Hlavní obsah

Technická památka na Šumavě, kde voda teče do kopce

Novinky, Petr Hejna

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Aktualizováno

Takový je první dojem při cestě kolem Vchynicko-tetovského plavebního kanálu při cestě kolem něj od parkoviště v Mechově. Jeho koryto prakticky kopíruje vrstevnici, a zejména cyklista má pocit, že sjíždí z kopce proti toku vody. Rozhodně nelze vynechat zastavení u bývalé Hauswaldské kaple.

Foto: Petr Hejna
Článek

Doby, kdy Vchynicko-tetický kanál sloužil k splavování vytěženého dřeva, již dávno odnesl s plynoucím tokem hnědavé průzračné slatinné vody i běh času a technický pokrok. Ovšem v časech vybudování, tedy v letech 1799 - 1801, byl kanál malým technickým zázrakem, který nejen že usnadnil práce na likvidaci polomů po vichřici a kůrovcové kalamitě v 80. letech 18. století, obešel nesplavný úsek Vydry, ale i nastartoval příliv obyvatelstva na zapadlou Šumavu.

Autorem díla byl rodák z Chvalšin Josef Rosenauer, který přes svůj nemanželský původ nebyl jen druhořadým „panchartem“, ale ambiciózní a nápaditý absolvent inženýrské akademie ve Vídni. Jeho kariéře napomohla i Marie Terezie, právě ve věci umožnění služebního postupu, kterému bránil jeho původ. 

Trasa kanálu začíná u hradlového mostu nad Antýglem, po ostrém skluzu, zakrytém panely, pak zvolna sestupuje k Mechovu. Pohledy na dále klidně plynoucí hladinu zpestřují kamenné mosty, kterých zde napočítáme celkem osm.

Okružní cesta kolem kanálu může buď kopírovat jeho tok, nebo naopak se lze na kanál napojit od parkoviště Mechov u Srní. Tato varianta právě potvrdí dojem, že putujeme směrem dolů, ač voda teče proti nám.

Ani ne po kilometru narazíme na odbočku k bývalé Hauswaldské kapli na úbočí Kostelního vrchu. Zde od roku 1820 stávaly Šumavské Lurdy, mělo zde dojít k uzdravení chorého sedláka i záchrany chudé dívky při sběru plodů lesa. U tzv. Medvědího stromu pak Panna Marie zažehnala útok medvěda na dvojici žen, nicméně i postupně nově obnovovaná poutní kaple (v letech 1860 a 1902) na tomto místě vzala za své za poválečných časů, kdy byla roku 1957, stejně jako mnoho sakrálních objektů v pohraničí, odstřelena armádou.

Podařilo se - snad zázrakem - uchránit tamní sošku Panny Marie Lurdské. Místo, které zmínil Klostermann v povídce Červené srdce, se stalo cílem poutníků i ze vzdálené Itálie, a rozhodně dnes při toulkách krajem je záhodno se zde zastavit, ať již hledat dotek víry, kterou nezničí munice, nebo za zdánlivě prostým účelem souznění s přírodou.

Po kratinkém vystoupání u zurčícího spadu následuje odbočka k Rechlím na Vydře, nebo přímá cesta k Srní přes Rokytu, kde je ve volném terénu umístěna geologická expozice.

Cestou na Srní narazíme vpravo na návštěvnické centrum s výběhy vlků, v Srní opět jsou dvě varianty návratu do Mechova, buď rovnou zhruba 2 km po silnici, nebo okruhem kolem vrchu Spálený. Tato varianta nabízí možnost zastávky u akumulační nádrže Sedlo, od které je jen kousek k Vodnímu zámku, nad nímž se nachází Klostermannova vyhlídka. Z té je, podobně jako od zámku, krásný rozhled ke Kašperku i na Dračí skály pod Čeňkovou pilou.

Zpět k parkovišti kanál připomíná pouhý prosak vody z okolních lesů - hlavní tok je u Mechova odváděn do podzemí a tato část slouží jen jako přepad.

Kanál, který byl v provozu ještě do počátku 20. století, je ideálním výletním cílem nejen pro milovníky stop technického pokroku, stejně jako hledačům lesního ticha a rozhledů blízkých Karlu Klostermannovi, nebo těm, kterým je blízká duchovní síla, nesetřená, nesestřelená a nezapomenutá s běžícím časem. 

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám