Za čtyři roky jste otevřeli osm škol. Jak jste na tom?

Na dvou nejstarších ScioŠkolách už budou letos dělat děti přijímačky na střední školy. Teď otevíráme v Praze i první střední ScioŠkolu. Ta zatím není naplněná.

Jaký je zájem?

Oproti našim možnostem veliký. Letos máme na všech školách kolem tisíce dětí, většinou po 12 až 16 dětech v ročníku. Při přijímání mají přednost sourozenci, ti tvoří zhruba dvě třetiny třídy. Zbylá místa do prvních tříd poptávce rodičů zdaleka nestačí. A protože žádná výkonnostní kritéria nechceme, tak děti losujeme.

Kolik se platí měsíčně?

V Praze je školné obecně nejvyšší, většinou 8500 korun, ale v Praze 6 dokonce 10 600, protože tam musíme platit nájem 3,5 miliónu a žádné jiné zdroje než školné a dotace nemáme. V Brně je školné 6200, v Olomouci 5800 a v Jihlavě 4800 korun.

Plži, mlži, lumírovci… Chceme děti připravit do života, ne jim do hlav nalévat množství znalostí, které zapomenou.

Proč mají rodiče takový zájem?

Rodiče hledají vlídný přístup. Školu s lidskou tváří. Na řadě veřejných škol zacházejí s dětmi bez respektu, jaksi hromadně, nezohledňují vzdělávací potřeby jednotlivce, což dokonce ukládá školský zákon. Hlavní motivací je známka, i ta špatná, zbytečně děti stresují, ignorují jejich přirozené potřeby.

Jako by cílem bylo srovnat děti do latě – to sice někteří rodiče opravdu chtějí, ale je to přesně to, čemu se zájemci o ScioŠkolu chtějí vyhnout.

A rodiče nechtějí, aby dítě ztratilo zájem o vzdělávání. Děti nastupují do první třídy celé nadšené, chtějí se učit, jsou přirozeně zvídavé. Po půl roce už tam nechtějí chodit a jsou frustrované tím, že je učení nebaví a nezajímá, že v něm nevidí smysl. Jsou mnohé veřejné školy, které to s dětmi skvěle umí, ale nabídka je malá a poptávka velká.

V čem je váš přístup jiný?

Soustřeďujeme se na to, abychom připravili děti na budoucnost. Ta je sice úžasně nepředvídatelná, ale to neznamená, že se na ni nemůžeme připravit. Bude čím dál důležitější právě to chtít a umět se učit.

Neorientujeme se na výkon, tedy na akademické školské znalosti, aby děti znaly všechny ty plže, mlže, lumírovce a lišejníky. Chceme děti připravit do života, vybavit je schopností a touhou učit se. A ne jim do hlav nalévat množství znalostí, které stejně zapomenou.

U nás se klade mnohem menší důraz na to, aby děti nachytaly co nejvíc ryb. Důležitější je pro nás děti naučit ryby chytat, ale taky si mezi rybami umět vybrat.

Také se hodně snažíme o propojení se světem okolo. Aby si děti svůj svět přinášely s sebou do škol a aby se to, co se dělá ve školách, přenášelo do světa. Děti si vymýšlejí své projekty, ale také chodí do firem, pomáhat do domovů důchodců, dělají něco pro komunitu v okolí.

Jak to vypadá v běžném dni?

Ve škole se neznámkuje, nezvoní, hodiny jsou různě dlouhé, děti nejsou rozděleny striktně podle věku, různě se přeskupují. Často mohou pracovat na tom, co si samy vyberou.

Opatrně a s velkou obezřetností vedeme děti k tomu, dělat něco, co se jim nechce. Pokud totiž nevidí ve svém učení smysl, tak to je zbytečně vynaložená práce. To říkal už Komenský: „Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení.“

V mnoha běžných školách děti často nevědí, proč se něco učí, zájem o to nemají, a tak se v daném okamžiku učí věci, které se učit nechtějí. A proto je také rychle zapomínají.

Dobře, ale jak těch cílů dosahujete?

To je velmi různé. Hlavně je třeba dbát na to, aby děti v tom, co dělají, viděly smysl. A taky aby to odpovídalo jejich aktuálním možnostem. Aby to, co dělají, bylo v jejich zóně nejbližšího rozvoje. Ne moc lehké, to by je třeba i nudilo, ale ani moc těžké, aby to nezvládaly. Máme projekty, kdy se k určitému tématu sejdou ve skupince děti různého věku a v rámci tématu si každý najde to svoje.

Například?

Například projekt Pes, v rámci kterého se pes probírá po všech stránkách. Někdo jeho anatomii, někdo sleduje, jak se pes ve třídě chová, jiný se zabývá tím, jak se domestikoval. Děti zajdou na obecní úřad poptat se, proč se vybírají poplatky na psy a co se s nimi děje. Projektovaly a stavěly také psí boudu, některé děti o tom psaly blog.

Aktivit, které můžete nabalit na Psa, je velká spousta a děti se tam střetávají a vybírají si spíš to, co je zajímá. Ale taky se při tom učí komunikovat, spolupracovat, pomáhat si, třeba i řešit spory, ale taky vyhledávat a hodnotit informace, prezentovat je atd.

Jakou roli tady má učitel?

My neříkáme učitel, ale průvodce. Zatímco u učitele je aktivita na jeho straně, průvodce by spíš měl jen pomáhat. Učit se musí děti. Průvodce je tam od toho, aby dítě nasměroval, ukázal mu možné cesty, pomohl mu překonat nesnáze.

Není tam riziko, že se nějaké látce nebo problematice dítě úplně vyhne?

Zákon nám ukládá, že žádné oblasti se nelze úplně vyhnout. Ale rámcové vzdělávací programy (RVP) jsou hodně pružné, takže něco se dá projít jen velmi stručně. Veřejná škola sice zajistí, že se děti daným oblastem nevyhnou, ale často absolventi neumí nic.

Když se ptám na besedách, kdo umí Ohmův zákon, ze stovky lidí se zvednou sotva tři ruce. A typicky to je elektroinženýr, elektrikář a třetí je učitel fyziky. Kladl jsem tuto otázku už stovkám lidí a vždycky je to stejné. Přitom Ohmův zákon se učí na ZŠ a znova podrobně na střední škole a ti lidé tomu věnovali řádově desítky hodin.

Ale vykašlat se na Ohmův zákon nemůžete.

Třeba v projektu Pes mohou děti měřit, jak se mění odpor kůže psa, když jí, nebo si hraje s dětmi. Když si to tři děti vyberou, tak vám garantuju, že tyhle tři budou Ohmův zákon opravdu umět.

Ale v RVP jsou i cíle, které jsou zcela nepominutelné. Třeba požadavek srozumitelně a jasně se vyjadřovat ústně i písemně. To je jistě důležité a to se děti u nás učí vlastně pořád. I v projektu Pes musí všechny něco napsat, prezentovat, obhájit, vysvětlovat si mezi sebou.

Polovinu maturitní zkoušky z matematiky umí vyřešit mobil. Tak proč se to učíme?

Jak se na vaše školy tváří Česká školní inspekce?

Inspekce zatím navštívila šest našich škol. Všude jsme uspěli, dvě školy jsou podle jejich kritérií „příklady hodné následování“. Hodnocení si může každý prohlédnout na stránkách jednotlivých škol.

Inspekce hodnotí průběh, dívá se do hodin a vidí, že je tam skvělá atmosféra, děti jsou aktivní, mezi sebou bezvadně komunikují. Zjišťují, že se nebojí, všichni pracují, že průvodci jsou připravení, že se správně pracuje s chybou atd.

A jak by vaši žáci obstáli v běžném systému?

Naše první deváťáky musíme letos dobře připravit na přijímačky na SŠ. Přijímačky ale nevnímáme jako hlavní cíl školy, spíše jako jednu z mnoha překážek, kterých na děti v životě čeká spousta. A my máme za úkol je na ně co nejlépe připravit, aby obstály.

A nebude pro ně trochu šok přechod do běžného vzdělávacího prostředí?

Máme heslo „Změna je pro nás trvalý stav“. Děti by měly být připravené zvládat změnu a tu je třeba brát jako výzvu.

Nevyrostou z nich samorosti, kteří budou mít problém s kázní?

Než jsme vůbec začali, dělali jsme anketu mezi rodiči a ukázalo se, že první, co rodiče chtějí, je, aby dítě bylo své, aby je nikdo nerovnal do latě.

Ale naopak čím je škola svobodnější, tím víc má pravidel. Když ve svobodě nebudete mít pravidla, tak máte anarchii. Na silnici můžeme svobodně jezdit jen proto, že všichni jezdíme vpravo. U nás se na pravidla a jejich dodržování klade mnohem větší důraz než v běžné škole.

Nevytváří vaše školy další sociální selekci? Neposiluje se tak bublina určité vzdělanostní vrstvy?

Mnohem méně, než si většina lidí myslí. Máme u nás hodně dětí, kde rodiče platí školné s vypětím sil, odpustí si dovolenou, žijí skromně, aby měli na školné. Ale máme i děti z bohatých rodin. Ale kdyby mi někdo dal 50 tisíc ročně na každé dítě, tak se pokusím otevřít školu v Chánově. Jenže za státní dotace to neumím udělat a soukromým školám ještě hází stát klacky pod nohy.

ČTĚTE TAKÉ:
Dělat z dětí dělníky a rolníky se hodilo v 18. století, my musíme vzdělávat pro digitální věk

Zpět k náplni. Svět se velice rychle mění a vy se snažíte připravit děti na budoucnost. Z čeho vycházíte?

Když máte stále na mysli, co budou děti potřebovat v roce 2030 a 2070, tak vám to pomáhá rozhodovat se, co by mohlo být užitečné, co už je hloupost.

Na počítači si už dnes můžete nechat přeložit text z angličtiny do češtiny a je celkem srozumitelný. Můžete do mobilu mluvit česky a on to řekne francouzsky. Dá se tak domluvit. Takových věcí je spousta a za pět deset let budou fungovat perfektně.

V mobilu mám aplikaci na řešení matematických příkladů. Napíšete ho normálně na papír, vyfotíte a on vám popíše i řešení. Víc než polovinu maturitní zkoušky mobil takhle umí vyřešit. Tu druhou polovinu nezvládá, protože zadání je česky a mnohdy krkolomné. Tak proč se to učíme? Jak dětem vysvětlíte, že to má smysl?

Třeba abychom nezhloupli?

Ano, ale to se můžeme učit mnohem užitečnější věci, které dětem smysl dávají. Ta představa o tom, co je to správné všeobecné vzdělání, je strašně úzká. Vznikla v roce 1848, moc se nezměnila a těžko věřit, že je a bude v roce 2070 stále ta správná.

Mohli bychom se třeba učit zvládat konflikty, rozvíjet empatii, učit, co jsou kognitivní zkreslení a jak se jim vyhnout atd. Kolikrát jste v životě řešil konflikt a kolikrát kvadratickou rovnici?

A že se u matematiky ve škole rozvíjí myšlení? Ano, ale reálně se rozvíjí jen někde a málo. Když se podíváte do výsledků maturit, tak uvidíte, že maturanti umí řešit hlavně příklady, které se nadrtili jako algoritmus. Ale ty, u kterých se musí přemýšlet, většina nezvládá.

Může stát udržet s vývojem krok?

RVP by se musely revidovat každý rok a školy by musely své školské vzdělávací programy pořád upravovat. A to nejde.

RVP by se měly drasticky zredukovat a měla by se nechat velká volitelnost na straně škol, učitelů, ale i na straně dětí. Stát by se ale měl daleko víc zajímat o to, co se děje mimo školy, protože příležitostí se vzdělávat je mimo školy už dnes mnohem víc než ve škole.

Nevyužíváme ty přínosné a ignorujeme ty, které mohou i škodit. Proto bychom měli mít ministerstvo vzdělávání, a ne ministerstvo školství. Tradiční školy i ministerstvo školství se v podstatě tváří, že svět mimo školy neexistuje.

To by měl někdo dohlížet na vzdělávání mimo školu?

Už před mnoha lety výzkumy ukázaly, že to, co používáte v práci, umíte jen z 10 procent ze školy. A dnes to bude jistě ještě míň. Děti se učí třeba i prostřednictvím počítačových her. Často děti ale hrají hry, které jim nic extra nedávají, dokonce vytvářejí návyk, ale nikoho to nezajímá.

Děti se z mobilních telefonů spoustu věcí naučí, dobrých i špatných, a to jim pak i skutečně zůstane v hlavě. Nikdo to však nesleduje, a přitom vliv na děti i celou společnost to má obrovský.

Chytrý mobil mají děti běžně, tudíž i neomezený přístup k internetu. Jak se s tím vypořádat?

Rakouský aktivista Manfred Spitzer navrhuje, že se mobily mají dětem zakázat, stejně jako se zakazuje alkohol. To určitě není dobré řešení. Ale kde je alespoň nějaká osvěta?

Mělo by se rodičům vysvětlovat, že dát tříletému dítěti do ruky mobil, znamená, že může opravdu zhloupnout. Děti dnes mají stále více logopedických vad, jinými slovy neumí mluvit, protože nemluví, zato často už před první třídou čtou a píšou – na klávesnici.

U dětí už je známá i regulérní závislost na mobilech. A to vše není jen věcí školy, ale jistě i rodiny. Ministerstvo vzdělávání by takové věci v agendě mělo.

Zakázal byste mobily ve školách jako ve Francii?

Na univerzitě v Texasu zkoumali, jak lidi rozptyluje pouhá přítomnost telefonu. Ukázalo se, že ti, kteří měli mobily ve vedlejší místnosti, měli v testech výrazně lepší výsledky než ti, co měli mobil v batohu nebo tašce. A nejhorší pak ti, co ho měli na stole, i když v tichém režimu a displejem dolů.

Na druhé straně je mobil úžasná pomůcka a jistě by se měly děti učit, jak ho dobře využívat.

Ale ve Francii nezakázali mobil v hodinách, v nich ho učitel může jako pomůcku používat. Podstatné je, že ho zakázali o přestávkách a mimo výuku. Například proto, že se strašlivě narušují sociální vztahy mezi dětmi.

Víme, že používání mobilů u dětí zasahuje do vývoje mozku, ale nevíme, jaké to bude mít v budoucnu dopady. Kdyby mobily podléhaly stejnému schvalovacímu procesu jako léky, tak ještě nejsou povolené. Zákaz je projev opatrnosti, když jsou rizika velká. A pak můžete hledat lepší řešení. Třeba mobily povolit jen těm dětem, které naučíte, jak ho rozumně používat.