Hlavní obsah
Petr Vacek Foto: Petr Horník, Právo

Petr Vacek: Žijeme si na příliš vysoké noze

Je ekologem tělem i duší. Navíc o tom jen planě nepovídá, ale rovnou koná: herec Petr Vacek (56) doma splachuje vodou z dřezu, vyrábí si dokonce vlastní elektřinu. O tom, co je dobré pro životní prostředí, začal vytvářet i nový zábavný pořad Expedice Ulice.

Petr Vacek Foto: Petr Horník, Právo
Petr Vacek: Žijeme si na příliš vysoké noze

Co považujete za největší hřích proti přírodě?

To, že jsme se naučili žít na vysoké noze. Máme neskutečnou životní úroveň a nedochází nám, že to není něco, na co bychom měli automaticky právo. My jsme přesvědčeni o tom, že máme právo mít mobilní telefon, auto...

Ale ono to tak vůbec není. Důsledky sice zatím ještě nevnímáme, ale ony nás rychle doženou.

Já mám například spoustu kolegů, kteří se strašně rozčilujou nad tím, že politici nic nedělají proti globálnímu oteplování. Lomí nad tím rukama, stejně jako nad tornádem na Moravě. Jenomže pak nasednou do svého drahého sportovního auta a jedou na ústřice do drahé restaurace za Prahu. Nebo mi pošlou fotku z dovolené v Karibiku, kam letěli letadlem.

Vůbec si neuvědomujou, co dělají – že právě kvůli takovým věcem se planeta ničí. A že za to všichni jednou zaplatíme. A pokud ne my, tak naše děti určitě.

Nejezdíte na dovolenou a nejíte ústřice?

Ale to víte, že taky občas zhřeším. Největší problém mám právě s jídlem. Mně totiž nejvíc chutná takové, co k nám přijelo zdaleka. Občas si proto dopřeju mango, které letělo přes půl světa, nebo talíř asijské kuchyně z originálních asijských surovin.

Občas si dám i maso, i když u toho se snažím, aby alespoň pocházelo z českých biochovů. Navíc ho nejím denně, stačí mi jednou za týden.

Revizorka mě jednou pustila se slovy: „Vy jste takovej dobrák a vůl, že tu legitku určitě někde máte.“

Rozhodně ale nejím argentinské hovězí, kvůli kterému se kácejí deštné pralesy. Ani nejím maso z Velké Británie, kde se krávy krmí právě sójou vypěstovanou na místech, kde ty deštné pralesy původně rostly.

Dá se tedy říct, že i v civilním životě se podobáte postavě Tomáše Jordána, kterého hrajete v seriálu Ulice. Myslíte, že právě to byl důvod, proč jste tuto roli dostal?

Myslím, že ano. Scenáristé se od začátku snažili, aby byl seriál co nejbližší skutečnému životu. Dodneška je to tam vidět. Třeba v každém dílu se řeší opravdu jen to, co se mohlo odehrát během jednoho dne. Nejsou tam žádné časové smyčky ani „zdrcnutí“, díky kterým se najednou ocitnete o pár měsíců dál.

Seriál se taky snaží mít nějaký vztah k realitě – i co se týče jednotlivých rolí. Pokud tam někdo hraje ekologa, tak je to někdo, kdo se skutečně léta sám ekologií zabývá.

Jste i stejně velký dobrák jako Tomáš Jordán z Ulice?

To ne. Já mám ve skutečnosti spoustu nehezkých vlastností. Ale je pravda, že diváci už si mě s tou postavou ňoumy tak spojili, že když jsem tuhle jel metrem bez lístku, tak mě revizorka v klidu pustila se slovy: „Vy jste takovej dobrák a vůl, že tu legitku určitě někde máte. Běžte!“ (směje se)

Tomáš Jordán vystupuje i ve zbrusu novém pořadu Expedice Ulice. To byl váš nápad?

Částečně. Seriál Ulice se čím dál víc snaží o nějakou společenskou angažovanost. Ono je to totiž jinde ve světě normální – třeba v každém dílu amerického seriálu Pobřežní hlídka vidíte vedle vyvinutých krásek a pánů s vysportovanými těly vždycky i nějaké palčivé společenské téma.

Třeba jednou tam řešili umístění malé postižené dívenky do speciální školky pro neslyšící, a jestli se má učit spíš odezírat, nebo raději znakovou řeč. Je to sice trochu komické, ale ty americké seriály to tak zkrátka mají – plní roli jakési občanské výchovy pro nejširší masy.

V pořadu Expedice Ulice seznamuje diváky s ekologií. „Snažíme se to dělat tak, aby to bylo vtipné a stravitelné,“ říká Petr Vacek.

Foto: TV Nova

No a Ulice to teď taky začala dělat. Nedávno se tam řešila eutanazie, v poslední době je to zase životní prostředí. Nemůže se to přehánět, abychom lidem seriál nezprotivili.

S herečkou Veronikou Čermák Mackovou jsme ale pořád hledali cestu, jak udělat něco víc. Točíme kratičká videa (starší díly odvysílané v televizi jsou ke zhlédnutí na webových stránkách TV Nova), kde se ekologií zabýváme víc. Snažíme se to přitom dělat tak, aby to bylo vtipné a stravitelné.

Jsou to takové pětiminutové absurdní grotesky, kde je to samotné poučení až na druhém nebo třetím místě.

Co jste tam třeba řešili?

Třeba jsme povolali před boží soud PET lahev a nechali jsme anděla s čertem, aby se hádali, jestli je to ďábelský výmysl, nebo naopak spása z nebes. Během jejich hádky se přitom divák dozvěděl, jak na tom ten který obal z hlediska ekologičnosti je.

V dalším díle se zase jedna žena z roku 1911 ocitne ve znalostní soutěži spolu s namachrovaným moderním rádoby ekologem. A svými logickými otázkami mu postaví veškerou jeho rádoby ekologii na hlavu.

To si vymýšlíte sami?

Ano. Píšeme to spolu s Verunkou Mackovou, která je taky v reálném životě velká aktivistka. Pomáhala například organizaci, která cvičí psy, co na letištích odhalují pašovaná zvířata nebo slonovinu.

Co na to diváci? Jaké jsou první reakce?

To je různé. Fanoušci Ulice jsou totiž hodně široká vrstva lidí. Obecně by se ale dalo říct, že mladí lidi na to reagují hodně pozitivně. Baví je to.

Přibývá dokonce takových, kteří to sledují přímo na stránkách TV Nova. Cíleně tam jdou a pustí si to. Naopak starší diváci píšou: „Už nám s tím dejte pokoj, už toho máme plný zuby. Kam se člověk podívá, tam je ekofanatik Vacek.“

Proč si myslíte, že to tak je? Co se za tou averzí starší generace skrývá?

Podle mě je za tím spousta důvodů. Ti lidé třeba byli zvyklí na to, že si dřív řadu věcí dokázali vypěstovat sami. Měli za domem záhonek a tam jim rostly brambory a rajčata. Takoví lidé pak věci vnímají úplně jinak, než jak je vidí dnešní mladí velkoměstští vegani, kteří takovou zkušenost nemají.

Současně je v tom ale i jakási setrvačnost. Když něco fungovalo celé tisíciletí, proč bychom to najednou měli měnit?

Když se sprchuju, stojím nad kýblem. A všechno, co po mně steče a zachytí se, použiju při splachování

Já to vidím třeba u svého bráchy. Je to doktor, který žije na Moravě na vesnici. Všude kolem té vesnice jsou vinice. Réva se tam ale tradičně sází v řádcích, které vedou svisle ze svahu dolů. Takže když trochu víc zaprší, spousta půdy z vinohradů steče dolů. Všichni tam pak nadávají, že mají sklepy v barácích zaplavené hlínou.

Jenomže když jim řeknete, že by mohli ve svahu orat vodorovně, nebo že by si tam mohli dokonce vytvořit záchytné body, naštvou se. Odpoví: „Proč? Takhle se to přece dělalo vždycky!“

Jasně. Pojďme ale k vašim osobním ekologickým aktivitám. Co vy sám děláte pro ochranu přírody? Někde jsem se dočetla, že se doma sprchujete v lavoru...

Ano, to je moje velká vášeň. Dělám to, abych šetřil vodou. Pokaždé, když se sprchuju, stojím nad kýblem a všechno, co po mně steče a zachytí se uvnitř, použiju při splachování. Stejně používám i vodu z vany, ve které se předtím koupaly děti.

Na dvorku máme samozřejmě sudy s dešťovou vodou, kterou zaléváme zahrádku. No a teď už dělám i takové věci, že místo toho, abych spláchl po čůrání, tak se vyčůrám do kelímku a odnesu to na kompost. Má to dvojí výhodu: v moči je spousta dusíku, což je dobré pro kompost, navíc ušetřím deset litrů za spláchnutí.

S rodinou na výletě v Českém Švýcarsku.

Foto: Instagram pvacek 65

Co vám na tyto aktivity říká manželka?

Ona si zvykla. Ale pravda, k tomu, aby čůrala do kelímku, jsem ji ještě nedonutil...

To se fakt divím...

Uznávám, ono je to pro ni asi o trošku těžší. (směje se)

Ještě nějaké další šetřící manévry?

Samozřejmě třídím odpad, to se u nás dělá naprosto automaticky. Kromě toho jsme teď zateplili celý dům, vyměnili okna a udělali rekuperaci. Tím se nám podařilo snížit náklady na vytápění o šedesát procent. Za to jsem nesmírně rád – nejenom kvůli přírodě, ale i kvůli těm prachům.

No a nakonec jsme si pořídili i fotovoltaickou elektrárnu na střechu. Díky tomu máme celé léto elektriku jenom ze sluníčka. Myslím, že tento druh výroby energie se u nás bude stále víc prosazovat. I bytová družstva časem zjistí, že by se jim vyplatilo osázet střechy fotovoltaikou.

Vy se ale nezabýváte jenom ekologií. Moderujete i pořad, ve kterém se zábavnou formou zkoumá lidské tělo. Mám na mysli Tajemství těla v České televizi. Jak jste se k tomu dostal?

Tam mě přivedla přímo tvůrkyně toho pořadu Eliška Faeklová. Oslovila mě spolu s Martinem Dejdarem, za což jsem strašně moc rád. Ten pořad mě totiž nesmírně baví. Eliška je navíc laskavá bytost, která snese, že jí do toho pořád kafrám.

Proč jí do toho kafráte?

Nemůžu si pomoct. Je to tak zajímavé, že musím. Kolikrát se mi stane, že se mám učit scénář, ale místo toho sedím pět hodin u počítače a hledám na internetu další informace k danému tématu.

Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě byl pokus, při kterém jsem slaňoval z obrovské výšky. Z výšek mám totiž hrůzu

Já jsem totiž původně dělal přírodovědné gymnázium a plánoval jsem jít na medicínu – jako mí rodiče. Nebo aspoň na veterinu. Teprve až později zvítězilo herectví.

Co třeba vás při přípravě pořadu takhle zaujalo?

Třeba věci, které se týkají paměti. V jednom díle jsme například řešili, co zjistil psycholog Hermann Ebbinghaus – tedy že člověk do deseti minut zapomene až devadesát procent toho, co se naučil. To mi přišlo fascinující. A nejen mně!

Když jsem seděl doma za stolem a opakoval si text, šel kolem můj jedenáctiletý syn. A když zaslechl jméno Hermanna Ebbinghause, říká: „To je ten psycholog, co zjistil, že zapomeneme devadesát procent toho, co se naučíme. Našel jsem si to na YouTubu.“

To mě taky překvapilo, že dnešní děti si dokážou na internetu najít i takové věci. Ale když jsem se ho na to znovu zeptal po roce, tak už si to nepamatoval. V souladu s teorií Hermanna Ebbinghause to rychle zapomněl.

V pořadu často děláte i pokusy, a to na vlastní kůži. Který z nich jste si obzvlášť užil?

No, jedním z nejsilnějších zážitků pro mě byl pokus, při kterém jsem musel slaňovat z obrovské výšky. Já mám totiž z výšek panickou hrůzu.

Byl to pokus, při kterém jsme ověřovali teorii, že ve stresu člověku chutnají potraviny jinak než v klidu, což se nám nakonec podařilo. Jídlo mi po slaňování opravdu chutnalo o trochu líp.

Co mě ale překvapilo ještě víc, byla pozdější reakce mého těla. Jakmile bylo po pokusu, úplně jsem se psychicky rozdvojil. Najednou tady byl jeden Vacek, který chladně a racionálně pozoroval druhého Vacka, který začal nabírat hysterický záchvat. Přišla na něj obrovská vlna pláče, škubal sebou a byla mu strašná zima. Dodnes si to vybavuju, museli na mě naskládat tři peřiny.

Tato zkušenost mi ale v životě hodně pomohla. Výšek se sice bojím dodnes, ale tím, že jsem si tímto pokusem prošel, už jsem nikdy potom žádný hysterický záchvat neměl. Byla to taková behaviorální terapie. Zjistil jsem, že ani v takových chvílích se mi vlastně nic neděje.

Čemu dalšímu se teď věnujete?

Během covidu, když byla divadla zavřená a práce bylo málo, jsem začal spolupracovat s neziskovou organizací Letní dům. To je organizace, která pomáhá ohroženým rodinám, dětem z dětských domovů a pěstounům.

Petr Vacek jako bohatá tetička z Brazílie v komedii Charleyova teta, kterou uvádí Divadlo Na Jezerce.

Foto: Divadlo Na Jezerce

Co v Letním domě děláte?

Pomáhám zvýšit povědomí veřejnosti o jejich činnosti. To je teď obzvlášť důležité, protože veškerá státní podpora a dotace jsou osekané, takže všechny podobné organizace jsou závislé na penězích od individuálních dárců.

Taky moderuju akce pro veřejnost – například Řeku přání, při které pouštíme po Vltavě malé lampionky, ve kterých jsou ukryta přání každého „našeho“ ohroženého dítěte.

To ale není moc ekologické...

Je, protože my máme po proudu nastraženo několik lidí, kteří všechny ty lampionky pochytají. Žádný v řece nezůstane. A i kdyby některý přece jen uplaval, tak se rychle rozloží, protože používáme takové, které jsou vyrobené z velmi jemného rýžového papíru.

Tak to je jiná. Pokud pomáháte organizaci podporující ohrožené děti a pěstouny, neuvažoval jste někdy vy sám o tom, že byste se nějakého dítěte ujal?

Uvažoval. Kamarádi z Letního domu mi to ale rozmluvili. Říkali, že pro tak rozlítaného člověka, jako jsem já, je adopce nevhodná. Že tyto děti potřebují opravdu hodně pozornosti. Starat se o ně je daleko těžší než starat se o vlastní dítě. Je to dáno už jenom tím, že jsou ty děti geneticky jiné.

Člověk s nimi taky musí zvládnout všechny ty průšvihy, které se staly dávno předtím, než se k pěstounům vůbec dostaly. Často jde totiž o děti, které zažily domácí násilí, sexuální zneužívání nebo jiné hrůzy. Adoptivní rodič proto musí být dost silná osobnost.

Nejhorší ze všeho je, když si lidi vezmou domů nějaké dítě a pak ho vrátí.

To se děje?

Ano, občas se to stane. Ono je to totiž někdy fakt těžké. Třeba pokud si někdo vezme domů dítě s autismem, rodina to nemusí zvládnout. To dítě ji rozloží. Takové děti většinou potřebují úplně jiný přístup a péči.

Vzpomenete si na případ, který na vás obzvlášť zapůsobil?

To byl třeba případ trojice malých holčiček, jejichž matka šlapala někde na E55. Děti jí úřady odebraly, protože se o ně nestarala. Ukázalo se, že je porodila jenom proto, že ji do těhotenství nutil její pasák. Za těhotnou prostitutku totiž dostal od Němců daleko víc peněz, než když by jim dohodil netěhotnou. Některé muže to zřejmě přitahuje.

Když se pak narodilo dítě, šoupli ho do děcáku a ona se nechala „zbouchnout“ znovu. Všechny ty holčičky přitom byly tak nádherné! Měly andělské a důvěřivé pohledy... Bylo mi jich fakt líto.

Jak tedy takovým dětem pomoct?

Lidi z Letního domu dělají několik věcí. Pokouší se nahradit dětem z dětských domovů blízkou osobu. A to tak, že za nimi jezdí a věnují se jim. Ty vazby pak trvají, i když musí dítě z domova odejít.

Pořád má možnost se s těmi terapeuty a sociálními pracovníky stýkat. Díky tomu není hozeno do náruče širého světa, aniž by mu kdokoliv pomohl řešit první lásky, zklamání, hledání práce nebo bydlení.

Ideální ale je, pokud se dítě do dětského domova vůbec nedostane. Proto se pomáhá i ohroženým rodinám. Často jde o samoživitelky, které samy prošly dětským domovem, a tak si se spoustou věcí neumí poradit. Ačkoliv se snaží, nejde jim to, neměly se to kde naučit.

Když těm lidem nikdo nevěnuje pozornost a lásku, tak od nich pak svět nemůže očekávat, že ji budou dávat oni jemu.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků