Hlavní obsah

Michaela Badinková: Propadli jsme mindrákům a nové generaci budeme k smíchu

Právo, Lucie Jandová

Jedenačtyřicetiletá rodačka z Malacek, Michaela Badinková, o sobě tvrdí, že už v dětství bývala samorost, který si vždy našel svou cestičku, aniž by musel rebelovat. V partnerství s hercem Janem Teplým je ona tou klidnější. „Různé druhé a další mízy můžou nastat, ale já si myslím, že žiju svůj život tak, abych v něm mohla být spokojená.“

Foto: Petr Horník, Právo

Michaela Badinková

Článek

Jak vypadá všední den herečky, když jsou zavřená divadla a nesmíte ani před kameru?

Mám za sebou nákup pro rodinu a úklid. Žiju běžný rodinný život. Pokud se nám to podaří, jdeme se každý den projít, protože máme u nás v Košířích krásný lesopark.

Také stříhám a žehlím roušky, které sousedka šije. Protože lidi chtějí být spolu, i když nemohou třeba do divadla, protože jsou zavřená, zapojili jsme se s partnerem do online čtení literatury. Jako mnoho lidí také napravuji resty, které na mě čekaly celý rok.

Bývala jste v dětství ráda nemocná, protože jste nemusela chodit do školy?

Byla jsem málo nemocné dítě. A když už se to stalo, byla jsem ráda, když se moje nemoc sešla s nemocí mé starší sestry. Většinou to tak bylo: nakazily jsme se obě a mohly jsme být doma spolu. To mě potom takový pobyt doma bavil mnohem víc, než kdybych byla sama.

Nečekané volno jsem uvítala jen o uhelných prázdninách, pamatuju si, že venku bylo spoustu sněhu, to bylo bezvadné. Ale jinak jsem moc churavá nebyla. Poctivě jsem chodila do školy.

Typ, co si namočí teploměr do čaje, jste tedy nebyla?

Simulantka jsem nebyla. Z jednoduchého důvodu. Mě velmi iritoval pocit, že bych kvůli zameškání nestíhala dohnat, co se probíralo ve škole. Já naopak byla ten typ, co se vracel i na dvě hodiny po návštěvě zubaře.

Nebyla jste s takovým přístupem za šprta?

My byli celá třída šprtů, možná to bylo tím, že šlo o jazykovku. Tam se to ztratilo, všichni jsme byli tak trochu nenormální. Škola nám nevadila a učení pro nás nebylo mučení. Bavilo nás to.

Viděla jsem vás v divadelní inscenaci Veselé Velikonoce. Vedle vás exceluje Martin Hofmann. Jak se vám s ním hrálo?

No báječně. Známe se léta letoucí, ale jen z televizního natáčení. Tam jsme na sebe slyšeli a díky tomu vzniklo i naše divadelní partnerství.

Foto: Pantheon Production

S Martinem Hofmannem hraje v komedii Veselé Velikonoce o vytrestaném nevěrníkovi.

Bylo znát, že se nám spolu hrálo dobře, takže jsme si řekli, že vyzkoušíme, zda to funguje i na jevišti. Snad ano, protože Martin je skvělý a zkušený herec. Před dvěma lety mě oslovil, jestli bych si s ním v té hře nezahrála, a já na to ráda kývla.

Navíc pod vedením Mirka Hanuše, který se ujal režijního vedení, to bylo i příjemné zkoušení. Stihli jsme ale odehrát jen dvě reprízy, tak doufám, že se ke hře brzy vrátíme. Pak budeme mít vlastně takovou novou premiéru.

Ten kus mnoho lidí zná díky francouzské komedii s Belmondem. Měla jste ji ráda?

No jéje! Ten film znám a miluju od dětství. Teta mi ho dokonce nahrála na videokazetu, a já si to pouštěla ještě častěji, než to šlo v televizi. Některé ty hlášky znám zpaměti. Myslím, že v mojí generaci čtyřicátníků byl a je film velmi oblíbený.

Hrajete krásnou ženu nad věcí. To musela být lahůdka.

Ano, a navíc krásné kostýmy, které moji postavu dotvarovaly, jsem si opravdu užila. Ta hra je vlastně jednoduchá anekdota, rozvedená do dvou hodin. A to jsme ještě škrtali, protože původní hra je hodně upovídaná.

Je to lehká komedie na pobavení, ale má hezkou formu a milou stylizaci. V tom duchu hraju i svou postavu manželky.

Krásu zevnějšku podpořenou botoxem neupřednostňujete, že?

To rozhodně ne. Mám dvě dcery, je jim šest a deset let. Pevně doufám, že až vyrostou, budou se naší generaci smát, čemu jsme to propadli a jaké handicapy jsme si na sebe ušili kvůli našim mindrákům.

Jasně, chtěli jsme se někam posouvat, zajistit si věčné mládí, ale je to strašně umělé a nepravdivé.

Foto: archiv Městských divadel pražských

Annu Kareninu si zahrála ve stejnojmenné inscenaci Městských divadel pražských.

Myslím, že i vrásky k nám patří. Možná si mohou upravit zevnějšek nějaké modelky, které se tím živí, ale nevím, proč by to měl být masový trend. Třeba herečkám to může měnit mimiku obličeje.

Když se podívám na svoji pětaosmdesátiletou babičku a pětašedesátiletou maminku, které nic takového nemají, vidím krásné ženy. Moje tchyně to samé. Jsou to nádherné ženy a rysy jejich obličeje stárnou přirozeně.

Vaše dvě dcery se jmenují Evelína a Emilie. Vybaví se mi Steimarová a Vašáryová. Je tam souvislost?

Ano, je to tak, jména jsou inspirována těmito krásnými a úžasnými dámami.

Takže třetí dcera by byla třeba Claudie jako Cardinalová?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Obě dcery mají jména začínající na E, a tudíž i monogram E. T. Kdyby býval přišel kluk, tak by to asi musel být Eduard, abychom to dodrželi. (směje se)

Vy jste také ze dvou dcer, mají ty vaše podobné dětství?

Jsem druhorozená, mladší dcera, a měla jsem s rodiči velmi dobrý vztah, nijak jsem s nimi nebojovala. Moje maminka říká, že jsem byla samorost. Pokud mi něco nevyhovovalo, našla jsem si svoji cestičku, o které jsem věděla, že to tudy půjde líp. Jsme oba s Honzou (partner, herec Jan Teplý) benevolentní, i když v těch zásadních věcech striktní.

Myslím však, že zdravě. Nějaká pravidla být musí, pokud chybějí, ocitneme se v chaosu, a to není dobré. S našimi dcerami se o všem hodně bavíme. V dnešní době se hodně dbá i na to, jak se děti cítí, na jejich emoce.

Foto: Profimedia.cz

Jednu z lásek básníka Štěpána Šafránka (Pavel Kříž) si zahrála ve filmu Jak básníci neztrácejí naději z roku 2004.

Na to se, když jsem byla malá já, moc nehrálo. Nás dnes zajímá, co dušička dítěte prožívá, dřív se to neřešilo a muselo se hlavně poslouchat. To je zásadní změna a rozdíl.

Vidím i u všech kamarádů, že se snaží dětem více naslouchat a brát ohled na jejich náladičky. Já byla poslušné dítě a domnívala jsem se, že musím poslouchat na slovo.

Nevzepřela jste se nikdy?

Jsem diplomat. Jako všichni druhorození jsem se musela od malička přizpůsobovat staršímu sourozenci. Díky tomu jsem se naučila z mnoha věcí vykličkovat.

Ale když jsem něco doopravdy nechtěla, uměla jsem se ozvat, i učitelům ve škole. Řekla jsem to však tak, že jsem je úplně nevytočila, a myslím, že to brali. Rebelské období za sebou nemám, tuhle potřebu jsem nikdy neměla.

A mít už nebudete?

Různé druhé a další mízy můžou nastat, ale já si myslím, že žiju svůj život tak, že jsem v něm spokojená. Věci, co mě štvou, měním za pochodu. Nechci, aby se přelily v něco, co pak bude katastrofální.

Nerada jednám pod tlakem. Hrozící problémy potřebuju vyřešit v reálném čase a jít dál. Pochopit, co se děje, a osvobodit se od toho. Nedokázala bych žít v něčem, co by mě tížilo, abych pak musela kopat a křičet, aby to všichni slyšeli. To není můj styl.

Má váš partner podobnou povahu?

On je v něčem prchlivější. Dokáže se víc rozčílit, oproti němu jsem úplný kliďas. Rozhodně ale nemáme italskou domácnost a hádaví taky nejsme.

Foto: Profimedia.cz

Se svým partnerem hercem Janem Teplým vychovává dvě dcery.

Jeho tatínek a váš tchán byl velký český herec, chodila jste si k němu pro rozumy?

S ním jsme se měli velmi rádi. Pro rozumy jsem za ním nechodila, ale o divadle a divadelním světě jsme si povídali často. Rozebírali jsme, co se děje, a rádi jsme spolu trávili běžný rodinný čas. Ty banální chvilky měly to kouzlo, že jsme spolu byli rádi.

Potkali jste se s partnerem na jevišti?

Ano, jednou, v Divadle pod Palmovkou, v inscenaci Někdo to rád horké, také podle legendárního filmu. Já hrála Sugar a Honza Joea, bylo to skvělé setkání.

Na jevišti jste spolu chvíli, ale co doma? Psychologové teď varují před ponorkou…

To náhlé zastavení všeho byl šok pro všechny. Běžně se ráno rozlétneme každý jinam a scházíme se zase až večer.

Nejsou to ale prázdniny, s Evelínou se musíme učit a poměrně dost. Byl to náraz, ale každý si už našel svou činnost. Hodně cvičíme, Evelínka s Emilkou chodí na balet, dostaly od paní učitelky sérii videí, podle níž trénují.

Foto: Petr Horník, Právo

Krásu zvnějšku podpořenou botoxem neupřednostňuje. „Mám dvě dcery, je jim šest a deset let. Pevně doufám, že až vyrostou, budou se naší generaci smát, čemu jsme to propadli a jaké handicapy jsme si na sebe ušili kvůli našim mindrákům.“

Evelína si občas také zahraje na housličky. Zatím to jde, kdyby to trvalo déle, nevím, co to udělá s psychikou celého národa.

Dovedla byste si představit změnu životního stylu?

Ano, už jsem o tom přemýšlela, asi jako každý, kdo má rodinu a malé děti. A umím si to představit. Vyrůstala jsem na malém městě, prázdniny jsem trávila u babičky na vesnici. Moji rodiče teď taky bydlí na venkově, kde je navštěvujeme.

Tchyně má zase chaloupku kousek od Prahy, takže si umím představit žít tam nějakou dobu. Zatím si nejsem jistá, jestli se odstěhovat úplně. Ale běžný život na venkově znám.

Moje babička měla zahradu a já všechny postupy, co se na ní kdy dělá, znám.

Víc bych se starala o zahrádku, zasela bych, věnovala se ručním pracím, více bych vařila. Ale můj divadelní život v Praze mě baví a určitě by mi chyběl. Člověk si však zvykne na vše.

Baví vás pěstovat zeleninu?

Moje hobby to úplně není. V létě ráda vypadnu z města na chalupu a užívám si být u rybníka a v lese. Nebo pobytu u moře a na horách.

Foto: archiv TV Nova

V seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 jako lékařka Alena Mázlová, manželka primáře Mázla (Petr Rychlý).

Moje babička měla zahradu a já všechny postupy, co se na ní kdy dělá, znám. Mám je uloženy v zásobě ve své hlavě. Myslím, že jednou mě bavit bude, ale v mém životě na to ještě nepřišel čas.

V létě hodně cestujeme a vše, co bychom zasadili, by nám uhynulo. Až jednou budeme cestovat méně, zasadím si na léto rajčata a jahody.

Na co se těšíte?

Od divadla mám pauzu, dozkoušela jsem nedávno novou hru. Další zkoušení bude až na podzim v divadle Mana. S Michalem Dlouhým hrajeme ve Švandově divadle hru Scény z manželského života.

Dál budu točit Ordinaci a nechám se překvapit, zda v létě budeme moci vycestovat k moři. To bych si moc přála.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám