Hlavní obsah

Nela Boudová: Menopauza není jednoduché období, je náročné především na psychiku

Právo, Lucie Jandová

Plní si sny, jako mnohé ženy kolem padesátky. Včetně toho, že si vzala do pěstounské péče dceru Sašu. Jak na ni reagovali její dva synové? A co v sobě herečka Nela Boudová (51) objevila za schopnosti? Co si myslí o pandemii?

Foto: Petr Hloušek, Právo

Nela Boudová

Článek

Nakolik a v čem nejvíc se změnil váš život v nouzovém režimu kvůli viru?

Můj život se změnil zcela. Nemám vůbec žádnou práci. Nemám představení, nemůžeme dotočit film Tady hlídáme my. Nevydělám tedy ani korunu. Přesto musím přiznat, že jsem neuvěřitelně klidná. Poslouchám hudbu, chodím běhat.

Hodně vařím. Vlastně jako nikdy předtím. Společnost dlouho zažívala spirituálně duchovní krizi a bylo jasné, že přijde „něco“, co všechno změní, jen jsme nikdo nevěděli, jak přesně to bude vypadat. Připadá mi, jako by všechno směřovalo právě k tomuto období.

Bude to změna, pro někoho více či méně bolestivá, ale už nic nebude jako předtím. A to je dobře. Myslím, že to povede k tomu, že lidé převezmou větší odpovědnost sami za sebe. A třeba i za své zdraví.

Věřím, že vše bude víc o spolupráci a laskavosti, než o soutěžení a boji. Jen pozor na ty, kteří budou chtít epidemii využít ve svůj prospěch. Na to bychom měli být hodně obezřetní.

Před třemi lety jste si vzala do pěstounské péče šestiletou Sašenku. Jak se to seběhlo?

Vždy jsem si říkala, že když se mi bude dobře dařit, vezmu si dítě z dětského domova. Naštěstí se mi daří pěkně, a tak jsem prosila svoji kamarádku z dětského domova v Plzni, ať mi zavolá, až přijde vhodné dítě.

Jak se blížila moje padesátka, upozornila jsem jí, že pokud se neobjeví do půl roku, už do toho nepůjdu.

A pak se objevila Sašenka. Když jsem ji poprvé uviděla, bylo mi jasné, že je to ona. Stejně jako je láska mezi mužem a ženou na první pohled, i tady to tak bylo. Asi si takhle léčím i něco z dětství, v mnohém ohledu Saša pomáhá mně.

Foto: Profimedia.cz

„Když jsem ji poprvé uviděla, bylo nám oběma jasné, že si ji odvezu domů,“ říká herečka o dceři Saše, kterou má v pěstounské péči.

Krásné bylo, že mi asi po půl roce řekla, že když mě uviděla mezi dveřmi, věděla, že si ji odvezu.

Říká vám maminko?

Říká mi Nelo, ale mluví o mně jako o mámě. Když mluví s bráchama, tedy s mými syny, říká, že to vzkazuje máma. A pak na mě zavolá Nelo.

Vaši synové ji přijali bez problému?

Zpočátku nebyli mým nápadem úplně nadšení. Ale když Sašu uviděli naživo, byli z ní vedle. A musím říct, že mají nádherný vztah. Je až dojemné pozorovat, jak se prohlubuje. Je to příprava na jejich vlastní otcovství. Chlapci taky byli trochu rozmazlení, takže nové povinnosti spojené se Sašou jim prospívají.

Jak zvládáte roli učitelky pro Sašu v době domácí výuky?

Saša chodí do SCIO školy, dostává úkoly mailem. Jednou týdně se celá třída propojí na počítači. Je jich 15. Učí se sama, já jen trochu kontroluju. Když něco nevíme, máme paní učitelku, u nás je to průvodce, na telefonu. Snažíme se spolu každý den cvičit a chodíme na dlouhé procházky. Také si hodně čteme.

Když už jsme u knížek: zjistila jsem, že máte něco společného s Maxipsem Fíkem…

Ahníkov! Autor Maxipsa Fíka, pan Čechura, bydlel v severočeské vesnici Ahníkov, kde jsem vyrůstala do svých šesti let. Ahníkov však měl tragický osud. Byl v ochranném pásmu těžby hnědého uhlí. Ne, že by se tam přímo těžilo, ale v určitém okruhu nesměla stát žádná vesnice.

Myslím, že jsem měla zvláštní dětství a pro mě bylo v té době idylické.

Všechny byly srovnány se zemí. Bylo tak zničeno víc vsí než za druhé světové války. Dlouho se uvažovalo o tom, že se v lesoparku v Chomutově znovu postaví ahníkovský zámeček, který je tam složen.

Mělo z něj vzniknout muzeum těžbou zničených vesnic. Nikdy k tomu nedošlo, zámeček je pod plachtou a pomalu se rozkládá.

Jaký byl ten čas do vašich šesti let?

Popsala jsem ho trochu v dětské knížce Eliška a korálníčci. Bylo to krásné dětství. Vyrůstala jsem v přírodě a mezi zvířaty. Neměla jsem moc dětských kamarádů, ale měla jsem svůj svět, který jsem milovala. Byl to svět fantazie.

Měli jsme velký dům, kde jsme si ráda hrála na půdě. Taky jsem často chodila do kurníku za slepicemi nebo do králíkárny. Každý králík měl své jméno. Babička byla velká zahradnice, a tak jsme mnoho času jsme trávily spolu na zahradě. K zahradničení se teď vracím na své chalupě na Vysočině.

Foto: Divadlo v Řeznické

Za roli skandální herečky ve hře Smyčka byla letos nominována na nejlepší ženský výkon v činohře.

Byla jste asi hodně mezi staršími lidmi.

Místo pohádek jsem slýchala vyprávění z koncentračního tábora. Já ty příběhy měla ráda, vždyť se mluvilo o tom, kdo a za jakých okolností přežil. Myslím, že jsem měla zvláštní dětství a pro mě bylo v té době idylické.

Spousta žen kolem padesátky se už chce věnovat hlavně sobě. A vy jste si vzala holčičku.

Ale já se stačím věnovat i sobě! Nedávno jsme třeba byli se Sašou a mým mladším synem na Srí Lance, na kurzu Objev své sny Vladimíra Ekarta (životní kouč). Krásně jsme sloučili sebepoznávání a věnování se sám sobě s dovolenou. Vždy se najde nějaká cesta, nemusí to být zrovna na Srí Lance.

Jaký sen jste si objevila?

Zjistila jsem, že jsem ve věku, kdy mám schopnost předávat. Nejen jako herečka, ale že bych měla co nabídnout i ženám kolem padesátky. Chystám se na výcvik do elitní koučovací skupiny u Vladimíra Ekarta. Zatím předávám na státní konzervatoři, kde jsem začala vyučovat dabing. Včera jsem měla první hodinu a moc mě to bavilo.

Učitelek jste si zahrála docela dost, jaké je to stát před katedrou ve skutečnosti?

Výhodou umělecké školy je, že není třeba být tak formální. Pedagog může být uvolněný a dívat se na studenty jako na svoje budoucí mladší kolegy. Byla jsem se podívat, jak učí Ilona Svobodová, která konzervatoř vede. Moc se mi to líbilo, začalo ve mně klíčit přání také to zkusit, no a teď se to zhmotnilo.

Zhmotnila jste si i své přání psát fantastické příběhy pro děti. Nedávno jste napsala knížku pro svou dceru Sašu. O čem je?

Jmenuje se Bětka a její cesta od Chmury a skutečně jsem ji napsala pro Sašenku. Je o holčičce, která nosí okluzor, který Sáša musela nosit taky a velmi jsme se s tím natrápily.

Když si malá Bětka nasadí okluzor, propadne se do království čarodějnice Chmury. Další motiv je rozvod rodičů. To je velké téma, neboť považuji za důležité, aby dítě bylo šťastné. I bez příznivých vnějších okolností. To je těžké i pro dospělého člověka, ale mělo by se to učit ve školách.

Foto: Česká televize / Zuzana Páchová

V seriálu Místo a doba soudce A. K. si zahrála státní zástupkyni Šímovou.

Často jsem se setkala s tím, že si děti dávají vinu za rozvod svých rodičů. Učila jsem třeba na tanečním táboře herectví a z deseti holčiček bylo sedm z rozvedeného manželství.

Hodně jsme si povídaly, a já byla šokovaná, jak moc to děti mají nezpracované, jak málo se s nimi o tom mluví. Tohle téma je druhý plán té knížky.

Chcete se psaní věnovat víc?

Psát mě baví, ale herectví mám radši. Cítím se jako herečka, i když si ráda vymýšlím příběhy.

V Divadle v Řeznické ve hře Ve smyčce hrajete nesnesitelnou herečku. Za tu roli jste byla nominovaná na cenu za nejlepší ženský výkon v činohře. Baví vás ta role?

Moc. Jde o skandální herečku Tallulah Bankheadovou, která zemřela v roce 1968. Hrála třeba v Hitchcockově filmu Záchranný člun, ale jinak u nás moc známá nebyla. Zato v Americe ji znal každý, především kvůli jejím skandálům.

I když byla úžasná herečka, Hollywood ji nikdy na Oscara nenominoval, protože se to kvůli nim prostě nedalo. Taková role se hraje krásně. Ona měla zranění z dětství, maminka jí zemřela krátce po porodu a tatínek se dal na alkohol.

Přestože prošla klášterními školami, první cigaretu si dala v devíti, pak začala brát drogy, brzo měla sex. Byla známá svou bisexualitou, skočila do života po hlavě.

Co drží při zemi vás, když se nabízí cítit se jako hvězda?

Já tyhle pocity nemám.

Nikdy? Ani při děkovačce, když celé divadlo tleská?

Řekla bych, že jsem pořád civilní. Neříkám, že mi nedělá dobře, když mě lidé poznají. Ale vždy jsem věděla, že všechna sláva polní tráva. Biblické rčení Nestav svůj dům na písku mám taky ráda. Vše je pomíjivé, to si uvědomuju dobře.

Foto: Česká televize

Matku, jejíž dcera náhle zmizí, hrála v seriálu Místo zločinu Ostrava.

Jdou vaši dva synové ve vašich uměleckých stopách?

Nečekaně jo. Dalibor je v posledním ročníku taneční konzervatoře. Nastupuje do komorního baletu Praha. Andrej hraje na violoncello, udělal zkoušky na hudební akademii.

Jste na ně pyšná?

Ano, hlavně kvůli tomu, že jsou moc fajn a rozumíme si. Byla jsem ráda, že jsme s Daliborem, kterému je devatenáct, mohli být na Srí Lance, kde jsme se dotkli i hlubokých témat, na která bychom se jinak nedostali.

Uviděla jsem ho i z jiné strany a bylo to pro mě velmi inspirující a myslím, že nejen pro mě, ale i pro ostatní, co tam byli s námi.

Zmínila jste, že byste chtěla oslovit ženy kolem padesátky. Proč?

Je to zajímavé téma. Málokdy vidím spokojenou ženu po padesátce - buď ještě žít nezačala, nebo na život rezignovala. Je tu i téma přechodu, které je pořád ještě tabu. Když jsem někde ve společnosti řekla, že jsem po přechodu, bylo to skoro faux pas.

Není to jednoduché období, mělo by se o něm mluvit daleko víc. Je náročné na psychiku. Když jsem byla mladá, slyšela jsem od nějakého doktora, že co do hormonálních změn je menopauza náročnější než puberta. Tehdy mi to ale přišlo velmi vzdálené a nechápala jsem, co na tom může být tako těžké.

Dnes jsem ráda, že to mám za sebou a že jsem to celkem zvládla, i když úplně jednoduché to nebylo. Kolem přechodu navíc panuje řada mýtů. Třeba že ženy musí ztloustnout a opustí je vášeň.

A jak jste prožila padesátku vy?

Ujasnila jsem si, že se už nebudu zabývat hloupostmi a nebudu dávat energii lidem, kteří si ji vůbec nezaslouží. A k tomu bych chtěla vyzvat všechny ženy.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám