Hlavní obsah
Erika Stárková Foto: Petr Hloušek, Právo

Erika Stárková: Většina žen neumí být sama se sebou, já už ano

Zazářila na počátku loňského roku, kdy ve veleúspěšném seriálu Most! nadchla diváky v roli transsexuálky Dáši. Úspěchů má však svérázná Erika Stárková (36) na svém kontě víc: třeba titulní roli v inscenaci roku či cenu divadelních kritiků za nejlepší herecký výkon. Své pěvecké a taneční dovednosti zase předvádí v show Tvoje tvář má známý hlas.

Erika Stárková Foto: Petr Hloušek, Právo
Erika Stárková: Většina žen neumí být sama se sebou, já už ano

Váhala jste nad účastí ve Tváři?

Vůbec ne, těšila jsem se, že spojím tři disciplíny, které mám ráda: herectví, zpěv a tanec. Vracím se tak do svých teenagerovských let, kdy jsem závodila v aerobiku, prošla jsem řadu tanečních workshopů.

Je fajn, že tam máme tanečníky a choreografy, kteří mě postrčí dál k lepšímu výkonu.

Pod tlakem se nejlíp soustředím, zapnu pak všechna tlačítka.

Hned, jak jsem se dozvěděla, že budu ve Tváři, začala jsem na sobě pracovat, běhat, cvičit. Věděla jsem, že se musím dostat do formy, protože pak už nebude čas. Doba na nácvik jednotlivých vystoupení je strašně krátká. To mi vůbec nevadí, jsem adrenalinový typ, potřebuju být pod tlakem.

Vždycky všechno dělám na poslední chvíli, od maturity po diplomku na vejšce. Nejlíp se pak soustředím, zapnu všechna tlačítka.

Jakým sportům se věnujete?

V létě jezdím na paddleboardu, běhám, jezdím na kole, na kolečkových bruslích, na koloběžce. Ne že bych si vedla nějaký tréninkový deník a denně na sobě makala, řídím se tím, o co si moje tělo řekne. Třeba dneska ráno jsem byla nakopnutá a šla jsem si do lesa zaběhat.

V prvním kole show Tvoje tvář má známý hlas se převtělila v americkou popovou hvězdu Lady Gaga.

Foto: archiv TV Nova

Pocházím z Vysočiny, to je království běžek, navíc jsem ze sportovní rodiny, v zimě jsme najezdili desítky kilometrů. Táta, sám velký sportovec, chtěl, abychom se sestrou uměly od každého sportu něco. Závodila jsem i na horských kolech.

Provozujete to všechno sama, nebo potřebujete parťáka?

Ne, nepotřebuju.

A platí to i mimo sport?

Platí. Jsem singl - momentálně.

Počkejte, měla jste přece nedávno odhalit vztah s mnohem mladším partnerem s asijskými kořeny.

Naprostý nesmysl. Ano, byli jsme spolu asi čtyři roky, ale před více než půl rokem to skončilo. Ale já se o svém soukromí bavit nechci.

Takže jste spokojený singl.

Řekla bych to jinak. Hodně žen, možná většina, vůbec neumí být sama se sebou, sehnat si partnera bere svým způsobem jako záchranu, nebo má dojem, že zachraňuje jeho.

Já to mám jinak: jsem samostatná a soběstačná, nemám problém čekat, až přijde dospělý, hotový a správný partner, klidně na celý život. Tahle společnost je nastavená na to, že se ženská hned vdá, má děti a stane se z ní domácí paní.

Tímto směrem vykročila vaše starší sestra Lenka.

Ale z velké lásky! S Vaškem Neužilem k sobě naprosto patří. A mají úžasného chlapečka, kterého miluju.

Se starší sestrou Lenkou, manželkou herce Václava Neužila, jako by si z oka vypadly.

Foto: Profimedia.cz

Inspiruje vás to?

Samozřejmě. Navíc jsem se celý minulý rok hlídáním dětí živila. Hlídala jsem jich asi patnáct. Děti mě vždycky bavily. Strašně se na ty své těším.

Teď se můžete těšit z ceny divadelní kritiky za ženský herecký výkon roku v muzikálu Davida Bowieho Lazarus.

Muzikály miluju. Úplně prvním představením, které jsem viděla a kde jsem se pevně rozhodla, že se chci věnovat herectví, byl Gershwinův muzikál West Side Story. Bylo mi čtrnáct.

Šla jste tedy za svým snem.

Funguje to. Lidé si jen musejí správně přát a věřit tomu. Já si to třeba i napíšu na zrcadlo. Tomu, že Most!, Lazarus i Tvář přišly až teď, rozumím. Musela jsem si to odpracovat, nasbírat zkušenosti, srovnat se se sebou a dozrát k pokoře.

S Igorem Orozovičem v muzikálu Davida Bowieho Lazarus na scéně pražského Divadla Komedie. Za mystickou roli Dívky získala letos Cenu divadelní kritiky.

Foto: MDP, Patrik Borecký

Pár hereckých zářezů jste přece už měla. Maryša v brněnském HaDivadle, kde jste hrála titulní roli, byla vyhlášena inscenací roku 2014.

To byla nádherná práce. Stejně jako letos na Zkrocení zlé ženy na Letních shakespearovských slavnostech. Ke klasice cítím velkou pokoru. Mám za sebou nejen Shakespeara, ale i Moliéra, Čechova v Národním divadle Brno, v HaDivadle i Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Pokaždé mě fascinuje, jak jsou nadčasoví. Ty postavy můžete dosadit do současných situací a funguje to. Nemluvě o těch úžasných emocích!

Vraťme se k veleúspěšnému seriálu Most! Co pro vás znamenal?

Zásadně mi změnil život. Poslední díl jsme s kolegy jeli sledovat do dnes slavné restaurace Severka na mosteckém sídlišti, kde se zčásti odehrával. Když jsme tam přijížděli autobusem, připadala jsem si jako Beatles. Naprosté davové šílenství. Na to nikdo nemůže být připravený. Samozřejmě že to pohladí ego a je vám v tu chvíli dobře.

Brzy jsem přišla na to, že musím určit mantinely. Jinak vás to převálcuje. Po čase jsem si uvědomila, že takhle žít nechci. Jistěže si přeju mít práci a být v ní dobrá, ale to všechno kolem už na mě bylo moc.

Šla jsem po ulici, kdekdo na mě sahal a pokřikoval, bez dovolení se se mnou fotil, tohle všechno mi bylo hrozně nepříjemné a vysávalo ze mě energii.

Přiznám se, že jsem očekávala, že půjdu z jedné skvělé role do druhé. To se nestalo.

To, že se z Mostu stal fenomén, bylo jedině dobře, že to zesměšnilo různé xenofobní či homofobní tendence, provětralo to vzduch. Měla jsem pocit, že ten seriál byl „mostem“, který spojil všechny bez ohledu na jejich politické či jiné přesvědčení.

Chlápci, kteří šli po šichtě na pivko, se tomu smáli stejně jako rodiny s dětmi, psali mi i Češi, kteří žijí už roky na opačném konci světa, že jsou z toho nadšení.

Diváckou popularitu jí přinesla role transsexuálky Dáši/Pavla v seriálu Most!

Foto: Česká televize / Michaela Buchtová

Vaše postava promlouvala v seriálu hlasem Jana Ciny. Neštvalo vás, že někdo „uzmul“ kus vaší role?

Trvalo mi asi týden, než jsem to rozdýchala, moc jsem tomu zprvu nerozuměla. Pak mi došlo, že musím režisérovi absolutně důvěřovat, že chce udělat vše pro to, aby postava transsexuálky, jejíž hlas prošel hormonální proměnou, vyzněla co nejdůvěryhodněji. Zkoušeli zprvu můj hlas dát zvukově níž, ale nefungovalo to.

Honza Cina odvedl neuvěřitelný výkon, posunul tu postavu obrovsky dál. Známe se roky, je to můj kamarád, mám radost, že se teď s ním potkávám v Tváři, dělá nám hereckého kouče.

Jaké bylo „ráno poté“, když euforie z úspěšného seriálu opadla?

Přiznám se, že jsem očekávala, že půjdu z jedné skvělé role do druhé. To se nestalo. Nijak mě to nezaskočilo, žila jsem tak celou dobu předtím a pokračovala v tom. Zase jsem hlídala děti a zpívala jsem. Takových čtyřicet koncertů za rok. S úžasnými mladými muzikanty. Hodně se obměňovali, v hudebním světě jsou úplně jiné vztahy. Když jeden nemohl, dohodil to někomu jinému, pak se zase vrátil, žádnou soutěživost mezi nimi necítím.

Muzikanti na sebe musí být napojení, jinak to nefunguje. Čím lepší bubeník, tím líp hraje basák, čím lepší basák, tím jsou lepší vokalisté a tak dál. Rozezpívala jsem se, což se mi ve Tváři moc hodí.

Vám zřejmě nedělá problém přepřáhnout z jedné činnosti do druhé.

Nesnáším stereotyp a nudu. Pořád musím něco nového začínat. Nedávno třeba šít. Máme takovou dámskou partičku, řekly jsme si, že když se setkáváme a povídáme si, měly bychom u toho něco dělat. Dřív takhle ženské draly peří. My šijeme. Naposledy jsem si ušila zástěru. Povídáme a zpíváme si u toho. Je to určitě lepší než čumět do obrazovky a pročítat tam blbosti.

Jste spokojená s tím, že jste se stala známou osobou?

Trvalo mi, než jsem se v tomhle módu naučila fungovat. Hlavně bylo těžké naučit se říkat NE. Bez ohledu na to, co řekne okolí. Taky je důležité si uvědomit, na co mám a na co už ne.

Samozřejmě nabídky chodily, ale pro mě byly plytké. Nestudovala jsem přece dvě herecké školy a nevěnovala se tak intenzivně skutečnému umění, abych hrála v něčem, co je ušité horkou jehlou. Tak jsem raději hlídala děti.

Tím proboha neodsuzuju nikoho, kdo jde do nějakého seriálu, se kterým úplně nesouzní. Lidé mají hypotéky, rodiny, herců je v téhle zemi hrozně moc, víme, jak jsou placeni v divadlech, a tak díkybohu za každou takovou možnost.

„Každé ženské tělo je krásné! Nesmíte nosit v hlavě představu, kterou o něm vytvářejí reklamy a nějaké časopisy.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jediný seriál, do kterého jsem šla, jsou Bankovkovi na Déčku. Je to sitkom o finanční gramotnosti, pět nás tam hraje postavy z českých bankovek. Točíme to už čtvrtým rokem, dětem se to moc líbí a mě těší, že mě na základě toho sitkomu poznávají.

Vy ovšem za sebou máte i jeden světový seriál, Carnival Row (2019) s Orlandem Bloomem, kterému jste hrála maminku.

Natáčet s cizí produkcí byla zajímavá zkušenost: i ten, kdo má maličkou roli, má svůj karavan, všichni se k vám chovají jako k hlavní hvězdě. V tom panuje naprostá rovnost.

Odlitek mého těla třeba dělal člověk, který se podílel na Harrym Potterovi a Batmanovi. Pohodový pokorný pán, úplně normálně jsme si povídali. Byla to výborná zkušenost, ale já si třeba víc cením účasti ve filmu Zátopek, kde mi David Ondříček svěřil malou roli novinářky. V Zátopkovi mám tři věty, v Carnival Row jsem nemluvila vůbec.

Zato jste tam vidět v rouše Evině.

Většinou se však jednalo o ten odlitek. Odehrává se to v zimě, tak abych nemusela ležet v mrazu.

Tělo jste odhalila i v Mostu. Nemáte s tím problém?

Nazí jsme přišli na tento svět, nazí z něho odejdeme. Jsem milovnice sauny, kde se každý týden potkávám s úplně neznámými lidmi, a nikdo z nás to neřeší. Proč by se to mělo řešit ve filmu? Když tam je nahota použitá správně, proč se nad tím pozastavovat? Není nic krásnějšího než pohled na ženské tělo!

Vám se to říká…

Každé ženské tělo je krásné! Nesmíte nosit v hlavě představu, kterou o něm vytvářejí reklamy a nějaké časopisy. Kdo určuje, co je prototyp dokonalosti? Je to nesmysl.

Na letošních Letních shakespearovských slavnostech jako divoká Kateřina ve Zkrocení zlé ženy. Jejího nápadníka Petruccia hrál Josef Kaluža.

Foto: Radovan Šťastný

Srší z vás energie. Umíte vypnout?

Na jevišti nebo před kamerou ze sebe vydám maximum, pak chci jít domů a být chvíli sama. Když je hezky, lehnu si pod širák a dívám se na hvězdy. Nebo na pár dnů odjedu někam, kde mě nikdo nezná.

Toho si važte. Dnes umí být málokdo sám se sebou.

Taky jsem se to dlouho učila. Poté, co jsem skončila školu, jsem pořád hrála v divadle, jela jsem od rána do večera, pět let jsem třeba neměla prázdniny.

Když jsem najednou měla volno, vůbec jsem nevěděla, co se sebou. Chyběl mi adrenalin. Naštěstí už teď umím odpočívat a dělám to strašně ráda. Naučila jsem se, že energii musím někde získávat, ne ji jen vydávat.

Co vás čeká po Tváři?

Chci zase trochu cestovat, láká mě Asie, Japonsko, chci vidět Himálaj. Těch míst je ve skutečnosti spousta. Žijeme na nádherné planetě, považuji za dar žít na ní.

A pak?

Pak doufám přijde čas na založení rodiny.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků