„Situací v Tádžikistánu jsme velmi znepokojeni,” tlumočil Nazarbajev společné stanovisko Astany a Moskvy.

Postsovětský Tádžikistán se v poslední době cítí ohrožen rostoucí aktivitou extremistů z afghánského Tálibánu, kteří nedávno dočasně obsadili afghánské město Kunduz nedaleko tádžických hranic. [celá zpráva]

Obavy umocnila i výzva šéfa syrské Fronty an-Nusra, aby její stoupenci z Kavkazu podnikali útoky na Rusy jako odvetu za ruské nálety proti povstalcům v Sýrii. [celá zpráva]

Islámská opozice

Tádžický režim prezidenta Imomaliho Rachmona zároveň čelí tlaku ozbrojené islámské opozice, která vyvolává v zemi nepokoje a posiluje pozice na tádžickém venkově.

Po zářijovém útoku v Dušanbe bylo uzavřeno americké velvyslanectví v zemi. [celá zpráva]

Rusko udržuje v Tádžikistánu vojenskou základnu s asi 4000 vojáky, kterou má pronajatou do roku 2042. Moskva výměnou poskytuje režimu v Dušanbe značné finanční prostředky na vyzbrojení armády a budování infrastruktury. Ještě nedávno Rusko pomáhalo tádžickým ozbrojeným silám při ochraně hranic s Afghánistánem.

Podle Borisova by se ruští vojáci na tádžicko-afghánskou hranici mohli vrátit. „Nelze to vyloučit. Projednají to a rozhodnout naši vůdci. Nic není nemožné,” odpověděl na dotaz agentury Reuters náměstek ruského ministra obrany.

Čtyři roky občanské války

V letech 1992 až 1995 vedla místní islámská opozice za podpory bojovníků Tálibánu krvavou občanskou válku proti silám prezidenta Imomali Rachmona, která si vyžádala padesát až sto tisíc obětí. V roce 1997 bylo dojednáno příměří, v jehož rámci řada opozičních vůdců získala vysoké posty ve státních strukturách včetně ministerstev obrany a vnitra.

Panovaly obavy, že by bez dohody zemi dál ohrožovali vzbouřenci podporovaní Tálibánem, který v té době vládl Afghánistánu. Ke stabilizaci země došlo až po americké invazi do Afghánistánu, kdy se také podařilo snížit moc narkomafie.