Hlavní obsah
Eliška Křenková Foto: Milan Malíček, Právo

Eliška Křenková: Nejsem křehká víla

Pokud se díváte na televizi nebo chodíte do kina, neunikne vám. Krátce před třicítkou je totiž herečka Eliška Křenková pro režiséry sázkou na jistotu. „Pracuju teď opravdu hodně. A to jsem si vždy o sobě myslela, že jsem lenoška,“ říká.

Eliška Křenková Foto: Milan Malíček, Právo
Eliška Křenková: Nejsem křehká víla

Koncem března dostala svého prvního Českého lva za vedlejší roli ve filmu Všechno bude slovinského režiséra Olma Omerzua. Od té doby se nezastavila a natáčela jak pro kina, tak pro televizi.

K jejím posledním projektům patří televizní seriál Sever a film Tiché doteky. Další si odbydou své premiéry v nadcházejících týdnech.

Mám pocit, že letošek je pro vás zlomový. Vidíte to stejně?

Zdá se, že se ze mě stává workoholička. (Smích) Pracuju vážně hodně. Letos jsem natočila třeba ještě jednu pohádku nebo krátký film Poslední den patriarchátu. Ten jsme dodělali na přelomu srpna a září, teď je v postprodukci.

Ani nevím, co vám k němu mohu říci. Je to zatím tajný. Prozradím snad jen to, že název odpovídá ději.

Prvního Českého lva získala letos v březnu za vedlejší roli ve film Všechno bude. Za mužský výkon v hlavní roli si převzal ocenění její herecký kolega Jan František Uher.

Foto: Milan Malíček, Právo

Hrajete vůdkyni žen?

Dalo by se to tak říct. Ale nevyzvídejte.

Jste teď pracovně velmi vytížená. Vím ale, že to tak nebylo vždycky…

Asi dvakrát v životě se mi stalo, že jsem delší dobu neměla žádnou roli, v divadle ani ve filmu. Prostě nic.

Nejdřív jsem ve volných týdnech cestovala, pak mi došly peníze. Existovala jsem z podstaty a řešila v sobě, kde je chyba. Docházela jsem až k úvahám, že – když nemám práci – herectví mi asi není souzeno, že mi to nejde.

Takže jste vymyslela životní plán Bé?

Životní plán Bé v tomhle směru jsem nikdy neměla, ani nemám… Teď bych se s danou situací určitě vypořádala líp než krátce po škole, kdy jsem čekala začátek kariéry, který se jaksi opozdil.

Zlomem se stal až Rodinný film, kde mi nabídl roli Olmo, pak televizní Pustina. Byl to ale právě Olmo, který mi pootevřel filmařský svět. Spolupráci s ním z mnoha důvodů považuju za zásadní.

Nedávno jsme vás v kinech viděli ve filmu Tiché doteky. Vaše postava Mia v něm čelí manipulaci okolí a nakonec jí podléhá. Setkala jste se s něčím podobným vy sama?

S manipulací jsem se setkala a stále setkávám: v osobním i pracovním životě a také ve veřejné sféře. Česká republika je totiž manipulovatelná a manipulovaná různými politiky.

Přitom je to téma, o němž se – k naší škodě – moc nemluví. Sama jsem dlouho neuměla manipulaci vůbec poznat. Zlepšilo se to tak před dvěma lety, tehdy jsem se zároveň naučila těmhle věcem říkat ne. A jsem dost nekompromisní.

Máte k odmítnutí manipulace vždycky dost odvahy?

Snažím se o to. Tuhle odvahu jsem nezískala výchovou, našla jsem ji s věkem, přišla s nabytými zkušenostmi, nabytou sebeúctou.

Diváci ji mohou vidět ve filmu Tiché doteky.

Foto: Milan Malíček, Právo

Tiché doteky se z velké části natáčely v lotyšské Rize. Ve filmu mluvíte anglicky – vystačila jste si se znalostmi ze školy?

Nevystačila, což jsme při přípravě hodně řešili. Snímek navíc vznikal v koprodukci, jejíž součástí byli Nizozemci, ti mají angličtinu skvělou už ze školy. Ta moje je naopak stále ve fázi učení.

Mám soukromého učitele, s nímž jsem scénář pilovala větu po větě, repliku po replice, aby si vše následně sedlo. Své mezery v angličtině cítím. Obecně jsem k sobě hodně kritická.

Pracovala jste ale mimo jiné i pro čínskou produkci. Slyšela jsem, že jejich natáčení bývají velmi specifická…

(Smích) Číňané? Práce s nimi je vážně poněkud jiná. Jdete před kameru, aniž tušíte, co budete ten den točit. Tedy, vy víte, co by to mělo být, jenže na místě je vše většinou jinak.

Jako by česká část štábu, která natáčení u nás zajišťuje, měla sem tam odlišné informace než hlavní štáb. A to není jen moje zkušenost.

Čínský režisér je ten, komu se neodporuje. Občas taky dostane náhlou pohnutku, která úplně rozbíjí původní ideu, scénář, a všichni kolem něj se ji ze všech sil snaží – bez ohledu na důsledky – naplnit.

Důsledkem je to, že jako herec nevíte, co se daný den točí. Naposledy jsem hrála v jejich filmu The Great Detective.

Čínští herci na vás mluvili anglicky?

Ne. Při natáčení na mě mí herečtí kolegové mluvili mandarínsky, já jim odpovídala anglicky. Díky scénáři v angličtině jsem ale tušila, co mi říkají, co a jak bude na sebe navazovat, jak po sobě jdou dílčí scény. Při postprodukci mě pak předabovali do mandarínštiny.

Slyšela jste, jak vás nadabovali?

Viděla jsem jen nějakou ukázku, kde se bez mluvení mihnu asi na dvě vteřiny.

V televizním seriálu Sever hrála s Jiřím Mádlem. Pustit si ho můžete v i-vysílání ČT.

Foto: archiv České televize

Kvůli práci dost cestujete. Jak na vás působila již zmíněná Riga?

Cítila jsem se tam skoro jako doma. Možná je to tím, že v ní jezdí české tramvaje, ulice jsou podobné těm našim. Město je hezky placaté, lidi tam začínají jezdit na kole, vznikají tam příjemné kavárny…

Ráda koukám na filmy, seriály. Chci vědět, jak se hraje, co lidi zaujalo.

S režisérem snímku Michalem Hogenauerem jsme se shodli, že se Riga může za pár let díky atmosféře stát „malým Berlínem“. Většinu času jsem ovšem trávila kdesi uvnitř domů, na natáčení.

Film je poměrně depresivní. Prý jste po jeho dotočení strávila pár týdnů doma a jen odpočívala. Co ve volných chvílích vlastně podnikáte?

Odpočívám-li v Praze, dělám něco pořád. Tedy, když nespím, což dělám taky ráda…

Snažím se plnit resty typu: sejít se s rodinou, s kamarády. Když točím, hodně mi chybějí, je mi líto, že nejsou poblíž. Ráda taky koukám na filmy, seriály. Chci vědět, jak se hraje, co lidi zaujalo. Nové věci kombinuju obvykle se starými kusy, klasikou.

Podrobný přehled považuju za součást mé profese. Sečtu-li to, jsem schopná dva dny nevylézt z bytu, koukat se a koukat.

Doporučíte mi nějaké filmy nebo seriály?

Zrovna včera jsem dokoukala Euforii z produkce HBO. Úplně mě dostala. Podle mě se nedá srovnávat s žádným jiným seriálem. Popisuje svět amerických středoškoláků, různé závislosti moderního světa, sociální sítě, Instagramy, deprese, drogy…

Tohle téma je, myslím si, přenosné na celý svět. Po každém z dílu jsem měla pocit, že můj mozek je přeplněný. Proto jsem dokázala sledovat vždy jen jeden.

Původně jste chtěla být tanečnice. Ovšem vaše první role v populárních Rafťácích vás posunula k filmu. V čem se tyto umělecké žánry podobají?

Jak herečka, tak tanečnice je interpretka, performerka. Blízké mi je tak obojí, obojí jsem i studovala: nejdřív choreografickou střední školu, pak DAMU – alternativní divadlo.

Dobře jsem to následně zkombinovala. Pohybovou paměť, pohybovou průpravu totiž používám k práci stále. Často hraju tělem, což je podle mě v mé profesi důležité. Tělem zahrajete cokoli. Jsem si jinak poměrně jistá, že kdyby nebylo Rafťáků, jsem taneční choreografka.

V březnu bude mít premiéru pohádka Princezna zakletá v čase, v níž hrajete a kvůli níž jste absolvovala trénink akrobacie na závěsných lanech, cvičila se v lukostřelbě. Jste lepší vzduchoakrobatka, nebo lučištnice?

(Smích) Já jsem dobrá ve všem. Musím-li ty věci srovnávat, tak to vyhrají ty rigy.

Kvůli pohádce Princezna zakletá v čase se učila střílet z luku.

Foto: Jiří Jevický

Promiňte, rigy jsou provazy, na nichž někde visíte?

Pomáhají obecně hercům v pohybu. Díky nim „létáme“, děláme přemety, skoky do výšky, které pak diváci vidí v kině. Pomohou vám při natáčení mnoha akčních scén, těch, kdy do vás třeba někdo střelí silnou ráží, někdo vás přišpendlí na zeď.

Jak jsem říkala, máte je na těle a v momentě určeném scénářem za ně někdo zatáhne, aby vše před kamerou vyšlo. V tom samém zlomku vteřiny musíte hrát i svou roli. Je to velmi těžké zkoordinovat, zcela jiné než to, na co jsem zvyklá. I proto jsem do natáčení pohádky šla.

Jak vám šla ta střelba z luku?

I v tomhle směru mi pomohla má taneční minulost. Po vysvětlení, co mám s lukem a šípy dělat, jsem při cvičení dovedností zapojila zmíněnou pohybovou paměť.

K lukostřelbě potřebujete správnou činnost celého těla, nejen rukou. Jistě, ty vás z ní taky bolí, ovšem posilujete i jiné svaly, o nichž samozřejmě předem vůbec netušíte, že je máte…

Ze švihající tětivy vás může bolet i předloktí. A rozbitý šíp mi taky rozsekl prst. A abych byla v lukostřelbě dobrá? Musela bych hlavně střílet a střílet.

Působíte ale křehce. Vnímá vás okolí jako vílu?

Myslím si, že na lidi, kteří mě neznají, jako víla působím. Ti, co mě znají, by tohle ovšem o mně rozhodně neřekli. Nejsem křehká víla. (smích)

Točíte filmy, seriály, hrajete v divadle. Když se vám sejdou srovnatelně kvalitní nabídky, jakou vezmete?

Vyhrává film. Práce na něm je obvykle soustředěnější, což mi vyhovuje. I když i tady se branže mění, až neúprosně se zrychluje…

Když se tedy rozhoduji, pročítám nejen konkrétní scénář, řeším také, kdo snímek produkuje, kdo je režisérem, kdo budou moji herečtí kolegové. Aspektů je moc. A podívejte se na skvělou Pustinu. Je to seriál, ovšem v mnohém připomíná osmihodinový film.

S Jenovéfou Bokovou na zahajovacím ceremoniálu Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v červnu 2017

Foto: Petr Horník, Právo

Za pár týdnů vám bude třicet let, což je – nejen pro ženu – výrazný životní mezník. Co byste do narozenin chtěla ještě stihnout?

Ráda bych ještě cestovala. Chtěla bych vidět třeba Yellowstonský národní park, projet víc Jižní Ameriku. Ráda bych taky líp mluvila anglicky, naučila se další jazyk, možná španělštinu.

Ráda bych dostala zásadnější roli v zahraniční produkci, v dobrém projektu, abych byla braná jako evropská herečka. No, a ještě jsem nestihla mít dítě…

Samozřejmě vím, že žádný z těchto plánů do ledna nestihnu realizovat. Taky mám někdy pocit, že mám mozek úplně zahlcený scénáři, což hatí ty plány s jazyky!

Vím o vás, že na svých cestách ráda fotíte. Berete si s sebou do ciziny fotoaparát, nebo vám na to stačí chytrý mobilní telefon?

Kombinuju obojí. Mám malý analogový foťák z bazaru. Olympus Mju. Někdo mu říká mejdlo. Focení s ním je až dobrodružné. Nad každým záběrem musím víc přemýšlet, což mě baví.

Znovu a znovu si opakuju: Teď počkej, promysli si kompozici, koukej se pořádně do hledáčku. Mobil je v tomhle směru jiný, nacvakáte rychle dvacet třicet záběrů, pak si z nich vybíráte nejlepší. Analog vám tuhle šanci nedá. Do poslední chvíle, tedy do té, než držíte vyvolané snímky v ruce, nevíte, co vyšlo a co ne.

To vám vyhovuje?

Ve všech směrech. Tenhle risk mě hodně baví. Když mi přijdou zpracované fotky e-mailem, těším se na ně jako dítě na rozbalování dárečků. Probírám jednu po druhé, hodnotím: Ta vyšla výborně, tohle mohlo být lepší, a tohle je co?

Kolik filmů si na podobné cesty berete?

Nedávno jsem vzala foťák na velkou dovolenou do Indonésie. Čtyři filmy do něj mi koupil můj kluk. Právě on mi jich na podobné cesty vždy dává hned několik a říká: nevracej se, dokud je nevyfotíš. Poslouchám ho.

Eliška Křenková (29)

  • Původní plány stát se tanečnicí jí změnila první velká role před kamerou, v komedii Rafťáci (2006). Následovaly další filmy a seriály, namátkou Muži v naději (2011), Vyprávěj (2012), Rodinný film (2015), Pustina (2016), Terapie (2018), jež z ní udělaly jednu z největších hereckých hvězd. Hraje i v mezinárodních projektech, mj. Borgia (2013), Haunted (2018) nebo Tiché doteky (2019).
  • Letos dostala Českého lva za roli ve filmu Všechno bude (2018). Za pár dnů se divákům České televize představí v seriálu Jak si nepodělat život. Nechybí ani v dokončovaném seriálu Zrádci (2020).
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků