Hlavní obsah
Michal Šanda (1965) je básník, prozaik a dramatik, jeho sbírka povídek Hemingwayův býk (Milan Hodek 2018) byla loni nominována na Magnesii Literu za prózu. Foto: archív Michala Šandy

Povídky do karantény. Michal Šanda: Renatin seznam

Koronavirus nás čím dále víc zavírá do našich domovů, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Dnešní se jmenuje Renatin seznam, je z roku 2013 a napsal ji Michal Šanda.

Michal Šanda (1965) je básník, prozaik a dramatik, jeho sbírka povídek Hemingwayův býk (Milan Hodek 2018) byla loni nominována na Magnesii Literu za prózu. Foto: archív Michala Šandy
Povídky do karantény. Michal Šanda: Renatin seznam

Na cestu do Berlína si nezapomeň zapakovat aspoň tři košile, náhradní ponožky a slipy, určitě ty modrý kraťasy, ty ti moc slušej, sandály, bude vedro, kartáček a pastu s sebou nevoz, to koupíš v Berlíně v drogerii, zrovna tak mýdlo a ručník budou mít v hotelu, knížku na čtení do vlaku, brýle, holicí strojek, prášky na spaní, salbutamol na astma, brufen, prezervativy, peněženku, doklady, mobil a nabíječku. Notebook, ten jedinej, jak tě znám, bys nezapomněl. A slovník. Kufry jsou v komoře, vezmi si můj skořepinovej.

R.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Renatin seznam (2013)

Foto: Veronika Holcová

Večer jsem proseděl v baru, chodím do něj den co den. Bar na opačném konci města má svoje výhody. Je to sice metrem z konečné na konečnou, zato tu zaručeně nepotkáte nikoho známého, na rozdíl třeba od Krásnejch ztrát. Do barů na periferii chodí jenom místní. Nýmandi. Sem žádná celebrita nezavítá. Mám tady svůj štamgastský kout, kde mě nikdo neprudí zdvořilostníma kecama, aby řeč nestála, a kde můžu v klidu psát. Proč chodím právě sem, má ještě další důvod, ale to je čistě moje soukromá záležitost.

Domů jsem se vrátil o půlnoci. Renata ležela na sedačce v obýváku. Na pozdrav mi neodpověděla. Nevzpomínám si, že bychom se třeba ten den pohádali. Normálně jsme se spolu nasnídali, hemenex, k tomu jsem uvařil silnej černej pu-erh, ten člověka po ránu nastartuje. Potom se šla Renata do koupelny osprchovat.

„Renato!“

Ticho.

Vešel jsem do obýváku.

Renata byla mrtvá.

Byla to sebevražda naprosto bez důvodu, nebo mně se ho aspoň nepodařilo najít. Blesk z čistýho nebe. Nacpala do sebe platíčko patáků a zapila to kabernetem. Flaška se válela na koberci. Dopis na rozloučenou Renata nenechala, napsala jenom ten seznam.

Michale, jak trávíte čas v karanténě?

Už vím, že jsem se minul povoláním, s radostí totiž prostojím karanténu u plotny.

Dneska byla k snídani volská oka na slanině s rozpečenou bagetou a káva. Dopoledne k svačině francouzská zapékaná cibulačka, snězená vestoje na kuchyňské lince během přípravy oběda. Který tvořilo na počest současnou pandemií zkrušených Italů ossobuco. Místo odpolední svačiny jsem si stoupl na váhu, která mi potvrdila, co jsem tušil. Nejradši ze všeho mám ale večeři, šest plechovek vychlazených radegastů.

Zamířil jsem rovnou k barpultu. Rorejs věděl, o co jde, a sám od sebe mi nalil dvojitýho panáka jamesona.

„Na pohřbu bylo hodně lidí?“

„Neměla pohřeb, nechal jsem ji spálit bez obřadu.“

„Proboha proč?“

„Nesnáším funusy. Pokud by to bylo jako u muslimů, že se musí nebožtík pohřbít do druhýho dne, to beru. Zoufalství a bolest vystoupají na samej vrchol a v okamžiku, kdy rakev spustíš do hlíny – pic! Zlom a dojde ke katarzi. Rituály mají svůj smysl a ten já vůbec nepopírám, naopak. Ale pohřeb po tejdnu od úmrtí, to je jenom zbytečný drásání, který tě vrací zase na začátek. Je to jenom kšeft pro funebráky.“

„Jak se na to tvářil Viktor?“

„Jemu jsou tyhle věci ukradený.“

Rorejs pokejval hlavou na souhlas. Barman musí souhlasit, je to součástí jeho řemesla. Pokud chce dostat dýško, neměl by se s hostama hádat.

„Chápu,“ řek Rorejs.

„Tak to ti závidím,“ opáčil jsem, „já nechápu vůbec nic. Řekni mi, co se jí muselo přešaltovat v makovici, že provedla tohle?“

„Dovol, abych poznamenal, že co tě, drahoušku, znám, skuhráš mi tady na rameni, jaká je Renata náladová megera.“

„Brzdi.“

„Jo, megera.“

S tou nevypočitatelnou náladovostí má ale Rorejs pravdu, s Renatou to bylo jako v ruletě. Normální ženský když koupíte mimo Vánoce nebo narozeniny, prostě jenom tak z okamžitýho popudu, parfém, stulí se vám vděčně do náruče. Přinejmenším vám dá aspoň pusu. Renata ten parfém obrazně řečeno hodila jako kuličku do rulety. Padla třináctka a černá a místo pusy: Ty jsi dostal honorář? A za co? Netvrď mi, že to byly jenom dva tisíce, vím, co stojí Rouge Hermès. Kde máš zbytek prašulí? Myslíš, že mě touhle ubohostí odbudeš. Jsi hnusnej. Podívej se na sebe někdy do zrcadla, máš ve vlasech pramen úplně šedivejch. Až budeš mít celou hlavu šedivou, budeš hnusnej už úplně. Víš to?

Z našeho Viktora vychovala neurotika non plus ultra. Pokud se třiatřicetkrát nepodrbe na nose, nevyjde ven z bytu.

Na druhou stranu pokud zrovna v pomyslný ruletě padla Renatě sedmička, zahrnula nás bezbřehou radostí, a to nejen mne s Viktorem, ale všechny široko daleko kolem sebe. Kdo se k tomu zrovna přichomýtnul, musel užasnout nad gejzírem jejích sranďáren. Nikdy jsem nikoho neslyšel takhle uhrančivě se smát. Byla Laurelem a Hardym mého života. Pomilování hodná a tragická zároveň. Umělci to holt asi mají rozdaný takhle. Aby mohli tvořit, musej mít propady a z nich se odrážet ke vzletům.

Svoje obrazy, mimochodem, Renata nenáviděla.

Chrrrrr, zachrastilo kafe v mlýnku presovače. Rorejs udělal cappuccino a odnesl ho vedle ke stolu. Pokaždý to zvoře, už i já si pamatuju, že trafikant Drábek pije piccolo bez mlíka. Drábek ale neprotestoval. Bloudil myšlenkami čert ví kde, zrovna jako Rorejs.

„Vnímáš mě?“

„Jistě, drahoušku.“

„Představ si, že místo dopisu na rozloučenou sepsala Renata věci, co si mám vzít s sebou na cestu,“ řekl jsem a přečetl Rorejsovi ten její seznam.

„Do Berlína! Z toho jsem úplně divokej. Německy už dneska nedovedu kváknout ani slovo, poslední německou větu jsem stvořil na gymplu. To ještě soudruzi předpokládali, že Německá demokratická republika bude existovat i v příštím tisíciletí. Dokonce ve svým velikášství sestrojili, ovšem zatím jenom na papíře v učebnicích, vlak, co předstihne TGV a šinkansen. Fernschnellzug, to byla moje maturitní otázka. Od tý doby jsem třicet let neřekl der, die, das. Co já mám pohledávat v Berlíně, chápeš to?“

„Ne,“ odvětil Rorejs, „jistý ale je, že by ses teď měl zvednout a jít na nádraží koupit si na Fernschnellzug lístek.“

„Tohle jsem potřeboval slyšet.“

Lístek jsem totiž už měl v peněžence. EC Johannes Brahms, Praha–Berlín– Hamburk Altona, odjezd zítra v 8:29.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Wilmersdorfer Strasse, to je neuvěřitelně pestrá směsice vůní a babylónské zmatení jazyků zároveň. U stánku s kebabem na sebe pokřikují dva úctyhodně vyhlížející turečtí kmotři. Do cholery! zakleje metař. Polák. Zpoza odpadkového koše vyškrábne koštětem kus kebabu, který předevčírem upadl italské turistce, a ulicí prolétne mračno masařek a zápach hniloby. Čichové vjemy jsou v tetelícím se vzduchu intenzivní. Ani v tomhle se Renata nemýlila: je vedro. Die Sonne scheint wirklich rasch. Na nohou mám sandály. Hans-Joachim se pod stolkem před Rogackiho rybárnou dotknul bosým palcem mojí paty. Nemůžu se vynadívat, jak se na jeho svalnatém předloktí mezi chloupky lesknou v slunci kapičky potu. Chci jednu po druhé sesbírat. Chci je pít. Berlínské ulice žhnou a já jsem žíznivý. Zevnitř z rybárny k nám zavanul proužek kouře. Do udírny konečně nasázeli úhoře. Hans-Joachim mě bere za ruku; otevřeně a na veřejnosti.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Renatin seznam, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků