Hlavní obsah
Časový optimismus může člověka dostat do celé řady problémů. Lidé se na něj permanentně zlobí a bohužel se mu příliš často stává, že slibuje, co nemůže splnit. Foto: Profimedia.cz

Časový optimismus aneb Proč nic nestíhám

Patříte k lidem, kterým stále ujíždí autobus, notoricky chodí pozdě, neodevzdávají práci včas nebo stihnou tak třetinu všeho, co si naplánují na víkend? Okolí si myslí, že je vám to jedno, případně že tzv. prokrastinujete. Prostě lenošíte a věci, na kterých vám nezáleží, vypouštíte. Jenže vy jen každé ráno věříte tomu, že vše, co jste si domluvili a předsevzali, zvládnete. A večer se divíte, proč se to nepovedlo. Stejně jako každý jiný časový optimista.

Časový optimismus může člověka dostat do celé řady problémů. Lidé se na něj permanentně zlobí a bohužel se mu příliš často stává, že slibuje, co nemůže splnit. Foto: Profimedia.cz
Časový optimismus aneb Proč nic nestíhám

Člověk, který působí, že má své povinnosti, volnočasové záliby i čas někoho jiného takzvaně na salámu, nemusí být nutně nezodpovědný flegmatik, kterému je fuk, že všechny a všechno nechává čekat.

Časový optimismus, jak odborníci tento fenomén nazývají, může člověka dostat do celé řady problémů. Lidé se na něj permanentně zlobí a bohužel se mu příliš často stává, že slibuje, co nemůže splnit.

„Někteří lidé prostě nejsou vybaveni na to, aby měli dobré povědomí o čase a dobře s ním vycházeli,“ poukazuje na poznání ze své praxe psycholog John Petter Fagerhaug.

Schází jim realistický pohled na vlastní plány a na to, za jak dlouho je zvládnou. To, že příliš nevnímají čas, je téměř součástí jejich osobnosti.

Časový superman

Máme být tedy k takovým věčným průšvihářům shovívaví? Podle psycholožky Julie Shawové má optimistický přístup k tomu, co v budoucnosti stihneme a zvládneme, mnoho z nás. „Při plánování budoucnosti o sobě často přemýšlíme jako o časových supermanech,“ tvrdí a vysvětluje, že příčinou je naše paměť.

Naše vzpomínky totiž podle ní nejsou adekvátním obrazem minulosti. Pokud jsme něco dobře zvládli a dotáhli do zdárného konce procesu, často si pamatujeme jen pozitivní a úspěšné části našeho počínání. Sice si vzpomínáme, že jsme na zadaném úkolu pracovali mnoho hodin, ale často tak trochu pozapomeneme, že jsme z toho byli vyčerpaní a až do večera jsme neudělali už vůbec nic.

Nebo si naplánujeme romantickou večeři a předtím se chceme na chvíli ,stavit‘ u babičky pomoci jí smontovat novou skříňku. Práce na půl hodinky, ne? Jako bychom si nepamatovali, že posledně se něco podobného pořádně protáhlo. Takže po třech hodinách na nás náš protějšek už otráveně čeká a vyčítá nám, že takhle to dopadne vždycky.

Většina z nás netrpí takovými problémy každodenně, ale ruku na srdce, občas se stane každému, že podcení okolnosti a přecení své síly.

Příznak vážnějšího problému

Časový optimismus samozřejmě není diagnóza a nejspíš může mít mnoho příčin. Koučka pro lidi s ADHD, tedy poruchami osobnosti s hyperaktivitou, Laurie Duparová se s časovými optimisty setkává i ve své profesi.

„Důležité je vědět, jestli prokrastinujete, tedy chronicky odkládáte věci na poslední chvíli, nebo jste časový optimista. Což znamená, že podceňujete množství času, které potřebujete k tomu, abyste zvládli, co si naplánujete,“ upozorňuje koučka.

Pokud si například myslíte, že máte jen malou šanci dostat infarkt, budete mít větší tendence jíst nezdravé jídlo, kouřit nebo pít velké množství alkoholu a nijak se tím netrápit.

Foto: Profimedia.cz

„Pokud prokrastinujeme, jsme motivovaní uzávěrkami.“ Do práce se vyloženě musíme nutit. Ovšem to, že neumíme posoudit, jak dlouho nám budou trvat i jednoduché a krátké úkoly, může být podle koučky právě znakem ADHD.

Například si plánujeme půlhodinovou cestu do práce, ale nezapočítáme do ní už čas, kdy odcházíme z domu k autu, dobu parkovaní nebo pomalý výtah.

„Lidé trpící ADHD mají také větší potíže vnímat plynutí času. Někdy jim může pět minut připadat jako dvě hodiny a dvě hodiny jako pět minut,“ upozorňuje Duparová s tím, že někteří jedinci s normální inteligencí a ADHD také popsali potíže s uvědomováním si, kolik je hodin, jaký je den v týdnu, měsíc, nebo dokonce roční období.

Méně znamená více

Logika napovídá, že jednoduchou odpovědí na časový optimismus je naučit se dobře time management.

„Kvalitně prožitý čas si nikdo nepředstavuje jako úprk před jedoucím vlakem s nejistým výsledkem. Rádi bychom všechno stíhali, ale byli u toho tak nějak v klidu,“ zdůrazňuje psychoterapeutka Renata Ježková. Což je určitě zdravý přístup ke každodennosti.

Je tedy lepší dobře si rozmyslet, co a kolik toho chceme stihnout. Podíváme-li se na problém z hlediska efektivity, musíme si položit otázku, jestli je více skutečně lépe.

„Zvolíme-li jako kritérium efektivity kvantitu, dostaneme se dřív nebo později pod stejný tlak, před kterým jsme chtěli uniknout. Ono se totiž vždycky něco najde, co by se ještě ,mělo‘ stihnout,“ uzavírá.

Jak z pasti ven? Staňte se časovým pesimistou!

  • David Stiernholm, jehož profesí je organizovat lidem pracovní život, radí, abychom se stali časovými pesimisty a až poté se postupem času dostali k časovému realismu. Jeho rada je praktická a jednoduchá: „Násobte dvěma.“
  • „Pokud už vás váš časový optimismus unavuje, chodíte pozdě a nestíháte, co jste si předsevzali, zamyslete se nad tím, kolik jednotlivé úkoly zaberou času,“ nabádá s tím, že takto bychom měli přistupovat ke každému jednotlivému dennímu úkolu, i k těm velice jednoduchým. 
  • „Jestli máte dojem, že budete někde za deset minut, řekněte si: ,Ok, dám tomu dvacet minut.“ Když máte chuť říct: ,Stoprocentně to pro tebe budu mít zítra,‘ raději řekněte pozítří.“ 
  • Jistě typicky skončíte se spoustou volného času mezi jednotlivými činnostmi. Což pro vás může být nakonec nejen překvapivě příjemná změna, ale i cesta ke změně trvalé. Podle Stiernholma je totiž dobré učit se postupně získané volné chvíle vyplňovat. A přesně tento přístup by vás měl dovést k umění časového realismu.

„Mít optimistický přístup ke světu kolem sebe je jistě báječné, ale také se člověku může pěkně vymstít,“ uzavírá Stiernholm.

Pozor na optimistický předsudek
Optimismus se mnohdy nevyplácí. I když samozřejmě stovky studií potvrzují blahodárný vliv pozitivního myšlení. Lidé s kladným přístupem k životu a budoucnosti jsou šťastnější, trpí v menší míře depresemi, úzkostmi, také se jim lépe daří dosáhnout svých cílů a mají větší odolnost v situacích, kdy se nedaří, dokonce se lépe vypořádávají s nemocemi.
Ale i tento přístup má své meze. „Být nerealistickým optimistou má spoustu stinných stránek,“ upozorňuje profesor psychologie David Feldman. Krom toho, že někteří nemusí nic stíhat a znepřátelí si lidi ve svém okolí, jsou tu i jiná rizika. „Především je může vést k přesvědčení, že jsou méně zranitelní, než ve skutečnosti jsou.“ To člověka může dostat do riskantních situací.
Pokud si například myslíte, že máte jen malou šanci dostat infarkt, budete mít větší tendence jíst nezdravé jídlo, kouřit nebo pít velké množství alkoholu a nijak se tím netrápit. „Optimistický předsudek může vést například i k tomu, že lidé píšou esemesky během řízení auta. Což je velice nebezpečné, zvyšuje to riziko nehod o třiadvacet procent,“ upozorňuje profesor.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků