Pavel Pafko: Čím víc toho člověk v životě vidí, tím je pokornější

Ráno ne. Dřív jsem běhával, pak jsem ráno plaval, teď už se mi v šest ráno nechce... Ale sportuju pořád. Střídám kajak, plavání, běhání, kolo, skoro každý den něco. Záleží samozřejmě na počasí.

Snažím se každý den aspoň hodinu věnovat pohybu. Před dvěma lety jsem si na kole zlomil nohu, od té doby už to běhání není takové.

Všem radím, aby neběhali po asfaltu. Když můžou, tak nejlépe někde v lese. A hlavně mít dobré boty. Na stáří se to samozřejmě sečte.

(skočí do řeči) Prosím vás, to slovo úžasné! Co to je? Řekněte mi, co podle vás znamená, když je něco úžasné.

(chvíli přemýšlí) Když si lidi na silvestra o půlnoci ťukají skleničkou v zakouřené místnosti a říkají při tom „na zdraví“, tak si nad tím pomyslím, jaká je to blbost. Základem zdraví je dobrá životospráva. Neznamená to nenapít se nikdy trochu vínka, ale s mírou.

I při absolutním dodržování správné výživy a životního rytmu mohou přijít nemoci, jimž nelze zabránit. Třeba nádorová onemocnění. Prevence je ovšem základ celé medicíny.

Filozof Voltaire kdysi řekl: v první polovině života jsem vydělával peníze, abych je v druhé polovině dával lékařům. Velká moudrost!

Mnozí lidé toho nedbají, od rána do večera dělají, jsou strhaní, vystresovaní, manažeři vydělávají peníze, aby je v druhé polovině života dávali medicinmanům.

Dneska mnozí mladí, schopní, perspektivní lidé dělají jako otroci v domnění, že před padesátkou budou moct zastavit a zbytek života si užít. Neuvědomují si, že ten zbytek života nemusí přijít.

Pracoval jsem, to ano, ale jsou lidé, kteří pracují a jsou v té práci rádi, a pak jsou lidé, kteří se během své práce těší na svého koníčka, třeba až přijdou po osmi hodinách domů a půjdou na zahrádku. O takových lidech říkám, že měli být zahradníci. Pak by se radovali každý den od rána.

Pro mě byla tou zahrádkou chirurgie. Nikdy jsem ji nevnímal jako zdroj obživy. Výplatní pásky jsem nekontroloval. Myslím, že tak se má žít. Jakmile je člověk odkázán vidět smysl života v penězích, je to takovej blbě prožitej život. Je to jen můj názor, čtenáři si mohou myslet něco jiného.

Nebyl jsem nikdy bohatý. Teď ve stáří snadno pokryju všechny své potřeby. Ona je otázka, co skutečně potřebujeme a co jenom chceme. Lidé jsou nespokojení a nešťastní, protože pořád něco chtějí, a obyčejně na to nedosáhnou.

Je to individuální. Jestli je to ještě dobré, nebo už ne, musíte odezírat z reakcí svého okolí, které by vám mělo jemně naznačit, kdy je čas uvolnit místo jiným.

Transplantace jsem přestal dělat v sedmdesáti, přenechal jsem je svým mladším šikovným kolegům. Operuji teď už, jen když mě někdo požádá, spíš asistuji mladším kolegům, do velkých operací se nenutím. Když je člověk soudný, netlačí se nikam, kam nepatří.

Pamatuju. Žil po té transplantaci šest let. Byl to amatérský klarinetista. Před operací trpěl dušností, byl na kyslíku. Pamatuju si, jak mi pak řekl: Tak jsem si zase zahrál na klarinet. Potěšilo mě, že jeho to potěšilo.

První věci si člověk pamatuje. Samozřejmě jsem cítil uspokojení, že se to povedlo. Nevím, co prožíval třeba Amundsen na jižním pólu. Asi byl taky rád, že došel někam, kam chtěl dojít.

Nemluvme o vrcholech. Co je pro jednoho vrchol, je pro druhého pahorkatina. O vrcholu mohl mluvit Edmund Hillary, když v padesátém třetím vylezl jako první na Mount Everest. Výš nic není. (usmívá se) Rozumný člověk si uvědomuje, že ačkoli vyjde na Sněžku, jsou někde jinde i vyšší kopce.

Stejně se to má s tou transplantací. Když jsme ji poprvé udělali my, na Západě už se v té době prováděla rutinně. Na východ od nás ještě ne, v někdejším socialistickém bloku jsme byli první.

Obrovskými! Vždyť je to taky půlstoletí... Máme lepší přístroje pro diagnostiku, jako je CT, magnetická rezonance, sonograf (přístroje umožňující zobrazení vnitřních orgánů), to za mých začátků nebylo.

Měli jsme jen svoje smysly, rentgen a základní laboratorní vyšetření moči a krve. Třeba zánět slepého střeva je dnes jasně rozpoznatelný na CT. My jsme ho určovali pohmatem na břicho.

Kdysi jsme dělali do břicha či hrudníku velké řezy, dnes máme laparoskopii. Udělá se dírka, do ní se zasune kamera. To, co potřebujete vidět, sledujete na obrazovce. Další dírkou zavedete nástroje a pracujete. Pro pacienta je to mnohem šetrnější.

Určitě to dnes mají lékaři jednodušší. Zmíněné starší postupy byly pochopitelně spojeny s vyšší chybovostí.

Nicméně na tom, co říkáte, něco je. V jedné anglické nemocnici, v době, kdy počítače teprve začínaly, zkoušeli diagnostickou přesnost lékařů. Potom jim dali k dispozici počítače, v nichž byl algoritmus hlídající, aby při určování diagnózy nic neopomněli. Jejich diagnostická schopnost se díky tomu skutečně zlepšila.

Jenže po určité době jim ty počítače zase vzali a zjistili, že jejich diagnostická schopnost poklesla pod tu původní. Zvykli si spoléhat na počítače a do jisté míry vypustili svoje smysly.

Každá doba má svoje. Ovšem vracet se k tomu, že budeme posuzovat stav pacienta jen na základě svých smyslů, jistě nechceme.

V hlavě vám uvíznou spíš neúspěchy a neštěstí. Když nabouráte v autě, tak si to pamatujete celej život. Stejné je to v medicíně. Když se něco nepovede, člověk přemýšlí, jestli nemohl něco udělat lépe. Vrací se i k neúspěchům, které okolí za neúspěchy nepovažuje. Trápí vás situace, kdy si říkáte, jestli se něco nedalo rozhodnout jinak a lépe.

Paní redaktorko, jenom ne o Havlovi! Vždyť je to čtvrtstoletí. Já bych se k tomu nevracel.

Byl to mimořádný člověk. Plíce měl těžce postižené, museli jsme mu zavést tracheotomii (otvor do průdušnice zajišťující dýchání). Takový člověk, když se po anestezii vzbudí, nemůže mluvit. On vzal papír a na něj napsal: „Děkuju, pane profesore.“

Tracheotomie je běžný výkon, udělal jsem jich desítky, možná i nějakou stovku. Václav Havel byl ale jediný, který po probuzení takto poděkoval.

Dokresluje to jeho osobnost. Byl to skromný člověk. Často se různí známí lidé s nižším postavením, než má prezident, chovali výrazně jinak, hodně suverénně. Ne všichni, ale někteří ano. Vždy jsem si pak vzpomněl právě na Václava Havla, na jeho pokoru.

Před zákrokem snad ano. Ale když už operujete, tak prostě pracujete. Operoval jsem manželku a dělal drobnou operaci své nejstarší dcery.

My lékaři máme tu výhodu, že víme, kdo to dělá dobře a kdo to dělá méně dobře. Když si půjdete kupovat auto do autobazaru, budete také v jiné pozici než automechanik, který se v tom vyzná.

Ne, nechávám to na nich. Vím, že udělají to nejlepší. Důvěra je důležitá, nejen ve zdravotnictví, ale v mezilidských vztazích vůbec. Buď někomu věřím, nebo nevěřím. A když nevěřím, tak jdu jinam. Dnes máme svobodnou volbu lékaře.

Jsou lidé, kteří rádi vidí výsledek své práce bezprostředně. Jiným nevadí, když to trvá dlouhé roky, možná i celý život, takové je to třeba v psychiatrii. Mně vyhovuje vidět výsledek hned.

Druhá věc je zručnost, která je pro volbu chirurgie jedním ze základních předpokladů.

Zpočátku mě zajímala hlavně anatomie. Táhlo mě to k pitvání, k poznávání skladby lidského těla a jeho struktur.

V pitevně přímo ne, bylo to v anatomickém ústavu. Nebylo to ovšem dáno láskou k oboru, nýbrž tím, že jsem neměl kde bydlet. Pocházím ze Slovenska, v Praze jsem neměl zázemí. Po promoci jsem nastoupil do anatomického ústavu, měl jsem tam lehátko a na něm spací pytel, sprcha tam taky byla...

Ne, kdepak, jenom kostry!

Bojte se spíš živých lidí. Ti jsou někdy horší než ti mrtví.

Byl jsem několikrát překvapen, a to jak ve smyslu pozitivním, tak velmi negativně. O někom jsem si myslel, že mezi námi bude už jen několik měsíců, a za několik let jsem ho potkal na ulici.

A naopak - byli lidé, u nichž jsem si myslel, že jsme jejich nádor perfektně odoperovali, a za půl roku přišlo parte od příbuzných. Z toho plyne následující: Jenom moc nepředvídat.

Čím je člověk zkušenější, tím víc si tuto zásadu uvědomuje. Suverenita lékařů, když řeknou „vy máte před sebou tak dva měsíce“, je velmi panovačná. Lékař, který něco takového vyřkne, sám neví, jestli ten den vystoupí z auta, když přijede z nemocnice domů.

Čím víc toho člověk v životě vidí, tím je pokornější. A také méně emocionální. Pocházím z Bratislavy, Slováci jsou myslím přirozeně emocionálnější. Věci, které jsem kdysi rozhodoval v emoci, bych dnes už rozhodl jinak. Emoce profesionálovi nesluší.

Myslíte si, že holiče rozčiluje, že lidem rostou vlasy? Teoreticky bych měl mít radost - ať lidi hulej co nejvíc, bude hodně pacientů a hodně práce.

Ale teď vážně - musel bych být nemorální člověk, abych takto uvažoval. Pravda je, že 85 procent pacientů s rakovinou plic jsou kuřáci. To je myslím dostatečně vypovídající.

Stalo se to. A bylo zle. Týkalo se to nejstarší dcery. Odjeli jsme na víkend pryč a ona si zatím pozvala domů kamarádky a kamarády. Po návratu jsme za záchodovou mísou našli krabičku cigaret, v níž jedna scházela. Bylo velké vyšetřování, kdo to kouřil. To bylo ale výjimečné, ani jedna z dcer nekouří. (Zazvoní telefon, volá manželka: „Hani, za půl hodiny sednu na skútr a jsem hned doma, vydrž.“)

Jo, to je nejrychlejší. V autě čekáte na semaforech, všude zácpy. Na skútru se propletete rychle a hlavně nemáte problém s parkováním.

Důležitá je tolerance, v našem případě hlavně tolerance mojí ženy. Když jsou lidé na začátku soužití, musejí si stanovit priority. A to jsme udělali.

Řekl jsem jí: Hanko, chirurgie není úředničina, nebudu v půl čtvrté doma. Jsou to noci, víkendy. Manželka je taky vysokoškolačka, vystudovala přírodní vědy a pracovala ve výzkumu. Měla možnost přijmout zkrácený úvazek, šest hodin. A udělala to.

Je mi dost líto rodin, kde oba dělají full time job a na nástěnce v kuchyni si nechávají vzkazy, kdo má zajít na poštu, kdo má kdy vyzvednout dítě ze školky. Dnešní systém je postavený individualisticky na výkonu jedince.

Nejvíc si cením toho, že mám spokojenou rodinu. Tři zdravé dcery, pět vnoučat. Nejstaršímu z nich je přes třicet, nejmladší chodí do třetí třídy. Mezi nejstarší a nejmladší dcerou byl jedenáct let rozdíl. S manželkou jsme spolu celý život.

Rodina je pro mě přístav. Když je rozbouřené moře, mám kam vplout. Je mi líto lidí, kteří tohle nemají, i když mají třeba hodně peněz.

Vím, že jsem známý přes tu profesi. Říkat, že mi na tom nesejde, by bylo falešné. Těší mě, že jsem ve své práci udělal, co jsem udělal. Nebyl bych ale spokojený, kdybych neměl zázemí rodiny.