Hlavní obsah

Vojta Kotek: Život mi pořád ukazuje, že ještě nic nevím

4. 9. 2021, 7:05

Loňský rok byl pro něj těžký, ztratil otce a nehoda na motorce ho upoutala na lůžko. Letošek je pro něj štědrý na výjimečné herecké příležitosti. „Snad je to tím věkem, že dostávám jiné role než dřív,“ myslí si třiatřicetiletý herec Vojta Kotek. Jednou z nich je i ta ve filmu Atlas ptáků, který měl premiéru na karlovarském festivalu.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vojta Kotek

Článek

Film se týká moderních komunikačních technologií. Jaký k nim máte vztah?

Jsou součástí našich životů, těžko se od nich úplně distancovat. Já je taky využívám. Zjednodušují mi život.

V zápletce toho filmu, kde hraju mladého muže, který se přižení jak do firmy, tak do rodiny, hrají sociální sítě a komunikace přes ně velkou roli. Já se jim ale tolik nevěnuju. S vnějším světem, který neznám, nekomunikuju. Sociální sítě využívám pro komunikaci s přáteli či spolupracovníky, ale jinak ne.

Nemám žádné své oficiální profily či kanály, které bych využíval k sebepropagaci. Zápletka filmu ale spočívá v tom, že můžete přes sociální sítě poznat nové lidi, nicméně nikdy nevíte, co jsou opravdu zač.

Trailer Atlas ptákůVideo: CinemArt

Tedy že někteří žijí ve virtuální realitě něco jako druhý život?

Ano. Vytváříme si v něm jinou identitu, kde nejenže můžeme psát jakékoli komentáře, ale i upravovat, jací jsme a jak vypadáme. Často se lidem může stát, že začnou žít více život své virtuální osobnosti než ten svůj.

Mám z toho trochu strach a nechci tento svět příliš pokoušet. Sociální sítě jsou smetiště názorů.

Na technologiích nechci být moc závislý. Zvyknete-li si na ně, přestanete následovat svoje instinkty

Spousta lidí má pocit, že kvůli tomu, že je někdo sleduje – a je to třeba několik tisíc fanoušků, což jim připadá hodně –, je potřeba, aby se vyjadřovali skoro ke všemu. Dokonce propadnou dojmu, že je to jejich povinnost. To je mi vzdálené a někdy mi to připadá i trochu směšné.

Ve virtuální realitě je nebezpečí stejně jako v umělé inteligenci, souhlasíte?

Ta je pro mě taky vzdálená, trošku nepříjemná a možná z ní mám i trochu strach. Nejsem žádný zpátečník, rád si nechám zjednodušit život, ale jsem rád za tlačítko off, kterým to všechno lze kdykoliv vypnout.

Celková automatizace věcí je dvojsečná, vždyť třeba v autech jí svěřujeme své životy. Na robotech nechci být závislý a spoléhat na ně. Když si člověk na tyhle věci příliš zvykne, přestane následovat svoje přirozené instinkty.

Mě už třeba štve i to, že stále jezdíme podle navigace. Pak se přistihneme, že dojedeme na místo, o němž vůbec nevíme, zda je na severu, nebo na jihu. Celou dobu jedeme jen podle hlasu, který nás vede na další odbočku. Nekoukáme na cedule nebo do mapy, nic takového. To mi vadí.

Foto: CinemArt

V novém filmu Atlas ptáků, kde hraje, mají velkou roli technologie. „Jsem k nim obezřetný,“ říká.

Možná se díky technologiím vytrácí i lidskost?

Ano, je vidět, jak šikovně s tím umí pracovat ti tajemní oni. Booti na sociálních sítích, co mají falešné profily, které je těžké rozeznat od profilů skutečných lidí.

Objevujete se na Kampě v roli Jana Wericha, ze které jste měl tak trochu obavy. Už se rozplynuly?

Premiéru představení jsme měli 14. června, shodou okolností v den, kdy padlo rozhodnutí vlády o velkém rozvolnění. Takže hned od prvního dne se hrálo pro naplněné hlediště.

Měl jsem k té roli respekt a trochu i strach, co lidi řeknou. To přetrvalo až do poslední chvíle, do premiéry, kde byl třeba i Zdeněk Svěrák nebo Jiřina Bohdalová. Tedy lidé, kteří Wericha osobně znali.

Byl jsem zvědav, co budou říkat oni, i na to, jak to budou brát diváci a odborná veřejnost či herečtí kolegové.

Foto: Letní scéna Musea Kampa

Dialog mladého a starého Jana Wericha v divadelní hře Werich vede s hereckým kolegou Janem Vápeníkem.

Dostal jsem pár dobrých rad typu, abych se moc nepokoušel ho nějakým způsobem hrát. Ani to nebyl režijní záměr. Nechtěli jsme dělat Werichovu kopii, parodii nebo karikaturu. K postavě jsme přistoupili divadelní formou, a tedy s větší nadsázkou.

Film by se pravděpodobně pokoušel o reálnější podobu, přece jen je detailnější. Záměrem bylo vystihnout roli i pohybově, protože režisérka je zároveň i choreografka. Mistra slova se tedy pokoušíme vyprávět i pohybem. I to mě uvolnilo. Snažil jsem se to pojmout tak, že hraju člověka z masa a kostí a že jsme na to dva.

Ano, starého Wericha hraje Václav Kopta. Rozuměli jste si?

Velmi. V půlce se obsazení role prohazuje, vedeme však dál spolu dialogy. V jednu chvíli začne ten mladý fungovat jako svědomí toho staršího. I to mě z podobnosti s ním vyvázalo.

S Werichem mám i něco společného. Třeba co se týče přátelství, která vznikla už v klukovských letech

Jak jsem z té role měl strach, a i z pohybu a zpívání, což není moje parketa, je to představení, na které se vždy těším. A to mě jinak většinou hraní začne bavit, až když stojím na jevišti. I prostředí je příjemné, i když občas zmokneme.

Dozvěděl jste se o Werichovi něco nového?

Nemůžu říct, že bych toho věděl až tolik, než jsem se začal přípravou zabývat. Přiznám se, že jsem ani nevěděl, jak trpký byl jeho osud v závěru života. Neznal jsem všechny ty věci z jeho soukromí.

Uvědomil jsem si, že s ním mám něco společného. Třeba co se týče některých přátelství, která vznikla díky mé profesi už v klukovských letech. Možná si myslíte, že mluvím o Jirkovi Mádlovi, ale myslím i jiné své kamarády. Ty, se kterými jsem točil své první filmy.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Život nás pořád nechává ve zvláštní nejistotě, která může být přínosná. Já byl dlouho hodně plánovací typ. Myslel jsem si, že vše se dá předpovědět a načasovat. Ale život mi neustále ukazuje, že vím prd a prd vědět budu.“

Třeba Psa baskervilského, když vám bylo dvanáct?

Ano, jasně, s Petrem Oplatkou, který dnes má svou reklamní produkci. V této oblasti jsem Wericha velmi chápal a přiblížil se mi tím. Jeho život se snažíme odvyprávět ve dvou hodinách, takže divadelní zkratka je velká. Situace na sebe navazují, i když je mezi nimi třeba rozdíl dvacet let.

Objevujete se i v divadle Járy Cimrmana.

Asi před deseti lety Zdeněk Svěrák přišel s tím, že by chtěl udělat akci Synové pomáhají svým otcům. Chtěl obsadit mě a Jožku Čepelku do role Hlaváčka ve Vraždě v salonním kupé. Tam jsem hrál s tátou, který tam vystupoval jako stevard. Je to jediná role, co u Cimrmanů mám.

Je těžké hrát ve hře, kde vám odpovídal táta?

Hrál jsem to zatím asi čtyřikrát. Vstoupila do toho dlouhá pauza, kdy se nehrálo. Jsem rád, že mě Zdeněk vyzval, abych s nimi dál hrál. Ale netušil jsem, že to pro mě bude až tak těžké. Protože samozřejmě vše, co v divadle je, od místa, kde táta seděl v šatně a visí tam jeho fotka, až po poslední kout, mi ho připomíná. Mám ta místa s ním spojená.

Byl jsem zvyklý, že mi v roli odpovídá táta, ale najednou tam není a já si uvědomuju, že už nikdy nebude. To jsou těžké okamžiky.

Naštěstí celý ten cimrmanovský kolektiv a humor pomáhají překlenout všechny možné a těžké situace v životě. I kluci se na jevišti léčí ze všech svých bolístek a jsou rádi, že můžou lidi rozesmávat, i když jim není úplně juchů.

Foto: archiv ČT

Zamilovaného učitele, který zachraňuje popletenou hvězdičku, hrál v pohádce O vánoční hvězdě.

Před koronavirovou pauzou jste měl náročnější období. Měl jste nehodu na motorce a otec vám zemřel…

Myslím, že jsem v té době resetoval svoje vnitřní nastavení. Ačkoli ty věci, co jste jmenovala, byly nepříjemné, mrzuté a bolestivé, na všem se dá najít něco pozitivního. Člověk se musí koukat dopředu. Začít stavět něco dalšího – a jinak. To v mém případě proběhlo.

Některé věci jsem si díky pauze stihl dořešit, přijmout, jak jsou. Snažil jsem se být fér i vůči svému životu, kdy člověk hodnotí, jestli je šťastný a jestli má vůbec štěstí. A já si uvědomil, že štěstí mám. Že mohu dělat, co mě baví, jsem obklopen dobrými přáteli, že v mém životě pořád existuje nějaká láska a že za to všechno můžu být vděčný.

Jak se teď začalo trochu víc pracovat, dostal jsem do všeho novou chuť. Nehledě k ostatním okolnostem jsem dříve po pracovní stránce cítil únavu. Myslím, že celá společnost dostala pohlavek a pokyn k restartu.

Někdo to mohl využít k dobrému restartu, někdo naopak, ale já se snažil si z toho vzít to, abych si uvědomil, co je opravdu důležité.

Možná se v životě střídají období a vy teď jedno opouštíte?

Vše se odehrává v dobách, které jsou pro nás ty pravé. Ne snad, že bych tvrdil, že vše má svůj důvod. Spíš jde o nešťastné či šťastné náhody. Život nás pořád nechává ve zvláštní nejistotě, která může být přínosná.

Čekám na scénář a téma, které mě nadzdvihne a já kvůli němu nebudu vidět napravo nalevo

Já byl dlouho hodně plánovací typ. Myslel jsem si, že vše se dá předpovědět a načasovat. Ale život mi neustále ukazuje, že vím prd a prd vědět budu. Když na to, ač nerad, člověk přistoupí a začne na tom hledat něco, co je fajn, může se těšit, že ho čekají další překvapení a výzvy. S nimi se pořád musí potýkat a díky tomu je to zajímavé a pestré.

Máte za sebou režijní debut s filmem Padesátka. Chystáte něco dalšího?

Plány byly. Ale korona do toho hodila vidle, a tak se vše odložilo. Teď mi přichází mnoho hezkých rolí. Jsem ve věku, kdy se to láme, je mi třiatřicet a dostávám jiné postavy, než jsem hrál doteď, a chci to využít. Ať je to Atlas ptáků, Betlémské světlo s Honzou Svěrákem, což pro mě byla osobnější spolupráce, nebo třetí pokračování Marie Terezie.

Jestli udělám nějaký svůj režijní film, ukáže čas. Režie vyžaduje velkou koncentraci a nejde u toho dělat nic jiného, ani při přípravách. Třeba hrát v jiném filmu. Aspoň mně to nejde. Když jsem připravoval Padesátku, věnoval jsem se dva roky jen tomu. Na to teď čas nemám.

Foto: Martin J. Polák, Studio DVA

Ženy přežijí je divadelní hra, kterou uvádí Studio Dva, a on je v ní jediný zástupce mužského pohlaví.

Mě ale do režie nic netlačí. Nepotřebuju režírovat kvůli obživě. Čekám na scénář a téma, které mě nadzdvihne a já kvůli němu nebudu vidět napravo nalevo. Je to náročná práce nejen pro mě, ale i lidi okolo. Takže cítím potřebu být přesvědčen o tom, že ta práce má sakra smysl.

Ve třetím pokračování Marie Terezie vám bude coby Františku Lotrinskému šestapadesát. Kolik hodin jste strávil v maskérně?

Trvalo každý den čtyři hodiny masku nandat. Což není málo, zvlášť, když mám den, kdy před kamerou musím být v osm ráno. Normálně to není nic strašného, ale když tomu předchází čtyři hodiny líčení, je to horší. Absolvoval jsem to ale rád, protože jsem byl vděčný za tu možnost, že to vůbec jde. Že můžu roli dohrát do konce, že jsem nitkou, která prošila celé tři série.

Vždyť Marie Terezie se měnily v každé sérii. Mě ta role moc bavila, Františka jsem si oblíbil, až zamiloval. Takže jsem vstávání zvládal bez většího remcání.

A nakonec musím říct, že ta maska vypadá super. Měl jsem strach, jak to dopadne, nicméně umělecký maskér Jarda Stejskal, který na tom pracuje, je špičkový a u nás jediný svého druhu.

Foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Objevuje se v divadelní hře Poutníci do Lhasy. Je o partě mladíků, kteří chtějí změnit vykloubený svět vykloubenými metodami.

Technologie, kterou umí a má k dispozici, je na vysoké úrovni. Maska vypadá přirozeně nejen na kameře, ale i z dálky. Lidi, co trochu hůř vidí, mě nepoznávali. Anebo si mysleli, že jsem fakt starý chlapík.

Takže jste měl možnost vidět sám sebe, jak asi budete vypadat, až vám bude šestapadesát. To je fajn, ne?

To je otázka, jestli je to dobré. Mně to přijde spíš trochu děsivé. Je taky otázka, jestli ten údaj 56 je přesný. Ta maska je posunem do stáří, ale nerozlišuje, jestli do šestapadesátky, nebo šedesátky.

Nejlíp se postaršuje, když je herci čtyřicet – může zahrát třicátníka i padesátníka, protože ani jedno není zas takový rozdíl proti výchozímu věku. Já zatím nemám život propsaný do obličeje, ani tolik vrásek či pytle pod očima, které by stačilo jenom přikrmit. Vše se muselo vytvořit.

Jak jste na sebe slyšeli s hlavními představitelkami?

Bylo to fajn, nacházeli jsme společnou řeč, i když jsme společný jazyk neměli. Dokázali jsme si povídat o všem možném. Bylo pro mě přínosné dozvědět se, jak to funguje v jiné zemi ve stejné profesi. Rakušané jsou přece jen dál, i když jich je míň, a všechna srovnání pro mě byla zajímavá. I to, že nás, Čechy, respektovali. Nebyli jsme pro ně jen někdo z východního bloku.

V té první sérii hrál i hollywoodský herec Karl Markovics a bylo příjemné pracovat s hercem jeho formátu, který vás bere jako sobě rovného. To potěšilo. I to, že celý český štáb se osvědčil. Rakušané byli nadšeni z našich lidí ve svých profesích. Od maskérů přes architekty až po produkci. Profesionalita českých filmařů je prostě na vysoké úrovni.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků