Článek
Už je to dávno, když v roce 1947 jako gymnazistka vstoupila ponejprv do čerstvě opravené budovy někdejšího kina Orania na Bratislavské ulici v Brně. Byla členkou pěveckého sboru Aloise Šebestíka, budoucího kapelníka malého orchestru Loutkového divadla Radost. Vladimír Matoušek, zakladatel a první ředitel Radosti, ho tehdy požádal o vyzkoušení akustiky prostoru nové scény. Studenti dostali nabídku spolupráce s divadlem.
Zora ji přijala a změnilo to zásadně životní dráhu, jak si ji do té doby představovala. Uvažovala vážně o lékařské fakultě. Hrála však na klavír, měla hezký hlas, učila se zpěvu u profesorky Marie Řezníčkové. Podílela se také na sousedských produkcích rodinného loutkového divadla. Tak se stala jednou ze zakladatelské generace Loutkového divadla Radost. Náhoda či osud se tu potkaly se skrývaným nevysloveným přáním.
Začátky byly nesmírně zajímavé, pro brněnské loutkové divadlo gründerská doba. Mladá loutkoherečka byla jednou z těch, kteří stáli u základů budování nové scény a poté spolutvůrkyní řady slavných inscenací.
Oficiálnímu zahájení profesionálního divadla (25. října 1949) předcházely dva roky poloprofesionální éry, kdy se již hrálo pravidelně pro školy. Zora patřila k těm, kteří přirozeně a samozřejmě rozvíjeli animátorské dispozice, považovali za nutné loutce rozumět, nepodcenit „řemeslo“. Osvojila si znamenité vedení loutky, s přispěním hlasového projevu a zpěvu dokázala vytvořit komplexní dramatickou postavu. Náležela k těm, kteří si s loutkou rozuměli až vzbuzovali dojem, že loutka to oplácí stejným porozuměním.
Zora Bílková-Matoušková ztvárnila dlouhou šňůru velkých rolí ve významných inscenacích Loutkového divadla Radost. Některé proslavily brněnskou scénu nejen doma, ale i v řadě zemí, a to nejen evropských. Jako herečka má své místo v historii brněnského divadla i zřetelný zápis v dějinách tuzemského loutkového divadla. Jsou ještě diváci, kteří mají v živé paměti dávnou pozoruhodnou éru brněnské loutkové scény. Zora Bílková-Matoušková je z těch, kteří ji spoluvytvářeli.
Minulost pojí se časem se současností v jednu souvislou historii. Jako ti dřívější malí nadšení diváci, tak ti současní v sobě dlouho ponesou vzpomínky na dnešní inscenace a herce Divadla Radost. Na ty v dětství jejich, oproti těm hrajícím pro dospělé ne tak známé a populární tváře, avšak s umem vyvolat dětský smích, dojetí, radost. Takovým náleží zvláštní uznání. Jednou z nich byla čtyři desítky let paní Zora Matoušková – a zbývá vyložit to příjmení.
V Radosti našla mladá herečka i celoživotního partnera, syna zakladatele divadla. Vlastně: on si našel ji, rád přiznával a dodal, že do divadla přišla dřív než on. Obě výrazné tváře Radosti se naturelem lišily. Mirko Matoušek (1928-2010) společenský, spontánní, spontánní, hned upoutal. Jeho Zora vážila slova. Vztah k profesi, která kdysi otočila kormidlo osudově daným směrem, vyjádřila pro ni výstižně: „V příštím životě totéž.”