Hlavní obsah
Anna Fixová Foto: Petr Hloušek, Právo

Anna Fixová: Chtěla bych se dostat do stavu, ve kterém bych věk vůbec neřešila

Vyrůstala v hereckém prostředí, její maminka i babička jsou herečky, dědeček byl dramaturgem v Národním divadle a posléze šéfoval Divadelnímu ústavu. I když coby dítě byla v divadle jako doma, na jeviště se jí příliš nechtělo. Přesto na něm dnes pětatřicetiletá herečka Anna Fixová stála poprvé, když jí bylo devět.

Anna Fixová Foto: Petr Hloušek, Právo
Anna Fixová: Chtěla bych se dostat do stavu, ve kterém bych věk vůbec neřešila

Nevěděla jsem, zda mám očekávat blondýnku, nebo zrzku. Měníte barvu vlasů často?

V pubertě jsem dost experimentovala se šampony a přelivy, žádná divočina to ale nebyla, jen různé červené a zrzavé.

Přesto mi kadeřnice doporučila, že bych to už měla ustálit, a já se stala blondýnou. To jsem byla po celou dobu jako Monika Farská v Ulici. Po odchodu ze seriálu jsem potřebovala trochu změnu, a tak jsem šla zase do rezavé. Byl to takový ženský rozmar.

Měla jste divokou pubertu?

Moc ne. V patnácti jsem odešla do Prahy na konzervatoř a byla tu úplně sama. Odstěhovala jsem se z internátu, kde sice byly fajn holky, ale na pokoji nás bydlelo pět. Tenkrát na nás ještě dohlížely vychovatelky, které nás nepouštěly ani do divadla, což mi přišlo absurdní, když jsme ho studovaly.

Rozhodla jsem se raději bydlet sama, což zpětně vidím jako ne úplně příjemné. Často jsem se cítila osamělá.

V seriálu Trapasy si zahrála s kolegyní Míšou Maurerovou.

Foto: archiv ČT

Ale bylo to vaše rozhodnutí?

Ano. Trochu jsem se zatvrdila, že nechci být na internátu, a tak jsem asi po třech měsících poprosila mamku, jestli by o něčem nevěděla. Shodou okolností její bývalý kolega z divadla měl ateliér, který byl obyvatelný, a on tam chodil jen pracovat, takže jsme se tam nepotkávali.

Za malé peníze jsem mohla bydlet sama. Ale v těch patnácti to bylo brzo, bylo mi smutno.

Pocházíte z divadelní rodiny, která ve vás musela mít důvěru.

To měla. Maminka je dramaturgyně a napůl i herečka, teta je tajemnice herečka v Ypsilonce, děda byl šéfdramaturg v Národním divadle a šéf Divadelního ústavu. No a babička byla herečka.

Dělá ve vaší rodině někdo něco jiného než kumšt?

Ano, strejda, mámy brácha. I tety manžel totiž dělá u filmu. Strejda je jediný, kdo neinklinoval k umění, tak ho nenutili.

Když se sejdete, dojde vůbec řeč na něco jiného než na divadlo? Na počasí třeba?

Ale jo. Je fakt, že si nejprve řekneme, co se děje v divadle, ale bavíme se i úplně normálně.

V představení Dobrý proti severáku je jejím hereckým partnerem Daniel Bambas.

Foto: Petr Florian

Jaké bylo dětství v takovém prostředí?

Skvělé. Rok po mém narození, v roce 1985, se čerstvě otevíralo divadlo v Mostě, které bylo v té době technicky nevídané. Mělo dvě točny, byl to obří prostor, zkrátka bylo na světové úrovni.

Takže máma odešla z Prahy do Mostu, kde jsem s ní sama vyrůstala. Byly jsme tam dost odříznuty od zbytku rodiny, takže je fakt, že jsem v divadle vyrůstala. Po škole jsem chodila rovnou do divadla, za mámou do práce. Tam to asi začalo.

Neměla jste pocit, že vám divadlo bere mámu?

Ne, vždyť jsem tam byla s ní. Chodilo tam víc dětí z divadelních rodin, utvořila se taková partička, co poletovala po celé budově, na jevišti si hrála v kulisách, mohla si zkoušet kostýmy a tak.

Ne že bychom tam všichni zůstávali do dvou do rána, ale někdy trochu déle, než byl standard. Bylo to nesmírně vzrušující.

Kdy vás napadlo, že dětské hraní přeroste v profesi?

Jednoho dne jsem čekala, až máma skončí na zkoušce, a seděla jsem v hledišti. V té době jsem chodila do houslí. Pan režisér Schejbal, který mě doprovází doteď, se na mě otočil a zeptal se, jestli mám housle s sebou. Nejistě jsem přikývla. A on, že něco potřebuje, tak ať je vezmu a jdu na jeviště. No moc se mi nechtělo. Nic neřeš a běž, řekl mi, a tak mi nic jiného nezbylo. V devíti jsem tam stála poprvé.

Luiza Homenides de Histangua se jmenuje její postava ve hře Brouk v hlavě, kterou uvádí Studio DVA.

Foto: Václav Beran

Tipuju to na směs zvědavosti a trémy?

Ano, byla jsem dost nejistá. Hra na housle u mě nebyla tím, s čím bych se chtěla ukazovat. Já se vlastně vůbec nechtěla moc ukazovat, byla jsem extrémní trémista. Jeviště pro mě bylo za trest. Takže trému jsem měla hroznou.

Máte ji doteď?

Samozřejmě že tím, jak denně hraju, je to lepší, ale jsou dny, kdy to se mnou pěkně mává.

Hádám, že jste spíš introvert.

Ano, to jsem. Ale už vím, jak se sebou zacházet, a když třeba dva měsíce zkouším, vím, že si pak mohu být jistější. Teď už je to jednodušší, ale začátky byly úplně šílené. Obrečela jsem třeba i premiéru, že na jeviště nepůjdu.

Jako Maryša v Divadle A. Dvořáka v Příbrami. Na snímku se svou maminkou, herečkou a dramaturgyní Kateřinou Fixovou.

Foto: Lukáš Janičina

A šla?

Nakonec jo.

V divadle ztvárňujete roli Eržiky ve hře Balada pro banditu. Kultovní hra i role, jak jste se připravovala?

Viděla jsem film s Miroslavem Donutilem a Ivou Bittovou stejně jako hru, kterou nastudoval Vladimír Michálek. Byla jsem i na Ukrajině v Koločavě. Byl to velký zážitek, i když jsem si to představovala úplně jinak.

Co vás tam nejvíc překvapilo?

Překvapení bylo spíš nemilé. Je to jiný svět, kde vládne chudoba, všude je dost odpadků a co mě nejvíc zarazilo, je fakt, že mimo Koločavu příběh Nikoly Šuhaje nikdo nezná.

Ten příběh je náš, český, a možná trochu koločavský. Ale hrob Nikoly Šuhaje je tak zastrčený, že jsem se divila.

Objevila se i ve hře Tanec na konci léta, která se také hraje v Příbrami.

Foto: Divadlo A. Dvořáka Příbram

Ponořila jste se podobně i do jiné role?

Hraju sice i Maryšu, ale přítele netrávím. (směje se)

Co hrajete u Cimrmanů?

Tohle divadlo, kde právě sedíme, mě pronásleduje už od konzervatoře, která tady zkoušela. Hráli jsme tu i absolventské představení.

Po škole jsme s kamarádem Martinem Vokounem, jako spousta dalších lidí, chtěli mít vlastní divadlo. Zeptali jsme se právě tady, na Žižkově, a oni nám vyšli vstříc. S Danem Bambasem tu jen ve dvou hrajeme třeba představení Dobrý proti severáku, které mělo úspěch i u krajanů ve Vídni.

Jaký máte vztah k Cimrmanům?

Osobní a velký. Miluju je. Máma mi je jako holce pouštěla na deskách. Měla jsem to ráda, i když v dětském věku jsem všemu nerozuměla. Jak stárnu, odkrývám fóry, a že tu teď můžeme hrát, jsem úplně nadšená.

Monikou Farskou ze seriálu Ulice byla jedenáct let.

Foto: archiv TV Nova

V seriálu Ulice jste Moniku Farskou hrála jedenáct let. Bylo to moc, či málo?

Bylo to akorát, i když ze začátku jsem měla pocit, že to bude jen na chvilku.

Nakolik jste se Monikou Farskou stala?

Pro mnoho lidí jsem jí prostě byla. Jsem docela introvert, jak jste říkala, takže mě to i zaskočilo, jak moc si mě lidé s rolí ztotožnili. Ne vždy to bylo příjemné. Ale je zábavné, že člověk skončí a po týdnu, byť byl na obrazovce jedenáct let, ho nikdo nezná.

Bylo vám to líto, že jste odešla?

Měla jsem velmi protichůdné pocity. Dali mi práci na jedenáct let a bylo to hezké období. Ale když herec hraje takovou dobu stejnou postavu, ví, že už mu to moc nedá. Jen peníze na složenky. Už jsem prahla po něčem novém.

Nějakou dobu nic z televize nepřišlo, pár epizod v Policii Modrava. Teď jsem natočila větší roli ve filmu Vysoká hra režiséra Jiřího Svobody, kde jsem po boku Richarda Krajča. Je to současná politicko-mafiánská a lobbistická tematika. Moc příjemná práce.

V seriálu z lékařského prostředí Modrý kód hraje sestru nemocné pacientky.

Foto: archiv TV Prima

V seriálu Modrý kód hrajete sestru pacientky, která umírá. Řešilo se tam kontroverzní téma eutanazie. Co si o ní myslíte?

Mám na ni rozporuplný názor. Měli jsme v rodině příbuzné, kteří bolestivě umírali, takže vím, že dobrovolná smrt může být vysvobozením.

Na druhou stranu je fakt, že souhlasit s tím plošně asi nejde, takže nemohu říct ani ano, ani ne.

Váš přítel je muzikant, doplňujete se?

Určitě ve spoustě věcech, ale někdy máme docela Itálii. Jsme oba magoři, co se potkali.

Ráda fotíte, co nejvíc?

Dělám hlavně portréty, fotím hodně kamarády herce. Mám ráda bláznivé prvky. A když cestuju, mám foťák pořád při ruce.

Jsem introvert, ale už vím, jak se sebou zacházet.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Dokážete se dívat na film, aniž byste zkoumala, jak v něm herci hrají?

Moc ne. Jsem ale přející člověk, takže většinou si říkám, ty jo, ta je dobrá! Slavné kolegy vidím z lepšího hlediska, jako inspiraci.

Kdo vás okouzlil naposled?

Meryl Streepová. To je baba! Ta umí i stárnout, což o sobě mnoho žen říct nemůže. Chtěla bych se dostat do stavu, ve kterém bych věk vůbec neřešila. Možná se to podaří, kdoví. Já totiž nic neplánuju. Ani to neumím.

Když jsem dříve něco naplánovala, vždy to skončilo špatně a já byla zklamaná. Takže neplánuju ani stárnutí.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků