Hlavní obsah
Markéta Děrgelová Foto: Petr Horník, Právo

Markéta Děrgelová: První dítě? Takový pokusný králík

Nemá ráda povrchní klábosení, proto si pečlivě vybírá, jakému médiu poskytne rozhovor. O vztahu s manželem Patrikem se však Markéta Děrgelová (32) rozpovídá a z jejích slov je cítit úcta a láska. Společně hrají v Ordinaci a vychovávají tříletého Vavřince.

Markéta Děrgelová Foto: Petr Horník, Právo
Markéta Děrgelová: První dítě? Takový pokusný králík

Celkem nedávno jsem dělala rozhovor s vaším manželem, zmínil se, že by si přál domek za Prahou. Je to i váš sen?

Když jsme s Patrikem začínali chodit, tak jsem o domečku nesnila. To jsem ovšem ještě neměla dítě. S narozením Vavřince jsem to přehodnotila. Praha je hektická. Nebydlíme sice přímo v centru, ale i tak to člověk vnímá.

Když u nás byli na návštěvě příbuzní ze Švýcarska, ptali se, jestli pro nás není život tady nepříjemný, jestli Prahu, obvykle okupovanou turisty, vůbec můžeme mít rádi.

Byla jsem v té době zrovna těhotná a tou myšlenkou jsem se začala zabývat. Docházím k tomu, že by bylo fajn mít únikové místo. Nemusel by to být rovnou rodinný dům, ale třeba chalupa, kam bychom mohli odjet, když zrovna nezkoušíme v divadle nebo nenatáčíme. Takže ano, domeček za Prahou je i můj sen.

Společně s manželem vás diváci mohou vidět v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hrajete pár. Jak se vám herecky spolupracuje?

Dobře. Je pro nás trochu zvláštní a svým způsobem zajímavé hrát pár, který má složitý, ne úplně hezký vztah. My to tak s Patrikem naštěstí nemáme, což má tu výhodu, že můžeme opravdu jen hrát, tím je to pro nás osvobozující.

Trochu těžší to je, když dojde na intimní scény. Všichni si myslí, že by pro nás mělo být přece přirozené je zahrát, když jsme manželé, ale není to tak. Při natáčení se na nás dívá spousta lidí, je to takové divné. Ale jsme herci, musíme se s tím vypořádat.

Natáčení se pozastavilo kvůli pandemii koronaviru. Jak to snášíte?

Ponorku zatím kupodivu nemáme, přesto se zpátky do práce těším. Natáčení i divadlo mi chybí. Nejvíc si ale stýskám po přátelích.

Jinak je to pro mě, a teď se omlouvám všem, kteří to tak mít nemohou, svým způsobem krásný, intenzivně strávený čas s rodinou. Toho si nesmírně cením.

Manželé i na obrazovce. V seriálu Ordinace hrají neshody.

Foto: archiv TV Nova

Vaše maminka je kožní lékařka. Sleduje Ordinaci?

Začala ji sledovat kvůli nám. Jako lékařka je k některým zápletkám kritická, přece jen, v realitě vypadá práce doktorů a zdravotních sester trochu jinak. Takový seriál se nedá natočit úplně realisticky.

Ale byla jsem překvapená, kolik zdravotníků Ordinaci sleduje. Nedávno jsme byli s Patrikem v Motole na ambulanci kvůli jeho zraněné noze. Když pro něj přišla sestřička, spiklenecky na mě mrkla: „Nedejte Vojtu!“, což je Patrikův seriálový sok. Manžel tím byl trochu překvapený, ale smál se.

Vloni v červnu jste měli svatbu utajenou před médii. Jaká byla?

Nijak přísně utajovaná nebyla, jen jsme to nikde neprezentovali. Já ani nepoužívám sociální sítě a manžel to nikde neříkal na mou žádost. Ale ani on sám by nechtěl, aby se to rozkřiklo.

Byla to pro nás niterná záležitost. Ani naši kamarádi to nikde nezmiňovali. Až jeden ze svatebčanů dal fotku na Facebook, a tím se to provalilo.

Byla ta svatba velká, nebo spíš komornější?

(přemýšlí) Nakonec nebyla úplně nejmenší. Ale cítila jsem, že jsme v okruhu milovaných lidí. Díky tomu jsem měla pocit, a dodnes ho mám, že to bylo střídmé a intimní.

Brali jsme se na místě, které s Patrikem oba důvěrně známe, na kterém jsme se cítili dobře. Oddával nás kněz, s nímž Patrik kamarádí už léta. I to přispělo k dojmu intimity.

Brali jste se, když byly vašemu synovi dva roky. Změnilo se svatbou něco?

Fakt, že jsme manželé, přináší nový, příjemný pocit. Semklo nás to silněji nejen jako pár, ale i jako rodinu.

Předtím jste svatbu nechtěla?

Jednu dobu jsem si myslela, že ji nepotřebuju. Když se ze vztahu vytratí láska, zůstane svatba jen formalitou, která ničemu dobrému neposlouží, je to pak jen papír. Věděla jsem, že takhle to nechci.

Patrik bere vztah, manželství a lásku opravdově. Když jsem to pochopila, získalo pro mě manželství hlubší, silnější a zřetelnější význam. Myslím, že na svatebním obřadu se ukáže, jak to ti dva spolu mají. (odmlčí se) Vážím slova, protože nevím, jestli to mám zmiňovat…

Můžete to zkusit. Jestli to bude jen mezi námi, nebo i pro noviny, rozhodnete později.

Měli jsme církevní obřad. To s sebou přináší i to, že jsme chodili na kurz předmanželské přípravy. Patrik je věřící, já kurzem prošla na jeho popud a jsem za to moc ráda. Přála bych takovou přípravu všem nastávajícím, ať už plánují církevní obřad, anebo ne.

Řešíme s Patrikem spoustu ne úplně příjemných, každodenních věcí. Ale žijeme v úctě jednoho k druhému.

Upozornili nás tam na situace, které můžou během manželství nastat, a poradili, jak pracovat s problémy, které nejspíš přijdou. Nechci říct, že by člověk díky tomu stál před oltářem stoprocentně připravený – to nemůže být asi nikdy a je to v pořádku, i díky tomu objevujeme nové a nové věci – ale je, řekněme, obeznámený. Vchází do manželství s úctou k tomu druhému. S touhou sdílet s ním i ty nehezké věci.

I přesto se to nakonec nemusí podařit. Ale v době, kdy do manželství vstupuje, by tomu svazku měl věřit.

Některé páry pojímají svatbu spíš jako párty pro kamarády…

To jste řekla přesně. Udělat svatbu, jejímž hlavním smyslem je párty, není nejlepší nápad. Ona totiž ani ta párty potom nebývá moc dobrá, je to cítit ve vzduchu. Tohle totiž člověk, s prominutím, neosere.

Nechala jste se kvůli církevnímu sňatku pokřtít?

Nešlo to z časových důvodů, příprava na křest je náročná a já bych ji nechtěla odbýt. Možná jsem k tomu kroku zatím úplně nedospěla. Jsem velký pragmatik.

Určitě v něco věřím, ale nejsem si jistá, jestli musím svou víru spojit s katolickou církví. Víra je každopádně dar a v manželství může lecčemu pomoct. Syna jsme nicméně nechali pokřtít, a to den před svatbou. Lidi, kteří při tom byli s námi, při křtu i na svatbě, říkali, že to pro ně byl víkend lásky.

Stále zamilovaní. S manželem Patrikem tvoří idylický pár.

Foto: archiv Markéty Děrgelové

Zní to idylicky. Je to tak mezi vámi pořád?

Samozřejmě zažíváme i neshody. Řešíme s Patrikem spoustu ne úplně příjemných, každodenních věcí, které znají asi všichni. Ale žijeme v úctě jednoho k druhému, to nám dává drive řešit konflikty líp. A o to nesmíme přijít.

Mám o své mateřské roli pochybnosti. Je to nejtěžší věc, jakou jsem zažila.

Čím je pro vás manželství, jsme tedy probraly. Jaká jste maminka?

Zrovna včera jsem říkala, že nejhorší na světě!

Tohle o sobě říkávají maminky, které nejhorší zdaleka nejsou.

Myslíte? Nevím, jestli to není alibismus. Nakonec i ta víra může být leckdy alibismus, který se dá napasovat skoro na cokoli. Mám o své mateřské roli pochybnosti. Snažím se dělat všechno dobře, ale někdy je to hrozně těžký.

Myslím, že je to nejtěžší věc, jakou jsem zažila. Řekla bych, že moji rodiče si někdy myslí, že to moc dobře nedělám. Není mi to příjemné, na druhou stranu je to v mnoha ohledech cenná konfrontace.

Jak vás rodiče vychovávali?

Naši byli zlatí, ale byla jsem vychovávaná ráznější rukou. Tolik se s námi nevybavovali.

Já jsem mnohem víc otevřená komunikaci, což vede k tomu, že syn chce diskutovat o všem a je při tom až drzej. Na svůj věk je obrovsky komunikativní, má bohatou slovní zásobu.

Dnešní doba přeinformovanosti vede k tomu, že jsou rodiče ve výchově ztracení. My jsme toho zářným příkladem. Balancujeme mezi snahou dát dítěti prostor, a zároveň mu vymezit hranice.

Je důležité dát dětem řád, mají ho rády a potřebují ho, aby se měly o co opřít. Děláme to nejlíp, jak umíme. Snad mi moje výchovné metody jednou neomlátí o hlavu. První dítě je takový pokusný králík, všechno se to na něm teprve učíme.

Plánujete další?

Chceme, aby měl sourozence.

Jednoho, nebo i víc?

Větší rodinu bych strašně chtěla, na druhou stranu si neumím představit, že bych to zrovna já mohla zvládnout. Každopádně zaměřit se jen na jedno dítě není úplně dobrý.

Možná, že kdybych měla dětí víc, uvolnila bych se a nebyla taková perfekcionistka. Když se Vávra narodil, nebyla jsem si sama sebou jako matkou vůbec jistá. Poslouchala jsem rady okolí, ale uvnitř jsem cítila, že to není v souladu s mojí intuicí. Teď už bych se víc spoléhala na svoje pocity.

Jak vnímáte svého muže jako tatínka?

Patrik je skvělej táta. Oba jsme trochu vzteklí, nemáme úplně trpělivost. To je naše slabá stránka. Ale zatímco já nemám trpělivost ani na hraní, Patrika to s Vávrou hrozně baví, má fantazii na všechny ty hry s autíčky, stavění a bourání. Vávra podědil fantazii po něm.

„Dneska se na sebe za svůj přístup ke studiu zlobím, chtěla bych víc vědět, mít hlubší vzdělání, ne jenom nabiflované vědomosti. Chovala jsem se jako správná holka a učila se víc pro známky.“

Foto: Petr Horník, Právo

Pochopitelně má i špatné vlastnosti. Třeba často kňourá, což mě dovádí k zoufalství. To pak křičím, ale nezabírá to.

Zatímco já jsem v dětství věděla, že když nepřestanu, bude zle, Vávra neustále zkouší naše hranice a snaží se věci vyřvat. Vím, že jsme ho trochu rozmazlili. (odmlčí se) Mateřství je těžký téma.

Jste ve stálém angažmá Divadla na Vinohradech. Je podle vás jeho scéna tak konzervativní, jak se říká?

Soubor prodělal v poslední době velké změny, přibyli skvělí mladí herci, cítím se v něm dobře. Našla jsem na téhle scéně přející zázemí. To mě překvapilo hned, jak jsem nastoupila, člověk by to u tak velkého divadla úplně nečekal.

Vděčná jsem taky za to, že jsem obsazovaná tak, abych zvládla skloubit divadlo s mateřstvím.

Samozřejmě je to scéna konzervativní, ale sem tam se zařadí moderněji pojatá inscenace. Obecně mám ráda velké, tradiční divadlo, k němuž konzervativnost v nehanlivém smyslu patří. Postupnými, uvážlivými kroky je však dobré jít s dobou a přilákat diváky i na méně tradiční kusy. Doufám, že se to bude postupně dařit.

První hereckou příležitost jste dostala ještě jako dítě ve filmu Jana Svěráka Akumulátor 1. Pamatujete si na to?

No jistě, bylo mi pět nebo šest, útržky mi v paměti zůstaly. Tenkrát jsem si moc neuvědomovala, co se vlastně děje, s jak skvělými lidmi pracuju, že točím v legendárních barrandovských ateliérech.

Dneska bych si to daleko víc vychutnávala. Všichni na mě byli hodní, hráli si se mnou, s Petrem Formanem (synem režiséra Miloše Formana) byla sranda a pamatuju si, že Honza Svěrák hrozně hezky voněl.

Legrační byla slavnostní premiéra, když jsem šla po červeném koberci a táta mi předtím kladl na srdce „hlavně pozdrav“. Tak jsem pro jistotu odpovědi na všechny otázky začínala hlasitým „dobrý večer“. (směje se) Význam té situace mi vůbec nedocházel.

Věděla jste už tenkrát, že chcete být herečkou?

To ne. Sice jsem pak chodila do dramatického kroužku a později hrála v poloamatérském divadle Radar, kde jsme měli skvělou partu, ale brala jsem herectví spíš jako zábavu.

Představovala jsem si, že budu dělat nějaké jiné, stabilnější povolání. V době, kdy jsem studovala španělské gymnázium, jsem hrála v seriálu Proč bychom se netopili.

Tenkrát jsem si uvědomila, že bych se měla rozhodnout. Nikdy jsem nebyla typ studenta, kterému by šla škola levou zadní. Měla jsem sice dobré známky, ale musela jsem se učit.

Dvoujazyčný gympl byl docela záhul, představa, že bych se musela stejně nebo spíš víc učit i na vysoké, mě moc nelákala. Hodně jsem sportovala, závodně lyžovala, bylo toho na mě už moc. I to přispělo k tomu jít studovat herectví na DAMU.

Dneska se na sebe za svůj přístup ke studiu zlobím, chtěla bych víc vědět, mít hlubší vzdělání, ne jenom nabiflované vědomosti. Chovala jsem se jako správná holka a učila se víc pro známky.

Proč jste si vybrala zrovna španělské gymnázium?

Chtěla jsem se pořádně naučit jazyk a španělština mi připadala dobrá, mluví tím jazykem velká část světa. Španělsko jsem si zamilovala. Ještě víc než Španělsko mě nadchlo Mexiko, kde jsem byla v době studií gymnázia na výměnném pobytu. Mexičani mi připadají srdečnější, opravdovější. Španělé srdečnost víc hrajou.

Mezi obyvateli Mexika jsou obrovské sociální rozdíly. Rodiny, do nichž jsme jako studenti na výměnné pobyty přijížděli, patřily k nejbohatší vrstvě. Pro nás to byl do té doby nepředstavitelný svět.

Ti lidé měli vlastní letadla, kašnu uprostřed vily. Děti vozili do školy šoféři. Žily však za ostnatým drátem, jejich svoboda byla nulová, nevěděly, jaké to je jít jen tak ven s kamarády, protože kriminalita v Mexico City je vysoká. I proto se jim pak líbilo u nás.

Luxus jim nechyběl?

Asi ne. O jejich spokojenosti svědčí i to, že z výměnných pobytů později vznikaly manželské páry. Byli neskutečně vřelí a hodní, za všechno děkovali, přestože u nás bydleli v nesrovnatelně horších podmínkách.

Když jsme měli výměnný pobyt s dětmi z Madridu, byly nabubřelé a tvářily se dotčeně, že mají spát na matraci. Zároveň vám řeknou, ať kdykoli přijedete. Když se pak ale ozvete, ne vždy zareagují. Jejich zdánlivá vřelost mi připadá naučená.

Říkala jste, že jste v mládí závodně lyžovala…

Naši mě ke sportu vedli, sami hodně sportovali, hlavně táta. Babička i děda závodně lyžovali a byli v tom dobří, přirozeně se očekávalo, že to půjde i mně. Já se to sice naučila, ale žádných úžasných výsledků jsem na závodech nedosahovala.

Alternativní divadlo ji baví. Tanečně pohybové představení Jezdci se hraje v pražském divadle Ponec.

Foto: Lenka Vagnerová & Company

V pubertě jsem dělala atletiku, to mi docela šlo, i když původní motivace pro ten sport byla udržet si postavu, která se pubertou přirozeně zakulacuje. Chtěla jsem normálně jíst a neřešit tloustnutí nebo diety jako moje kamarádky.

Jeden čas jsem dělala i tenis, ale nakonec z toho byla jen taková koketerie. Hodně mě bavil tanec, ten jsem později využila i v divadle. Inscenace Amazonky, kterou jsem nazkoušela s uskupením Lenka Vagnerova & Company, je hodně pohybově náročná.

Jak vypadá režim pražského dítěte, které závodně lyžuje?

Každý pátek po škole jsem se sebrala s krosnou a lyžema a odjela do Herlíkovic trénovat. Ve třinácti nebo ve čtrnácti jsem se osmělila říct, že už to dělat nechci. Nedávno jsme byli v Herlíkovicích na víkend, tak jsem Patrikovi ukazovala, do jakých kopců jsem musela táhnout pěšky lyže.

Dnes už mi to všechno přijde neuvěřitelný. Na jednu stranu bych si přála, aby Vávra zažil něco podobného, ono to bylo v něčem cenné, naučila jsem se tím mimo jiné samostatnosti.

Netvrdím, že v tak náročné podobě, ale nějaký sport nebo třeba skaut by se mi pro dítě líbil. Neměl by to být jen výchovný dril, ale hlavně zábava.

Je pro vás zábava herectví?

To zaplať pánbůh pořád je. Považuji to za obrovskou výhodu našeho povolání. Kdybych měla pocit, že chodím do divadla nebo na natáčení v uvozovkách s aktovkou, byl by to průšvih.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků