Hlavní obsah
Dominik Vodička a jeho taneční partnerka v soutěži StarDance Veronika Khek Kubařová Foto: Petr Hloušek, Právo

Tanečník Dominik Vodička: StarDance je pro mě radost

Nejenže je prvním baleťákem ve StarDance vůbec. Stal se také prvním tanečníkem, který do této soutěže vplul s čerstvou Cenou Thálie. Teprve třiadvacetiletý Dominik Vodička je navíc i čtyřnásobným vicemistrem republiky v latinskoamerických tancích. A to si jako kluk myslel, že tancování je zábava pro holky. Když už jsme u nich, ve StarDance tvoří pár s herečkou Veronikou Khek Kubařovou.

Dominik Vodička a jeho taneční partnerka v soutěži StarDance Veronika Khek Kubařová Foto: Petr Hloušek, Právo
Tanečník Dominik Vodička: StarDance je pro mě radost

Je to velký úspěch. Dominik Vodička se stal členem Pražského komorního baletu, což je špičkový soubor na úrovni baletu Národního divadla, teprve před dvěma roky.

Hned poté, co ukončil studium na konzervatoři, tedy v Tanečním centru Praha. A už letos získal cenu Thálie, kterou Herecká asociace uděluje jevištním umělcům za počin roku. Porota ocenila Dominikův výkon v roli Muže v představení Kytice.

„Když jsem v Národním divadle uslyšel při vyhlašování cen svoje jméno, skoro se mi zastavilo srdce,“ řekl mi.

„Neberu to jako ocenění jenom mojí práce, ale také práce režiséra a choreografa Petra Zusky, stejně jako práce hudebního skladatele Ondřeje Brouska. A zároveň je to ocenění mých rodičů za jejich všestrannou podporu. Emoční i finanční. Bez ní bych nebyl tam, kde dneska jsem.“

Když se v ženě probudí princezna

A jak se dostal ke StarDance? K účasti v ní mu, jak už to bývá, pomohla kromě talentu i náhoda. V nabitém programu zkoušek v Pražském komorním baletu měl jeden den volno. A shodou náhod to byl zrovna den, kdy v televizi probíhal casting, na který ho pozvali. Zašel na něj a uspěl.

S Veronikou Khek Kubařovou si jako dvojice od začátku sedli. „Překvapilo mě, jak dobře dokáže napodobit to, co jí ukážu,“ říká mi Dominik.

S cenou Thálie, kterou získal v kategorii tanec a pohybové divadlo.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Navíc patří k těm hercům, kteří mají pohybovou a hudební průpravu. Cítí muziku. Já těmhle lidem říkám multitalenti.“ Výhodou podle něj je, že vzhledem k různorodým rolím je zvyklá na sobě pracovat.

„Naučit ji některé taneční figury mě nestojí skoro žádnou energii. Je to pro mě radost. Ona si to, zdá se, také často užívá. Jen se musí ještě trochu uvolnit a tančit s větší lehkostí. Ale to všechno podle mě přijde, chce to čas. Veronika se netěší jenom na tanec, ale jako správná žena také na šaty. Skoro v každé holce se v téhle chvíli probudí princezna.“

Tanec není zženštilá zábava

Když byl malý kluk, připadalo Dominikovi tancování spíš jako zábava pro holky. Dokud ho nevyzkoušel a nezamiloval se do něj. Čím víc se v tanci zlepšoval, tím intenzivněji na vlastní kůži zažíval, jak zkreslené jsou představy, že je tanec zženštilý. „Je to v první řadě velká dřina,“ vysvětluje.

„Většina laiků si neumí představit, jak moc velká. Není náhodou, že profesionální tanečníci odcházejí ve věku kolem 35 let do důchodu. A to je ten lepší případ. V tom horším musí do invalidního důchodu. To mi připadá spíš drsné než zženštilé.“

Dominik mě upozornil i na to, že v porovnání s běžnou populací se klouby, šlachy a celý pohybový aparát profesionálních tanečníků opotřebovávají zhruba o 100 procent rychleji. Je to stejné jako u vrcholových sportovců.

Třeba jeden sportovní tanec, který trvá pouhé 1,45 minuty, prý představuje pro organismus podobnou zátěž jako sprint na 400 metrů. A ten je považovaný za jednu z nejnáročnějších lehkoatletických disciplín.

Latina je plná emocí

Jako tanečník je Dominik Vodička univerzál. Řadu let soutěžil kromě latinskoamerických i ve standardních tancích. V Pražském komorním baletu se spíš než klasickému baletu věnuje modernímu výrazovému tanci a tanečnímu divadlu.

Latina ho prý chytila za srdce proto, že je plná emocí. Navíc u ní bývá důležité, aby tanečníci velice výrazně vyjádřili mužskou a ženskou roli. Teprve pak je v tanci správné napětí.

Má to samozřejmě i svou odvrácenou stranu. Obvykle se tančí ve velkých halách, které vyžadují velká gesta a emoce, prostě show. Na nějaké jemnosti tam většinou není místo.

Proč spolu tanečníci málokdy chodí

Dominik vystřídal řadu tanečnic. Taneční partneři spolu tráví spoustu času, člověka tedy napadne, že se přímo nabízí, aby spolu i chodili. To však kupodivu nebývá tak časté a má to prý svou logiku.

„Když se něco nepovede, je mnohem snazší si všechno vyříkat, pokud jste jenom kamarádi,“ vysvětluje. „Jakmile ve vztahu převládnou emoce, bývá vše mnohem složitější.“

A že tancování rozhodně nejde samo od sebe, Dominik potvrzuje zajímavým příběhem. V době, kdy soutěžil v latině, se jednou z jeho partnerek stala také tanečnice z Ruska. Trénovali půl roku v Novosibirsku, což podle něj byla drsná zkušenost. S odstupem času se ale ukázala užitečná.

„V Evropě vám trenér řekne: No, není to špatné, ale zkus udělat tohle. V Rusku mi trenérka oznámila: To bylo strašný, Dominiku. Dělej se sebou něco, jinak sem nebudeš moct chodit trénovat. Často mě zdeptala tak, až mi tekly slzy. Aby z člověka vymáčkli to nejlepší, snaží se ho tu drtit a někdy i ponižovat. Časem jsem si na to zvykl, ale někoho to může zlomit. Mě to nakonec posílilo.“

Tanečníci nebývají svalovci

V poslední době tancuje Dominik dvanáct i třináct hodin denně. Přitom není žádný svalovec, ale spíš štíhlý, šlachovitý mladík. Zajímal jsem se, čím to.

„Tancování nerozvíjí nějak významně ty vnější, ozdobné svaly, které dělají dojem na některé ženy,“ řekl mi.

Výkon Dominika Vodičky v představení Kytice zaujal i odborníky z Herecké asociace.

Foto: archiv Dominika Vodičky

„Rozvíjí spíš svaly, které jsou vespod, v hlubších vrstvách. Ty jsou podstatné pro dobrou koordinaci pohybů a souhru všech typů svalů. A bývají důležité i proto, že vám umožňují maximálně efektivní pohyb s minimálním výdejem energie. Mnohokrát jsem zaskočil lidi také tím, že mám docela sílu, i když na první pohled nejsem žádný kulturista. Ale nepatřím v tom k žádným výjimkám. Většina tanečníků je štíhlých, šlachovitých a vytrénovaných.“

Psychika je rozhodující

Pro úspěšnou kariéru tanečníka je jednou ze zásadních věcí vyhnout se úrazům. Dominikovi se to zatím daří. Možná i proto, že si včas uvědomil zvláštní věc: naprostá většina úrazů začíná v hlavě.

„Jsem přesvědčený o tom, že víc než u 90 procent úrazů hraje rozhodující roli psychika,“ tvrdí.

„Proto se snažím nepřipouštět si, že by se mi mohlo něco vážného stát. K úrazu podle mě často dojde ve chvíli, kdy si člověk nevěří nebo se něčeho bojí. Nebo se na pohyb nesoustředí. K tomu může někdy přispět i únava. Já jsem například celou školu neměl žádné zranění. Když jsem však po absolutoriu běžel ve škole dolů po schodech s dokonale vypnutou hlavou, která navíc myslela na něco úplně jiného než na ty schody, ošklivě jsem si vyvrtnul kotník.“

Musíte být silní a věřit si

Soustředit se na pohyb je podle něj zásadní. A to zejména tehdy, když člověku není úplně nejlíp nebo má den blbec. Dominik to obvykle cítí už při ranních rituálech. „Musíte být zkrátka silní a musíte si věřit,“ zdůrazňuje. „To je nejlepší prevence proti úrazům.“

Ale samozřejmě ne jediná. Podstatné je třeba také to, aby tanečník, ostatně jako každý sportovec, důkladně rozehřál své tělo před zkouškou nebo představením. Proto každý den chodí do divadla o třičtvrtě hodiny dřív, aby ho nastartoval a probudil. „Pokud je aktivované a vaše mysl soustředěná, v naprosté většině případů se vám nic nepřihodí,“ tvrdí Dominik.

S Veronikou si jako dvojice od začátku sedli. „Překvapilo mě, jak dobře dokáže napodobit to, co jí ukážu,“ říká Dominik.

Foto: ČT – David Raub

Když přesto k úrazu dojde, je podle něj velice důležité ho doléčit. I když to obvykle nabourá chod souboru. On to se svým kotníkem neudělal a následky, i když naštěstí spíš nepříjemné než dramatické, pociťuje dodnes.

Zajímal jsem se, jestli se běžně radí s fyzioterapeutem.

„Na rozdíl od baletu Národního divadla my svého fyzioterapeuta nemáme. Minulý ministr kultury chtěl náš soubor zrušit, naštěstí se mu to nepodařilo. Stále však bojujeme o přežití. K fyzioterapeutům chodím jenom tehdy, když už je opravdu zle. Tančím od šesti let. Za tu dobu jsem se naučil svému tělu naslouchat a rozumět mu. S většinou věcí si poradím sám. Ale samozřejmě si moc dobře uvědomuji, jak je v téhle profesi důležité mít dobrého fyzioterapeuta.“

Nejrizikovější situace

Ke zraněním často dochází při skocích a u žen ve chvíli, kdy tančí na špičkách. Ve sportovních tancích jsou rizikové třeba zvedačky. Každá tanečnice je totiž jiná, má jiné tělesné dispozice, a tedy i jinde těžiště. Tanečník musí být stále ve střehu.

Stačí malá chyba a partnerka mu snadno vyklouzne z ruky. Někdy se také stane, že tanečnice v rozhodující moment povolí. Příčin, kvůli kterým pak dojde k pádu, může být ovšem řada.

Většina tanečníků se v takových situacích snaží instinktivně tanečnici uchránit před nebezpečným zraněním. Paradoxně tím spíš k němu může dojít. „Většinou to však končí jenom tím, že jsou oba trochu potlučení,“ říká Dominik.

Loktem do obličeje dostane obvykle tanečník od tanečnice, nejvíc se to stává při otočkách. „Většinou se tomu zasmějeme, pokud nejde o vážnější zranění, jako že vám partnerka nechtíc zlomí třeba nos,“ vysvětluje Dominik. „Ale i tyhle věci k tancování bohužel patří. Zkušený tanečník by s nimi měl počítat, a pokud to jde, včas uhnout.“

Bez pohybu to nejde

Při všech svých aktivitách si Dominik ještě najde čas, aby učil tancovat jak dospělé, tak děti a teenagery. Ale pohyb jako by lákal stále méně dětí. Čím to?

„Nerad bych dělal jednostranné závěry a házel všechny děti do jednoho pytle,“ brání se černobílému pohledu na věc.

„Záleží na konkrétní rodině a na tom, k čemu své potomky vede. Je ale pravda, že rodiče dnes nemají tolik času, aby se mohli dětem věnovat každý den. Pro spoustu maminek je lepší, když dítě sedí doma v relativním bezpečí u počítače, než aby běhalo po ulicích, kde se snáz dostane do rizikových situací.“

Pro některé rodiče jsou kroužky problémem i kvůli financím. To ale podle Dominika neznamená, že rodina musí zlenivět. O víkendu si klidně může zajet do přírody, na výlet nebo si kdekoliv zasportovat.

„Je to i o osobním příkladu,“ zdůrazňuje. „Ten bývá mnohem působivější než sáhodlouhá kázání a výčitky.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků