Hlavní obsah
Michal Isteník Foto: Petr Horník, Právo

Michal Isteník: Měl jsem velký strach z toho, co se mi děje v hlavě

„Všechno se to nějak sesypalo. Každé ráno nechuť vstát, přes den lhostejnost,“ popisuje Michal Isteník (36) období, kdy se potýkal s těžkou depresí. Herec známý například ze seriálu Most ji překonal s pomocí přátel. Dnes už by se nestyděl vyhledat odbornou pomoc.

Michal Isteník Foto: Petr Horník, Právo
Michal Isteník: Měl jsem velký strach z toho, co se mi děje v hlavě

Období pandemie a zavřených divadel je pro herce náročné. (Rozhovor vznikl v polovině dubna.) Jak ho prožíváte?

Práce mi chybí, nejsem zvyklý nepracovat. Snažím se brát si z toho to dobré, nemyslet negativně. Trávím víc času s partnerkou a synem, jsme spolu moc rádi. Uchýlili jsme se na chalupu, kde máme zahradu a žádné sousedy, takže nikoho neohrožujeme a nikdo neohrožuje nás.

Pobýváme venku, jak jen to jde a jak počasí dovolí. Vymýšlíme malému různé hry, například podle indicií hledá kousky mapy, tu pak skládá jako puzzle a sleduje podle ní cestu k pokladu, který je ukrytý na zahradě nebo v domě. Mám víc času vařit, hrát karty, číst a taky psát.

Prozradíte, co právě píšete?

S kolegy z brněnského divadla Buranteatr píšeme takzvané pohádky nejen pro dospělé, které pak čteme na Facebooku. Mělo by to být zpestření karantény a pobavení pro naše věrné diváky.

Kromě toho mám rozepsaný scénář komediálního seriálu pro jednu internetovou televizi, ale kdoví jak to všechno dopadne, na co bude ve společnosti nálada a na co budou peníze. Je to náročná doba pro všechny…

Cítíte obavy z budoucnosti?

Nikdo podle mě opravdu neví, jak moc opatření související s pandemií ve finále zatřesou s ekonomikou země a psychikou národa. Vnímám velkou vlnu solidarity – někdo začal šít roušky, jiný vyrábět dezinfekční gely, když na trhu chyběly. Nejvíc mě na tom všem baví, pokud to slovo můžu použít, neuvěřitelná vynalézavost lidí v tom, jak se dá pomáhat.

Každému teď chybí nebo komplikuje život něco jiného. Ovšem lidi to paradoxně spojuje, a pokud někdo přijde na to, jak takovou komplikaci odstranit, a podělí se o své know-how, je to prima.

Například můj kamarád fotbalový rozhodčí Petr Blažej mi nedávno posílal videa s tréninkovými programy realizovatelnými doma, která točí odborníci, trenéři prvoligových mužstev nebo samotní hráči. Takových nápadů je plná společnost. Každý dělá, co umí a může.

Takže zpět k vaší otázce: velké obavy si nepřipouštím, snažím se zachovávat klid a doufat, že to všechno přinese do našeho myšlení i něco pozitivního.

Napadá vás něco dalšího optimistického?

Mohli bychom si přeskládat priority, což se nejspíš stane nebo se to už stalo. Začneme si víc vážit svobody a blahobytu, v nichž žijeme. Třeba i toho, jak se podařilo blahobyt a svobodu vybudovat.

K tomu by měl patřit větší respekt k těm, kteří za tyto hodnoty bojovali, pracovali pro ně a dnes jsou tou nejrizikovější skupinou. Možná si teď říkáte, že jsou moje představy trochu naivní, ale takhle přemýšlet mi pomáhá to celé zvládat lépe, bez úzkostí a strachu. Pomáhá i ten typicky český smysl pro humor, každý den mám zahlcený telefon videy a vtipy s tématem současné situace.

A ještě jedna pozitivní věc byla patrná hned na počátku – ohleduplnost. Jezdím nakupovat do tři kilometry vzdálené vesnice a soudržnost a ohleduplnost vidím v každém otevření dveří.

Děkuji za porci pozitivního myšlení. Přejděme k vaší profesi. Hrajete vážné role v divadle, lidé vás ovšem znají především z komediálního seriálu Most. Co je herecky náročnější? Komický rasista a impotent Eda z Mostu, nebo třeba divadelní Oblomov?

Nedá se porovnat, co je větší výzva. Nesnáším násilí, xenofobii i homofobii, jsem prostě liberál, takže Eda byl můj protipól. V tom byla ta práce zajímavá. Navíc zbožňuju nekorektní humor, i díky tomu mě ta role bavila.

Eda byl můj opak, říká o postavě výčepního ze seriálu Most.

Foto: Michaela Buchtová

Oblomov je mi zase hodně podobný, a přestože bych nechtěl kvůli touze po klidu a vnitřní spokojenosti, harmonii obětovat přátele, lásku i samotný život, rozumím mu do morku kostí. Nastudovat Oblomova v pražském Divadle v Dlouhé byla pro mě tedy zdánlivě lehká práce.

Jenže kromě nároků režisérky Hany Burešové, a ty jsou nemalé, máte před sebou velkou klasiku, roli, kterou před vámi skvěle zahrál Tabakov (ruský herec Oleg Tabakov ztvárnil Oblomova ve slavném filmu Nikity Michalkova), u nás fantasticky třeba Ivan Trojan v Dejvickém divadle. Tíží vás kvůli tomu zodpovědnost.

Jak se cítíte jako Oblomov přímo na jevišti?

Každá repríza Oblomova je ohromný výdej energie, fyzické i psychické. Vždycky si celý den říkám, že dnes už to fakt nemůžu dohrát. (odmlčí se) A pak mám radost.

Stává se vám stále, že vás lidé na ulici oslovují jako Edu?

Teď už naštěstí míň. Dycky Most! se ozývá, jasně, ale čím dál víc lidí mě zase oslovuje mým jménem. Což je skvělé, protože už jsem se musel ráno dívat do občanky, abych se ujistil, jak to vlastně se mnou je.

Neměl jsem moc rád to pokřikování, objímání a chytání kolem ramen. Třeba v tomhle je karanténa taky super. Nesmí se to. (směje se)

Bylo náročné vyrovnat se s nárůstem popularity?

Popravdě byl jsem už od přečtení scénáře Mostu přesvědčený, že držím v ruce věc, která je výjimečná. Když jsem pak viděl, jak to funguje na place, jak si to všechno dokonale sedá, tušil jsem, že točím seriál, který bude mít velký ohlas a velký úspěch.

A tím pádem jsem se začal vnitřně připravovat, že nějaká popularita přijde. Jenže na to, co se stalo, se asi připravit nedalo.

Stál jsem na jevišti, létaly kolem mě repliky, a já nevěděl, co je realita a co hra.

V pondělí večer jsem usínal jako neznámý divadelní herec a v úterý se vzbudil jako celebrita, což je slovo, které nesnáším. Byl to fakt šrumec: rozhovory, besedy, podpisy, ztráta soukromí.

Například už není tak jednoduché jít do hospody a bavit se tam anonymně o čemkoli. Poznám, když od vedlejšího stolu někdo poslouchá, a je mi to nepříjemné.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že jste si prošel obdobím pocitů vyhoření. Co se stalo?

Nervy, nevyrovnanost, příšerně moc práce, žádný odpočinek, špatná životospráva. Všechno se to nějak sesypalo. Najednou jsem stál na jevišti během zkoušky, létaly kolem mě repliky, a já nevěděl, co je realita a co hra.

Měl jsem strašný strach, co se to v té hlavě děje. A mnohem horší než tohle selhání na zkoušce byly ty stavy potom. Každé ráno nechuť vstát, přes den lhostejnost, večer strach jít před publikum.

Jak dlouho ten těžký stav trval?

Než se to dalo do pořádku, tak zhruba tři měsíce.

Na čem jste tou dobou pracoval?

Právě se poprvé vysílal Most, což byl šílený tlak, já už přitom točil něco dalšího a měl myšlenky jinde. Zkoušel jsem v Městském divadle Brno Annu Kareninu. Neprožíval jsem k tomu všemu úplně poklidné období v osobním životě. Prostě toho bylo na jednoho moc.

Co bych rád řekl kvůli lidem, kteří jsou něčím podobným ohroženi: měl jsem sledovat poslíčky, kteří mě varovali dlouho dopředu.

Čím se takové varovné signály psychické krize projevují?

Ztráty soustředění, chvilkové ztráty takové té přirozené sebedůvěry, přecitlivělost a neadekvátní reakce na úplně obyčejné podněty a hlavně – stále častěji mě přepadala úzkost. Taková ta, která vám sedne na hrudník a tlačí jako kámen. Nereagoval jsem na nic z toho. Chyba.

Měl jsem vyhledat pomoc, třeba by to nedošlo až ke kolapsu na zkoušce. A když už jsem takhle otevřený, pak bych ještě rád poděkoval za pomoc v téhle době kolegům hercům Vojtovi Blahutovi a Lucce Bergerové.

Odborníka jste tedy nevyhledal?

Nevyhledal a dnes to považuju za chybu. Pokud by se to někdy mělo opakovat, nebudu váhat.

Takové temné období může být i hodnotnou zkušeností. Dokážete to brát i takto? Nebo jste v tomhle spíš pragmatik a říkáte si: zaplať pánbůh, že je to pryč?

Je to silná zkušenost. Nedokážu říct, jestli jsem se poučil, pracuju pořád stejně, ale je fakt, že z některých věcí si už tolik nedělám hlavu, a tím se výrazně zmenšil tlak, který na sebe vytvářím.

Herectví je sice psychicky strašně náročné povolání, ale není to proto, že by na herce byl vytvářen nějaký tlak zvenku jako třeba na lékaře nebo učitele. Fór je v tom, že většinu toho stresu a tlaku si uměle vytváříme sami. Neptejte se mě proč, já to nevím.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poprvé cítil, že se chcete věnovat herectví?

Byla to moje vůbec první hodina dramaťáku na gymplu, do té doby jsem byl divadlem absolutně nepolíbený. A najednou cvak! Chytlo mě to okamžitě a věděl jsem, že budu s divadlem navždy.

Obrovskou roli v tom sehrála učitelka Iva Dvořáková, která dramaťák vedla, později jsem s ní v Novém Strašecí založil NoStraDivadlo a také mě přivedla do amatérského divadla Luna Stochov.

Jak vám potom bylo, když jste u přijímaček na DAMU neuspěl?

Svět se mi zhroutil. Dnes se na to s odstupem koukám se shovívavým smíchem, ale tenkrát jsem si opravdu nedokázal představit, že život může pokračovat.

Ale pokračoval: na vysoké škole jste začal studovat historii. Byla to spíš z nouze ctnost, nebo jste ji měl opravdu rád?

Odmalička jsem historii miloval. Jako malý kluk jsem pročítal knihy o dinosaurech a snil o tom, že je budu vykopávat ze země. Na základní škole jsem měl skvělého učitele pana Bradáče, který už není mezi námi, miloval jsem ho, přestože jsem od něj párkrát dostal jednu výchovnou – věděl jsem za co. Já totiž nikdy nebyl úplně klidný žák s rukama složenýma za židlí.

Na gymnáziu jsem se zase setkal s už zmíněnou Ivou Dvořákovou. Kromě toho, že vedla dramaťák, byla vynikající pedagožkou historie. Když nám vysvětlovala kostnický koncil, dostali jsme za úkol načíst co nejvíc informací a pak v inscenovaném soudním procesu, s použitím presumpce viny, argumentovat.

Vždycky se snažila, abychom historii chápali, ne ji jen uměli. Takže když nevyšly přijímačky na DAMU, historie byla jasná volba.

Nakonec jste se ke studiu herectví přece jen dostal, na brněnské JAMU. Jaké pro vás bylo přijít z Nového Strašecí, odkud pocházíte, do moravské metropole?

Samozřejmě že Brno je proti Novému Strašecí velkoměsto, ale zase má v sobě něco malého, vesnického. Ten přechod nebyl složitý. Lákadel bylo samozřejmě víc a člověk byl mladej a blbnul, ale nebyl to šok.

Překvapilo by vás, kolik mladých herců a hereček v Praze bere antidepresiva nebo prášky na uklidnění.

Mám rád klid a život, proto je pro mě Brno dodnes ideální místo k žití. Je tu všechno, co potřebuju, tedy kromě první fotbalové ligy a evropských pohárů, a zároveň je tu pohodička. Mnohem menší tlak než v Praze, věřte, pracuji v obou městech současně a srovnat se to nedá.

Přesto to zkuste…

Souvisí to asi tím, že do Prahy se chodí s ambicemi. A ta touha po úspěchu je stresující. V divadle panuje konkurenční prostředí, nenalhávejme si, že to tak není. Hodně mladých lidí se stává otroky své ambice uspět, být lepší než ostatní, být slavný, bohatý. Je to samozřejmě dáno i tím, že žít v Praze na střední až vyšší životní úrovni je nákladnější než jinde v republice.

Ono se to většinou neprojevuje při práci nějakým sólováním nebo bezohledností, je to ukryté hluboko uvnitř. Překvapilo by vás, kolik mladých herců a hereček v Praze bere antidepresiva nebo prášky na uklidnění. V Brně to tak běžné není. Možná se to tam řeší jinak. (směje se)

Opakovaně jste se jako herec objevil v ruské klasice. Máte k ní hlubší vztah?

Ruskou beletrii, dramatiku a poezii zbožňuji. Mám kliku na nádherné role – Čičikov v Mrtvých duších, Andrej Prozorov, Oblomov, hrál jsem v Šukšinových povídkách, hraju Stivu v Anně Karenině. Rád se s ruskou klasikou setkávám.

„Dobře – tak neležíte, a místo toho ustavičně poletujete sem a tam jako mouchy, jenže jaký to má smysl?“ ptá se v roli Oblomova.

Foto: archiv Divadla v Dlouhé

Iniciační pro mě kdysi byl Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče. Je tam postava takového hajzlíka, který ukradne čepici kamarádovi, aby se sám zahřál. V té sepjaté společnosti je to bráno jako největší zrada. Chtějí ho lynčovat, ale zastaví je kněz slovy: „Nechte ho… Chcípne sám.“

Byl jsem přecitlivělý kluk z fotbalové kabiny. Na hřišti jsem nadával, v soukromí psal rozervané básně.

Myslím, že tohle je dokonalý popis toho, jaká ta doba v gulagu byla. Jedna čepice, lynč a kněz takhle uvažující… Jen doufám, že je to takhle i v knize, možná si to pamatuju z adaptace Divadla v 7 a půl. Ta inscenace se mi tenkrát tak líbila, že se mi v paměti slila s předlohou.

Kromě hraní píšete scénáře. Kdy vás poprvé napadlo „zkusím taky něco napsat“?

Myslím, že v pubertě. Byl jsem normální přecitlivělý patnáctiletý kluk z fotbalové kabiny. Na hřišti jsem nadával a skluzoval, v soukromí psal rozervané básně a povídky.

To mají holky docela rády, ne? Jak jste to s nimi měl?

Mají, no, ale když já byl fakt takový trochu ťuňťa. A hlavně, když jste básník a váš spolužák je frontman školní kapely hrající na elektrickou kytaru, jste s tím brkem a kalamářem trochu handicapovaný.

Naplňuje vás ještě něco dalšího?

Syn, přítelkyně, pivo s kamarády a pak samozřejmě fotbal. Diskutoval bych o něm hodiny. Ale protože mám i kamarády intelektuály a estéty, pak samozřejmě dobrá kniha, oheň a dýmka. (směje se)

Rád vařím, mám rád dobré víno a dobré pivo. A taky bezcílné procházky, chodím si klidně sám…

Fotbal si ještě zahrajete, nebo jste jen fanouškem?

Zahraju si málokdy. Hrával jsem jako kluk za Nové Strašecí, později ligu za dorost SK Kladno, kde hrával můj otec. Mimochodem dodnes je držitelem rekordu za nejvíc ligových startů za jeden tým!

Cenu Alfréda Radoka převzal v roce 2012 v kategorii Talent roku.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Za Kladno hrál i bratr, než přestoupil do Slavie. Fotbal jsem miloval a miluju dodnes. Jen už není čas hrát. A když náhodu přece jen je, podívám se dopředu do diáře a dojdu k tomu, že nechci riskovat zranění před natáčením nebo představením. Ale jsem ten typ chlapa, co klidně nepůjde spát a za víkend dá šest zápasů v televizi.

Je fotbal v něčem srovnatelný s divadlem?

Určitě! Jedenáct chlapů, každý se svým úkolem, se snaží splnit jeden společný cíl – vyhrát. A divadlo? Různý počet mužů a žen, každý se svým úkolem, se snaží splnit jeden společný cíl – dohrát.

Na závěr zkusím uhodnout, kdy jste byl profesně nejšťastnější, možná dokonce na vrcholu kariéry. Bylo to ve chvíli, kdy jste přebíral ocenění Thálie za roli Čičikova?

To jsem se cítil skvěle. Ale možná ještě větší euforie, a je to asi dáno zkušenostmi, přišla o pár let dřív, v roce 2011 s Cenou Alfréda Radoka. Tenkrát jsem měl pocit, že mi patří svět. Na vrcholu jsem snad ještě nebyl…

Co by pro vás tím vrcholem mohlo být?

Jednoznačně role hlavního padoucha v Jamesi Bondovi! Není malých cílů.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků