Hlavní obsah
Alžběta Jungrová Foto: Alžběta Jungrová

Fotografka Alžběta Jungrová: Opravdu dobrá fotka je jedna ze sta tisíc

Fotila překupníky heroinu v Pákistánu, nepokoje v Pásmu Gazy i trestankyně v české věznici. Dnes svým objektivem míří na vylidněnou Prahu. Pro strach má Alžběta Jungrová (42) zkrátka uděláno. Povídaly jsme si v jejím bytě, bezpečnější videochat rázně odmítla.

Alžběta Jungrová Foto: Alžběta Jungrová
Fotografka Alžběta Jungrová: Opravdu dobrá fotka je jedna ze sta tisíc

Při focení jste zažila nebezpečné situace. Vy se asi onemocnění koronavirem moc nebojíte…

O sebe se opravdu nebojím. Jsem mladá, a kdybych onemocněla, nejspíš se doma vyležím. Strach mám o svoje blízké, rodiče a prarodiče. S těmi se teď radši nestýkám, jen jim nosím nákup. Chce to nějakou míru rozumu, nenechat se úplně vystrašit a vystresovat. Nejhorší je smrt z vyděšení. (směje se)

Lidé jsou zavření doma a Praha vylidněná (rozhovor vznikal v polovině dubna). Byla jste ji vyfotit?

Fotila jsem hned první den, kdy začala karanténa. Byla sobota. Vstala jsem brzy ráno, s tím nemám problém, a šla na Karlův most. Byl úplně prázdný.

Když něco dělám, chci v tom být nejlepší. Adrenalin sám o sobě mě nezajímá.

Fotím Prahu dlouho a tohle je historická příležitost, jak ji nově zachytit. Je to jedna z věcí, které teď můžu dělat, když některé projekty padly. Mám víc času na volnou tvorbu.

Zaznamenala jste i další historický moment, povodně v roce 2002. Jak na to vzpomínáte?

Pro mě to byl milník. Žila jsem tou dobou v Londýně a živila se jako asistentka v reklamce. Za rodiči do Prahy jsem přijela na prázdniny, jenže přišly povodně, a tak jsem začala jezdit na evakuace s hasiči a – fotila. Díky tomu jsem dostala nabídku práce v Hospodářských novinách, a už jsem se do Londýna nevrátila.

Karlův most, jindy plný turistů. Vylidněnou Prahu šla fotit hned, jak vláda vyhlásila karanténu.

Foto: Alžběta Jungrová

Jako fotoreportérka jste se dostala například do Pásma Gazy, na trh s heroinem v Pákistánu, do útulku pro HIV pozitivní děti v Bangladéši… Když se novináři ptají, co vás na tom lákalo, odpovídáte, že jste prostě jela za prací. Mně to nestačí. Něco ve vás musí být jinak. Je za tím dobrodružná povaha?

Dobrodružnou povahu nemám. Nejsem ten typ člověka, co by vzal batoh a jel jen tak na měsíc do Indie. Tenhle způsob cestování nemám ráda. Hnacím motorem je u mě tvrdohlavost. Když něco dělám, chci v tom být nejlepší. Adrenalin sám o sobě mě nezajímá. Dělat reportážní fotky z mimořádných míst a situací je cesta, po níž se jde profesně na vrchol.

Samozřejmě můžete v Česku roky fotit dokumentární fotky, ale zviditelnit se jen tímhle je hodně těžký. Jsme země, kde se většinou nic moc dramatickýho neděje.

Chtěla jsem být dobrá a chtěla jsem být vidět. Proto jsem přijala nabídku odjet fotit volby v Pákistánu. Bylo to v neklidné době, kdy zabili Bénazír Bhúttovou. (Pákistánskou političku a bývalou premiérku zastřelil v roce 2007 sebevražedný atentátník.)

Kromě politiky jste ale nafotila i překupníky heroinu…

Volby se nakonec posunuly o šest týdnů a já nechtěla sedět a čekat. Zjistila jsem, že u hranic s Afghánistánem je bazar s heroinem. Řekla jsem si, že to je přesně fotostory, která může být slavná. Tak tam prostě odjedu a udělám to. O rizicích jsem moc nepřemýšlela.

A protože jsem tvrdohlavá, otravovala jsem tak dlouho, až jsem tu story fakt udělala. To mi odpálilo kariéru úplně jinam. Kdyby se to nestalo, fotila bych nejspíš dál politiku.

Jak se komunikuje s dealery drog?

Stejně jako se zelinářema na Haveláku. (směje se) Lidi jsou všude stejný. Tohle byli trhovci, nic jinýho. Kupujou a prodávaj produkty, je to pro ně zboží a obživa. Vypadá to tam opravdu jako tržiště, se starýma váhama a závažíma, jen se tam neváží zelenina, ale cihly heráku.

Překupníci heroinu v Pákistánu. Chovali se jako trhovci se zeleninou a jejich fotky Alžbětu Jungrovou proslavily.

Foto: Alžběta Jungrová

Pro ty chlapy jsem byla hrozně zajímavá, možná i víc než oni pro mě. Nosila jsem dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, na hlavě baseballku, v puse cigáro a přes rameno foťák. Trvalo jim třeba pět minut, než pochopili, že jsem holka. Nikdy předtím neviděli ženskou kouřit cigáro.

Chodili se na mě dívat, jak řídím auto, protože ženskou řídit auto asi taky ještě neviděli. Byla jsem pro ně atrakce. Tohle nebyli žádný šéfové drogových kartelů, kteří na potkání střílí a zabíjejí.

Většina lidí by se i tak zalekla.

V jednu chvíli jsem se opravdu trochu bála. V kufru od auta mě vezli k šéfovi bazaru, s nímž jsem se měla domluvit na podmínkách focení. Když jsem na něj pak čekala a kolem stáli chlapi se samopalama, došlo mi, že jestli zmizím, nikdy nikdo už nezjistí, jak a kde jsem skončila. A v tu chvíli jsem věděla, že už s tím nemůžu nic udělat.

Naštěstí v takových kritických situacích moc prostoru na přemýšlení nemáte. Mozek musí řešit to, co se zrovna děje, nevytváří katastrofické představy. A taky rychle zapomíná. Když jsem před dvěma lety připravovala fotky na retrospektivní výstavu pro pražskou Nikon Gallery, zjistila jsem, že si některý situace a fotky z nich nepamatuju.

Díky čemu jste si vyjednala podmínky fotit na tom trhu s heroinem? Neříkejte, že vám to dovolili jen proto, že jste pro ně byla zajímavá…

Jenže zase na druhou stranu… Proč by mi to neměli dovolit?

Věděli, že to, co dělají, není legální. Proč se při tom ještě nechat fotit?

Všichni vědí, že tam ten trh s heroinem je, vědí to roky, desítky let. Proč tam nikdy nikdo nevtrhnul a nesrovnal to? Je to kmenový území spravovaný rodinnými klany, který mají vlastní obranu, jsou svým způsobem nedotknutelný. Je jim celkem šumák, jestli to vyjde v západních médiích.

A navíc – to ego! Chtěj bejt slavný a bejt vidět. To neplatí jen o obchodnících s heroinem, ale o lidech obecně. Nestává se mi, že by se někdo nenechal vyfotit. Někdy předpokládám, že ty lidi nebudou chtít, a pak jsem překvapená.

S rozhovory je to podobné.

No vidíte. Lidi mají přirozenou potřebu se zviditelnit. Sociální sítě jsou na téhle potřebě postavené. Na druhou stranu kvůli nim a rozšíření internetu vnímám i větší opatrnost, lidi si víc hlídají, co má, anebo nemá být vidět, protože když se něco dostane na internet, už to tam zůstane.

V době před internetem byli všichni mnohem odvážnější. Dneska u každýho focení řeším, co můžu a nemůžu publikovat. Fotím třeba burlesku (show na pomezí varieté, kabaretu a striptýzu), mám tam jednu krásnou fotku ze zákulisí, holka nahoře bez se dívá přímo do objektivu. Ale když jsem tu fotku chtěla do katalogu z výstavy, musela jsem se té holky zeptat, jestli souhlasí. Odmítla to.

Focení burlesky se věnujete několik let. Co vás na ní fascinuje?

Atmosféra připomínající Paříž šedesátých let, a hlavně návrat k ženskosti. V dnešní době jsme všichni napůl ženský, napůl chlapi, protože se od nás čeká, že budeme rodit děti a do toho ještě vydělávat prachy.

Focení burlesky se věnuje několik let. Fascinuje ji atmosféra připomínající Paříž šedesátých let, a hlavně návrat k ženskosti.

Foto: Alžběta Jungrová

V burlesce je touha po návratu ke křehkosti a kráse. Začínala jsem ji fotit před osmi lety, za tu dobu se ty holky neuvěřitelně posunuly. Když začínaly, styděly se, dneska jsou to ženský, za kterýma se na ulici každej otočí, protože mají sebevědomí, uměj se oblíknout a namalovat, nebojí se upoutat pozornost.

Původně jsem burlesku fotila čistě reportážně, třeba jak se holky líčí v zákulisí. Teď už se z toho snažím víc dostat pocity a emoce.

Po focení v zemích třetího světa se vám nestýská?

Ne. (směje se) Fyzicky a psychicky je to náročný. Ale nikdy neříkej nikdy, třeba se k takové práci ještě někdy vrátím. Z každé práce se nakonec stane stereotyp. Je jedno, jestli fotíte burlesku nebo nepokoje v Pásmu Gazy.

Patnáct let jsem jenom zaznamenávala realitu. Teď mám chuť vyjadřovat se taky sama za sebe. Pořád dělám i dokumentární fotky, komerční focení mi umožňuje vybírat si v dokumentu jen to, co mě opravdu silně zaujme. V poslední době tak vznikla třeba série fotek z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou.

Kolik času jste focením ve věznici strávila?

Byla jsem tam šest týdnů. Jet tam na dva dny by pro mě nemělo smysl. Narušování intimního prostoru musí být podmíněné důvěrou. A tu nezískáte za hodinu. S každou z těch ženských, který jsem fotila, jsem mohla strávit dva až tři dny na cele. V tý jedný malý místnosti je to jak pět let života, tak intenzivní.

Co jste si z toho pobytu odnesla lidsky?

Všichni máme tendence soudit lidi. Nesedí tam nejspíš nikdo, kdo by si to nezasloužil. Jenže když slyšíte příběhy těch ženských, dojde vám, jak moc je ten jejich osud předurčený tím, do čeho se narodily, koho v životě potkaly.

Že máme všichni teplou vodu a splachovací záchody, není samozřejmost.

Velká část z nich si prošla týráním, znásilňováním, vyrůstaly v rodinách feťáků. Ty příběhy jsou strašný. Navíc ženský, na rozdíl od chlapů, páchají zločiny často pod vlivem emocí, ne tolik z vypočítavosti. Když si je vyslechnete, díváte se na ně jinak.

Ne každý má štěstí narodit se do skvělý rodiny, kvalitního zázemí. Jaká byla vaše rodina?

Moje rodina je úžasná. Mám strašný štěstí. Ostatně my všichni máme velký štěstí. Donedávna jsme žili v klidu a míru, v nadstandardním luxusu. To, že máme všichni teplou vodu a splachovací záchody, není samozřejmost pro všechny lidi na světě.

Každodenní život v Bangladéši. „Lidi tam umírali hladem na ulici,“ vzpomíná na jednu z nejchudších oblastí.

Foto: Alžběta Jungrová

Hodně rodin má auto a jezdí dvakrát ročně na dovolenou. Máme se neuvěřitelně. A já mám k tomu bonus rodiny, hrozně hezkej vztah s mámou i s nevlastním otcem, mám super bráchu a další tři bráchy nevlastní. Jsme na sebe hodně napojení. Někdy mě to až dojímá.

Jste pravnučka spisovatele a novináře Ferdinanda Peroutky…

Zemřel v New Yorku dva dny po tom, co jsem se narodila. Že má pravnučku, už se nedověděl. Četla jsem jeho knihy. Samozřejmě jsem hrdá, je hezké mít někoho takového za sebou. Cítí to tak i moje máma a babička.

Babička byla stejně jako vy fotografka. Pamatujete si na svůj první obrázek z foťáku, který vám jako šestileté holčičce darovala?

Kradla jsem v Máji ruce figurínám a vytvářela z nich surrealistická zátiší. (směje se) Byly to takový dětský fotky. Zaplaťpánbůh zmizely v propadlišti dějin. Ten foťák jsem si hrozně přála. Byla jsem nekomunikativní dítě, blbě jsem nesla školu a to, že musím mluvit s lidma.

Foťák pro mě byl od začátku prostředek pro komunikaci s okolním světem, vytvářel ochrannou bariéru. Hned jsem věděla, že se chci stát fotografkou. Nikdy jsem už pak o ničem jiným neuvažovala.

Tvrdohlavá fotografka
Proslavily ji reportážní fotky z nebezpečných oblastí rozvojového světa, za které získala několik ocenění v soutěži Czech Press Photo. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, obor užitá fotografie, kterou absolvovala v roce 1996. Od té doby spolupracuje s médii a mediálními agenturami. V současnosti se věnuje vlastním dokumentárním projektům a komerční fotografii.

Jednou za měsíc jsem ten svůj film nesla nechat vyvolat, trvalo to tejden a já se celou dobu klepala, co tam bude nebo nebude za poklady. Doba filmu měla svoje kouzlo.

Dávala vám babička ohledně focení rady, nebo vás nechávala být?

Nechala mě. Myslím, že chápala, že v sedmi letech má dítě svůj vlastní vizuální svět. Navíc to byl nějakej obyčejnej ruskej foťák, na kterým se kolečkem nastavily hory, postavička nebo kytička. Na to žádné technické dovednosti nepotřebujete.

Pořádnej foťák jsem dostala, až když jsem udělala přijímačky na střední školu, byl to Nikon FM 2 a mám ho dodneška.

Fotíte ještě občas na film?

Analog mám, občas si ho beru na takové uklidnění se. Těch třicet šest oken donutí člověka přemýšlet, než cvakne. Má to něco do sebe.

Prozradíte mi, jak se dělá opravdu dobrá fotka?

Opravdu dobrá je jedna fotka ze sta tisíc. Ani dobrej fotograf jich neudělá deset za den. Když jdete fotit, musíte vědět, co chcete fotit a proč. A pak ještě zvládnout fázi editace a vybírání, to spousta lidí podceňuje.

Na co fotíte, zase tolik důležitý není. Mimochodem, tohle (ukazuje na mobil) je lepší, než byl kdysi můj první digitál. Jde o výsledek, o to, jestli fotkou dokážete přenést emoci. Focení je i zábava. Ale hlavně k němu potřebujete obrovskou trpělivost a pokoru.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků