Hlavní obsah

Bára a Maki: Poštěkáme se, ale jsme jedna ruka

Právo, Veronika Rodriguez

Jsou vytrénované sportovkyně s postavami jako lusk. Hrají v bikinách, jejichž rozměry určuje mezinárodní federace. Vybírat si nemohou. Divákům se to líbí a to je hlavní. Olympioničky v plážovém volejbale Markéta Naush Sluková (32) a Bára Hermannová (30).

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Se stříbrnými medailemi z mistrovství Evropy v roce 2016. „Jsme parťačky, ale ,kamarádky na život a na smrt‘ je nálepka, která je zbytečně zavádějící,“ říkají. Tráví společně až tři sta dní v roce.

Článek

S obtěžováním na internetu má prý problém nejméně třetina sportovkyň. Jak jste na tom vy?

Bára: Já s tím mám bohaté zkušenosti.

Maki: I já jsem si tím prošla.

O co konkrétně šlo?

Bára: Během olympiády v Riu (2016), kdy jsme byly doslova pod drobnohledem lidí z celého světa, se na sociálních sítích začal probírat můj vzhled. Lidi začali řešit, že mám kila navíc, a byli opravdu agresivní.

Náš tým přejmenovali na „Maki a Špeky“. Tehdy jsem si uvědomila, jak zlí a nepřejícní dokážou lidi být.

Maki: Já jsem si své užila po rozchodu s předchozí parťačkou Kiki (Kristýna Kolocová). Ten rozchod byl hodně mediálně propíraný a někteří lidé na to negativně reagovali. Psali nejenom komentáře pod články, ale posílali mi i opravdu nehezké soukromé zprávy. V jednu chvíli jsem toho měla opravdu dost.

Pořád to trvá?

Maki: Naštěstí ne. Potřebu napsat mi nehezký vzkaz už mají lidé jen výjimečně.

Bára: Ani u mě už ne.

Ovlivnila tehdy ta šikana váš sportovní výkon?

Bára: Do nějaké míry se to mého výkonu dotknout mohlo.

Maki: Útoky mě vykolejit dokázaly. Dnes už mi to ale ve výkonu nebrání. I kdyby mi někdo napsal ošklivou zprávu, hodím to za hlavu.

Báro, říkáte, že tehdy jste nevěděla, jak se k těm útokům správně stavět. Jak jste je tedy v danou chvíli řešila?

Bára: Hodně jsem to řešila se Simonem, ten mi fakt pomohl. (Simon Nausch je trenér obou sportovkyň a současně manžel Markéty Nausch Slukové).

Říkal mi, že to píšou lidi, kteří by mi nikdy nic podobného nedokázali říct do očí. Neměli by na to odvahu. Dovolují si jenom tehdy, když jsou schovaní v bezpečí domova za počítačem. Simonova rada pak byla – nebrat si to osobně.

Foto: Profimedia.cz

Hrály ve čtyřiceti stupních Celsia v Brazílii, naopak největší zimu, devět stupňů nad nulou, musely při hře přetrpět v Moskvě.

Není to taky tím, že hrajete v plavkách?

Když hrajeme v bikinách, tak nic neschováme. Pro spoustu lidí je pak jednoduchý říct: prohrály, protože je jedna z nich tlustá. A řeknou to klidně i o hubených holkách. Naopak když hrajeme v legínách a tričku, nikdo neřekne ani půl slova.

V tom případě máte řešení.

Bára: Vždycky to nejde. Představte si, že máte hrát v legínách a tričku při pětatřiceti stupních Celsia někde v Thajsku nebo v Brazílii. Upekla byste se!

Maki: Přesně tak. Navíc to není o našich preferencích. I kdybychom si chtěly obléknout legíny, protože fouká vítr a je nám zima, nemusí nám to dovolit.

Kdo to nemusí dovolit?

Maki: Hlavní rozhodčí zápasu po konzultaci se supervisorem turnaje. Pokud shledá, že je „bikini time“, tak musíme nastoupit v plavkách.

Vršek dresu vyrábí přímo pořadatel, spodky máme svoje. Ale je dáno, kolik centimetrů musí mít na šířku. Naše oblečení prostě podléhá přísným regulím.

Jak tyto regule vznikly? Kdo to vymyslel?

Maki: Já myslím, že nějaký chlap (směje se).

Bára: Podle mě to má hodně co do činění i s jakousi atraktivitou sportu. Každý pořadatel chce, aby se na jeho zápas dívalo co nejvíc lidí, zvlášť pokud se to vysílá v televizi. Je pro ně proto výhodnější, když na kurtu pobíhají čtyři holky v plavkách.

Bylo vám někdy rozhodnutí supervizora vyloženě proti srsti?

Maki: Co si vzpomínám, tak jenom jednou, při turnaji ve Švýcarsku. Tehdy mi byla opravdu zima a přála jsem si být oblečená, ale nepovolili mi to, protože to byl televizní zápas na centrálním kurtu.

Proč jste se vlastně kdysi začaly věnovat právě plážovému volejbalu?

Maki: Já jsem začínala na „šestkovém“ volejbale, dovedli mě k němu rodiče. Sami ho na amatérské úrovni hráli. V sedmnácti letech mi trenér nabídl, abych si v létě zkusila zahrát i beachvolejbalový juniorský turnaj, a tam mě plážový volejbal nadchnul. Je v něm víc prostoru k seberealizaci. Baví mě jeho komplexnost. Člověk hraje víc za sebe, ale současně má víc odpovědnosti.

Foto: Toyota

„Jsme parťačky, spojují nás společné cíle a ambice a také to, že máme svou práci rády, hrajeme spolu rády a umíme si na hřišti i mimo něj vyhovět,“ říká Maki.

Bára: Já jsem se k tomu taky dostala přes „šestkový“ volejbal, ke kterému jsem se dostala díky mamce, která ho hrála. I já jsem původně trénovala v hale a na písek jsem si chodila jenom zapinkat v létě s kamarádkami.

Jednou mě ale uviděl trenér z Opavy, který provozoval i beachvolejbalový kurty. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla vytvořit větší skupinku pro beachvolejbal právě u něj. Tam jsem se pak do tohoto sportu zamilovala.

Tým jste spolu vytvořily před pěti lety. Od té doby vystupujete nejenom jako sehrané sportovní duo, ale taky kamarádky „na život a na smrt“. V jednom rozhovoru jste se dokonce označily za „skoromanželky“. Kolik času spolu trávíte?

Maki: Skoro tři sta dní v roce. Soužití beachvolejbalových párů je obecně hodně intenzivní a my nejsme výjimkou. Kvůli cestování po turnajích a kempech jsou spolu hráči kolikrát víc než se svými partnery či partnerkami. Teda až na mě. Já, která mám trenéra za manžela, to mám obojí intenzivní. (směje se)

Ale nenazvala bych nás „kamarádky na život a na smrt“, to je nálepka, která je zbytečně zavádějící a po týmových rozchodech je to pak národní drama. Jsme parťačky, spojují nás společné cíle a ambice a také to, že máme svou práci rády, hrajeme spolu rády a umíme si na hřišti i mimo něj vyhovět.

Letní aktivity, při kterých se pobavíte a zároveň spálíte spoustu kalorií

Zdraví

Nemáte už z toho někdy ponorkovou nemoc? Jak často se hádáte?

Maki: Samozřejmě se občas hádáme. Jsme sice kamarádky, ale v určitých krizových situacích to zaskřípe. Většinou se to stane ve stresu. Člověk je určitými okolnostmi zatlačený do kouta a temperament najednou rychle vyplouvá na povrch. A tak se poštěkáme.

Na kurtu toho ale bez sebe moc nezmůžeme, potřebujeme i přes své odlišnosti na hřišti fungovat jako tým. A tak jsme se musely naučit tyhle rozbroje hodit rychle za hlavu.

Bára: Za mě stejná odpověď. Vždycky se najdou věci, které vás na tom druhém štvou, ale musíte se od toho oprostit. Zvlášť pokud chcete hrát beachvolejbal na profesionální úrovni.

Které vlastnosti vás na té druhé nejvíc rozčilují?

Bára: Maki někdy potřebuje být pintlich a urputná. To mi leze na nervy. Většinou je to tehdy, když nejsem sama úplně dobře naladěná. Když jsem v klidu, tak je mi to jedno a všichni se tomu umíme zasmát.

Maki: Mně zase někdy vadí, jak je Bára v některých věcech zpomalená. Já dělám věci ráda rychle. Chci je mít rychle hotový, včas vyřízený. Začíná to už čištěním zubů…

Foto: Profimedia.cz

Bára Hermannová (30) a Markéta Naush Sluková (32).

Bára: …Kdyby jenom čištěním zubů! Markéta vstává tak, že vyskočí z postele, roztáhne závěsy a během pikosekundy je převlečená z pyžama do sportovního. Hned je připravená k úprku na snídani (obě se smějí).

Tak to já nemám. Já se chci po probuzení ještě trochu převalovat a protáhnout. Nechci mít pocit, že sotva vstanu, tak nestíhám.

Když taková situace nastane, která z vás nakonec ustoupí a přizpůsobí se?

Maki: No, my jsme si nakonec řekly, že spolu zkrátka na ty snídaně chodit nebudeme. Dřív jsme chtěly všechno dělat společně, ale to nejde. Každá máme ráda jiný režim a je lepší si vyhovět. Takže já si odejdu na snídani a Barča se pak ke mně přidá. Nebo taky ne. Je to pak daleko snazší.

Bára: Přesně tak. Po několika nervózních situacích jsme si řekly, že to nebudeme lámat přes koleno. Vyčerpávat se neshodami kvůli blbostem je přece zbytečný. No a opravdu to pak začalo lépe fungovat.

Markéta má za manžela vašeho společného trenéra Simona. Jak ovlivňuje vaše společné fungování on? Necítíte se třeba, Báro, někdy upozaděná?

Bára: Necítím. My totiž máme vřelý a přátelský vztah všichni tři. Možná to bude tím, jakými problémy jsme si na začátku společně prošli – po rozpadu dvojice Maki a Kiki byly totiž mediální tlaky na všechny členy týmu opravdu veliké. A tak jsme se semkli a chránili se navzájem.

Simon je navíc profesionál a umí nastavit hranici. Má naprosto přesnou představu o tom, jak bychom měly hrát, takže je schopnej vypeskovat obě. Stejně tak nás umí obě pochválit. Nikdy jsem se proto necítila jako pátý kolo u vozu.

Maki: Věřím, že na spoustu lidí může naše fungování působit zvláštně. My už ale takhle fungujeme léta a jde to. Nastavili jsme si jasná pravidla na hřišti i v soukromí. A možná je ta naše emoční angažovanost i jedním z důvodů, proč jsme se dostali tak vysoko.

Co manželské hádky? Neovlivní náladu v týmu nějaké domácí neshody?

Maki: Jaké manželské hádky? My se nikdy nehádáme! (směje se) Ale teď vážně. My jsme samozřejmě klasické manželství, ve kterém se lidé dokážou i pořádně poštěkat – většinou kvůli úplným nesmyslům. Ale naučili jsme se to spolknout, když je třeba.

Opravdu výjimečně si to vezmeme na kurt. Jakmile jdeme na trénink, přepneme se do jinýho režimu, nasadíme pracovní skafandr a domácí rozpory musí stranou.

Bára: Maki se Simonem samozřejmě občas dorazí na trénink v nějakém podivném rozpoložení. Když to vidím, tak se jdu radši Maki zeptat, jestli náhodou doma něco neproběhlo. Ale takových tréninků je málo. Jakmile se začne pracovat, tak jde všechno ostatní bokem.

Dovedete si představit, že byste kamarádky nebyly? I takové dvojice přece v plážovém volejbalu jsou…

Bára: Jsou a nedovedu si to představit. Takovým týmům to ale většinou nevydrží dlouho. Nějaké energetické napojení a stejná vlna tam podle mě vždycky být musí.

Pokud by nebylo Tokio, založila bych rodinu
Maki

Maki: Já jsem ráda, že jsme kamarádky. Neměnila bych. I když je pravda, že představa, že každý tým volejbalistek musí tvořit kamarádky na celý život, je podle mě přežitek. Je to práce jako každá jiná. Naopak, jen pár těch týmů tvoří opravdu kámošky, většinou jsou to prostě kolegyně.

Foto: Toyota

„Vždycky se najdou věci, které vás na tom druhém štvou, ale musíte se od toho oprostit. Zvlášť pokud chcete hrát beachvolejbal na profesionální úrovni,“ vysvětluje Bára.

Markéto, dočetla jsem se, že jste kvůli odložené olympiádě v Tokiu odsunula založení rodiny. Jak moc těžké rozhodnutí to bylo?

Maki: Když jsem se o odsunutí olympiády dozvěděla, tak jsem ani na chvíli nezaváhala, že mateřství o rok posunu. Tokio je totiž společný cíl celého týmu. Nechtěla jsem to všem pokazit a vzdát to těsně před koncem.

Nechci všechno obětovat volejbalu a ve čtyřiceti zjistit, že jsem vlastně chtěla ještě dvě děti
Maki

O miminko se zkrátka budeme snažit až za rok. Bylo to ale určitě velké zklamání a musela jsem si to vše v hlavě přerovnat. Na novou životní roli a etapu už jsem se těšila a najednou bylo všechno ze dne na den jinak.

A co kdyby se olympiáda v Tokiu nakonec vůbec nekonala?

Maki: V tom případě už bych mateřství dál neodkládala. Přece jen už nejsem dvacátnice a ani moji rodiče nemládnou. Chci, abychom si všichni měli možnost miminko užít. Nechci všechno obětovat volejbalu a ve čtyřiceti zjistit, že jsem vlastně chtěla ještě dvě děti. Takže pokud by nebylo Tokio, založila bych rodinu a s třetí olympiádou bych počkala až na Paříž.

Znamená to, že se chcete k profesionálnímu sportu vrátit i jako maminka?

Maki: Nechci radši vůbec nic slibovat, protože mám k mateřství veliký respekt. Podle mě je to olympiáda sama o sobě. Ale volejbal mě pořád baví, takže pokud budu zdravá, budou k tomu dobré podmínky a bude s kým hrát, tak nevylučuju, že se k volejbalu ještě vrátím.

Báro, co vy na to?

Bára: Já si Markétina rozhodnutí moc cením. Vím, že to pro ni nebylo jednoduché.

Vy sama miminko neplánujete?

Bára: Já jsem teď jedno čtyřnohý miminko dostala od Markéty (štěně Toffee) a to mi prozatím bohatě stačí. (směje se)

Reklama

Výběr článků

Načítám