Hlavní obsah
Jiří David: Habsburský mýtus, květen 2019, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David

Asertivním ne! muslimským přistěhovalcům v roce 2015 se střední Evropa vrátila na kontinentální mapu jako (takřka) homogenní blok a alternativní centrum rozhodování.

Jiří David: Habsburský mýtus, květen 2019, exkluzivně pro Salon Foto: Jiří David
Pavel Barša: Habsburský mýtus

Zároveň se vynořily diskurzy kladoucí si otázku zvláštnosti tohoto regionu a jeho vztahu k západní Evropě. Viktor Orbán i Jarosław Kaczyński s odkazem na specifickou zkušenost regionu hovoří o zvláštní misi, kterou má střední Evropa vůči svému západnímu protějšku: má ho zachránit před záhubou, do níž ho stahují multikulturalismus a liberalismus.

Tento ambivalentní vztah středoevropských národních konzervativců k západní Evropě není ničím novým. Dávají jenom jiný obsah diskurzům z osmdesátých let. I v Kunderově Únosu Západu z roku 1983 byla identifikace se západní Evropou doplněna její kritikou. Díky svému geopoliticky excentrickému postavení (jež bylo dáno sovětským „únosem“) měla být střední Evropa schopna nahlédnout úpadek centra, který zůstával jemu samému skryt.

Tehdy ovšem neměly být jeho příčinou multikulturalismus a liberalismus, podkopávající křesťanský základ Evropy, ale komercializace a amerikanizace. Tyto dvě věci rozleptávaly její vysokou kulturu. Pro zachycení jejich zkázonosných důsledků použil Kundera klasickou figuru německého romantismu a nacionalismu: protiklad mezi autentickou a duchovně hlubokou kulturou na jedné straně a materiálně blahobytnou, avšak mělkou civilizací na straně druhé. Středoevropský intelektuál, jenž se v situaci okupace své země východním impériem přihlásil k vysoké kultuře jako nejcennějšímu západnímu dědictví, po své emigraci do západní Evropy zjistil, že je tam toto dědictví rozkládáno trhem a konzumerismem – že kulturu postupně vytěsňuje civilizace.

Kundera se ve svém eseji neobešel bez idealizace habsburské říše. Různé formy takového přikrášlování monarchie označil Claudio Magris v titulu své knihy z roku 1963 za habsburský mýtus. Kundera evokoval austroslavistickou vizi rakouského státu jako útočiště a ochránce malých národů, které by jinak byly podmaněny a kulturně popřeny imperialismem Německa či Ruska. Ačkoliv konstatoval, že tato potence nebyla naplněna a příležitost byla zmařena, přece jen vyzařovala z jeho textu jistá nostalgie po habsburské monarchii jako mnohonárodnostním prostoru, ve kterém vykvetla kultura fin de siècle, k jejímž vrcholným představitelům a pokračovatelům Kafkovi, Brochovi či Musilovi se hlásil.

Tato nostalgie převrátila naruby interpretaci monarchie a její kultury přelomu 19. a 20. století, kterou formulovali v šedesátých letech čeští intelektuálové v čele s Eduardem Goldstückerem při svém znovuobjevování Franze Kafky. Kafka byl chápán jako někdo, kdo v realitě rakouské byrokracie zahlédl předobraz despotických režimů 20. století, včetně stalinského socialismu.

Milan Kundera v roce 1981

Foto: Profimedia.cz

Čtyři roky před Kunderovým Únosem Západu generalizoval tuto vizi Václav Bělohradský na další velké spisovatele a intelektuální směry rakouského fin de siècle: v neosobní byrokratické moci měli odhalit odvrácenou tvář modernity, která legitimnost redukuje na legalitu, „svět života“ dusí abstraktní racionalitou, pravdu nahrazuje metodou a mluvenou řeč přirozeného jazyka umělými jazyky vědy. Bělohradský uznal oprávněnost austroslavistického hledání univerzalistického rámce, jenž by střední Evropu ochránil proti imperialismu velkých a partikularismu malých národů. Habsburská monarchie však dala univerzalismu, po němž austroslavisté jako Palacký volali, formu neosobní moci, která dusí život v jeho mnohoznačnosti a nevypočitatelnosti. Údajné řešení se tak samo proměnilo v problém, léčba přinesla novou, specificky moderní nemoc.

Zatímco v Bělohradského pojetí předjímá rakouská říše vítězství totalitních systémů a ideologií ve 20. století, nedávno zesnulý Rudolf Kučera ji v osmdesátých letech na stránkách samizdatu Střední Evropa viděl jako poslední útočiště před tímto odlidštěním. Jeho perspektivu lze pochopit jako pozdní podobu té varianty habsburského mýtu, kterou Magris spojoval s pozicí Stefana Zweiga, Josepha Rotha a Franze Werfela z třicátých let.

V kontextu běsnění středoevropského nacionalismu a nástupu Hitlera se jim poslední léta monarchie, která si pamatovali ze svého mládí, jevila jako ztracený ráj. Není náhodou, že dva z těchto židovských autorů konvertovali ke katolicismu, k jehož konzervativní verzi se hlásil i Kučera: byl to právě katolický univerzalismus, s jehož pomocí podle něj monarchie nastavovala hráze moderním ideologiím a nacionalismu.

Václav Bělohradský

Foto: Petr Horník, Právo

V českém intelektuálním prostoru osmdesátých let tak proti Kunderově liberálně-konzervativní nostalgii po rakouské vysoké kultuře a Bělohradského liberálně-postmoderní interpretaci této kultury jako vzpoury proti byrokratické moci habsburské monarchie stála Kučerova katolicko-konzervativní idealizace této monarchie.

Bělohradského odmítnutí univerzalismu znetvořeného do podoby neosobního systému ale neznamenalo přijetí národního partikularismu. V souladu s tím odmítl o čtyřicet let později antiuprchlickou hysterii spojenou s útoky na „Brusel“, jenž středoevropským nacionalistům sto let po pádu monarchie nahradil „Vídeň“. Podobně odmítavé stanovisko Kučery lze vysvětlit tím, že na rozdíl od většiny současných českých konzervativců, kteří přijali nacionalismus jako svého spojence, ho on v souladu se svou prohabsburskou perspektivou považoval za podobně nebezpečnou moderní ideologii, jakou v jeho očích představoval komunismus.

Revize habsburské historie

Po Kučerově smrti žije antinacionalismus motivovaný kladným vzpomínáním na habsburskou říši dál u Martina C. Putny. Ten dává ve svých Obrazech z kulturních dějin Střední Evropy habsburské nostalgii kriticky umírněnou – „demytizovanou“ a „liberalizovanou“ – podobu. Na rozdíl od Kučery se hlásí k monarchii už ne jako ke katolicko-konzervativnímu, ale jako k osvícensko-modernizačnímu projektu, jenž rozšířil západní civilizaci na východ. Zcela u něj chybí dvojznačnost a ambivalence Orbánova, Kunderova či Kučerova středoevropanství – střední Evropa už nemá žádnou pozitivní specifičnost, jíž by mohla obohatit či korigovat Západ. Jejím úkolem je pouze pěstovat a bránit západní hodnoty a instituce tváří v tvář ohrožení, které přichází z ruského Východu (ne tedy primárně z Východu muslimského, jak tvrdí odpůrci uprchlíků).

Rudolf Kučera

Foto: Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Existuje-li nějaký nejobecnější společný jmenovatel Kunderovy, Kučerovy a Putnovy habsburské střední Evropy, pak je to reálná či potenciální schopnost vytvořit institucionální rámec, který by umožňoval rozvoj malých národů tím, že by je chránil před jejich vlastním šovinismem i hegemonismem národů velkých. To jde proti hlavnímu proudu historiografie 20. století (obzvláště, ale nejen v nástupnických zemích), která naopak habsburskou monarchii obviňovala z národnostního útlaku a její pád líčila jako nutný výsledek emancipačních zápasů utlačovaných národů. Druhým předpokladem této historiografie byla teze o celkově anachronické povaze říše, která spolu s národním sebeurčením blokovala i další aspekty modernizace.

V Česku dnes tento antihabsburský mýtus nejhlasitěji napadá historik Jiří Rak. Jeho a Putnovo zavržení tohoto mýtu je v souladu s vlnou historiografického bádání, která v minulých dvaceti letech oba zmíněné předpoklady odmítla. Výtěžky této revizionistické vlny shrnují v nedávno vydaných knihách západní historici John Deak, Pieter M. Judson a Steven Beller.

„Staré“ Rakousko podle nich nebylo zdaleka tak zaostalé, jak tvrdila mainstreamová historiografie 20. století. V mnoha ohledech naopak drželo krok s ostatními evropskými státy. Navzdory zablokování institucionální federalizace dualistickým uspořádáním z roku 1867 navíc v Předlitavsku probíhala jakási federalizace de facto, která umožňovala i těm národům, které jako Češi neměly politickou autonomii, rozvíjet hospodářské, kulturní i občanské instituce a svébytný národní život. Slovy Bellera bylo Rakousko-Uhersko spíše než „žalářem“ národů jejich „školkou“.

Tři zmínění autoři zavrhují retrospektivní teleologickou iluzi z konce první světové války, v níž se rozpad monarchie jevil jako nevyhnutelný důsledek posledních desetiletí před válkou, která pak měla jen stvrdit neschopnost monarchie se modernizovat.

Odmítají také redukovat problémy monarchie na národnostní otázku. Stejně tak důležitá byla otázka sociální, o čemž podle Judsona svědčí předválečný vzestup rakouské sociální demokracie – roku 1905 byla schopna uspořádat na celém území Předlitavska kampaň za všeobecné hlasovací právo mužů a v prvních volbách po jeho zavedení roku 1907 se stala nejsilnější politickou stranou v Říšské radě, více poslanců měl jen klub spojující zástupce sociálně-katolických stran z jednotlivých zemí.

Martin C. Putna

Foto: Petr Hloušek, Právo

Autoři také připomínají, že národnostní cítění příslušníků malých (neněmeckých) národů Předlitavska se nevylučovalo s loajalitou k monarchii a s ochotou jít za ni roku 1914 bojovat. K rozpadu monarchie podle nich nevedl vývoj v desetiletích před válkou, ale válka samotná – především represivní vojenská diktatura nastolená po jejím vyhlášení, která se k neněmeckým národnostem chovala jako k vnitřním nepřátelům, a v kontextu válečného utrpení a rostoucího nedostatku tak fungovala jako „sebenaplňující se proroctví“. Válka rovněž dala prostor velkoněmeckému šovinismu posílenému ještě vojenským poručnictvím Německa nad Rakouskem-Uherskem.

Především v důsledku těchto faktorů velká část elit neněmeckých národů na rozdíl od posledních let před válkou skutečně roku 1918 neviděla jinou cestu než politickou nezávislost.

Masarykova slepá skvrna

Současná revize historie monarchie koresponduje s posunem v mainstreamovém pojetí moderního mezinárodního řádu a podmínek jeho stability. Jednoznačné zavržení Rakouska jako anachronismu bylo spjaté s předpokladem, že moderní doba je dobou suverénních národních států. Od devadesátých let 20. století je však tato představa přehodnocována. Vycházela totiž z oddělení toho, co se dělo v západní Evropě, od toho, co se dělo mimo ni. Takové oddělení však není možné: postavení Francie, Velké Británie či Nizozemska v Evropě bylo bezprostředně podpíráno jejich zámořským kolonialismem. Z globálního hlediska nebyly tyto země národními státy, ale říšemi, tedy stejným typem státu jako v rámci Evropy Rakousko-Uhersko.

Pokusy Francouzů v padesátých letech vytvořit ze svých kolonií federaci ztroskotaly podobně jako pokusy o federalizaci Rakouska-Uherska. Rakušané však měli alespoň teoreticky větší šanci uspět, neboť od tereziánských a josefínských reforem přes občanský zákoník z roku 1811 až po Prosincovou ústavu z roku 1867 směřovali ke státu, kde jsou si všichni občané rovni před zákonem.

Zámořské říše západoevropských států naopak stály a padaly s principem nerovnosti mezi jejich občany a kolonizovaným obyvatelstvem.

Karel I. v roce 1912

Foto: ČTK

Z dnešního hlediska se snaha o udržení mnoha různých národů pod jednou politickou střechou prostřednictvím zavádění (kon)federačních procedur a institucí nejeví jako anachronismus, ale jako pokus vyvinout moderní alternativu k systému evropských národních států podepřenému podmaněním neevropských ras. Masaryk mohl ztotožnit Francii, Velkou Británii nebo USA s demokracií a Rakousko-Uhersko s autokracií pouze proto, že byl slepý k odvrácené straně demokracie západoevropských a amerických bělochů, jíž bylo podrobení a vykořisťování Neevropanů. Jakmile jejich nerovnost a zámořské kolonie vezmeme v úvahu, přestanou být přesvědčivé stigmatizace Rakouska-Uherska a Německa a adorace Francie, Británie a USA, které Masaryk předvádí ve své Světové revoluci.

Jak ve své poslední knize Cesta k nesvobodě připomíná Timothy Snyder, jdoucí ve stopách Fredericka Coopera, koloniální říše představovaly sjednocené hospodářské a politické prostory, jež byly podmínkou síly a rozvoje západoevropských metropolí. Jakmile se jejich zámořské državy osvobodily, nezbylo těmto zemím než hledat nový nadnárodní prostor. Z tohoto úsilí se zrodila Evropská unie. Podle Snydera poskytla útočiště nejen osiřelým centrům někdejších říší, ale po zhroucení sovětského bloku také středoevropským národům, jejichž honba za přeludem národní suverenity je v minulém století učinila lacinou kořistí německého i ruského imperialismu.

Z Cooperova a Snyderova hlediska nevolily evropské společnosti v posledních dvou stoletích mezi moderním národním státem a předmoderním impériem, ale mezi moderním impériem či hegemonií na jedné straně a moderní (kon)federací na straně druhé.

Spor pamětí

Zavržení habsburské monarchie en bloc by bylo oprávněné, jen pokud by nástupnické státy byly schopny vyřešit ty problémy, které nebyla schopna vyřešit ona. Tímto testem však tyto státy neprošly ani s ohledem na domácí uspořádání, ani s ohledem na vzájemné vztahy. Československo, Polsko nebo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se sice samy de iure chápaly jako státy národů označených ve svých názvech, de facto ale v malém replikovaly mnohonárodnostní strukturu monarchie. Ta ovšem chápala nehegemonní národy jako v principu rovné národnosti, což jim umožňovalo usilovat o zvýšení svého formálního statusu přes různé formy autonomie a (kon)federalizace. Nové státy naopak chápaly nehegemonní národy ve svém lůně jako národnostní menšiny, a tedy potenciální ohrožení národní identity a bezpečnosti, což jakékoliv pokusy o zlepšení jejich formálního statusu předem stigmatizovalo coby podvracení státu.

Přednášku Habsburský mýtus přednesl politolog Pavel Barša (1960) poprvé v dubnu na Ekologických dnech Olomouc.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ani z hlediska vzájemných vztahů středoevropských národů nelze hovořit o tom, že by versailleský systém vyřešil problémy, s nimiž se potýkal systém rakouskouherský. Spíše je vyostřil, a tím urychlil svůj rozpad. Jeho nestabilitu a jepičí dobu trvání je třeba srovnat s relativní stabilitou a dlouhověkostí habsburské vlády.

Z toho vůbec neplyne, že máme antihabsburský mýtus nahradit habsburským. Můžeme však proti xenofobně-nacionalistickému „poučení“ ze středoevropské zkušenosti, které prezentují Orbán či Kaczyński, postavit její alternativní čtení. Místo za dědice hrdinného boje křesťanských národů s Turky a islámem se můžeme považovat za dědice stýkání a potýkání různých jazyků, kultur a náboženství v jednom politickém prostoru. Ten byl jistě prostorem zjevných nespravedlností, neřešitelných konfliktů a institucí, které by byly ve 21. století neobhajitelné. Zároveň ho však zpětně můžeme vidět také jako laboratoř, v níž se testovala možnost, jak učinit národnostní či náboženskou diverzitu snesitelnou a produktivní. Jak z politické koexistence skupinových diferencí, kterou nacionalisté a fundamentalisté všeho druhu považují za pohromu, učinit požehnání. Nestojí snad dnes Evropská unie před stejným úkolem?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků