55 karlovarských filmových let

První ročník jednoho z nejstarších filmových festivalů na světě se uskutečnil od 1. do 15. srpna 1946 v Mariánských Lázních jako nevelká nesoutěžní přehlídka. Až o dva roky později se přesunul do Karlových Varů a v témže roce se také poprvé udělovala Velká cena – Křišťálový glóbus.

Porota byla tehdy ještě národní, ale už jí předsedal profesor Antonín Martin Brousil, teoretik, kritik, historik a pedagog, který zastupoval československou kinematografii na mezinárodních festivalech a kongresech.

Ve funkci předsedy národní a později mezinárodních porot působil až do roku 1982, a i když na festivalu upřednostňoval sovětské tvůrce, přivezl i řadu zahraničních filmařů z nesocialistických zemí. Jako hosty přivítal mezi jinými Henryho Fondu, Claudii Cardinalovou, Monicu Vittiovou nebo Ginu Lolobrigidu.

Na prvním soutěžním festivalu získal Velkou cenu snímek Osvětim polské režisérky Wandy Jakubowské a cenu za režii hollywoodský režisér William Wyler (Prázdniny v Římě, Velká země, Jak ukrást Venuši nebo jedenáctioscarový Ben Hur) za Nejlepší léta našeho života.

V dalších letech vítězily vzhledem k politické situaci i tlaku většinou filmy socialistických zemí (jednou z výjimek byla Velká cena pro francouzský film Kdyby všichni chlapi světa v roce 1956), ale v kategoriích režie, scénář či herecké výkony dostávali ceny i filmaři západní, jako Ital Carlo Lizzani nebo Brazilec Alberto Cavalcanti.

Roberto Rossellini a herečka Giovanna Ralliová dostali v roce 1960 Zvláštní cenu poroty za režii a herecký výkon ve filmu Byla noc v Římě, o čtyři roky později pak dostal Zvláštní cenu poroty americký film Ten nejlepší Franklina J. Schaffnera. A ve stejném roce byla za ženský herecký výkon ve filmu Luise Bunuela Deník komorné odměněna Jeanne Moreauová.

Ceny karlovarského festivalu ovšem „utěšeně“ přibývaly. K těm za filmařské výkony se podle potřeby, a „aby se nikdo neurazil“, přidávaly ceny, jejichž názvy dnes znějí bizarně: Za úsilí o nového člověka, Za výchovný film, Cena práce, Za instruktážní film a mnohé další.

V roce 1956 byl festival zařazen Mezinárodní federací asociací filmových producentů (FIAPF) do prestižní kategorie A, v jejímž kalendáři jsou zapsány festivaly v Benátkách, Berlíně, Cannes, Tokiu, San Sebastianu a několika dalších městech.

Áčko znamená, že se daný festival koná ve stanoveném kalendářním termínu a páteří jeho programu je soutěž nespecializovaných celovečerních filmů. Utkat se v ní smějí pouze ty, které dosud nebyly uvedeny na žádném jiném festivalu ani v zahraniční distribuci.

O přidělení této (dnes poněkud přeceňované) kategorie je třeba pravidelně žádat FIAPF, což se karlovarskému festivalu dvakrát stalo bezmála osudným.

Když se totiž v padesátých letech začal připravovat nový mezinárodní filmový festival v Moskvě, a žádal rovněž o kategorii A, dostal odpověď, že pro socialistický blok je v kalendáři FIAPF jen jedno místo.

A tak nejen proto, že moskevský festival časově bezprostředně navazoval na karlovarský, ale také proto, že Československo bylo zkrátka zemí sovětského bloku, začaly se oba festivaly střídat: karlovarskému připadly sudé roky, moskevskému liché.

Trvalo to až do roku 1994, a tak se i stalo, že ač od prvního ročníku uplynulo už 76 let, vstoupíme zítra do teprve 56. ročníku.

Čas oponou trhnul, začala se psát nová historie. Pro karlovarský festival však nezačala šťastně. Rok 1990 ještě proběhl v opojení z návratu lidí jako Vojtěch Jasný nebo Jan Němec. Předsedou poroty byl britský režisér Lindsay Anderson, jejím členem mimo jiné ředitel Berlinale Moritz de Hadeln. Bylo to jedno velké nadšené setkání.

Ale už v roce 1992, kdy byl ředitelem Jiří Menzel, se festival potýkal s finančními problémy a nebylo jisté, zda se 29. ročník vůbec uskuteční. Tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid se nechal slyšet, že je festival pohrobek socialismu, a jestli ho chce někdo pořádat, ať si sežene soukromé peníze.

Naštěstí se ale našly i opačné názory. Významný tvůrce animovaných filmů a tehdejší ministrův poradce Igor Ševčík inicioval vznik Nadace Film Festival Karlovy Vary, v jejímž čele stanul jeden z nejpopulárnějších českých herců Jiří Bartoška.

O program se starala významná filmová publicistka Eva Zaoralová, výkonným ředitelem byl Antonín Moskalyk. V nadaci zasedl i ředitel Krátkého filmu Praha Jan Knoflíček, který byl zástupcem české kinematografie ve FIAPF. A Bartoška vyslal do světa památnou větu: „Karlovarský festival není pohrobek, ale rodinné stříbro České republiky.“

„Byla to bitva za pochodu. Nikdo nevěděl prakticky nic,“ vzpomínal nedávno pro Právo Bartoška. „Nevěděli jsme, jak se filmy objednávají, nevěděli jsme nic o spedici, dopravě, pojištění, všechno jsme to dávali horko těžko dohromady. Ale pomáhaly nám kontakty Evy Zaoralové v zahraničí, díky nimž se přece jen sem tam něco dozvěděla. Nikdo z nás ale nepočítal s tím, že to potrvá tolik let.“

Zásadním krokem pro další ročníky pak bylo, že se Vary dohodly s Moskvou na každoročním konání obou festivalů.

Jenže vzápětí došlo k zádrhelu. Vedení nadace se pro neshody rozloučilo s Moskalykem, s ním odešel z nadace Knoflíček, založili v Praze festival Zlatý Golem a požádali o onu tehdy vzývanou kategorii A. Do Francie na zasedání FIAPF jel jako vždy Knoflíček a ten ji také pro festival, který neměl za sebou ještě ani první ročník, získal.

„Jenže to stejně nebylo nic platné, za dva ročníky zkrachovali,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Bartoška na festival, který sice první rok uvítal Meryl Streepovou, ale jeho finance tekly evidentně jinudy, než měly.

A karlovarský festival začal zvolna, ale s jistotou, profesionalitou a dobrým finančním zázemím stoupat až k dnešní podobě, kdy je nejvýznamnějším festivalem v regionu a patří k nejprestižnějším přehlídkám světa.

Za uplynulých devětadvacet ročníků uvítal nespočet hvězd první kategorie, jako byl Robert Redford, Gregory Peck, Michael Douglas, Johnny Depp, Scarlett Johanssonová či Helen Mirrenová. Uvedl a ocenil díla řady vynikajících filmařů z celého světa a nastartoval kariéru mnoha mladým. Zájem producentů uvést v jeho programu své filmy plynule stoupá.

Tak tedy vzhůru do 56. ročníku a všechno nejlepší do další pětapadesátky!