Hlavní obsah

Martin Myšička: Jsou mocnější síly, než jsme my

20. 6. 2021, 6:57

Jako kapitán Karel Fait teď na obrazovkách honil zločince, ve skutečnosti se Martin Myšička (51) věnuje uměleckému chodu Dejvického divadla, kde také hraje už čtvrtstoletí. Když k tomu přičteme, že je více než dvacet let šťastně ženat, je jasné, že věci, které fungují, neopouští.

Foto: Petr Horník, Právo

Martin Myšička

Článek

Kouříte fajfku jako váš hrdina v seriálu Boží mlýny?

Pravidelně ne, ale párkrát už jsem si ji zapálil. Kdysi na DAMU nás nadchnul učitel akrobacie Petr Pachl, který ji kouřil i na vodě přímo v lodi, a tak jsem to taky zkusil.

Díky seriálu to pro mě byl takový fajfkový comeback. Taky jsem se mohl podívat do dílny pana Michala Nováka, který dýmky vyrábí. Zaučoval mě a jednu mi věnoval, ale pravidelný kuřák dýmky nejsem.

Seděla by k vám.

Ano? Je to pěkné i voňavé, oproti cigaretě jde o jakýsi rituál. I když jsou určitě dýmkaři, kteří si zapalují kdekoliv, při různých příležitostech i ve stresu, obecně se asi očekává, že člověk se s dýmkou zklidní a dá si k tomu čas.

Jaké bylo natáčení Božích mlýnů?

Je to už rok a půl, co proběhlo. Uvedení se asi vzhledem ke covidové situaci trochu posunulo. Mezitím se událo dost věcí, a tak už ho mám trošku v mlze. Jak to u natáčení bývá, každý den bylo nové a mnohdy zajímavé prostředí, například obrovská vietnamská tržnice, privátní klub, kuželkárna, Faitova dýmkařská dílna...

Celkově nás ovlivňovalo, že bylo málo natáčecích dnů, což vždy vede k tomu, že je vše ve větším chvatu. Zvlášť pokud nastane nějaká, byť i malá komplikace, třeba že není ideální počasí.

Ale byla to velmi příjemná spolupráce, ať už s režisérem Honzou Hřebejkem, s autorem Jankem Kroupou, tak i s kolegy herci, především s Robertem Nebřenským, Vincentem Navrátilem a Eliškou Křenkovou, se kterými jsem se potkával průběžně.

Foto: archiv České televize

Svérázného detektiva Faita ztvárnil v seriálu Boží mlýny, který kombinuje thriller s tradicí české kriminální komedie.

Chtěli jsme taky nějak tvůrčím způsobem přispět, za pochodu jsme společně trochu upravovali scénář, ať už v dialozích, či jejich vyznění. Štáb fungoval skvěle a celkově to byla hezká práce.

Máte svou zkušenost, že boží mlýny skutečně melou?

Složitá otázka! A záleží na tom, na jaké úrovni se na ni podíváme. Zažil jsem už párkrát, že něco, o čem jsem si myslel, že je dávno pryč, se znovu zjevilo. Ve smyslu nedořešených věcí či vztahů, ať už pozitivně, nebo negativně.

To, že něco nebo někdo mi zmizí z dohledu, vůbec neznamená, že to přestane existovat, a dříve nebo později se to vrátí i s úroky. A spravedlnost božích mlýnů, kterou by někdo nazval spíše karmou, tak ta, si myslím, funguje taky.

Mnozí o tom pochybují. Vy ne?

Nemůžu říct, že nikdy ne, ale proč by měl zákon příčiny a následku fungovat jen ve fyzice? Mně to dává hlubší smysl a víc to do sebe zapadá. Nemám pro to však žádné vědecky podložené důkazy.

Prostě si myslím, že když někdo celý život škodí sobě nebo svému okolí, tak se to přece někde musí uložit a pak projevit. Ne nadarmo se říká „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Někdy však pachatel či zlý člověk unikne. Kde je pak spravedlnost?

Ano, pokud je zločin zameten pod koberec, je to dost frustrující a mnohdy to bohužel vidíme kolem sebe. Ale může to být třeba i tak, že zločinec, i když unikne vězení, může nakonec žít horší život, než kdyby byl v něm. Je v neustálém stresu a strachu, kdo na něj kdy vylítne nebo se mu pomstí.

Divadlo pro mě otvíralo možnost zkoumání psychiky v různých životních situacích, což mě navedlo k zájmu o psychologii a pak i k holotropnímu dýchání

Má sice obrovské peníze, ale rozvrácené vztahy, takže si peníze neumí užít. Nebo ani nemůže, protože se k nim nemá možnost legálně přihlásit. Tím vůbec neobhajuju, že by se zločiny neměly potrestat, společnost by měla fungovat spravedlivě. Ale lze to brát i takto.

Že si špatné skutky jako peklo v hlavě nosí zločinci sami? A že smyslem karmy není potrestat, ale dojít k poznání?

Souhlasím. Ale to je opravdu na jinou diskusi a nejde do ní asi poctivě vstoupit, aniž bych si nepoložil skutečně existenciální otázky. Například, co jsem já, zda jsem jen tohle hmotné tělo a smrtí vše skončí, nebo existuje i něco víc, další rozměry existence?

Dokonce věda sama říká, že pouhá hmota neumí vše vysvětlit. Už jen proto, že se chová podle nějakých zákonů. A ty jsou přece nehmotné, nebo ne?

Foto: Petr Horník, Právo

„U nás v divadle nejsou hranice vedoucích funkcí nepropustně oddělené. Díky tomu se všichni cítí být více spolutvůrci a ne jen kolečko v systému,“ říká Martin Myšička.

Kdysi jste prý chtěl odjet k šamanům, místo toho jste se ale oženil. Je to pravda?

To jste našla asi v nějakém mém starém rozhovoru, ne? Pravda je, že v 90. letech, tedy když mi bylo dvacet a víc, jsem byl silně ovlivněn DAMU. Divadlo pro mě otvíralo možnost zkoumání psychiky v různých životních situacích, což mě navedlo k zájmu o psychologii a vlastně pak i k holotropnímu dýchání. To jsem několikrát absolvoval a odtud byl jen krůček ke zkoumání výjimečných stavů vědomí. To lze navodit různými způsoby a šamani to prý umějí.

Lidé, se kterými jsem se znal, na ně měli kontakty. Někde v Americe. Takže jsem nad tím vážně uvažoval, ale nikdy jsem si asi nepředstavoval, že bych tam odjel napořád. Vše pak ale bylo jinak.

Začalo být pro mě cennější žít tady a teď a nohama na zemi. A ukazuje se, že ten takzvaně normální rodinný a pracovní život je také obrovská škola.

S vaší ženou Bárou jste se seznámili při lekcích angličtiny?

Že bychom se na nich viděli poprvé, to ne. Seznámili jsme se přes kamaráda tři roky předtím. Bára mě velmi zajímala a přitahovala. Ale bylo to v období, kdy jsme byli každý v jiných vztazích.

Když jsem asi po třech letech zjistil, že je nezadaná, chtěl jsem ji blíže poznat a zároveň se naučit i tu angličtinu. Tak jsem ji oslovil, jestli by mě učila. No, měli jsme spolu všeho všudy asi tři nebo čtyři hodiny...

Ale manželé jste více než dvacet let.

Manželé jsme skoro jedenadvacet let, předtím jsme spolu rok a půl žili. Ani jsme moc nerandili, rovnou jsme spolu začali bydlet.

Foto: Česká televize - Dagmar Vyhnálková

Specialistu na lázně, balneologa a lékaře Gastla si zahrál v seriálu Já, Mattoni.

Dvacet let je dlouhá doba. Šťastná?

Ano. I když šťastná neznamená, že jsme pouze v neustálé harmonii a úsměvu. Žijeme prostě v realitě, v manželství, které nás oba, myslím, posouvá. Dost jsme toho spolu prožili, procestovali, vybudovali a díky tomu všemu více poznáváme sami sebe. I za cenu, jak to říct...

Konfliktů? Ale bez nich posun není možný!

Ano, to jste řekla pěkně.

Začalo být pro mě cennější žít nohama na zemi. I normální rodinný a pracovní život je obrovská škola

Máte dvě dcery, jednu vyženěnou. Jde některá ve vašich stopách?

Verunka vystudovala na vysoké škole grafický design a už několik let v tomto oboru pracuje. Marjánka je ve čtvrťáku na střední, taky na grafickém designu. Talent mají obě jistě po mamince.

Já jsem v tomto směru ustrnul na úrovni výtvarné výchovy třetí třídy. Marjánka tedy bude letos maturovat a nyní řeší, čemu se bude věnovat dál. Nevím, co by si přála, abych o ní vyzradil, tak jen stručně, že ji to začalo táhnout, mimo jiné, i k herectví a filmu...

Naposledy jsem v téhle kanceláři v Dejvickém divadle seděla s panem Krobotem. Teď tu čtvrtým rokem úřadujete vy. Jaké to je, šéfovat svým kolegům?

Už jsem si trochu zvykl, ale tehdy to byl pro mě šok. Směs mnoha pocitů, které ta změna vyvolala. Byla tam radost, že mám důvěru souboru, protože to byli oni, kdo mě k tomu vyzvali. Poté, co Michal Vajdička složil funkci a vrátil se na Slovensko.

A zároveň to bylo a pořád je těžké, rozhodovat o mnoha věcech a mít na ně jasný názor. Jsem dál herec v souboru, takže jsem jedním z nich a zároveň ten, kdo má pravomoc a odpovědnost rozhodovat. Proto je pro mě jediná cesta být v souladu svého vnitřního a toho vnějšího světa. Žádné lži, žádné výmluvy.

Foto: Falcon

„Velkou filmovou roli bych bral, i když ta v Občanském průkazu byla taky výborná,“ říká o svém působení před kamerou.

Výhodou je, že tady v Dejvicích jsem čtvrtstoletí, takže to tu dobře znám. Vím, že i Mirek Krobot za námi chodil s otázkami a hledal konsenzus. U nás v divadle nejsou hranice vedoucích funkcí nepropustně oddělené. Díky tomu se všichni cítí být více spolutvůrci a ne jen kolečko v systému.

I moje cesta je, že nasávám náladu v souboru, radím se, ptám se na názor ostatních a pak hledám nejvýhodnější řešení. Ne že bych za všemi stále chodil s otázkami, abych tu odpovědnost rozhodnutí hodil na ně, ale také je kladu, protože prostě víc hlav víc ví.

Jaké otázky například?

O čem by naše divadlo mělo být dál. Jakou má funkci a jak to bude v budoucnu, když s tím teď zamíchal covid. Myslím, že se jasně ukazuje, že divadlo bylo a bude existovat i nadále, samozřejmě v podmínkách, kdy se lidi budou moci scházet.

Lidi se potřebují potkávat naživo. Proto divadlo bude i v dobách krizí a bude tady, i pokud budou mediální technologie sebevyvinutější.

Nepřitahuje mě divadlo, kde se ukazuje jen rozklad, špína a zmar - bez východiska. Existují, ale za mě je to jen „konec první půlky představení“

A jaké ponese hodnoty?

Na to určitě neexistuje jednoduchá a jednoznačná odpověď. A každé divadlo to jistě bude mít jinak. Pro mne je divadlo především setkání lidí s jinými lidmi. Teď a tady. A proto je to i sdílení.

A rád bych, aby se divák v tom našem nejen pobavil, prožil silné a příjemné emoce, ale byl i k něčemu inspirován, zažil možná i výjimečné stavy, které mu pak mohou otevřít něco nového a pro jeho život důležitého.

Mě například vůbec nepřitahuje divadlo, kde se v rámci silného efektu ukazuje jen rozklad, špína a zmar - bez východiska. Ano, zmar a špína existují, ale za mě je to jen „konec první půlky představení“. Ve druhé půlce bych si rád spolu s diváky kladl otázku, co s tím. Zmar přece není konec.

V čem se divadlo pod vaším vedením posouvá?

Často se stává, že když přijde nový šéf, hodně lidí vymění, přivede si nové „koně“, aby mohl rozjet tu svou novou éru. Tak to já nevidím.

V našem případě je rozhodně lepší zastávat princip takzvaně udržitelného rozvoje. Takže stavím na tom, co se tu vytváří mnoho let a funguje, což je chemie souboru a genius loci tohoto prostoru. A také i jakési mentální pole naší dosavadní práce, což jsou především naše inscenace. To jsou naše hlavní devízy.

Foto: Petr Horník, Právo

„Myslím, že se jasně ukazuje, že divadlo bylo a bude existovat i nadále, samozřejmě v podmínkách, kdy se lidi budou moci scházet. Lidi se potřebují potkávat naživo.“

Společná chemie souboru je možná, i když jsme každý jiný, je to vlastně spíše výhoda. Každý máme své přednosti i klady, ale i zápory a nedostatky. V synergii se to doplňuje a vzájemně inspiruje. Může pak vznikat něco, co každého z nás překračuje, a výsledkem není pouhý součet jednotlivostí.

Určitě je nutné být na sebe náročný, neustále na sobě pracovat, přirozená konkurence je určitě zdravá. Ale nejsme a ani nechceme být pouze all star team.

Soubor se též pozvolna a přirozeně s časem proměňuje. Nic není a nemůže být statické

Důležitá je ta spolupráce a k tomu je důležitá a nutná vzájemná důvěra a dobrá vůle. Máme rádi experimenty, tvůrčí přístup k věci, hledání nových zdrojů, a proto chceme zvát režiséry, kteří nás mohou svým vkladem „okysličit“.

Soubor se též pozvolna a přirozeně s časem proměňuje. Nic není a nemůže být statické. Tak to už nastavil Mirek Krobot a já na to navazuji. Dá se to ukázat na takovém obrazu, jakési teorii vln. Když jedna kulminuje, je jisté, že brzy opadne. A proto už v této chvíli je nutné hledat a rozvíjet jinou, která ji nahradí.

V divadle jste měl štěstí na Dostojevského. Kromě jiného jste si v Idiotovi zahrál Myškina, v Karamazových také kněze, Aljošu. Říká se, že Dostojevskij v postavách Karamazových obsáhl celou lidskou psychiku. Souhlasíte?

Jestli celou, nevím, ale je v nich vše to, co měl v předchozích románech. Jako autor se zaměřoval na rozporuplné stavy mysli, jako po mně potopa, všechno, nebo nic anebo vše jen pro jeden okamžik.

Karamazovi jsou obsáhlý román, který vlastně nedopsal, zamýšlel pokračovat. První díl končí tím, že Aljoša odejde z kláštera do reálného světského života. To by mě zajímalo, jak by jeho osud viděl dál.

Divadelních rolí máte za sebou bezpočet, ale ve filmovém světě na velkou roli čekáte. Je to tak?

To je spíš nadsázka či popíchnutí. Třeba to nepřijde, ale kéž by přišlo. Hrál jsem i velké role, třeba ve Ztraceni v Mnichově nebo v Občanském průkazu, i když to byla role vedlejší.

Věřím a doufám, že kdybych mohl zúročit svoje zkušenosti a rozkročení mezi různými světy, bylo by to fajn.

Foto: Dejvické divadlo

Představení Bratři Karamazovi v Dejvickém divadle se stalo přímo ikonickým. Premiéru mělo v roce 2000, Martin Myšička v něm hrál nejmladšího z bratrů - Aljošu.

Vaše „rozkročení mezi světy“ se projevilo i tak, že jste vystudoval jadernou fyziku. Hodí se vám to?

Ne že bych někde uplatnil fyziku, ale analytické myšlení se hodí vždy. Fyziku, tu jsem už dávno zapomněl. Matfyz, to byla pro mě kultivace racionálního myšlení a analýzy, což potřebuje každý. Hodí se mi to třeba v režii.

Na pozici uměleckého šéfa je to také dobré. Když jsem se do té funkce dostal, měl jsem intenzivní období tří měsíců, kdy jsem často hrál sudoku. Skloubit, aby každé číslo bylo právě jednou v tom správném křížení, mi přišlo jako analogie k tomu, abych i zde v divadle skloubil všechny možné vlivy a impulzy včetně skloubení práce herců v divadle a jejich aktivit, co mají mimo divadlo.

Chováte včely, odpočinete si u nich?

Včelaříme s Bárou, ona teď dokonce studuje dvouletou školu včelaření. Chov včel je odpočinek, ale je to jako s každou prací, ne vždy se do toho člověku chce.

Nicméně svět včel a vše kolem něj je fascinující. Co všechno umějí a jak komunikují! Mezi včelaři najdeme mnoho přístupů od tvrdé chemie, touhy po co největším množství medu až po preferování ryze přírodní cesty. Skloubit to a najít si tu svou je výzva.

To ano, ale odměnou je to, že na včelách je léčivé vše. Včetně frekvence bzukotu.

Zrovna včera byl hezký den a kolem vrby, co nám kvete na zahradě, jich bylo! Seděli jsme s Bárou pod stromem v tom bzukotu a byla to nádhera.

Kolik máte včelstev?

Teď pět, o nějaké jsme vloni přišli. Byly velké úbytky. Včelaři, co měli padesát, sto včelstev, přišli někdy o vše. Říká se, že je v Čechách převčelíno. Lidi si často myslí, že je málo včel, ale v Čechách bylo včelstev na kilometr čtverečních až moc. Choroby se pak mezi včelami šíří rychleji. Není to jen varoáza, tedy kleštík, ale i viry, které přenáší.

Předloni byla zase zvláštní sezona, vše kvetlo, a přitom nebyla snůška. Zvláštní. Možná příroda říká dost. Nevím. Rozhodně tu jsou mocnější síly, než jsme my, lidé.

Den otců: Svátek, který se u nás příliš neslaví

Styl

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků