Záložna vznikla v roce 1872 a byla spojena s katolickými kruhy. Sídlo měla v Praze v Řetězové ulici.

A právě v roce 1902 se provalilo, že z udávané hotovosti šestnácti miliónů rakouských korun jich osm zmizelo. Desetitisíce vkladatelů byly oškubány a celá událost měla i politické důsledky. Záložnu zkrátka vytunelovali. A vše začalo naprosto nevinně.

Mrtvý v kupé

V březnu 1902 procházel průvodčí vlakem jedoucím z Prahy do Dobřichovic. V jednom přetopeném kupé našel ležet na zemi dobře oblečeného pána středních let. Ukázalo se, že to je šestačtyřicetiletý účetní katolické Svatováclavské záložny Josef Ort, známý mecenáš. Byl pokladníkem Národopisné výstavy Českoslovanské v květnu 1895 a čestným členem Jednoty českého herectva.

Nenápadný Ort si nejen denně zval do kanceláře prostitutky od Červeného koníčka, ale také čtyřikrát týdně pořádal mohutné večeře se šampaňským, humry, kaviárem.

Vlastnil také dva prvotřídní domy v Žitné a Štěpánské ulici. A vilu v Dobřichovicích. Tam o něm lidé říkali, že má „březí portmone“. V Žitné dokonce vybudoval první ženský penzionát v Praze. Ort byl štědrým dárcem, mnoho lidí mu dlužilo a on sám přispíval na četné akce - věnoval peníze tu na stavbu Husova pomníku, jinde na koncert vlasteneckých písní.

Politicky se hlásil k národním dělníkům a záložna v čase jeho působení údajně jen vzkvétala.

Navenek obyčejný úředník Ort dokonce zakoupil jejím jménem za 89 000 zlatých dům v Řetězové ulici od hraběte Cavriandiho, „aby katolické spolky měly konat kde schůze“. A teď byl mrtvý.

Až později se ukázalo, že Ort spáchal sebevraždu. Otrávil se. Čtyřiadvacátého, kdy měl slavnostní pohřeb na „zlatém voze“, což měl málokdo z českých politiků, to ovšem ještě nikdo netušil. Jeho pohřeb překonal i pozdější poslední rozloučení s F. L. Riegrem.

Ale ještě, než olšanští lapkové stačili ukrást první věnce z rodinné hrobky, už se objevila první podezření.

Platil hedvábnou toaletu

Impulz k nim dalo Právo lidu, které začalo prošetřovat pověsti, jež prosakovaly Prahou. Konkrétně po aféře pátral Bohumír Šmeral.

Bohumír Šmeral se zasloužil o vypuknutí celé aféry.

Bohumír Šmeral se zasloužil o vypuknutí celé aféry.

FOTO: Jan Galandauer, Bohumír Šmeral, Svoboda 1986

A otázek bylo mnoho. Proč měl skromný úředník v kapse ve vlaku 40 000 korun, tedy poměrně vysoký peníz? A jak bylo možné, že v únoru 1902 zaplatil hedvábnou toaletu se stříbrnou liškou herečce činohry Národního divadla Haně Benoniové? Už v pátek 8. srpna 1902 uvedlo Právo lidu pod nadpisem Velkodefraudace ve Svatováclavské záložně, že Josef Ort defraudoval 180 000 korun.

Leopoldina Ortová, manželka nešťastného sebevraha, zuřila a na její popud bylo pět čísel Práva lidu zkonfiskováno, protože „zakládají skutkovou povahu přečinu proti bezpečnosti cti“. Mezitím už aféru začala vyšetřovat policie a objevily se věci.

Večeře s kaviárem

Celá záležitost propukla v srpnu 1902 a veřejnost se dozvídala překvapující noviny. Nenápadný Ort si nejen denně zval do kanceláře prostitutky od Červeného koníčka, ale také čtyřikrát týdně pořádal mohutné večeře se šampaňským, humry, kaviárem, langustami a s lahůdkami z domácích zabijaček. Jeho přátelé vesele popíjeli, a kdo dokázal ztrestat jeden sekt a tři láhve tokajského, dostal speciální minci s nápisem Itrnice - žranice, letos u Ortů velice.

Tyto mince si rozežraný Ort objednával u mincmistra přímo v Kutné Hoře. Kromě jiného platil část kostýmů Haně Benoniové.

Václav Kohout si podplácením vykoupil záchodový monopol pro svou hospodyni.

Tisk uspořádal na herečku hon a její manžel Bohumil byl z toho tak konsternovaný, že uveřejnil v Národních listech otevřený dopis následujícího znění: „Já jsem rád, že mi zemřelý pomáhal oděvy mé paní platiti. Při tomto povolání jest velice těžké z vlastní kapsy si oděv zaopatřovati. Dělají to tak všechny herečky.“

Poslední věta rozzuřila ostatní umělkyně, takže v divadle Benoniové spílaly. V průběhu vyšetřování se objevila další fakta.

Ortova vdova Leopoldina sice tvrdila, že Ort mohl u sebe mít dost peněz, protože vyhrál 200 000 v loterii, ale usvědčil ji ze lži jistý Jan Klabík.

Rozezlený švec

Obuvník Klabík si koupil u Svatováclavské záložny tažební los. Za dva dny se mu ale nedostávalo peněz, a tak ho zastavil v téže záložně u Orta. Ten mu na něj dal sedmnáct zlatých. Když ale později Klabík přišel za Ortem, aby los vyplatil, Ort drze prohlásil, že žádný los od něj nevzal.

Hana Benoniová si nechala od Orta platit kostýmy.

Hana Benoniová si nechala od Orta platit kostýmy.

FOTO: Čtení o Národním divadle, ODEON 1983

Švec zuřil, nadával, ale neměl potvrzení, takže musel odejít s nepořízenou. I Národní politika, která se zpočátku Orta zastávala, musela konstatovat: „Nápadné ovšem je, že los, který uváděl rozezlený švec, předložil potom Ort jako vlastní.“

A věc byla o to horší, že do zpronevěry byl zapleten i starosta Svatováclavské záložny monsignore Jan Drozd, papežský komoří, arcibiskupský notář, autor Dějin církevních pro gymnázia a přední činitel Katolické besedy.

Nakonec Právo lidu odhalilo, že defraudovaný obnos se šplhá až ke třem miliónům. A Drozd se také vybarvil.

Jede do Vatikánu

Ještě v říjnu 1903 říkala Anna Mádlová, Drozdova hospodyně a družka, návštěvníkům v monsignorově domácnosti: „Páter nemá čas, rozjímá a chystá se zajet do Vatikánu.“

O cestě a rozjímání nemohlo být ani řeči. Jednak se ukázalo, že Anna má ve své prostotě ve štrozoku 45 000 korun. A brzy byli vedle Drozda obžalováni další dva úředníci a ředitel záložny Václav Kohout. Drozd při zatýkání řval: „To je škandál!“

Mezitím propukla mezi vkladateli záložny panika a začal run (bankovní panika) na záložnu. Ta ovšem nebyla schopna vyplatit všechny své vkladatele.

Koncem listopadu 1903 stanuli všichni viníci před soudem. Národní politika popsala Drozda soudní síni následovně: „Tvář Drozdova, červená, trudovitá, nevyznačuje se ničím, co by ji nějak oduševňovalo. Široké tenké rty jsou pevně sevřeny, oči mají buď výraz tupě lhostejný, ale místy také jako vyjevený.“

Ve svých prohřešcích byli výtečníci velkorysí - Katolickým listům věnovali 20 000 korun na účinný boj proti nevěřícím. Drozd rozesílal denně svým oblíbencům láhev šampaňského a mrtvý Ort jim zase obstarával holky a k jmeninám připravoval obálky s losy, které záhadně vždy vyhrávaly.

Na další karikatuře sedí Drozd a Kohout v jedné kleci.

Na další karikatuře sedí Drozd a Kohout v jedné kleci.

FOTO: Jiří Pokorný, Český svět I. 1889-1918, Argo 1997

On sám, jak se ukázalo, zpronevěřil „pouhých“ 180 000 korun, ostatní sumu v konečné výši osmi miliónů.

V procesu s defraudanty, který nazvalo Právo lidu „rejem výtečníků a výtečnic“, se objevily i humorné momenty.

Záchodkový monopol

„A tak se obžalovaný, sedmapadesátiletý ředitel Václav Kohout, spojil s tchyní Marií Procházkovou ve věci veřejných záchodků, a poškodil tak další žadatelky svou nemístnou podporou u starosty.

Marie Procházková totiž nyní nejen spravuje veřejné záchodky v Praze, včetně největšího na Uhelném trhu, ale je vedena jako mecenáška záchodů dalších, nově vykachlíkovaných. Tchána, který se proti tomuto velikášství bouřil, dali do ústavu pro choromyslné,“ informoval žalobce publikum v sále soudu na Karlově náměstí 27. listopadu 1903.

Posluchači zaplnili kdejaký kout a byli ohromeni. Kohout si skutečně podplácením vykoupil záchodový monopol pro svou tchyni.

Zrod Důvěry

Proces se protáhl na 18 dnů a jeho zápis měl 842 stran. Ekonomickou aktivitu záložny popsalo Právo lidu následovně: „Štěstí tedy pro lidstvo, že klerikálové neschopností svou nedovedou zabrat hospodářský život, bylo by to zřejmě horší než vláda liberálů.“

Zároveň s procesem končila i revize v záložně, o níž Drozd jasnozřivě prohlásil, že mu „způsobí jen zármutek“.

Měl pravdu - on a Kohout dostali sedm let žaláře, ostatní úředníci nižší tresty.

Protiklerikální tisk se radoval - byla dokonce vydána brožura s půvabným názvem Drancování aneb Poslední stanice klerikalismu. Církev byla otřesena a její kruhy založily k likvidaci záložny záložnu novou - s nešťastným pojmenováním Důvěra.

V ní na přání arcibiskupa nezasedal jediný kněz.