Hlavní obsah

Spisovatelka Petra Soukupová: Snažím se mít ráda všechny svoje postavy

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Z jejích knih o vztazích se spolehlivě stávají bestsellery. Osmatřicetiletá autorka jich má na kontě už devět, ale až teď by se čistě jen spisovatelskou profesí uživila. Poslední knížka je o dlouholetém manželství, kde pár žije spíš vedle sebe než spolu. „Je v tom i strach z neznámého, strach opustit, byť ne zcela uspokojivé, jistoty,“ říká Petra Soukupová.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Petra Soukupová

Článek

Přeje doba pandemická tomu sednout si za počítač a psát?

To dělám i jindy. Je to moje podstata, v tom se pro mě nic nezměnilo. Ale jinak to moc dobré období není. Mám dceru na distanční výuce (rozhovor vznikl koncem března) a tím je všechno náročnější. Psychický tlak toho, že už to trvá rok a není moc k čemu se vztahovat do budoucna, dopadá na všechny.

Kdybych jen čekala, až se mi bude chtít psát, možná bych nikdy nic nenapsala

Se spisovatelským blokem se nepotýkáte?

Když píšu delší věc, mám ji naplánovanou a vím, že je dobré psát každý den. Myslím všední den, o víkendu nepracuji a psaní je práce. Tento rytmus se mi ustálil hlavně od narození dcery. Ať se mi chce nebo nechce, je to práce, která se sama neudělá.

Kdybych měla čekat jenom na to, až se mi bude chtít, to bych možná nikdy nic nenapsala.

Řád a disciplína jsou vám vlastní?

Ano. Je to jedna z mých největších výhod, která mi pomáhá ve volném režimu fungovat.

Vydala jste úspěšně šest knih pro dospělé a tři pro děti. Dá se psaním knih uživit?

Nevím, zda obecně, ale já bych se tím asi uživila, poslední léta jsou pro mě v tomto ohledu dobrá. Mám ale ještě jinou, pravidelnou práci, takže výdělky z knih jsou spíš bonusem.

Vašim knihám dominuje téma rodiny a vztahů. Jsou popsané velmi věrně. Máte je odpozorované, nebo jste tak empatická?

Není to tak, že bych vyhledávala společnost lidí a pak je pozorovala. Umím si to spíš dobře představit a vcítit se do postav.

Až do detailů, které popisujete?

Ano. Samozřejmě, že někdy použiju i reálnou věc, drobnost, část historky, gesto, náladu, ale když si postavy dobře vymyslím, je mi jasné, jak se mají v určitých situacích chovat, co udělají.

Máte je ráda, i když se třeba chovají hloupě?

Snažím se mít ráda všechny své postavy. A když nějakou nemám přímo v oblibě, jsem ráda, když jí lze rozumět, proč co dělá. Nepíšu postavy, které bych nebyla schopná pochopit.

Nedělá vám problém psát mužské postavy?

Ne, i když je to možná trochu náročnější než psát ženy. Ale už se myslím ukázalo, že i to nějak zvládnu.

Ve vaší poslední knize Věci, na které nastal čas, se zabýváte průměrnou českou a v něčem i typickou městskou rodinou, která se rozpadá. Děje se to plíživě, nikdo vlastně nedělá něco fatálně špatně. Je to fenomén dneška?

Myslím, že odcizení nesouvisí nijak zvlášť s dnešní dobou. Podmínky k životu se trochu změnily, to ano. Možná, že se rodiny rozpadají víc než před třiceti lety, kdy byla jiná ekonomická i společenská situace. Ale myslím, že vztahově či emočně to nějak horší nebo významně jiné není.

Foto: ČTK

„Pokud ženy berou o jednotky až desítky procent menší platy než muži na stejných pozicích, rovnoprávnost nemáme,“ říká spisovatelka.

Rodina ve vaší poslední knížce nevyznívá moc dobře. Jako by to nebylo místo pozitivních emocí a vřelosti, ale spíš bitevní pole.

To nechci zobecňovat. Mnoho lidí se v knize možná najde, vidí se v různých situacích. Ale ten příběh je vymyšlený, i když se podobně někdo chová i v reálu. Nechci říct, že všechny rodiny jsou špatné nebo že to vždy musí dopadnout takhle.

Příčiny rozpadu té rodiny jsou až banální. Richard je sebestředný a trošku mu něco nedochází. Alice je pohodlnější a možná až moc ochranitelská. Nic tak strašného. A vede to k hrozným koncům.

Nemyslím si, že by Alice byla pohodlnější, v čem? A hrozné konce? No, já ukazovala vztah, o kterém si myslím, že by možná bylo lepší, kdyby ani nevznikl. Ale oni spolu zůstávají, žijí spolu a setrvávají ve vztahu i přes svou oboustrannou nespokojenost. Je to jistě vina obou. To oni si to tak nastavili.

Jistě, že to může být i kvůli dětem a myslím, že to tak do velké míry je. Ale samozřejmě, že je v tom i strach z neznámého, strach opustit, byť ne zcela uspokojivé, jistoty.

Mnoho vztahů dříve vydrželo, protože si žena nemohla dovolit odejít. Neměla kam a neměla prostředky

Je to dost typické a mnoho dlouholetých manželství se v tom modelu vidí. Takže špatný výběr partnera?

Ano, to taky. Ale je fakt, že jim nikdo pistoli u hlavy nedržel. Na začátku byl zřejmě chybný odhad, že by to mohlo fungovat, že se stačí trochu snažit. No a pak se sice každý nějak snaží, ale v podstatě se to míjí. Neumí se na představě života dohodnout, naslouchat si a chápat se. Vztahy jsou složité.

Hraje tam roli i sobectví?

Za mě třeba Richardovo jistě. Nevím, zda jsou dnes lidi méně ochotní dělat kompromisy. To bych asi nezobecňovala. Ale jistě se míň potřebují, minimálně ekonomicky.

Mnoho vztahů dříve vydrželo, protože si žena těžko mohla dovolit odejít. Neměla kam a neměla na to prostředky. To se změnilo. Jistě je mnoho mužů, kterým to ale nevyhovuje.

Mluvíte o emancipaci ženy. Nejsou však osvobozené až moc?

Myslím, že ještě málo, a vlastně nechápu, co znamená být osvobozený až moc. To jde? Být svobodný až moc? Až moc vzhledem k čemu?

Máme rovná práva. Co bychom ještě potřebovaly?

Pokud ženy berou o jednotky až desítky procent menší platy než muži na stejných pozicích, rovnoprávnost nemáme. To je jedna věc. Ale i v rodinách jsou stále uspořádány běžnosti tak, že se rovnosti neblíží ani náhodou. Mám na mysli starost o děti a o domácnost. Tam je k rovnosti ještě dlouhá cesta.

Není role muže jinde? Opravdu musí doma dělat stejně jako žena? Je muž, co myje nádobí, sexy?

Nechápu vlastně tenhle postoj. Někdo by měl být u mytí nádobí sexy? A není náhodou sexy to, jak se člověk chová, a ne, jak vypadá? Jistě si dovedu představit mnoho mužů, kteří vypadají sexy i při mytí nádobí, ale když pak promluví, sexy rozhodně nejsou. Nebo že by někomu ubíralo na přitažlivosti, že myje nádobí? Proboha proč?

Když budu mít muže, kterého miluju a s kterým máme dobrý vztah, tak mi přestane připadat sexy, kdyby třeba vyšíval? Ne, to opravdu nechápu.

A jaká je tedy role muže? Kácet stromy? Ulovit mamuta? Nebo proč by neměl mýt nádobí?

Opravdu doma musí muž dělat stejně jako žena?

No, to asi záleží, jak kdo chce a jak se ti dva, kterých se to týká, dohodnou.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Máme dva psy, ale to se nijak moc netýká Marly. Já jsem je chtěla pro sebe,“ říká o domácích mazlíčcích. Chovají ještě rybičky a Petře se líbí i plazi.

Máte osmiletou dceru. Obdivuji ženy, které se umí koncentrovat i s dětmi. Jde vám to?

V normálních časech Marla chodí do školy. Mohla jsem pracovat, když byla ve škole anebo měla kroužky. To vše teď odpadlo a je to trochu složitější. A když byla malá, taky jsem to musela oddělovat. Těžko můžu kreativně pracovat v přítomnosti malého dítěte.

Než chodila do institucí, měla na pár hodin hlídačku a já mohla pracovat.

Rychle se naladit z praktického módu na tvůrčí vám problém nedělá?

Tak to prostě je, s tím se nedá nic dělat. Mám výhodu, že se mi dobře pracuje dopoledne. Kdybych byla typ, co se aktivuje večer, bylo by to horší. To už jsem unavená z činností běžného života.

Pouštíte si zvukovou kulisu?

Ano, rádio. A když jsem chodila pracovat do kaváren, taky tam vždy něco hrálo. Úplné ticho nemusím, ale ne, že bych ho nesnesla.

Píšete i pro děti. Jaká jste máma?

Asi spíš přísnější. Ale i přísnost má své limity. To by lépe řekli ostatní, těžko posoudím, jak to vedu.

U nás doma se s dětmi moc nemluvilo. Dost se dbalo na vnější věci, jako je pořádek

Zeptám se jinak. Jste o hodně jiná máma, než byla ta vaše?

V něčem se snažím být. Ano, řekla bych, že jo.

V čem?

U nás doma se s dětmi moc nemluvilo. Dost se dbalo na vnější věci, jako je pořádek a řád. Tedy ne že bych je neměla ráda, naopak, ale nenadřazuji to tomu, jak se člověk cítí. Snažím se, aby se dcera cítila dobře, ale to zase neznamená, že by po sobě neměla sklidit talíř ze stolu.

Má zvláštní jméno, Marla. Jak jste ho objevila?

Bylo ve filmu Klub rváčů, který se mi kdysi líbil, stejně jako kniha. Líbilo se mi a nevěděla jsem, že to je docela běžné německé jméno.

Vaší další prací je dramaturgie seriálu Ulice, čeho se týká?

Jsem dramaturgem dialogů. Čtu scénáře a dbám, aby dialogy fungovaly v celku a autoři se drželi toho, co mají zadané. Aby byla zachována návaznost. Pak jsou ještě ti, co vymýšlí příběhy, a nad tím je hlavní dramaturg. Jsme všichni součástí většího týmu.

Co dokáže zabít dialog?

Když je neživý, knižní, příliš vysvětlující. Snažím se, aby dialogy odpovídaly tomu, jak lidi opravdu mluví. Takže postavy třeba nemůžou mluvit spisovně.

Je tam hranice vulgarity?

Ano, v seriálu je to dané vysílacím časem. Ve svých knihách si to určuji sama. Samozřejmě že v dětských knihách se vulgarismy snažím neužívat, ačkoli je fakt, že i děti mluví sprostě. V dospělých knihách to dávkuju podle toho, jak je to vhodné pro danou situaci. Když to do ní – podle mě – patří, použiju to.

Ve vašich knihách mají často hrdinové psa. Kdy jste měla prvního vy?

Toho jsem vydyndala, když mi bylo deset.

Foto: CinemArt

Podle Petřiny povídky vznikl film Na krátko o chlapci, který zjistí, že celý jeho dosavadní život byla lež.

A kdy si ho vydyndala vaše dcera?

Ta by si ho nevydyndala, kdybych já psa mít nechtěla. Máme dva psy, ale to se nijak moc netýká Marly. Já jsem je chtěla pro sebe, stejně jako asi tehdy moje matka. Taky by mi ho jinak nedovolila. Těžko může příčetný člověk pořizovat desetiletému dítěti psa a myslet si, že za to bude zodpovědné jen samo.

Jiná zvířata u vás nenajdeme?

Máme rybičky. A líbí se mi plazi. Kdyby chtěla mít Marla strašně moc leguána nebo chameleona, asi by mě časem mohla přesvědčit, přestože i tady je to podobné jako s tím psem, je to starost spíš pro rodiče.

Nosíte v hlavě další knížku?

Vůbec, a to je zvláštní. Obvykle mám vymyšleno ještě během psaní aktuální knihy, ale to teď nenastalo. Další nápad nemám. Je v řešení, jestli teď budu psát scénář podle Klubu divných dětí. A jestli budu psát další knihu, tak spíš dětskou.

Foto: CinemArt

Pomoct mu nemůže nikdo. Ani otec, který na něj celý život kašlal a teď se chce starat.

Které jsou úspěšnější – pro děti, nebo dospělé?

Z hlediska prodeje ty pro dospělé, ale to tak je obecně. Ale moje poslední dětská, Klub divných dětí, byla na dětskou úspěšná celkem dost.

Kdysi jste napsala scénář k filmu Na krátko. Je to uspokojení, když váš příběh ožije na plátně?

Nijak zvlášť mě to nedojalo. A bylo s tím strašně práce, čemuž ten výsledek – i proto, že film proběhl celkem bez povšimnutí – neodpovídá. Psát knihy je pro mě lepší. Film je ostatně kolektivní práce, kniha je jen moje.

Po jaké knize sáhnete, když si chcete odpočinout?

Po knihách moc nesahám. Mám načteno dost, je to moje práce. Čtu hlavně na dovolené, ale na té jsem dlouho nebyla. Nejvíc si odpočinu v přírodě a u seriálů.

Co jste se o sobě v posledním roce dozvěděla?

Nevím, jestli jsem se dozvěděla něco, co bych nevěděla. Nevyhovuje mi, že se nedá plánovat moc dopředu, ale to jistě nejsem sama. Ale mnoho mých jistot zůstává, mám dceru, psy, práci, která mě baví. Nemůžu s kamarády do hospody, ale já nejsem moc společenský člověk. Takže pro mě to, co se děje, není žádná životní křižovatka a moc se pro mě nezměnilo.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám