Tanigučimu bylo teprve šestnáct let, když Američané na sklonku druhé světové války shodili na Nagasaki a Hirošimu jaderné pumy. Mladík pracoval jako pošťák a v osudné ráno v Nagasaki projížděl ulicemi. Byl necelé dva kilometry od epicentra výbuchu.

„Nejprve jsem viděl světlo podobné duze, které přišlo zezadu, a pak mne náhle odmrštil silný výbuch,“ vylíčil Taniguči přede dvěma lety.

Po bombardování zemřelo více než 70 tisíc lidí. Taniguči přežil, ačkoli když zase vstal ze země, visela mu z levé ruky kůže – od ramene až po konečky prstů – a po zádech mu stékalo oblečení spečené se spálenou kůží. Bolest byla natolik nesnesitelná, že opakovaně prosil ostatní, aby ho zabili. Opakovaně pak také slyšel lékaře a zdravotní sestry, jak se diví, že ještě žije. Na nemocničním lůžku strávil v poloze na břiše další rok a devět měsíců.

Stopy po zraněních zůstaly Tanigučimu už napořád.

Stopy po zraněních zůstaly Tanigučimu už napořád.

FOTO: Profimedia.cz

Prosazoval zákaz jaderných zbraní

Když americká armáda v roce 1970 zveřejnila film o hospitalizaci lidí po nukleárním útoku, nechyběl mezi nimi ani pošťák z Nagasaki. A když ho v roce 1949 z nemocnice definitivně propustili, přidal se hned Taniguči k aktivistům zasazujícím se o zákaz jaderných zbraní a požadujícím také lepší zdravotní péči pro lidi zasažené jaderným útokem.

Nagasaki po svržení atomové bomby v roce 1945

Nagasaki po svržení atomové bomby v roce 1945

FOTO: Profimedia.cz

Proti jaderným zbraním hovořil při svých dvou desítkách vystoupení i v zahraničí. I za to byl navržen na Nobelovu cenu za mír, kterou však nedostal.