Kim Čong-il

King Čong-il byl druhým v dynastii Kimů, která vládne Severní Koreji od konce druhé světové války. Měl být reinkarnací revolučního ducha svého otce. Jeho stín ale až do své smrti 17. prosince 2011 nepřekročil, i když milovaný vůdce a génius Kim Čong-il, jak Severokorejci hlavu svého státu titulovali, byl jediným diktátorem v jaderném klubu, tedy skupině zemí, které disponují nukleární bombou.

Oficiálně se narodil 16. února 1942 v partyzánském táboře pod posvátnou horou Pektusan. Podle západních a ruských pramenů to ale spíše bylo už v předchozím roce na Dálném východě, možná v městečku Okeanskaja, možná v Chabarovsku nebo v blízké vesnici Vjatskoje.

Podobné je to s celou biografií tohoto „drahého vůdce“ či „milovaného soudruha“ – bílá místa v ní zaplňují nepotvrzené a neúplné informace od zpravodajských služeb. Výjimku tvoří oficiální vystoupení Kima.

Kim Čong-il je nejstarším synem bývalého prezidenta Kim Ir-sena. V dětství měl přezdívku Šura. Během korejské války (1950 až 1953) žil v Číně, do školy chodil v bývalé NDR, kde se prý naučil pilotovat letadla. Čtyři roky studoval politické vědy a ekonomii na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu.

Po ukončení studií v roce 1964 se stal členem ústředního výboru (ÚV) Korejské strany práce. V aparátu postupně povyšoval. Byl osobním tajemníkem Kim Ir-sena a byl také odpovědný za kulturní politiku. V roce 1973 se stal tajemníkem ÚV, o rok později zasedl v politickém byru a v roce 1980 byl členem jeho předsednictva. Za dva roky byl poprvé zvolen poslancem.

V úvodu 90. let převzal velení armády, čímž podle pozorovatelů jeho otec zahájil proces předávání moci: v roce 1990 se Kim stal náměstkem šéfa Komise národní obrany, v prosinci 1991 vrchním armádním velitelem, v dubnu 1992 maršálem ozbrojených sil, v dubnu 1993 předsedou Komise národní obrany. Hlavou státu byl oficiálně jmenován 5. září 1998.

Reálně se moci ale chopil už po smrti prezidenta Kim Ir-sena 8. července 1994, i když hospodářské záležitosti země měl pod kontrolou už o tři roky dříve.

Prezidentskou funkci převzal až po skončení tříletého období smutku po smrti Kim Ir-sena. Titul prezident ovšem parlament o rok později oficiálně zrušil, aby mohl Kim Ir-sen být prohlášen za „věčného prezidenta“.

Západní zpravodajské služby Kima charakterizovaly jako brutálního, náladového a nevypočitatelného paranoika, který je zodpovědný za pumový atentát na jihokorejskou vládní delegaci v Barmě v 1983 a výbuch jihokorejského letadla u barmského pobřeží (1987). Kim se sám stal terčem pokusu o atentát, a to v roce 1977.

Už když fakticky přebíral moc, trpěla KLDR nedostatkem potravin, což ale Kimovi nebránilo ve vývoji jaderné zbraně. Utajovaný program byl údajně důvodem roztržky s otcem počátkem roku 1993.

Do roku 2002 režim tvrdil, že severokorejský jaderný program je civilní. Teprve o tři roky později přiznal, že vlastní jaderné zbraně, údajně až šest jaderných bomb.

V říjnu následujícího roku to doložil první úspěšnou nukleární zkouškou. V mezidobích Pchjongjang vyjadřoval snahu jednat o svém programu výměnou za ekonomickou pomoc, ale vzápětí od ní ustupoval na pozadí hrozeb a raketových testů.

V únoru 2007 Severní Korea při šestistranných jednáních souhlasila s ukončením svého programu, načež v létě demonstrativně odpálila i chladicí věž v zařízení Jongbjon, ale v květnu 2009 - měsíc po zkoušce střely s dlouhým doletem - podruhé otestovala jadernou bombu.

Zbrojení se uskutečňovalo na pozadí konfrontací s Jižní Koreou, zejména při námořních střetech ve sporných hraničních vodách ve Žlutém moři, jež si jen od roku 2000 vyžádaly desítky obětí. Obě země jsou stále ve válce, konflikt z let 1950 až 1953 skončil pouhým příměřím.

Ekonomická zaostalost Severní Koreje se projevila v nedostatku potravin, který podle OSN pravidelně hrozil vyústěním v hladomor. Světový program pro výživu počátkem roku 2009 dodával pomoc šesti miliónům, tedy čtvrtině, obyvatel. Režim se snažil v listopadu téhož roku o finanční reformu, která ale selhala, za což podle agentury Reuters skončil na popravišti bývalý tajemník vládní strany Pak Nam-ki, který reformu koncipoval a řídil.

Jihokorejské tajné služby odhadovaly, že ve stejnou dobu Kim věznil v kárných táborech 154 000 nepohodlných lidí.

To už byl Kim starý a nemocný muž, za jehož zády se spekulovalo o tom, kdo jej nahradí. Ještě v devadesátých letech ale měl pověst gurmána – milovníka koňaku, značkových francouzských vín a čerstvých humrů. Proslul též jako fanoušek rychlých aut a filmového umění, ve sbírce prý měl přes 30 000 filmů. Kvůli jeho slabosti pro ženy – zejména blondýnky – stát údajně vydržoval na 500 společnic Kima, které dal vzdělávat ve Vídni.

Při své neoficiální návštěvě Číny v květnu 2000 přiznal, že v minulosti hodně kouřil a pil. Prohlásil, že s kouřením skoncoval a spotřebu alkoholu omezil, prý pil pouze trochu vína.

Japonský tisk už o šest let dříve spekuloval, že Kim Čong-il trpí cukrovkou a cirhózou jater. Podle jihokorejských úřadů navíc v létě 2008 prodělal mrtvici. Američané se domnívali, že ještě téhož roku mohl prodělat další. Jihokorejská televize později uvedla, že trpí rakovinou slinivky, a šéf výzkumného střediska pro národní bezpečnost Jižní Koreje zase, že Kimovi selhávají ledviny a navíc trpí částečnou paralýzou těla.

Také v souvislosti s nemocemi se rojily spekulace o jeho nástupci. Když ale v roce 2005 státní rozhlas oznámil, že nástupcem Kim Čong-ila se stane jeden z jeho synů, vůdce byl později nucen obyvatelům země zakázat dohadovat se o tom, kdo ho nahradí. Kim zákaz zdůvodnil tím, že dohady poškozují jeho mocenskou úlohu. V lednu 2009 média uvedla, že o následníkovi bylo rozhodnuto a má se jím stát nejmladší Kimův syn Kim Čong-un.

To se také potvrdilo v prosinci roku 2011 po Kimově smrti. Ačkoli zemřel již 17. prosince, zpráva o jeho smrti se dostala na veřejnost až o dva dny později. "Zastihl ho rozsáhlý infarkt myokardu 17. prosince ve vlaku. Byl způsobený velkou duševní i fyzickou zátěží způsobenou jeho neustálými cestami do terénu kvůli budování vzkvétajícího národa," citovala tehdy z prohlášení jihokorejská agentura Jonhap. Celá země se poté ponořila do hlubokého smutku.

Kim měl asi pět až sedm sourozenců. Zřejmě měl čtyři manželky a v posledních letech žil se svou bývalou sekretářkou Kim Ok. Z prvního manželství měl dceru (Kim Hje-kjong). Podle jihokorejských pramenů si ale Hong Il-čon vzal po rozvodu znovu a narodila se jim druhá dcera (Kim Sol-song).

Jeho druhou ženou (podle jiných pramenů byla jen milenkou) měla být herečka Song Hje-rim, s níž měl syna Kim Čong-nama, jenž žije v Macau, kde bývá vídán v módních restauracích i kasinech. Pár se rozešel v 80. letech a Song pak žila v Rusku a ve Švýcarsku, kde v roce 1996 zmizela. Podle jihokorejského tisku se pod ochranou KLDR léčila v Moskvě, kde zemřela.

Zatímco údajné třetí manželství s dcerou vysokého armádního důstojníka Kim Jong-suk bylo bezdětné, s tanečnicí Ko Jong-hui, která prý zemřela na rakovinu prsu v roce 2004, měl Kim dva syny – Kim Čong-čula, jenž údajně trpí hormonální poruchou, a Kim Čong-una.

Kim Čong-il byl v KLDR opěvován jako geniální filozof, inženýr a umělec zároveň. Podle oficiální legendy například vypracoval původní teorii o budování ozbrojených sil, ale řídil i vytváření revolučních oper. Při jeho narozeninách se obvykle přihodily různé "přírodní zázraky" - při jeho šedesátinách na posvátné hoře Pektusan napadlo přesně 60 centimetrů sněhu a na obloze nedaleko hory se objevily světelné kruhy a zvláštní mrak ve tvaru květiny kimčongilie.

Kim s výjimkou návštěvy Číny v roce 1983 do května 2000 necestoval do zahraničí. Pak podnikl tři další cesty do Číny a dvě do Ruska.

V březnu 2010 o něm britský list The Daily Telegraph napsal, že má v evropských bankách pro případ nucené emigrace uloženy čtyři miliardy dolarů. Peníze měly být přesunuty ze Švýcarska do Lucemburska. O tom, že má účty ve Švýcarsku, ale i v Rakousku, se psalo už v roce 1996.

The Daily Telegraph rovněž uvedl, že pod horou Pektusan u hranice s Čínou má Kim tajný vojenský komplex, z něhož mají být řízeny protiakce v případě invaze cizích vojsk, občanských nepokojů či armádního puče.

Západ vůči jeho režimu uplatňuje množství sankcí, země je ekonomicky na dně a její obyvatelstvo hladoví. Přátelské vztahy udržoval Kim pouze s Čínou. Číňané jsou také jediní cizinci, kteří mohou v Severní Koreji podnikat.