Hlavní obsah
Neobyčejná herečka s neobyčejným osudem. Jitka Smutná. Foto: Jan Handrejch, Právo

Jitka Smutná: Můj coming out byl protest, za který jsem dostala odplatu

Jitka Smutná – neobyčejná herečka s neobyčejným osudem. Zatímco pro mnoho jejích kolegyň končí nejhezčí profesní období po třicítce, ona má herecké žně jako šedesátnice. Nepotrpí si na konvence v práci ani v soukromém životě. A o svém příštím životě má jasno.

Neobyčejná herečka s neobyčejným osudem. Jitka Smutná. Foto: Jan Handrejch, Právo
Jitka Smutná: Můj coming out byl protest, za který jsem dostala odplatu

Podle bohatého výčtu vašich současných rolí prožíváte skvělé herecké období.

Naštěstí se učím ještě dobře, na jevišti neupadnu, nebojím se riskovat. Klidně se spojím s velmi alternativním divadlem, nemám potřebu hrát samé velké role. A nebojím se udělat si pauzu.

Odešla jsem z angažmá v Městských divadlech pražských, rozešli jsme se v pohodě, budu tam ještě aspoň rok dohrávat. Byl čas vykročit dál. Chci si už svůj čas plánovat sama a víc vystupovat se svými písničkami a kapelou Rodinná fúze.

Jak vznikla?

Kytaristu Milana Kramaroviče mi vytipovala dcera Tereza. Když jsme se setkali, bylo během dvaceti minut jasné, že si budeme rozumět. Občas na naše koncerty přišli jeho synové, dvojčata Matěj a Jakub, a za vrchol své pozdní hudební kariéry považuji, že tihle pankáči se mnou chtějí hrát.

Takže mám dalšího perfektního kytaristu a basáka, zpívá s námi i dcera Tereza, takže fajn „rodinná fúze“. Často ale ti mladí nemají čas a vystupujeme jen s Milanem. Zpívám výhradně svoje písničky.

Moc mě to baví, ale musím se držet zpátky, nehodlám si zaplnit všechny večery v kalendáři prací.

Kde jsou začátky vaší písňové tvorby?

Odmalička jsem s maminkou doma při každém mytí nádobí zpívala. Tenkrát myčky neexistovaly, mylo se a utíralo třeba dvě hodiny. Přezpívaly jsme u toho všechny písničky, které jsme znaly. Pamatuji se, že došlo i na hymny včetně Marseillaisy.

Později jsem objevila Semafor, poslouchali ho moji tři starší bratři (o osm a deset let). Byla jsem úplně vedle z Jiřího Šlitra, s tím jsem se v létě potkávala na Sázavě při volejbalu. Jezdili jsme tam do jednoho rekreačního střediska, on měl nedaleko chatu. I k nám, třináctiletým holkám, se choval jako gentleman, nosil nám míče. Byl nesmírně tichý.

S dcerou Terezou Nekudovou (41) se potkávají na divadelním jevišti i při hudebních vystoupeních.

Foto: Milan Malíček, Právo

A Jiří Suchý pro mě patří k největším českým básníkům. Myslím, že to byly jeho texty, které v sobě mají humor, něhu i tragiku, díky nimž jsem sebrala odvahu psát svoje písničky.

Byla jsem nedávno na představení k 60. výročí Semaforu a musím říct, že čas mu nijak neubral na espritu a břitké mysli. A vedle něho neuvěřitelná Jitka Molavcová!

Kdy jste začala veřejně vystupovat jako písničkářka?

Jako mladá jsem se svými písničkami nijak nechlubila, chtěla jsem se napřed naučit hrát na kytaru, odkoukávala jsem to po vyučování od spolužáků na gymnáziu. Doma jsem si pak ty akordy zkoušela zahrát.

Dodneška mám divný prstoklad. Na veřejnost jsem si troufla až po DAMU, když jsem v roce 1974 přišla do angažmá v Pardubicích.

Na letní scéně Ungeltu s Terezou Kostkovou v dramatizaci humoristického románu Betty MacDonaldové Kdokoli může dělat cokoli.

Foto: Divadlo Ungelt - Jan Malíř

S kolegou Ivanem Řehákem jsme měli pořad, kde jsme četli z knížek jednoho regionálního autora, a jeho napadlo, že bychom to proložili mými písničkami.

Když jsem přešla do Ostravy, „objevil“ mě tam folkový písničkář Josef Streichl a bral mě jako hosta na svá vystoupení. Pak už byl jen krok k Folkovému kolotoči, což byl velmi známý ostravský festival. Tam se to rozjelo.

Mají vaše písničky nějaké stěžejní téma?

Jsou o tom, co prožívám v běžném životě, takže rodinná i milostná témata, příroda i společenská reflexe včetně občasného rozhořčení. Nijak se neomezuji ani nekoriguji.

Korigovat se musím jako divadelní herečka textem, který někdo už napsal. V písničkách bych nemohla zpívat nic, co se mě osobně nedotýká.

V Ungeltu teď v komedii Dovolená paní Josefy vystupujete s dcerou Terezou. Poprvé?

Kdepak! Hraje se mnou odmalička. Obě děti. Když v divadle potřebují do inscenace dítě, je nejlepší hledat ho u herců, kteří tam hrají. Herecké děti se nebojí, přijde jim normální pohybovat se na jevišti. Oba se mnou jako malí vystupovali. Syn později usoudil, že se chce věnovat něčemu jinému, zabývá se závlahou golfových hřišť.

Dcera nakonec vystudovala konzervatoř a je herečka a zpěvačka. Hrály jsme spolu v Národním divadle, v Divadle v Řeznické, sedm let jsme ještě s Janem Hartlem jezdili s komedií Dveře. V ní jsme byly matka a dcera. Josefa se v Ungeltu, zdá se, povedla, diváci se slyšitelně baví.

Je vám v rolích oblých maminek a hospodyň dobře?

To bych zase neřekla. Chápu, že to tak divák vnímá, ale v mé duši to není. Zástěrový typ nejsem. Rozhodně si ji ráno neuvážu a večer nesložím pod hlavu.

Hrála jste někdy naivky nebo femme fatale?

Naivky ano, femme fatale, kvůli které se muži střílejí, nikdy. Do třiceti jsem byla typická naivka, měla jsem pětačtyřicet kilo, vysoký hlas, klasický obličejík, sportovala jsem, takže jsem byla ohebná.

Po dětech jsem přibrala, přidaly se nějaké problémy se štítnou žlázou. V té době jsem v Ostravě pracovala s režisérem Janem Kačerem a ten mi řekl: „Ať tě ani nenapadne zhubnout.“ Tak jsem se těch kil navíc jednoduše přestala bát.

Poslechla jste Jana Kačera úplně, nebo jste někdy nasadila dietu a dala si předsevzetí, kolik kilo shodíte?

Mám za sebou několik hubnutí, něco se i podařilo, dost jsem zhubla v padesáti, jenže štítná žláza se moc obelstít nedá. Naštěstí mi zůstalo stabilní množství energie. Jsem trochu perpetuum mobile, jak říká můj endokrinolog. Všude chodím pěšky, už takových patnáct let neřídím. Jím zdravě, zhřeším jen zřídka.

Jaká jste byla matka?

Tolerantní. Což neznamená, že nebyly mantinely. Příliš přísná jsem ale nebyla. Hodně jsme si spolu povídali. Občas se někdo z nás emotivně vymezí, ale snad z nich vyrostli dobří lidé.

Jste babička?

Trojnásobná. Terezka má dva syny, Jakub má Aničku. Kluky dost často hlídám, Anička má dva a půl roku, moc jsem si ji zatím neužila. I proto bych chtěla trochu pracovně ubrat.

Dcera si nechala rodné jméno.

Ano, po mém muži a svém otci (kameraman Jaromír Nekuda). Je to tak dobře, lidé ji se mnou hned nespojují.

Koho však s vámi nelze nespojovat, je vás bratr Vladimír Smutný, kameraman, držitel osmi Českých lvů. Točil vás někdy?

Dvakrát, byly to ale malé role. Je skvělý kameraman, točí nádherné filmy. Vidím ho ale pořád jako kluka, který se v našem nuselském minibytě čtvrté kategorie vždycky zavřel do malinké koupelny, kde měl zvětšovák a misky s vývojkami. Dělal tam krásné fotky, které pečlivě probíral.

S Alenou Mihulovou v dojemné hře americké dramatičky Jen Silvermanové Přítelkyně.

Foto: Divadlo Ungelt - Jan Malíř

Když se hlásil na fotografii na FAMU, honil mě po různých průjezdech a schodištích, kde bylo krásné světlo, a fotil mě pro přijímací zkoušky. Pak ale přešel na kameru, kde se jeho schopnost zachytit okamžik prolnula se službou příběhu. Vytváří příběh obrazem.

Co vás udělalo dobrou herečkou?

Možná taky láska k příběhům. Nemyslím, že dobrý herec je dobrým hercem doživotně. Kdo je dobrý jako mladý, nemusí být dobrý jako zralý. A naopak. V každém období je člověk jiný. I já jsem se proměňovala.

Jste kurážná?

To asi ano. Tu odvahu mi předávali mí tři starší bratři, obdivovala jsem je. Umím některé věci skousnout, ale zároveň dokážu svoji svobodu, integritu, důstojnost a intimní zónu ubránit.

Kdy byla vaše kurážnost vystavena největší zkoušce?

Určitě v okamžiku veřejného coming outu (v roce 2012 se veřejně přihlásila ke vztahu se ženou). Potřebovala jsem to.

Proč?

Kvůli pravdě. Kvůli své svobodě. V rozhovorech, jaký třeba vedeme teď, jsem už nechtěla vyprávět, jak kupuju manželovi vázanku pod stromeček, co doma vařím, co na to říkají děti… Ty vyprávěnky mi lezly krkem. Zůstali jsme přátelé, ale už jsme neměli společnou adresu.

Coming out byl svým způsobem protest. A taky jsem za něj dostala „spravedlivou“ odplatu. Ne všechna periodika jsou seriózní a označení „nejslavnější česká lesbička“ mě opravdu nadzvedává. Je to urážlivé, i když to některá média považují za pochvalu. Po takové tedy opravdu netoužím.

Jen v dnešním světě považuju za naprosto přirozené, že jsou lidé, kteří žijí jinak než v heterosexuálním páru.

Litovala jste své upřímnosti?

Občas mi blesklo hlavou, že jsem měla držet pusu. Slova umějí bolestně říznout. Hlavně dotýkají-li se mých nejbližších. V tu chvíli se zlobím i nadávám, nejde to označit jinak, omlouvám se.

Podcenila jsem, že co se jednou objeví v mediálním prostoru, tam už zůstane. Teď už si hranici, za kterou nejdu, hlídám. A za ní je cokoli o mém soukromí. Mluvit o něm veřejně už nechci.

Mluvme tedy o tom, že není obvyklé, aby herečka před prahem sedmdesátky byla na vrcholu popularity.

Mně to tak nepřijde. Já se musím každý den rvát. Ráno vstávám a všechno mě bolí. Kdybych se nerozcvičila, kdybych si neoblékla něco barevného, co mi udělá radost, tak nevím…

Neohlížím se, jak žijí a oblékají se moje vrstevnice, vnímám svět, jako když mi bylo čtyřicet, jsem otevřená novým myšlenkám a podnětům, jako když mi bylo šestnáct, jsem i stejně naivní, zranitelná a tvrdohlavá. Vydávám se srdnatě vstříc pracovním rizikům a můj věk mě baví.

Co byste dělala, kdybyste nebyla herečkou?

Měla bych krám s kytkami. Byl by tam malý dvorek, kde by hrávali písničkáři. Výhradně svoje autorské věci, ale v různých jazycích, z různých koutů světa. Všude by byla zeleň, květiny, malý skleník…

Stále jste zanícená zahrádkářka?

Momentálně zahradu nemám, respektive ji mám hrozně daleko. Takže se v současnosti vyvztekám jen v bytě a na balkoně. Už se ale musím krotit. Já navíc ty kytky ráda rozmnožuju, baví mě vypiplat je z maličkých nedochůdčat do obřích rozměrů.

Kdybyste měla zahradu, co byste pěstovala?

Kytky, spoustu trvalek, hlavně klematisů, ovoce. Před skoro čtyřiceti lety jsme si pořídili nedaleko Ostravy, kde jsem byla v angažmá, chalupu, měla jsem tam pole 11 x 11 metrů. To jsem s pomocí koně místního pana Lubojackého zorala. Pozoroval mě přitom a říkal: „Paninko, sbírajte ty cucky.“ Což znamenalo, abych vybírala drny.

Pak jsem tam nasázela cibuli a další zeleninu. Měla jsem i fóliovník, kde rostla rajčata, papriky, okurky. Když šly děti do školy, natrhaly si na svačinu čerstvou zeleninu.

Bylo to hezký, ale dneska by mě z toho tak bolel kříž, že bych se druhý den nepohnula. Když tam dneska přijedu, vidím stále svoje stopy: stromy, které jsem sázela, vyrostly, ty, které jsem roubovala, rodí ovoce. A jiné zase zanikly. Koloběh přírody je nezastavitelný. A obdivuhodný.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků