičku Rozálii, jeho maminku.

Příští rok oslavíme její osmdesátiny, je to velká štramanda, dokonce řídí ještě auto. Vždycky když přijedu, spraví lokše (slovenské placky z bramborového těsta). Obě moje babičky byly hodně energické ženy, tohle mám po nich. Capo di tutti capi byly u nás babičky.

S manželem a maminkou, autorkou obrazů v pozadí.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

I máma je silná. Když se mnou zůstala po rozvodu sama, malovala obrázky, aby nás uživila. A představte si, že když jsem před sedmi roky přišla k Ondřejovi domů, jeden z jejích obrazů z té doby tam visel. Náhoda? Věřím, že všechno bylo a je tak, jak má být. Že k sobě všichni patříme.

Až se vám jednou narodí děti, budete mít hodně babiček a tet na hlídání.

No to doufám, k čemu by jinak tak velká rodina byla?! Samozřejmě žertuju. Mít velkou rodinu je super, i když to nutně neznamená, že se musíte se všemi na všem shodnout. Je normální, že vaši příbuzní žijí jinak. Přesto je fajn se občas sejít a nad neshody i staré křivdy se povznést. Člověk musí začít od sebe, aby se věci daly do pohybu.

Někdy je odpustit složité. Uvědomuji si to i díky tomu, že se jako ambasadorka Cílů udržitelného rozvoje OSN (SDGs) zabývám mimo jiné genderovými tématy a spolupracuji s Českou ženskou lobby.

Z českých i mezinárodních statistik vyplývá, že každá třetí žena se setkala s domácím nebo sexuálním násilím. To je přece alarmující! Bohužel je to stále tabu. Ani v médiích nemívají tato témata velký prostor.

Proč je to podle vás tabu?

Oběti se stydí, často viní sebe a málokdy se svěří okolí. Česká společnost je obecně dost machisticky založená. Chybí nám úcta a respekt k ženě, k její hodnotě. Nejsme bohužel jediná země na světě, kde převažuje takový přístup.

Česká společnost je machisticky založená. Chybí nám úcta a respekt k ženě.

Foto: Greta Blumajerová

Téma ženských práv si vzal za své generální tajemník OSN António Guterres. Je to velký zastánce rovného zastoupení žen a mužů v politice a institucích. Zasloužil se o to, aby v nejvyšším vedení OSN bylo zastoupeno padesát procent žen. Proč se neinspirovat?

Rovné zastoupení žen dosažené pomocí kvót má mnoho odpůrců. Argumentují mimo jiné tím, že se ženy mají na vysoké posty probojovat prostřednictvím svých schopností, nikoli uměle prostřednictvím kvót. Jak se na tento spor jako ambasadorka OSN díváte?

Chápu to, ani já jsem dřív pro kvóty nebyla, ale změnila jsem názor. I já si stojím za tím, že by se měl každý člověk prosadit díky svým schopnostem a píli. Teď je ale potřeba odstranit tu obrovskou nerovnost, která historicky vznikla.

Proč by měla mít žena o dvaadvacet procent nižší plat než její mužský kolega na stejné pozici?

Zavedení kvót by tento proces pomohlo výrazně urychlit. Až by splnily svůj účel, bylo by možné je zase zrušit, protože by už nebyly potřeba. Není v pořádku pohlížet na ženy prvoplánově šovinisticky a sexisticky.

Někteří mají strach, že ve světě, za nějž teď svými slovy bojujete, nebude možné pochválit ženě šaty bez rizika obvinění ze sexuálního obtěžování. Jsou takové obavy oprávněné?

To je přesně to nepochopení. Hnutí MeToo není o tom, že by muž nemohl ženě říct, že má hezké šaty nebo že jí to sluší. Tahle problematika je podstatně závažnější. MeToo je o zneužívání moci z pozice nadřízeného. Letmá lichotka nemá nic společného se sexuálním nátlakem a vydíráním.

Proč by měla mít žena až o dvaadvacet procent nižší plat než její mužský kolega na stejné pozici? Na světě je polovina žen. Proč se dobrovolně připravujeme o jejich potenciál? Mnoho zemí to intenzivně a obratně řeší, můžu jmenovat Kanadu nebo skandinávské země. Vědí, že investice do genderové rovnosti se vyplácí mimo jiné ekonomicky.

Své místo na vysokých politických postech mají i ženy, které vychovávají děti a zvládají to. Mám radost, že si Slováci zvolili prezidentku Zuzanu Čaputovou. Přála bych takovou ženskou osobnost ve vysoké politice i nám.

Setkala jste se někdy se sexuálním obtěžováním osobně?

V té nejtvrdší formě naštěstí ne. Nějaké pokusy byly, ale včas jsem je utnula. Jsem z rodu rázných žen, tak jsem si uměla poradit. V takové situaci se za sebe musíte umět postavit, a to okamžitě.

Nikdy jsem věci nechtěla za každou cenu. Kdyby mě někdo výměnou za ně zval na pokoj, rychle bych se s ním vypořádala.

Vítězkou Miss World se stává... Češka Taťána Kuchařová! Psal se rok 2006.

Foto: archiv Taťány Gregor Brzobohaté

Mám vlastně jednu zkušenost, která by se do kategorie MeToo zařadit dala. Nešlo přímo o sexuální zneužití, ale o psychický nátlak. Naše nadace Krása pomoci měla podporovatele, který své finanční dary podmiňoval osobními schůzkami se mnou. Bylo to takové to: „Nebude společný oběd? Nebude podpora.“ Tak se s tím pánem ve slušnosti rozloučila.

Jak se s odstupem času díváte na tu osmnáctiletou Taťánu, která bojovala a vyhrála v soutěžích Miss České republiky a Miss World?

S respektem. Jako na holku z venkova, která měla odvahu a touhu něco dokázat. Krása, jakkoli je to relativní pojem, může být občas na obtíž. Setkáváte se s narážkami a předsudky.

Může to znít pateticky, přesto to řeknu: Miss World pro mě nebyla cílem, ale prostředkem k dalšímu uplatnění a vývoji. Umožnila mi prosazovat témata, která považuju za důležitá, ať už je to péče o seniory, téma udržitelného rozvoje nebo rovné podmínky pro ženy.

V modelingu budu působit za chvíli dvě dekády. Vážím si toho, že si můžu i po tak dlouhé době vybírat nabídky, které mě oslovují. Že mám svobodu v tom, co dělám a jak žiju, jaký brand (značku) si buduju. Za to všechno cítím velkou vděčnost sobě i životu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků