„Můj otec byl premiérem, když byl zabit vůdce (Al-Káidy) Usáma bin Ládin. A také zahájil vojenskou operaci v Jižním Vazíristánu. Říkali mi, že se chtějí pomstít,“ vysvětlil motivy svých únosců Gilání, jehož unesli ve městě Multán před provinčními volbami v květnu 2013, v nichž se ucházel o mandát.

KOMENTÁŘE DNE:

Naplněný a důstojný život - na člena protikomunistického odboje Františka Zahrádku vzpomíná Václav Klaus ml. Čtěte zde>>

Nejprve ho převezli do města Fajsalabád, potom do kmenové oblasti Severního Vazíristánu při hranici s Afghánistánem.

„Byl jsem dva roky spoutaný. Drželi mě v malé místnosti a rok a dva měsíce mi nedovolili spatřit oblohu. Úplně jsem zapomněl, jaké to je pocítit, že svítí slunce,“ popsal Gilání. Dodal, že při síle ho udržovalo čtení, třídění myšlenek, které si mohl zapisovat do deníku, a modlitby.

Ačkoliv ho fyzicky netýrali, dennodenně se podle svých slov bál o život. „Myslel jsem na svého syna a říkal jsem si, že musím přežít kvůli němu“. Únosci se ho snažili zlomit psychicky. „Říkali mi: ,Nejsi řádný muslim, ani tvůj otec není muslim. Přijdeš do pekla a tvá rodina ti nepomůže´."

V oblasti operovala armáda. „Byl jsem ve válečné zóně. Drony, tanky, dělostřelecké a vzdušné útoky. Drony mají strašný zvuk, je to, jako když nad vámi neustále krouží včela. A nebyl to jeden dron, byly tři, čtyři, možná pět. Nalétávaly najednou ve dne v noci,“ uvedl Gilání.

Tálibové mu povolili kriket

Po jednom takovém útoku ho únosci předali Tálibánu, ale i na jeho pozice později zaútočila armáda, a tak ho tálibové odvedli přes hranici do afghánské provincie Paktika.

Noví věznitelé byli benevolentnější: „Už jsem nebyl spoutaný a dovolovali mi procházky na slunci.“ Dokonce ho nechali poslouchat rozhlas: „Poslouchal jsem BBC, to byl můj kontakt s vnějším světem.“

Tálibové měli rádi kriket, takže si Gilání během finále světového poháru vyprosil rádio, aby mohl sledovat zápas Pákistánu s JAR. Pákistán vyhrál.

Na začátku května mu věznitelé oznámili, že musí rychle pryč, protože obdrželi vzkaz, že se na ně chystá útok. „Odešli jsme v noci. Šli jsme tři čtyři hodiny, když jsem zaslechl vrtulníky a pak výstřely.“

Gilání afghánsko-americký útok přežil. „Pak mi někdo říkal, ať si svléknu košili a dám ruce nad hlavu. Řekl jsem: Jmenuji se Alí Hajdar Gilání. Jsem syn bývalého premiéra. Zprvu mi nevěřili, ale pak zjistili, že to je pravda.“

Gilánímu zpočátku nedocházelo, že jeho trápení je u konce. „Došlo mi to až ve vrtulníku, když mi chlápek (od amerického letectva) řekl: ,Pane Gilání, jedete domů´.“

„Pořád jsem byl v šoku. Před pár hodinami jsem byl v rukou Tálibánu a každou chvíli jsem mohl umřít. Teď zase uvidím rodinu.“