Hlavní obsah
Dagmar Pecková Foto: Jan Handrejch, Právo

Dagmar Pecková: Člověk se rodí s určitým jájismem, což ho při štěstí, talentu a píli vynese vzhůru

Dagmar Pecková měří 158 centimetrů, na hlavě má ježka a v hrdle poklad. Předchází ji nepřesná pověst svéhlavé a umanuté „operní divy“, která přišla o hlas a vrátila se (ne)pokorně ze světa domů, kde dál boří zaběhnutá tabu.

Dagmar Pecková Foto: Jan Handrejch, Právo
Dagmar Pecková: Člověk se rodí s určitým jájismem, což ho při štěstí, talentu a píli vynese vzhůru

Já obdivuji opravdovost a nekonečnou energii, díky které si světoznámá mezzosopranistka vytváří a zvládá nové výzvy. A také vtip a otevřenost, s níž líčí svoji cestu vzhůru, dolů a opět nahoru. Manželství, mateřství, život á la Cirkus Berousek, problémy s hlasem, souboj s kily navíc, vášeň pro běh i kulinářství…

Na Facebooku mě baví vaše pravidelné fotky z běhání. Jak k tomu došlo?

Kdysi se ozval kanadský režisér, že mě chce v Bruselu do role Turkyně v Životu prostopášníka. Ať se připravím, že tam budu v plavkách. Tak jsem si vzala osobní trenérku a začala sportovat, tvarovat tělo.

Když jsem po roce přijela na místo činu, zděsil se – chtěl totiž tlustou bábu. Takže mi vycpali břicho…

Nadchl mě přerušovaný půst a taky jsem začala běhat. Každé ráno deset kilometrů, cestou něco hezkého vyfotím…

Před dvěma lety jsem si řekla, že se sebou musím zase něco udělat, po antidepresivech jsem dost přibrala. Zkoušela jsem různé diety, bez efektu.

Nadchl mě zato přerušovaný půst, který dnes nabízejí výživoví poradci jako děsný objev. Mně tehdy nadávali, že to je špatně. A taky jsem začala běhat. Každé ráno deset kilometrů, cestou si něco hezkého vyfotím…

S tím souvisí i záliba ve vaření?

Ta je starší. Nastartovala ve chvíli, kdy jsem se konečně před dvaceti lety dobře vdala, a protože chci vždycky všechno dělat pořádně, rozhodla jsem se, že budu svému Klausovi dobře vařit.

Jeden čas jsem například dokázala udělat 2500 pralinek s 22 různými náplněmi! Jak jsem jezdila po světě, vozila jsem si různé kuchařky a nádobí, třeba tažín (marocký keramický hrnec s kónickou poklicí na pozvolné dušení masa a zeleniny – pozn. red.).

Manžel jen koukal, co zase vláčím, že to není kam dávat a recepty nejsou k jídlu. Dnes nechce nic jiného. Vařím běžně Itálii, Francii, Čínu, Japonsko, arabskou, českou, německou kuchyni…

V karanténě mě napadlo udělat v kuchyni cestu kolem světa, každý den uvařit, nafotit a sníst jídlo z jiné země. Když nelze cestovat v reálu.

Každodenní běh pro zdraví i radost, tentokrát na ostrově Djerba.

Foto: archiv Dagmar Peckové

Nevydáte kuchařku Cesta kolem světa?

Možná ano. Cestu kolem světa jsem vymyslela i pro letošní festival Zlatá Pecka v Chrudimi, který je přeložený na listopad. Inspirovala jsem se Vernem, ale místo 80 dní půjde o 80 minut.

Hudba nezná hranice, takže diváci uslyší Gershwinův Summertime za Ameriku, Bizetovu Carmen za Španělsko, za Japonsko Pucciniho Madam Butterfly, Chačaturjanův Šavlový tanec bude Arménie, Rusko Čajkovskij, Norsko Grieg…

Vtipné. Novinkou taky je, že jste se vrhla na činohru. Povídejte!

To jsem celá já. Splnil se mi dávný sen: hraju v mladoboleslavském divadle v McNallyho dramatu Mistrovská lekce operní pěvkyni Marii Callasovou. Je to obrovská kláda textu, před premiérou 11. září jsem si připadala jako ryba hozená do vody a doufající, že to uplave.

Díky šéfovi divadla a režisérovi Petru Mikeskovi, s nímž jsme se do toho boje pustili, jsem během půl roku vystudovala celou DAMU, myšleno samozřejmě ironicky. Snažil se mě do té role vpasovat a přibrzdit mou energii.

Vzhledem ke koroně jsem měla čas se plně soustředit. Když zapomenete text v opeře, můžete odzpívat italsky či francouzsky jídelní lístek, aniž by si toho kdo všiml. Stejně vám není moc rozumět. Ale co můžete zašumlovat v činohře, která je oříšek i pro zkušenou herečku?

Neříkejte, že tam nebudete zpívat!?

Zajímavé je, že já jako operní diva předvedu jen pár taktů, a činoherečky, hrající mé žákyně, podle toho zpívají. Docela těžké party.

Se vzpomínkami se pak prolne v nahrávce skutečný hlas Callasové, holky ztichnou a já odříkávám dlouhé monology z jejího profesního i osobního života. O Onassisovi, Meneghinim, jak to bylo s La Scalou, odkud ji vyhodili.

Mistrovská lekce, role Marie Callasové, Městské divadlo Mladá Boleslav

Foto: ČTK

Vás pro změnu poslal šéf opery ND Košler k šibřinkám. Asi máte dost společného!

Ano. Četla jsem její biografie, nejlepší od S. Galatopoulose, kterého nechala nahlédnout do své duše. Callasová zde občas vystupuje jako nepříjemná, arogantní ženská. Arogancí se ale zastírá řada problémů. Vím, proč se tak chovala.

Přechod kolem padesátky mi vzal nahoře celou kvartu. Když mě to potkalo, začala jsem trpět depresemi.

Obě jsme začínaly z nuly, ona měla větší štěstí na kantory a nezkazila si hlas. Mě museli hlasově napravovat, jen díky paní Denygrové jsem se odrazila k velké kariéře, i když ne zdaleka takové jako Callaska.

Měla nádherný hlas, ale nezpívala za každou cenu krásně, přizpůsobovala ho psychologii postavy. Což byla v opeře revoluce. Tomu jsem se snažila přiblížit.

A souvislosti v osobním životě?

S nadsázkou říkám, že jsme obě měly milence idioty, jenže ti její byli milionáři. Moji ne. Když příšerně zhubla (50 kilo!), rozhodilo jí to hormony a měla ještě před čtyřicítkou přechod. Což se podepsalo i na hlasu.

Po seznámení s Onassisem byla už na sestupu. Tehdy zjistila, že život je i o něčem jiném než o zpěvu. Později se k němu vrátila – ne už k opeře, dělala koncerty. To máme taky společné.

Podobně jako původní velký rozsah. Mně přechod kolem padesátky vzal nahoře celou kvartu. Takže už nemůžu zpívat věci, které jsem dřív bravurně zvládala – v podstatě velkou část dosavadního repertoáru. Když mě to potkalo, nevěděla jsem, co dělat, a začala trpět depresemi.

Byla jste první zpěvačka, která o vyhoření, depresi mluvila veřejně. Co pomohlo?

Psychoterapie a léky. Je to stále silně tabuizované téma. Když vás bolí koleno, jdete k lékaři, ale jít někam s bolavou duší? Za to se lidi stydí.

Navštívila jsem řadu specialistů, ovšem dostala jsem se z toho hlavně silou vůle. Zabejčenou beraní povahou. Prošla jsem obrovskou vnitřní proměnou, abych si dokázala říct: Končím. Stálo mě to strašně moc sil. Těžké pak bylo ustát ironické poznámky, že jsem na dně.

Přechod vás svým způsobem osvobodil od řehole a dovedl k vlastním projektům!?

Všechno zlé je pro něco dobré. Díky osobní krizi jsem se začala věnovat jiným věcem. Kolegyně mého věku, které se drží opery, mají jen pár představení do roka, hystericky pláčou do polštáře a klepou se, až je vyhodí.

Já jsem jako první po odchodu z jeviště vydala CD árií Hříšnice. Pak jsem si vzpomněla na Kurta Weilla, jehož hudbou jsem se začala zabývat před 30 lety, a vznikl úspěšný projekt Wanted.

Pak jste vymyslela v Chrudimi hudební festival.

Jenže po výměně starostů jsem narazila na problémy. Nová radnice nepovažuje kulturu za vzdělávání, ale za elitářství. I když musím podotknout, že se s tím setkávám i na jiných místech. Zábava je dnes trend. Do té se investuje. Kdo potřebuje kulturu?

Tak jsem se odpojila od města a vznikl spolek Zlatá Pecka. Ve čtyřech lidech dáváme do kupy 10denní festival. Zadarmo. Máme okruh sponzorů i v tak složité době, včetně města. Beru to jako své poslání. Přitom bych nemusela dělat vůbec nic.

To byste dokázala?

No právě že ne. Mohla bych si klidně dát nohy na stůl, ale šťastná bych nebyla. Musím furt něco vymýšlet.

Velké sympatie vám přinesla hra Carmen Y Carmen s Bárou Hrzánovou. Jak vznikla?

Když jsem chystala první festival, chtěla jsem využít postavu Carmen – jestli mě tu někdo zná, tak proto, že jsem ji kdysi zpívala. A Bára ji ve stejné době hrála v Divadle v Řeznické, samozřejmě jinak. Tak jsem ji pozvala do Slávie a vyklopila na ni, že bychom ji mohly hrát spolu. Po třetí dvojce červeného souhlasila a zajímala se, kdo nám to napíše.

Honza Jiráň, pravila jsem, ale ještě to neví. Kapituloval po třetím pivu. A napsal. Ta hra se nese v poetice Ypsilonky, kde je každý za sebe. Představuju trochu přitroublou operandu, zaměřenou jen na svůj hlas a vzhled.

A druhá Carmen, Bára, mě strhne, abych tancovala, válela sudy po jevišti, abychom spolu dělaly největší blázniviny. A diváci se můžou utlouct smíchy.

S Bárou Hrzánovou ve skvělé komedii Carmen Y Carmen v Divadle Kalich.

Foto: archív Divadla Kalich

Měla jste vždy komediální sklony?

Tajtrlíky jsem dělala odjakživa. Maminka ze mě chtěla baletku, jenže s tím se moje tlustá prdelka neslučovala. Zaměřila se tedy na zpěv. Vedle na medlešickém zámku působil kdysi jako správce dědeček Emy Destinnové, takže bůh ví, jak to bylo, možná někde zasel. Chtěla bych získat její vzorek DNA, třeba jednou dokážu, že jsme příbuzné.

S mámou jsme zpívaly při mytí nádobí. Ale taky jsem hrála s kluky fotbal, byla jsem nezařaditelná, šílená. Sousedi říkali, že mě máma ukradla cikánům z vozu. Na rozdíl od sestry, blondýnky a jedničkářky.

V patnácti jsem dělala zkoušky na pěveckou i hereckou konzervatoř. Ztrapnila jsem se už příchodem v červených puntíkatých šatech s bílým límečkem. Připravila jsem si vážnou roli, ale spíš jsem byla za komičku.

Nevzali mě nikde, tak jsem rok chodila na gympl na matematicko-fyzikální větev. Příšerné. Minisukně v první lavici nepomohla. Za rok naštěstí pěvecká konzervatoř vyšla. V 5. ročníku jsem zpívala v muzikálech a v operetě v Plzni a posléze v Karlíně.

Pak vás zazdil zmíněný pan Košler, což vás nasměrovalo do Německa.

Dodnes to nechápu, ale jsem mu za to nakopnutí v roce 1985 vděčná. Asi jsem vážně byla nesnesitelná, těžko se se mnou vycházelo. Dovolila jsem si mu dokonce říct do očí, že mě obsadil do špatné role. Vzal tehdy jinou zpěvačku a ta za deset let skončila.

K Německu jste měla nějaký vztah?

Ne. Když jsem přišla do Drážďan, neuměla jsem vůbec řeč. Což byla klika, nikoho jsem nemohla poslat do háje, urazit. Jen jsem se usmívala a vyjadřovala se zpěvem, takže mě měli rádi. V osobní rovině to bylo složitější: v Praze mě lidi zastavovali na ulici, na každém rohu jsem měla kluka.

Tam jsem si připadala jako exot, nerozuměla jsem enderácké mentalitě, bydlela jsem v hotýlku a každý večer brečela. Postupně se to zlomilo, na mejdanech jsem se naučila německy – nejdřív všechna sprostá slova. A po dvou letech mi dávali velké role jako Cherubína nebo Rosinu.

„Jdu pořád do všeho po hlavě. Představa, že s léty získá člověk nadhled a klid, je nesmysl.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Roku 1988 měla přijet na verdiovský festival hvězda Agnes Baltsa, která na poslední chvíli odřekla – arii Eboli v Donu Carlosovi jsem tedy zazpívala já! Naučila jsem se ji přes noc, dnes bych si to netroufla, ale tehdy jsem byla drzá a chytla se příležitosti. Od té chvíle jsem šla raketově nahoru.

Bravo!

Jednou si mě pozval šéf Semperovy opery, strašně mě chválil, a přitom mi začal sahat na kolínko. Prostě MeToo. Zvedla jsem se a odešla.

Druhý den se jelo hostovat do Hamburku – a já dostala za trest zaracha. Ale mezitím jsem už hostovala jako sólistka ve Státní opeře v Berlíně. Po roce přišla naše revoluce a měla jsem otevřené dveře do celého světa. A všude jsem hrdě reprezentovala Česko!

Do toho jste porodila dvě děti a jezdila po světě i s nimi – jako Cirkus Berousek.

Snažila jsem se o správnou míru. Děti mají být s dětmi, a ne jen s chůvou nebo matkou na hotelu. Když byly větší, jezdila jsem sama a každou volnou chvilku jsem sedla do letadla a spěchala za rodinou. Zpět do šatny jsem přibíhala hodinu před představením, nevyspalá.

Když si to dnes uvědomím, nemůžu uvěřit, že jsem to vydržela. Už roku 2004 se objevily náznaky mého zhroucení. Při premiéře Káti Kabanové v pařížské opeře se mi udělaly mžitky před očima a upadla jsem. Intendant mě varoval, ať s tím přestanu, nebo mě vyhodí. Byla jsem pořád nemocná, chřipky, kapačky.

Odmítala jsem si to připustit, až jsem se roku 2011 nehnula z postele, všechno mi bylo jedno. Čert ví, zda byl dřív přechod, nebo vyhoření.

Jaké talenty se projevují u vašich dětí?

Oba tatínkové jsou hudebníci (manželství s novinářem Jiřím Vejvodou bylo bezdětné, otcem Theodora, 23, je cellista Aleš Kaspřík, otcem Dorothey, 19, německý trombonista Klaus Schiesser – pozn. red.), a tak je normální, že odmala na něco hrály. Jenže hudba jim zároveň brala maminku…

Dorka hraje obstojně na klavír, Tedýs hrál na flétnu, klavír a cello, ale v osmnácti toho nechal. Stoprocentní láska to nebyla. Hudbu musíte dělat s nadšením – a to jim chybělo, viděli moji složitou cestu.

Tedýs je šťastný, když se vrtá v motorech. Vybral si dráhu obchodního manažera a auta má jako koníčka. Dorku bavilo výtvarno a starala se o koně, ale nakonec vyhrála psychologie.

S rodinou: zleva Klaus, Dorothea, Dagmar a Theodor.

Foto: archiv Dagmar Peckové

Žít chtějí v Německu?

Ano, tam děti vyrostly. Tedýs umí česky dobře, Dorka mluví německy, anglicky a francouzsky, ale když bude chtít, naučí se česky levou zadní, je talent na jazyky.

Doma mluvíme pouze německy, hlavně kvůli Klausovi, který skončil s češtinou u 3. lekce. Doma znamená ve Freiburgu, kde žijeme. A já podle toho, co zrovna dělám, pobývám v Praze ve svém domku.

Váš manžel musí být výhra v loterii!

Klaus je silná osobnost, jinak by to nefungovalo. Dřívější partneři měli velmi dominantní maminky, na kterých byli silně závislí, což přinášelo strašlivé problémy. Klaus je z pěti dětí a jeho matka byla naopak ráda, že konečně někoho má. Je to strašně skromný, hodný člověk, to mě opravdu osvítil duch svatý.

Přestože je Beran jako já a nějaké střety jsme taky měli, ukočírovali jsme to. Nejsem jednoduchý člověk, musel vydýchat, že moje kariéra stála vždy na prvním místě. Přitom jsem se rodinného života nechtěla vzdát. Dnes je to už jiné…

Říkáte, že jste se změnila. V čem?

Vlastně moc ne. Jdu pořád do všeho po hlavě. Představa, že s léty získá člověk nadhled a klid, je nesmysl. Jako mladá jsem byla nekompromisní, pak jsem ale byla nucená dělat kompromisy a spolykat řadu věcí, které se mi nelíbily. Teď jsem se zase vrátila k té děsné nekompromisnosti.

Člověk se rodí s určitým jájismem, soustředěním na svoji osobu, což ho při štěstí, talentu a píli vynese vzhůru. Pak ale začnete žít šílený život, abyste se tam udržela. Sebevědomí začíná mít díry, až se začnete ptát: O čem to je? Co chci a můžu lidem předávat?

Najednou jsem nevěděla, jak zpívat a proč. Čím víc víte, tím víc nevíte. Teď vím, že nejdůležitější v mé kariéře bylo zvládnout ten vulkán uvnitř.

Čím si děláte radost, ještě sbíráte slony?

Sem tam nějakého dostanu. Povalují se mi na parapetu a musím z nich sfoukávat prach. Zato mám pořád stejný talisman: ruku Fatimy. Na krku ve zlatě, na zádech vytetovanou a v autě, je úplně všude. Radost si dělám vedle vaření dobrými knížkami.

Ke 40 jsem dostala dceru a malou planetku – kdyby bylo nejhůř, můžu se tam odstěhovat. K 50 jsem dostala náušnice a vyhoření. K 60 si dám koncert a rodí se krásný projekt, který zatím nesmím prozradit.

A pokud bude korona pryč, ráda bych se vypravila do Afriky za gorilami. Strašně mě láká jít za nimi pěšky do pralesa. Když jsem to řekla Klausovi, tvářil se jako vždy vyděšeně. Ale věřím, že pojede taky.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků