Článek
Sympozium ke Smetanovským dnům je každoročně mezioborové a zkoumá vždy nějaké téma v souvislosti s „dlouhým 19. stoletím“. Výběr inspiruje aktuální společenská situace, která jakoby v nějakém zakletí stále nabízí nové a nové paralely. A tak po vzdělávání, stáří, práci, smrti, tělu, exotice či slovanství došlo i na loajalitu. V názvu sympozia stálo: Neviditelná loajalita? Rakušané, Němci, Češi v české kultuře 19. století.
Sympoziem se táhla otázka: Co to ta loajalita vlastně je? A jeho průběh při dobré vůli směřoval ke zpřesnění definice pojmu. Je přitom těžké najít styčný bod mezi loajalitou jako záležitostí srdce, vnitřního přesvědčení, jak to odpovídá alegorickému zobrazení bytosti odhazující masku a odhalující hruď v referátu historičky umění Taťány Petrasové, a podlézavostí. Předvést demonstraci loajality jako trapné a devótní cirkusové číslo je svůdné, zajímavější je však rozebrat pohnutky k loajalitě u autorů, u nichž sice může jít o snahu zavděčit se protektorovi, ale také o skutečný výraz vděčnosti za podporu, a dokonce i za inspiraci. A jak se má loajalita k solidaritě – nejsou to vlastně antagonistické pojmy, neznamená nakonec vyjádření solidarity současně výpověď z dosavadní loajality?
V soužití Čechů s Němci vystupuje ve vztahu k loajalitě zajímavě fenomén židovství – Židé, jakkoli asimilovaní, ateističtí, či dokonce oficiálně působící v katolické církvi jako olomoucký arcibiskup Kohn, jsou notoricky podezíráni z toho, že jejich loajalita je buď předstíraná, nebo jaksi geneticky vyloučená, čili že Otokar Fischer nemůže už z titulu svého židovství napsat pořádnou hru o Přemyslovcích (Bohumil Mathesius) a Theodor Kohn nemůže být dobrým arcibiskupem. A přes ně to, co je vlastně největším vítězstvím majority (totálně pokřesťanštěný Žid je přece absolutní triumf evangelizace a „neprobolený, neprotrpěný“ vztah k národním dějinám, jaký Mathesius vytýká Otokaru Fischerovi, by stejně dobře mohl být i předností díla), je Židům předkládáno jako potenciálně nedostatečná loajalita.
V oborech jako výtvarné umění a architektura bylo v 19. století svobodněji než v oborech psaných. Český dům mohl stavět německý architekt stejně jako německý dům architekt český a z debaty o národním slohu vychází nakonec hlavním vchodem moderna. I tak ale nevíme, jak vystihnout rozdíl mezi loajalitou a poslušností, je-li loajalita totéž co věrnost, stačí-li k jejímu vyjádření korektnost či zda tu musí být i jistá míra emoce.
O přítomnosti emoce vypovídá výstava v Západočeské galerii, která je nazvaná Riziko loajálnosti: rakouská, německá a česká kulturní identita v umění 19. století a otevřená bude do 17. května. Vyzývá k přemýšlení o střetu zmíněných identit ve státě, který loajalitu vyžaduje (ve škole, na úřadě či v armádě dokonce formou přísahy), jehož umělci však cítí také další vztahy – národní, historické, náboženské i umělecké, které se se státní loajalitou neshodují.
Výmluvný je v tomto případě obraz Jaroslava Čermáka Husité průsmyk bránící, kde malíř staví do popředí vlastní autoportrét v roli husitského bojovníka, spolubojovník má tvář přítele malíře Soběslava Pinkase a krajina za průsmykem není krajinou českou, nýbrž lesem u Fontainebleau, spojeným s francouzskou barbizonskou školou. „Tohle je obrana našich českých zájmů, které jsme v roce 1848 prohráli. My je ale budeme hájit dál, co budeme moci,“ komentuje obraz autorka výstavy Petrasová.
Samo soužití Čechů s Němci začíná být vystaveno zkoušce vzájemné loajality v rámci monarchie až s koncem 19. století, s prudkým rozvojem průmyslu v německy mluvících oblastech Čech, který vede k vysokému sebevědomí německých podnikatelů a jejich zastupujících politiků a k prvním úvahám o samosprávných Deutschböhmen. Tyto úvahy přerušila válka, ale vynořily se znovu už jako vůči Čechům zcela neloajální koncepce odtržení od Československé republiky.
Švýcarský provazochodec David Dimitri stoupá k ochozu věže katedrály.
Výstava v Západočeském muzeu se jmenuje (Ne)viditelná loajalita? České a německé v Plzni v 19. století a k vidění je do 3. května.
Konvenční loajalita k rakouské monarchii se tu střetává s loajalitou jiného druhu – například u tělovýchovných spolků s loajalitou socialistickou, z definice internacionální, nebo v jedinečném a kuriózním úkazu revolučního Kašpárka Josefa Skupy, který v Měšťanské besedě „pochovával Rakousko“ už v září 1918, s loajalitou národní. Fenomén Loutkového divadla feriálních osad zosobněný Skupou a později na čas i Jiřím Trnkou ovšem skutečně vytvořil trvalou kulturní identitu Plzně, jejíž loutkářství se těší živému rozvoji i respektu do dnešních dnů.
Při prohlížení exponátů dokumentujících, jak město demonstrovalo svou loajalitu při návštěvách císaře Františka Josefa, diváka napadne i otázka nad podobným jednáním v časech minulého režimu. Přehlídky Lidových milicí vždy 25. února byly jistě projevem loajality k vládnoucí komunistické straně, vůči občanům to byl ovšem projev totalitní moci. A bylo pak zahájení programu Evropského hlavního města kultury Plzně dne 17. ledna se zvony, provazochodcem a proudy lidí, symbolizujících toky plzeňských řek, projevem loajality občanů k městu jako kulturní metropoli, nebo jen senzací?
Obecným smyslem loajality je budování a udržování společně sdílených hodnot. Není-li loajalita ve veřejném prostoru vynucována, rozpadá se na řadu osobních angažmá a příchylností, které mohou veřejný diskurs i rozvrátit. Je velkým uměním demokratické politiky tyto jednotlivé loajality sjednotit nosnou myšlenkou a aktuálně zažíváme, jak je to stále obtížnější. Podniky jako Evropské hlavní město kultury jsou pokusem za onu nosnou myšlenku vyhlásit evropanství.
V patnáctém roce 21. století, jež můžeme klidně nazvat „dlouhým 20. stoletím“, už ale můžeme vedle potvrzujících manifestací sledovat také první náznaky výpovědí evropské loajalitě. I současnost tak nabízí nové a nové paralely a poučený pohled do minulých století nám snad může pomoci jim porozumět.