„Arik“ Šaron byl izraelským premiérem od roku 2001 do roku 2006, kdy utrpěl cévní mozkovou příhodu a od té doby byl ve vegetativním stavu. V politice působil na pravé části politického spektra, většinu kariéry byl spojen s pravicovým blokem Likud, s nímž se ale nakonec rozešel a založil středopravou stranu Vpřed (hebr. Kadima).

Před tím, než vstoupil do politiky, zapsal se Šaron významně do moderních izraelských dějin jako úspěšný generál, kterému nestálo nic v cestě. Byl označován za nejlepšího vojenského stratéga všech dob. Příznivci jej oslavovali jako „krále Izraele“, Arabové jej proklínali jako „řezníka“, pro izraelskou levici byl „jestřábem“.

Geniální voják, kontroverzní politik

Narodil se Jako Ariel Scheinermann v rodině běloruských Židů v roce 1928 na britském mandátním území Palestina v zemědělské osadě Kfar Malal, tedy na pozdějším území Státu Izrael.

Ariel Šaron jako mladý voják (1948)

Ariel Šaron jako mladý voják (1948)

FOTO: Reuters

S manželkou na party (1969)

S manželkou na party (1969)

FOTO: Reuters

Velitel Ariel Šaron s vojáky (1970)

Velitel Ariel Šaron s vojáky (1970)

FOTO: Reuters

Během války (1967)

Během války (1967)

FOTO: Reuters

V izraelské armádě velel už za války za nezávislost v roce 1948. Jako vojenský génius proslul zejména v Šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael bleskově obsadil nejen západní břeh Jordánu i se starým Jeruzalémem, ale i celý Sinajský poloostrov až k Suezu a Golanské výšiny. Během tzv. jomkippurské války v roce 1973 významně přispěl k obratu, kdy se napadený Izrael zpočátku s velkými ztrátami bránil přesile arabských sousedů, ale nakonec jeho jednotky překročily Suezský průplav a držely Egypt v šachu.

Po odchodu z armády vstoupil do politiky a jeho působení bylo často kontroverzní. Jedním z největších stínů na jeho kariéře je skandál z roku 1982, kdy jako ministr obrany nařídil invazi do Libanonu. Vyšetřovací komise došla k závěru, že je nepřímo zodpovědný za masakr v tamních palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Libanonské křesťanské milice tam povraždily až tisícovku Palestinců a izraelské síly proti tomu nezasáhly. V roce 1983 proto musel z postu odejít.

Neústupný buldozer dokázal změnit názor

Později zastával různé další ministerské posty, šéfoval rezortu průmyslu a obchodu nebo bydlení a výstavby. Byl zastáncem budování židovských osad na okupovaných palestinských územích a odmítal mírové rozhovory s Palestinci. Palestinského předáka Jásira Arafata označoval za lháře a vraha, přesto trval na tom, že Izrael neplánuje ho zabít.

Celá desetiletí odmítal mírové dohody s arabskými státy - nesouhlasil se smlouvami s Palestinci (1993), ani Jordánskem (1994). Později změnil názor. Výměnou za ukončení terorismu souhlasil se vznikem palestinského státu a v souvislosti s obsazenými územími použil slovo okupace. S Arafatem ale jednat odmítal.

Ariel Šaron a Moše Dajan v roce 1956

Ariel Šaron a Moše Dajan v roce 1956

FOTO: Reuters

Šaron s Madeleine Albrightovou (1998)

Šaron s Madeleine Albrightovou (1998)

FOTO: Reuters

Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu během mírové konference (1998)

Ariel Šaron a Benjamin Netanjahu během mírové konference (1998)

FOTO: Reuters

Ariel Šaron a Jásir Arafat během mírové konference (1998)

Ariel Šaron a Jásir Arafat během mírové konference (1998)

FOTO: Reuters

Názor změnil též na kolonizaci palestinských území. Ještě začátkem 90. let byl kupříkladu nazýván "imigrantským carem" za to, že se mu podařilo dostat do Izraele mnoho set tisíc občanů SSSR. Paradoxně to byl ale on, kdo v roce 2005 prosadil přes nemalý odpor na izraelské politické scéně jednostranné stažení židovských osad z pásma Gazy, které tak Izrael přestal okupovat po dlouhých 38 letech.

Premiérovy plány překazila mrtvice

Překvapivý návrat zažil Šaron, kterému vaz nezlomilo ani několik skandálů, v roce 2001, kdy se - několik měsíců po vypuknutí druhé palestinské intifády (povstání) - stal 11. izraelským premiérem. V dalších letech tvrdě postupoval proti palestinskému terorismu a prosadil výstavbu sporného plotu mezi západním břehem JordánuIzraelem.

Posledním šokem na izraelské politické scéně bylo Šaronovo rozhodnutí v listopadu 2005 opustit po 32 letech pravicovou stranu Likud, jejímž byl od září 1999 předsedou. Založil novou centristickou formaci Kadima (Vpřed), ke které se připojila řada dalších výrazných politiků. S touto formací měl podle průzkumů velkou šanci vyhrát březnové předčasné parlamentní volby. To mu však překazily jeho zdravotní problémy.

V hektické situaci dostal 18. prosince 2005 první mozkovou mrtvici. O pár dnů později následovala druhá, po níž upadl do kómatu.