Hlavní obsah

Anna Polívková: Ve spoustě věcí mužům rozumím

Jedna z nejoriginálnějších a nejvtipnějších hereček nerada mluví. Slov je prý moc a ztratila tím sílu. Za pravdivější považuje Anna Polívková (43) gesta, pohyb. Těmi se vyjadřuje nejraději. Měla se to ostatně od koho učit.

Foto: Pepa Dvořáček

Anna Polívková

Článek

K profesi herečky a performerky jste teď přidala dramatičku. One-woman stand-up Proslov jste napsala, hrajete v něm a režírujete se.

S režií mi pomohla choreografka Jana Burkiewiczová. Je to klauniáda o tom, jak někdo přijde říct proslov a nedaří se to. Vychází to z mojí zkušenosti, lépe řečeno z mé neschopnosti se pořádně vyjadřovat slovy.

Když dělám nějaký rozhovor, mívám pak morální kocovinu, že jsem chtěla říct něco chytrého, a vyjde z toho obvykle klišé. Mám totiž ve zvyku se dívat na všechno z mnoha stran a většinou na to není prostor.

Proslov je i o tom, jak mají všichni tendenci se ke všemu vyjadřovat, ale přitom je otázka, jestli se dneska může říct něco opravdu zásadního.

Jak si na ni odpovídáte?

Mám pocit, že slov je moc a málokterá dnes lidé berou vážně. Nevím, zda to někdy bylo jinak, ale dnes je tak jednoduché slova veřejně vypouštět, ať jsou pravdivá, nebo ne. Šířit lež je mnohem jednodušší než ji vyvracet.

Nejsem herečka, která by úchvatně vládla slovem jako některé jiné kolegyně

Pro mě je často zajímavější, jak se kdo tváří, co dělá za gesta, než co říká. Vždyť devadesát procent komunikace je řeč těla.

Proto se na pohybové divadlo celoživotně zaměřujete?

Je v tom i velký vliv táty. Vždycky spojoval pohyb s mluvením. Nikdy jsem neinklinovala k čisté pantomimě, zároveň ani nejsem herečka, která by úchvatně vládla slovem jako některé kolegyně. Takže mi vlastně nic jiného nezbývá.

Pohyb jsem vystudovala, měla jsem poslední dobou pocit, že ho málo používám a je načase se jím zase vyjadřovat.

Foto: Monika Chlupeková

S otcem vystupuje v jeho hře DNA, napsané pro Divadlo Bolka Polívky.

Napsala jste hru pro jednu herečku, ale na jevišti sama nejste...

Pravda je, že nic nepíšu, moje „scénáře“ jsou směšné, nemyslím si, že by se v nich někdo kromě mě vyznal. Na Proslov si beru psa Vrabčáka, kterého mám ve „střídavce“, což je mimochodem název filmu o vztazích, kde hraju a který půjde v srpnu do kin.

Baví mě vyvracet mýty. Jako že pes nepatří na jeviště, protože na sebe strhne všechnu pozornost. Je pravda, že když dostane prostor, právě to se stane. Jenže s vyšším počtem repríz ho to trochu přestává bavit. Je to nevypočitatelný element. Jeden z několika v té hře.

Sólo je uklidňující v tom, že když bude průšvih, tak to můžu vyčítat jenom sobě

Mě baví věci, které jsou moje vlastní. Mám k tomu úplně jiný vztah než k rolím, který mi někdo dá.

V Proslovu si užíváte nedostatku slov, ale na druhé straně máte v divadle Studio DVA představení Tak já letim!, ve kterém nejenže nesejdete z jeviště, ale ani nezavřete pusu.

No ona ta postava má spíš nutkavou potřebu mluvit, než aby se uměla vyjadřovat.

Z hlediska textu je Tak já letim! to nejtěžší, co jsem kdy dělala. Když se ta slova opravdu rychle nevalí, představení nefunguje.

Foto: Jerry Háša

Na Malé scéně divadla Studio DVA má sólo v komedii britského dramatika Petera Quiltera Tak já letim!

Na jevišti jste v něm sama. To vám vyhovuje?

Když jsem po dvou letech přijela z Paříže (studovala tam Mezinárodní školu pohybového divadla Jacqua Lecoqua), neměla jsem do čeho píchnout, neměla jsem tu žádné kontakty, a tak jsem nazkoušela sólové představení Mademoiselle Malinová, abych měla vůbec co hrát. Vystupovala jsem s tím ale pak překvapivě dlouho.

Sólo je uklidňující v tom, že když by byl průšvih, tak to můžu vyčítat jenom sobě.

Divadlo je pro mě zásadní, osvobozující, je na něm postavené moje vnímání světa

Můžu kdykoli někam přijet a odehrát představení, nemusím se vázat na termíny kolegů. Nikdo mi taky nekazí rytmus, nemusím nikomu nic vyčítat a za nikoho nemusím být zodpovědná.

Co se týče filmu, jdete z jedné komedie do druhé. A to je hodně kolektivní záležitost.

Pořád sama bych hrála nerada, kolektiv mám ráda, v divadle i ve filmu. Divadlo je pro mě zásadní, osvobozující, je na něm postavené moje vnímání světa. Něco jiného jsou, jak říkám, mediální výlety do filmu a televizí. Beru to jako krátkodobou zkušenost s kolegy, které jsem třeba dosud neznala.

Vždycky mi chvíli trvá, než si zvyknu na nové prostředí, na nové lidi. Je to pro mě nový organismus.

Intimní herecké akce vás tam netrápí?

Měla jsem zatím v tomhle směru velké štěstí. A když hrozilo něco, co by se mi nelíbilo, tak jsem do toho nešla nebo jsem měla dablérku jako třeba v seriálu Až po uši.

Sandra Nováková: Trvalo hodně let, než jsem získala zpět sebevědomí

Styl

V poslední době jste hrála v komediích jako třeba Po čem muži touží 1 a 2, které diváci milují, ale kritici vidí rudě.

Kritika je důležitá, ale moc se tomuhle nevěnuju a neberu to osobně. Jsem herečka, která dělá svoji práci vždy naplno. Osobně beru divadlo. To je pro mě mnohem zásadnější, za něj cítím zodpovědnost. I když paradoxně by mi mělo víc záležet na filmech, kde to na rozdíl od divadelního představení zůstane zaznamenané navždy.

Jsem ráda, když se lidi baví, vůbec mi nevadí blbina. Nevím, co bych tomu vyčítala. Když jsme točili Po čem muži touží, nebylo cílem sdělit něco velkého světu, ale rozesmát lidi. Na premiéře jsme byli šťastní, když se diváci čtyři minuty v kuse chechtali. Větší ambice to nemělo.

Nepovažuju velké ambice za nutnost. Nejhorší kategorie pro mě je, když má něco velké ambice a je to blbina. Když má něco ambici rozesmát lidi a povede se to, jsem spokojená.

Foto: CinemArt

V pokračování divácky úspěšné komedie Rudolfa Havlíka Po čem muži touží 2.

Mám radost, že už je v kinech film Kdyby radši hořelo, kde hraju s Michalem Isteníkem nebo Mirkem Krobotem. Je to humorný a zároveň citlivý film, jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být. Měl úspěch na festivalu v Berlíně, doufám, že se bude líbit i divákům tady.

Přijde mi důležitý, protože se zabývá tím, co můžou způsobit různé poplašné zprávy.

Uvidíme vás zase v nějakém seriálu?

Připravuju se na druhou sérii Einsteina (Případy nesnesitelného génia), je to pokaždé hrozně rychlá práce. Hraju policistku, takže budu muset oprášit zacházení se zbraní a měla bych začít boxovat.

Snažím se v té roli držet krok s Vojtou Kotkem, který hraje praprapravnuka Alberta Einsteina. Doufám, že nezačneme, jak jsme skončili.

Jak to myslíte?

Když jsme dotáčeli první sérii, nemohli jsme se na sebe podívat, pokaždé jsme dostali záchvat smíchu. Budeme se muset každý koukat někam jinam.

Máma přede mnou netajila, že nejsem úplná krasavice, a naučila mě nadhledu nad sebou

Všude se vás z pochopitelných důvodů ptají na tatínka, ale mě zajímá vaše maminka Evelyna Steimarová a babička, významná herečka a pedagožka Jiřina Steimarová. Zažila jste ji?

Dokonce jsem k ní chodila do dramaťáku. Díky ní jsem studovala divadlo. Nikdo mi kromě ní dlouho nevěřil, včetně táty. Máma věřila, že schopnosti mám, ale byla přesvědčená, že na herectví nemám povahu, že se budu trápit.

Před babičkou nakonec celá rodina kapitulovala, když řekla, že na to mám, nikdo si nedovolil pochybovat. Byla to silná osobnost.

Obdivovanou herečkou byla i vaše maminka.

Ona se z kategorie krásných svůdných žen velmi razantně vymyká. Říká, že nikdy nedostávala komediální role, které si přála, protože pořád měla být za krásnou a sexy.

Má neobyčejně vyvinutý smysl pro sebeironii. Ten mi zdárně předala. Netajila přede mnou, že nejsem úplná krasavice, a naučila mě velkému nadhledu nad sebou.

Martina Randová: Špatnou náladu ostatních si k sobě nepouštím

Styl

Říkáte, že tatínek zprvu nevěřil, že máte herecké schopnosti. Čím to bylo?

On si mě spíš nedovedl jako herečku představit. Jsem hodně introvert, jakmile se na mě v osobním životě upře pozornost více lidí, znervózním a začnu koktat.

Nikdy jsem nevykazovala známky showmanství. Na rozdíl od bráchy Vladimíra, ten byl showman vždycky.

Čím jste otce přesvědčila?

Prvním krokem bylo, že se mu líbila moje opilá baletka, což byla moje kabaretní etuda s mezinárodní divadelní skupinou Krepsko, a vzal mě s ní do své Manéže. Šlo to pak postupně. Všichni byli průběžně překvapovaní, co se ze mě klube.

Foto: Profimedia.cz

„Mám pocit, že slov je moc a málokterá dnes lidé berou vážně. Nevím, zda to někdy bylo jinak, ale dnes je tak jednoduché slova veřejně vypouštět, ať jsou pravdivá, nebo ne,“ říká Anna.

Jak se vedle něho cítíte na jevišti? Jako vedle velkého herce, nebo vedle táty?

Táta je skvělý parťák, chce, aby všichni měli z hraní radost. Nezažila jsem, že by někoho shazoval, to nemá v povaze. Pokaždé je to s ním ale díky jeho nesmírné hravosti adrenalin.

Hrajeme spolu hru DNA, kterou pro nás dva napsal. Tahle tátova inciativa mě překvapila a potěšila. Dlouho o tom mluvil, vymýšlel to. Říkal třeba, že si tam budeme házet miminkem, nebo že to bude o obrazech a výtvarnících. Pak přišel, že už to má. Nazkoušeli jsme tu hru, jak ji napsal, spolu jsme jen domýšleli kabaretní výstupy.

Spolupracovala jste už se sestrou Kamilou, renomovanou divadelní režisérkou?

Dosud jsme se pracovně nepotkaly. Kamča si jde svou cestou, moc ráda chodím na její představení, od těch v divadle Komedie přes ty, která dělala s Dušanem Pařízkem v německy mluvících zemích, a až po její samostatné režie. Pokaždé to je pro mě úžasný, zásadně důležitý zážitek.

Obdivuju herce, kteří u ní hrají, jejich schopnost udržet napětí a ticho v hledišti je ohromující.

Co říkáte na zdárně se rozvíjející kariéru mladšího sourozence Vladimíra?

Jéje, to bude dlouhý článek, jestli budeme probírat celou naši rodinu... No sleduju ho odmalička, je to úžasný kluk. Vedeme dlouhé noční telefonáty mezi Prahou a Brnem.

Nejlepší je, když si můžu se svými sourozenci zatancovat. To je úroveň, na které si hrozně dobře rozumíme.

Vladimír Polívka: Největší frajeřina není vyhrát, ale uznat, že to někdo vymyslel líp

Styl

Jak takový tanec vypadá?

Asi dost směšně. Táta si vždycky myslí, že to nacvičujeme celý rok a pak mu to předvádíme. Mám ještě od mámy starší sestru Vendulku (dcera Evelyny Steimarové a textaře Zdeňka Rytíře), která je úžasná tanečnice a choreografka a spojuje tím celou naši rodinu.

Dá se ten tanec žánrově zařadit?

Ne. Tak by se tančilo, kdyby vznikla Polívka’s Family Mišuge Show, což táta nějakou dobu plánoval.

Spolupracujete se souborem 420People Václava Kuneše. Stačíte špičkovým tanečníkům, kteří jsou jeho členy?

Jsem tak nějak na půl cesty. Zkoumám všechna pohybová vyjádření a snad mi tak pod rukama vznikne něco originálního. V představení Poprvé a naposledy tam vystupuji v samostatné etudě Paní Vltavská. Tančím to v alternaci s Terezou Ondrovou na symfonii Vltava.

Jak vzpomínáte na StarDance, který jste v roce 2013 s partnerem Michalem Kurtišem vyhrála?

Jako by to bylo v minulém životě. I když to zase není tak dávno. Bylo to jedno z nejkrásnějších období, výborná zábava, vůbec mě to nevyčerpávalo, jak všichni říkali. Akorát jsem měla odřený chodidla, ale to si člověk zvykne.

My jsme ani moc nesoutěžili, od čtvrtého kola jsme furt slavili, že jsme tak daleko postoupili, a pokaždé jsme byli překvapení, že postupujeme dál. Bavilo nás to. Přitom jsme dost makali, v tomhle to nebyla jen nějaká legrácka. Chtěli jsme především pobavit ty, kdo se na nás koukali.

Foto: Pepa Dvořáček

Anna Polívková

Když jsme začínali, měla jsem hrozný stres z toho, že se nedokážu za dva měsíce naučit dobře něco, co jiní trénují roky.

Když mi Michal posílal videa z vystoupení vítězů mezinárodních mistrovství společenských tanců, naskakovala mi husí kůže. Michal to pochopil a začal naše vystoupení vymýšlet jako příběhy. To mi uvolnilo hlavu od techniky, u které jsem měla pocit, že ji nemůžu zvládnout.

Dala byste teď na parketu foxtrot nebo sambu?

Vůbec! Ze všech společenských tanců si pamatuju těch osm choreografií ze StarDance a tím to hasne. S výjimkou argentinského tanga, které jsme s Michalem přetavili do divadelního představení Tango, ó tango.

Pokud mám tanečníka, který dobře vede a nepouští se do figur, o kterých ví, že je nezvládnu, zatančím cokoli. Nejraději mám, když se jen tak tančí bez kroků a pravidel.

Jak se udržujete v potřebné fyzické kondici?

Už je na mě leccos k opravě, takže chodím na fyzioterapii. Jinak mám svoje cvičební rutiny, které jsem pochytila z mnoha kurzů a workshopů, například KoresponDance tanečnice a choreografky Marie Kinsky.

Hodně se mi osvědčila Feldenkraisova metoda (jak se pohybovat s minimálním úsilím a maximální účinností). Byl to chlápek, který hodně sportoval, pak se zranil, prorokovali mu, že se už ke sportu nikdy nebude moct vrátit.

Zjistil, že čím menší pohyb, tím větší vliv na nervovou sestavu. Využívá fyzikální zákony, gravitaci. Hodně to využívají tanečníci.

Jak Bolek Polívka vychvaloval pesticidy bioženě

Film

Celý život se hodně pohybuju, vím dobře, jak se svým tělem nakládat, abych mu neškodila. Každý den se musím rozcvičit, protáhnout, když to neudělám, není to žádné hej hop.

Pociťujete na sobě v téhle souvislosti společenský tlak ve smyslu: je ti třiačtyřicet, měla by ses usadit, založit rodinu, a ne pořád lítat sem tam?

Jdete na to velmi chytře... Připadá mi až neuvěřitelné, kolik lidí má odvahu se někoho cizího ptát na tak osobní otázku, jako jsou děti. Nikdy nevíte, v jaké situaci ta žena nebo muž jsou.

Jsou lidé, kteří děti nemůžou mít, jsou lidé, kteří je mít nechtějí, nebo si nejsou jistí, jestli je chtějí. Znám případy, kdy děti mají a nejsou si jistí, jestli je měli mít.

Zásadně se nebudu vyjadřovat, do které skupiny patřím. A neodvážila bych se takové otázky položit ani své nejlepší kamarádce, pokud by o tom nezačala sama mluvit. Jsou věci, na které se slušný člověk neptá.

Ukončím to jednoduchou otázkou. Vy v tom máte jasno?

Skoro o ničem nemám v životě jasno. Jsou věci, které dělají většinu lidí šťastnými, jiné trochu děsí. Myslím, že se to týká jak žen, tak mužů.

V souvislosti s filmem Po čem muži touží, kde si s Jirkou Langmajerem prohazujeme těla, jsem dostávala otázky, zda rozumím víc mužům nebo ženám. Musím uznat, že ve spoustě věcí mužům rozumím.

Taky ale znám dost mužů, kteří jsou spíš slečinky, a dost žen, které jsou chlapi jako hrom.

Navážu na titul filmové komedie, o které jste hovořila. Po čem touží Anna Polívková?

Mně by se nejvíc líbilo, kdybych mohla dál rozesmívat lidi. A toužím po míru. Jak v tom obecném smyslu, tak v sobě.

Reklama

Výběr článků

Načítám