Fotografka Edita Bízová: Každá žena může být krásná

Přivítala nás ve svém ateliéru v Pardubicích, v areálu místního letiště. Byla jen dva dny po operaci žlučníku, přesto nás provedla důkladně i jeho zákulisím. S taháním těžkých panelů přispěchal na pomoc manžel Michal, čtyřletý Max si užíval ve školce.

Rozhodně ne. Málokdy mám pocit, že to bude k něčemu vypadat. Asi jako většina žen. Vzpomínám na jednu z mých prvních fotek. Mám na ní rozmazané špagety všude kolem obličeje, fotila mě maminka. Hrůza!

Poslední fotky jsou z rodinné dovolené v Portugalsku. S těmi jsem spokojená o chlup víc.

Je několik základních pravidel: za prvé tvarovat tělo tak, abychom se dostaly co nejblíž lichotivému tvaru přesýpacích hodin nebo flašce od Coca-Coly. Mluvím samozřejmě o ženách. Lze toho dosáhnout v přímém pohledu nebo malinko z boku, záleží na tom, jak se cítíme komfortněji.

Musíme si dát pozor na dvojitou bradu čili žádný podhled. Je šikovné zahrát si na želvu: vysunout hlavu trochu dopředu a dát čelo kousek dolů, což zvětší oči a vyvolá dojem lehkého flirtu.

Chlapi tohle dělat nemůžou. Vypadali by, že vám chtějí dát pár facek. Mají totiž prostor pod obočím užší než ženy. Ale všichni pozor na nadhled, který způsobuje krátké nohy a lízátkovou hlavu, tedy velkou na malém těle. Zvlášť při focení krátkým objektivem, mobilem.

Není šťastné, když se do něj za každou cenu nutíte. Někdo nemá svůj úsměv rád, a když ho k němu donutíte, působí nepřirozeně. Výsledkem je, že ukáže jen část své osobnosti a mnohdy ani není k poznání.

Narodila jsem se a dlouho žila v Chrudimi. Máma je učitelka v hudební škole, táta byl řidič a já snila o životě princezny nebo astronautky. Mám tři bratry, se kterými jsem chtěla hodně být, ovšem museli si hrát s mými panenkami. Jako nejstarší jsem si to dokázala prosadit, takže byli trochu chudáci.

Ráda jsem šila panenkám oblečky, což mi v podstatě zůstalo. Při uměleckém focení zákaznice oblékám trochu jako panenky. Oblečení většinou už nešiju, ale nakupuju z druhé ruky, upravuju ho a dotvářím.

A politologii. Roky jsem pracovala v různých firmách jako projektová manažerka. To mě dlouho naplňovalo. K tomu mě ale bavilo focení. Postupně jsem se jako samouk prokousávala odpadem k vyšší kvalitě. A také od focení automatem k opravdovým fotografickým přístrojům a vlastnímu ateliéru.

První jsem otevřela před dvanácti lety v Hradci Králové, další v Pardubicích. Zajímali mě hlavně lidi. Objekty se stávali kamarádi a jejich známí, svatby…

Ale příliš se mi nedařilo. Tak jsem ateliéry se smutkem zavírala. Před pěti lety jsem prodala kompletně celé zařízení a byla definitivně rozhodnutá, že končím, že na to nemám nervy.

Měla jsem špatnou zkušenost s jednou klientkou. Nakoupila jsem a zajistila věci na tematické focení. Vše jsem nafotila, předala na CD a řekla si za to jen pár stovek, za což bych si dnes nafackovala. Jenže já si nevěřila a dělalo mi problém žádat přiměřenou odměnu.

Paní pak napsala, že není spokojená a chce peníze zpátky. Tehdy jsem začala chápat, že takhle to dělat nejde. Pokud prodávám svou práci za tak nízkou cenu, znamená to, že si jí nevážím, a neváží si jí často ani druhá strana.

Po narození Maxe před čtyřmi lety. Nedovedla jsem si představit, že budu od devíti do pěti někde v práci. Potřebovala jsem víc svobody. Pro rodinu i pro sebe. Dnes bydlíme v domečku v Černé u Bohdanče a já se konečně naplno živím focením. A uživím.

Už totiž vím, co jsem dělala špatně. Našla jsem si mentorku, zahraniční fotografku, a doplnila mezery ve znalostech na profi úroveň. Hodně jsem se naučila. Začala jsem se zlepšovat, vyhrávat mezinárodní ceny a prodávat.

Musela jsem překonat vlastní strach. Přestat se vymlouvat, že něco nejde, naučit se aktivně propagovat svoji práci. Líbí se mi citát G. K. Chestertona: Pohádky jsou pravdivé ne proto, že říkají: draci existují, ale proto, že ukazují, jak ty pohádkové draky porazit. Tím drakem jsme si často my sami. Tak jsem se nadechla…

Primárně jsem portrétní fotografka. Moje zaměření je specifické, všechny ženy, neboť ty fotím především, u mě vypadají jako z titulky módního časopisu. Taky pořádám kurzy a různé akce pro fotografy.

Momentálně buduju fotodům ve Valencii, kterou jsem si zamilovala. Je to nejhezčí město v Evropě. S nádhernou atmosférou, pestrým kulturním životem. Mám tam pocit, že jsem doma. Českým i zahraničním účastníkům nabídnu ubytování, ateliér, plánuju workshopy i focení pro návrhářské značky. Momentálně se pilně učím španělsky.

No…, jsou taky fajn. Dva roky jsem tu měla pronajaté prostory v Automatických mlýnech, kde jsme s manželem pořádali i koncerty a promítali filmy. Jenže Mlýny se budou rekonstruovat a vzniknou tam obytné domy. Letos jsme museli odejít.

O jiném místě v Pardubicích bohužel nevím. Je trend, že se z jakékoliv plochy nejspíš udělá parkoviště nebo obchoďák. Navíc člověk z Prahy sem obvykle nepřijede. Jistě, jezdí za mnou i z Ostravy, ale skoro každý se hned ptá, proč nevyrazíme třeba do Říma. Na Valencii slyší všichni bez rozdílu.

Jsme spolu už dvanáct let, poznali jsme se na plese v Chrasti, kde mi nalil do dvoudecky vodku. Od té doby jsme pořád spolu. A stále mě podporuje, možná čím dál víc. I když vodku už mi nenalévá.

Je profesí IT odborník a má agenturu zřizující webové stránky. Teď budeme hodně propojení, protože spouštíme můj edukační shop, o který se začne starat. Je určený mimo jiné i pro podnikatele, aby si uměli nafotit produktové fotky, vybavení. Ukážeme jim, jak pracovat se světlem, barvami… Muž bude navíc technicky zajišťovat dům ve Valencii.

Jde o to umět to lidem vysvětlit. Mobilem se dokáže cvaknout každý, ale málokdo je s takovou fotkou spokojený. A s výměnou mobilu většinou zahodíte i snímky v něm. Maximálně je uložíte do počítače, ale stejně se na ně většinou už nepodíváte.

Takže ve chvíli, kdy chcete, aby po vás něco zůstalo, nějaká památka pro další generace, přijdete ke mně. Používám speciální muzejní papír, který je nekyselý a barvy na něm vydrží, nevyblednou. Tisknu inkoustem na bázi pigmentu a tedy s garancí, že fotka vydrží beze změn minimálně sto let.

Komplexní zážitek. Nejdřív si zaplatíte focení, asi 5500 korun. Takže už nehrozí, že z celé akce vyjdu bez koruny. Bude připravená vizážistka, která vás nalíčí a upraví vlasy. Pak si vyberete a vyzkoušíte ze čtyř metrů šatů, většinou elegantních plesového typu, a taky z doplňků. Pak začneme stylizovat záběr. Zeptám se, co se vám líbí a co ne, jak chcete působit…

A fotíme. Podruhé se sejdeme už nad hotovými fotkami a vy si koupíte jen ty, které se vám budou líbit. Vyznávám heslo, že každá žena může být krásná. Často už na první pohled vím, co bych na které zdůraznila a co potlačila.

V principu je vidím hezčí, než jak se vidí samy. Ale nechci nikoho měnit a nutit do úplně jiného vzhledu. Chci, abyste byla na fotkách o pár stupínků hezčí než v civilu, ale abyste to pořád byla vy.

Někdo myslí, že je dodělávám ve photoshopu, ale jde o různé techniky focení. K zamlžení používám suchý led. Hodně lidí chce focení v kytkách, někdo si naopak přeje čistě elegantní, jednoduchý vzhled.

S každým obejdu celý ateliér a zeptám se, co je mu nejbližší. Výsledné fotky jsou díky tomu všemu originální a umělecké. A s příběhem. Miluju Tima Burtona, postsurrealismus a moderní umění, což je z nich asi patrné… Beru je jako útěk z šedé reality do naší vlastní zahrady, do barevného světa fantazie.

Třeba tahle fotka vyhrála stříbro v mezinárodní soutěži Portret Masters. Ukazuje tvář, kterou částečně pohlcuje mlha a temnota. Je otázka, jestli se ta žena bojí, nebo ne.

Určité symboly napoví, jak příběh může pokračovat. Kytky vpravo naznačují možnou svobodu, motýli znovuzrození a naději. Každý si to vyloží jinak, po svém.

Paradoxně jde o obyčejné ženské kolem padesátky. V tom věku si často přestanou věřit, protože nevypadají jako modelky z plakátů. A připadají si neviditelné. Buď přijdou s dcerou nebo s kamarádkou. Chtějí si dokázat, že jsou pořád ještě pěkné a mají na to.

Stává se, že mi tu při loučení brečí štěstím. Těší mě, že jim můžu dodat sebedůvěru, možná i trochu změnit život. Většinou si koupí všechny fotky, pak mě chválí mezi kamarádkami a pošlou dalších dvacet zákaznic.

Fotím. Nicméně chlapi mají z focení ještě větší respekt. Své sebevědomí si zvedají obvykle jinak. Navíc nakupují i přemýšlejí jiným způsobem. Takže pokud přijde muž, není to proto, že by si chtěl jednoduše udělat radost, že ještě dobře vypadá.

Chce se vyfotit třeba s motorkou, s novým kolem nebo s golfovými holemi. Případně s golfovými holemi nahý, což odmítám. I chlapům udělám dobrou fotku, ale nedokážu je osobnostně tak přesně odhadnout, abych je na první dobrou dokonale vystihla.

Do žen se vcítím mnohem snadněji. Někdy muže přivede manželka, která koupí společné focení. Za celou dobu se mi naopak stalo jen třikrát, že přišel iniciativně muž a přál si fotku manželky, kterou považoval za nádhernou, ale stydlivou, a chtěl jí dodat zdravé sebevědomí.

Asi zmíněné stříbro v soutěži Portret Masters. A taky zájem našich i zahraničních časopisů publikovat mé fotky. Za největší krok správným směrem považuju to, že se uživím tím, co mě baví a naplňuje.

U srdce mě hřeje vědomí, že jsem se zapojila do charitativního projektu na podporu pardubické holčičky s nemocí motýlích křídel.

Vytvořila jsem fotky, které tu nemoc přibližují. Jde o vrozenou a nevyléčitelnou genetickou vadu. Postiženému při jakémkoliv dotyku bolestivě praská kůže a vznikají puchýře. Takže jsem nafotila modelku potřenou porcelánovou hmotou, která popraskala, a přidala jsem křídla malovaná bublinovou metodou.

Pracuji s obojím způsobem zachycení světla. Tedy i se zábleskovým. Umím pomocí záblesků napodobit přirozené světlo tak, že to nepoznáte. Ale přirozené upřednostňuju, je lepší.

Do kurzů se hlásí začínající i pokročilí fotografové. Ne že by si snad mysleli, že neumějí fotit. To si nemyslí nikdo z nás. Spíš chtějí zjistit, v čem je ten trik. Někdy se bojí prvního kroku k samostatnosti a potřebují dodat odvahu.

Další zájemci fotí jen jako koníček. A pak je skupina úplných začátečníků, kteří touží jít mojí cestou, naučit se moje know-how.

Jsem si vědomá pravdivosti tohoto přísloví a dávám si bacha, abych Maxe aspoň dvakrát do roka vyfotila. Vezmu ho do ateliéru a zatím se mu to docela líbí, pěkně spolupracuje.

Zkoušela jsem mu dát do ruky i foťák, aby začal fotit, ale nedal se zmanipulovat. S manželem totiž píšeme cestovatelský blog bizovi.cz o výpravách s dítětem. Max k tomu sám natáčí kamerou všechno, včetně sebe. Mysleli jsme, že by se mu mohlo líbit i focení. Zatím ne…

Spíš kam najdeme levné letenky a kam se nám zrovna chce. Krajinu a památky fotím taky, ale není to moje srdcovka ani zdroj příjmu. Mnohem víc mě baví lidi. Ovšem momentky s nimi nedělám. Potřebuju si všechno vytvořit, nastylizovat, aby tam nebylo nic, co nechci. Stavím si to jako obraz.

Moc bych si přála umět malovat, ale neumím. Snad proto si aspoň takhle komponuju fotky. Přesto je pro mě každá cesta za hranice všedních dnů velkou inspirací. Vše, co vidím a zažiju, mě nějak ovlivní, nastartuje nové nápady.

Jsem vášnivá čtenářka, ale nejraději trávím čas s rodinou v našem baráčku a na zahradě. Dřív jsem hrála badminton, dnes se hýbu hlavně proto, abych byla zdravá. Taky se zajímám o politiku. Pořád v sobě cítím kus politologa, ovšem nelze to nazvat koníčkem, natož odpočinkem.

O tom, že bych do politiky vstoupila, rozhodně neuvažuju. Ale často vyvolávám mezi lidmi diskuze, ptám se na jejich názory. A stále mě udivuje, kolik lidí bez přemýšlení, mechanicky přejímá populistická hesla.

Ať do toho jdou. Ale ne po hlavě. Nejdřív ať si v klidu promyslí, čeho a jak chtějí dosáhnout. A když si za tím budou stát a věřit si, tak jim to určitě vyjde. Ovšem pozor: nenechat se zlákat na zkratky!

Moje dítě, když spí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: