Hlavní obsah

Jan Cina: Bavilo by mě zatančit si s mužským tanečníkem

Dana Braunová, Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Už léta sbírá uznání za filmové, televizní, činoherní i muzikálové role, teď k tomu přidal i úspěchy taneční. Ve StarDance patřil 33letý Jan Cina od počátku k favoritům, divákům i porotě se líbí jeho živelnost a muzikálnost. Pro něho samotného je tanec terapie.

Foto: Pepa Dvořáček

Jan Cina

Článek

Kdybyste se znovu rozhodoval o účasti ve StarDance, kývnul byste?

Určitě ano. Vlastně mě mrzí, že to znovu nejde. Shodli jsme se s dalšími účastníky, že si proto musíme naplno a vědomě užívat toho, že jsme takhle spolu, a to, co společně prožíváme.

Nejlepší by bylo, kdyby pořád tančily všechny páry, na konci by se sečetly body a vyhlásil vítěz

I přes fyzickou a časovou náročnost?

Pro mě to je zatím nejnáročnější psychicky. K sobotnímu přímému přenosu vzepnete všechny síly, odtančíte pro televizní diváky jeden dva tance, a pokud nevypadnete, musíte se hned v neděli se stejnou chutí a elánem nadchnout pro nový tanec, který má další sobotu premiéru.

Psychicky náročné je i vypadávání. Říkáme si pokaždé, že by bylo nejlepší, kdyby pořád tančily všechny páry, na konci by se sečetly body a vyhlásil vítěz.

Foto: ČT

S taneční partnerkou Adrianou Maškovou už dva měsíce ve StarDance bojují o přízeň diváků a poroty.

Podle sázkových kanceláří jste byl od samého počátku favoritem. Co to s vámi dělá?

Zprvu mě to dost stresovalo, bylo mi to nepříjemné, protože jsem si na sebe vytvořil tlak. Teď už to nijak neřeším. Jako všichni se snažím odvádět stoprocentní výkon, všichni zažíváme malá vítězství i zklamání.

Kdo je pro vás zatím největším překvapením?

Tomáš Verner, který nás, co se techniky týče, všechny převyšuje.

Tomáš Verner: Ženě jsem slíbil, že ji budu učit tančit

Styl

Pozná se v soutěži vůbec, kdo vyšel ze sportovního prostředí a kdo ze showbyznysového?

Pozná se to na fandění. Tomáš (Verner) i Andrea (Sestini Hlaváčková) hrozně podporují ostatní během vystoupení - jsou tak ze sportu zvyklí fandit. To my z divadla neznáme. Nám se zatleská na konci představení, ve sportu to probíhá během závodů. Dělají to i tanečníci, kteří jsou na to zvyklí ze soutěží.

Foto: ČT

„V latině vím, jak se tvářit, u standardu mám problém s výrazem, vadí mi, že se s partnerkou díváme každý jinam,“ říká.

Jak vnímáte hodnocení poroty?

Pořád si připomínám, že se jedná o zábavný pořad a že to jsou odborníci, kteří hrají role porotců. Ty mají nějak rozdělené, takže nemohou být pořád milí. To mě uklidňuje.

Navíc se musím přiznat, že s tím, co řeknou, většinou souhlasím. Svých technických nedostatků si jsem naprosto vědomý a zároveň jsem pokaždé rád, když ocení emoční linku, kterou se tam snažíme zakomponovat. Mám ta hodnocení vlastně rád.

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání s jinou soutěžní show, Tvoje tvář má známý hlas, kterou jste před pěti lety vyhrál? Tam jste taky nacvičil a předvedl nějaké číslo, které pak porota ohodnotila.

Hlavní rozdíl je v tom, že ve StarDance nejsem sám. Je to velká posila a na druhé straně i velká zodpovědnost, protože to nechci Adriance (taneční partnerka A. Mašková) pokazit. Je fajn, že máte s kým probrat a sdílet radost či jinou emoci.

Foto: Instagram jancina_cz

S Adrianou Maškovou po tréninku v televizní zkušebně.

Objevil jste o sobě něco nového?

Označuju to „cigoš ve mně“, jak říkám svým poloromským kořenům. Hlavně v latině se cítím doma: silná emoce vyjádřená tělem, sexuální napětí, hra. Tam i vím, jak se tvářit, u standardu mám problém s výrazem, není tam pro mě příběh, navíc mi vadí, že se s partnerkou díváme každý jinam.

Každopádně mi pohyb a tanec dělá bytostně dobře. Stane se, že přijdu na trénink unavený nebo naštvaný, bez nálady a rázem je to pryč. Pohyb je terapie.

Takže návrat k poloromským kořenům čekal až na StarDance?

Bývaly takové záblesky a pokaždé skrz hudbu a tanec. Vždycky jsem rád spontánně tančil. Říkávám takovému momentu TMŽ, Tanec Mého Života - neřeším, jak vypadám, cítím se dobře se sebou i s lidmi, se kterými jsem, líbí se mi hudba, cítím se svobodně.

Stane se teď společenský tanec nedílnou součástí vašeho života?

Společenský nejspíš ne, ale u tance jako takového bych rád zůstal. Lákalo by mě flamenco, to mám taky spojené s romstvím. Na jaře jsem byl ve Španělsku, kde jsem v Malaze absolvoval krátký kurz flamenca. Baví mě i výrazový tanec, kterému jsem se na amatérské úrovni věnoval odmalička.

Když jsem dělala rozhovor s Veronikou Khek Kubařovou, vítězkou minulé StarDance, svěřila se, že jejího manžela už štvalo, že pořád dokola mluví o svém tanečním partnerovi. Je to u vás taky tak?

Naprosto. Vybudujete si s někým novým za krátkou dobu velmi silný vztah, jehož součástí je intenzívní fyzický kontakt, trávíte spolu spoustu času, prožíváte svoje strachy, radosti.

Péťa zpočátku na Adrianu žárlil, ale jak se to celé rozjelo a byl se podívat na prvním přenosu, viděl, že se nemusí bát. Plánujeme už, co společně podnikneme, až to všechno skončí.

Foto: Instagram jancina_cz

Na výletě na Ještěd.

Jaký vztah má váš partner Petr Vančura (člen činohry Národního divadla) k tanci?

Miluje ho, i když nemá zvládnutou techniku tak, jak by chtěl. Spolu moc netančíme, ale máme krásnou vzpomínku na společný tanec na plese DAMU, krátce po našem seznámení.

Pak jsme spolu tančili hodně dlouho na svatbě našich kamarádů. A v jednom představení v Rubínu jsem hrál studenta baletu a Péťa mého profesora, tam jsme měli společnou choreografii, kterou jsem měl kazit, což mi dost šlo.

Řekl jste, že si ve StarDance dovedete představit stejnopohlavní taneční pár. Vy jste něco takového viděl?

Před pár dny skončila americká verze, kde byl dívčí pár, a britská, kde spolu tančili dva muži. Považuju za správné a důležité gesto ukázat, že to je ve velké show v hlavním televizním čase v pohodě.

Bavilo by mě zatančit si i s mužským tanečníkem, ale muselo by to mít dramaturgický důvod

Mně je výsledku vlastně jedno, s kým tancuju, ale tady ve StarDance vycházím z klasického nastavení mužské a ženské energie, které je ve společenském tanci uloženo. Velmi mě baví být tím mužem. Cítím se víc mužsky, už jen postavením těla při tanci.

Bavilo by mě ale zatančit si i s mužským tanečníkem, ale muselo by to mít nějaký dramaturgický důvod. Klidně bych to kolo po kole střídal a samotného by mě zajímalo, jak by to porovnání dopadlo.

Foto: Pepa Dvořáček

„Stane se, že přijdu na trénink unavený nebo naštvaný, bez nálady a rázem je to pryč. Pohyb je terapie,“ říká Jan Cina.

StarDance končí pár dnů před Vánocemi. Jak se na ně chystáte?

Je jasné, že nic nestihnu, takže odchytávám různé charitativní výrobny cukroví, vánočních dekorací. Přijde mi dobré někoho podpořit a zároveň ušetřit čas a energii. Doufám, že Vánoce prožijeme spolu s mými rodiči a Péťovou mamkou na chalupě, kterou jsme si pořídili.

Jak vás to napadlo?

Ta myšlenka se začala rodit poté, co jsem se před dvěma lety vrátil z Ecuadoru. Vyjel jsem z džungle a přijeli jsme do malé vesnice, pak do větší, postupně začalo přibývat betonu a mně to najednou přišlo úplně zbytečné. Říkal jsem si, jak by bylo krásné mít přístup do nějaké osobní džungle. A začal jsem hledat.

Jan Cina: Jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě

Styl

Péťa se přidal s tím, že nehledá ani tak džungli jako ateliér. Takže jsme se pídili po džungli a ateliéru dohromady. Jenže vypukla pandemie a celé se to zastavilo. Když už jsme to chtěli vzdát, našli jsme, co jsme hledali.

Objevil jste už v sobě chalupářské dovednosti?

Když jsme chalupu koupili, přišly mi do cesty knihy o zahradničení, bylinkách, permakultuře. Těším se na komunikaci se zahradou, stromy, rostlinami, kameny. Ty mám rád pro jejich energii, sbírám je a rozdávám jako dárky.

Co mimochodem rodiče říkají na vaši účast ve StarDance?

Jsou pyšní, vědí, že mě to baví, viděli to ostatně už odmalička. Byli už na několika přenosech.

Foto: Profimedia.cz

S životním partnerem Petrem Vančurou.

Jaký mají vztah k tanci?

Maminka se mu na amatérské úrovni hodně věnovala, tatínek vystupoval v amatérskému divadle, které vedl pan Ivan Vyskočil. Od počátku mě v tom, co dělám, obrovsky podporovali.

Vaší první filmovou rolí byl romský chlapec ve filmu Zdeňka Tyce Smradi. Kolik vám tehdy bylo?

Jedenáct. Zdeněk Tyc k nám přijel domů, řekl jsem mu básničku a on mě vzal. Rodiče mi hráli Petra Špalková a Ivan Trojan, žili jsme ještě s mými dvěma „bratry“ těch několik měsíců natáčení jako opravdová rodina.

A tehdy jste si řekl, že chcete být hercem.

Naopak, mě to odradilo. Toužil jsem spíš stát se druhým Danem Nekonečným: zpěv, barevné konfety, ohňostroje…

Při natáčení Smradů jsem poznal, že herectví není jen samá legrace, že to je tvrdá práce, člověk musí ráno za tmy vstávat, být veselý, i když je smutný. Stejně jsem ale skončil na konzervatoři a na DAMU.

Foto: Václav Beran

V titulní roli jevištní adaptace knihy Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ na scéně Studia DVA.

Pozorujete, že během StarDance vás lidé víc poznávají a reagují na vás?

Když se každou sobotu objevujete v hlavním vysílacím čase na obrazovce, lidé na vás reagují. Je to příjemná součást toho, co dělám, nemám s tím problém. Jsou i chvíle, kdy chci být sám, a to se umím udělat nenápadným.

Ideální by bylo, kdyby nikoho nezajímalo, s kým spíte, jestli byli vaši předkové takoví nebo makoví

Setkáváte se výhradně s přátelskými reakcemi?

Osobně jenom s příjemnými, ty opačné se objevují na různých internetových diskusích. Ani mi nevadí je číst, zajímá mě, jak mě taky někdo může vidět. Samotného se mě to nedotýká, necítím se nijak ohrožený, zaráží mě jen občas celospolečenské nastavení a z toho mi je smutno.

Foto: Pepa Dvořáček

„Je mi třiatřicet, jsem už rozkoukaný, a pokud se do něčeho pustím, musí to skutečně být moje téma, s nímž mám osobní zkušenost.“

Okolky stranou: řekne-li u nás veřejně známá osoba, že je napůl Rom a žije s klukem, může to vyvolat hodně rozporuplné reakce.

Jasně, ale kdyby se mě na to nikdo neptal, neměl bych vůbec potřebu to křičet do světa. Ideální by bylo, kdyby nikoho nezajímalo, s kým spíte, jestli byli vaši předkové takoví nebo makoví. Kdyby se ten zájem soustředil na to, že je někdo zajímavý proto, že je něčím jiný. A že to je obohacující, nikoli ohrožující.

Nechtěl bych být pro veřejnost zajímavý svojí jinakostí, ale tím, co dělám a co jsem dokázal

Sám nemám jasno, zda a jak o tom mluvit či nemluvit. Na jedné straně vím, že to může inspirovat spoustu mladých lidí, kteří řeší, jestli mají vyjít s tím, kdo jsou, ven, nebo ne.

V herectví máte uznání, úspěšně a cele se v něm realizujete. Nebojíte se, že díky známé tváři budete tlačený do aktivistické role představitele určité menšiny?

Opravdu bych se nechtěl dostat do pozice, že na mně bude pro veřejnost zajímavá tahle jinakost, a ne to, co dělám a co jsem dokázal. Chápu ale, že když řeknu, že žiju patnáct let s klukem a jsem hrozně spokojený a taky že jsem po tatínkovi napůl Rom a jsem na to pyšný, může to někomu pomoct.

V tu chvíli je asi důležitější zapomenout na sebe a uvědomit si, že někomu můžu dodat odvahu, pocit hrdosti. Mně samému se tím nechce pořád zabývat, protože mi něco takového přijde normální. Je mi třiatřicet, jsem už rozkoukaný, a pokud se do něčeho pustím, musí to skutečně být moje téma, s nímž mám osobní zkušenost.

Které téma to je?

Začátek života a jeho konec. Z mojí rodiny, z níž bohužel mnozí odešli, vím, jak je náročná péče o umírající. Proto podporuji Cestu domů, která poskytuje nevyléčitelně nemocným péči u nich doma a vůbec tohle téma normalizuje.

Pokud jde o ty na životním startu, jsem v kontaktu s neziskovkou Dobré víly, která pomáhá dětem z dětských domovů tím, že s nimi tráví čas. Dělají s nimi domácí úkoly, jezdí s nimi na výlety, naslouchají jim, jsou tam pro ně.

Foto: ČT

S Jenovéfou Bokovou v oceňované televizní minisérii Herec, v níž vytvořil hlavní roli.

První nahlédnutí do světa dětských domovů je dost tvrdý šok. Ty děti jsou poznamenány mnoha šrámy, jsou často mnohem dospělejší, tvrdší a samostatnější než děti vyrůstající pod rodinnou střechou.

Uvažujete, že byste s partnerem poskytli nějakému dítěti domov a rodinné zázemí?

Jsme oba ve věku, kdy se rodiny zakládají, bylo by to logické i vzhledem k trvání našeho vztahu. V našem svazku to je samozřejmě s vlastními dětmi komplikovanější, v úvahu přichází osvojení nebo adopce, případně pěstounská péče nebo hostitelská péče.

Jezdíme teď do děcáku v Mladé Boleslavi, je tam několik dětí, které mi jsou blízké, ale nijak na to netlačím. Prvním krokem by mohla být právě hostitelská péče. Dítě tak pozná něco mimo dětský domov, jiný svět, jiné modely žití.

Uvědomujete si, jaký by to byl s ohledem na vaši profesi závazek?

To by jistě byl, stejně jako v jiných rodinách. V létě jsme cestovali v obytném autě po Evropě. Ve Francii jsme se jednou při západu slunce vraceli z koupání a já si představil, že je s námi dítě a přišlo mi to najednou naprosto reálné a obohacující.

Vy už řídíte?

Je pravda, že jsem nikdy jezdit nechtěl, nechtěl jsem ani auto. Řidičák jsem si udělal až kvůli seriálu Pustina (2016), kde jsem měl hodně scén za volantem.

Ani pak jsme auto dlouho neměli. Když jsme si ho konečně pořídili, byl jsem špatný řidič a dost dlouho mi trvalo, než jsem tomu přišel na chuť a od té doby jsme projeli už kus Evropy.

Reklama

Výběr článků

Načítám