Hlavní obsah
 

Nebýt zrcadlem doby. Ildikó Enyediová natočila film o mužském tápání

Čtyři roky po úspěchu romance O těle a duši představila maďarská režisérka a scenáristka Ildikó Enyediová adaptaci románu Milána Füsta Miloval jsem svou ženu, kterou připravovala už od konce osmdesátých let. Příběh lodního kapitána, který nedokáže pochopit svou manželku, soutěžil letos na festivalu v Cannes a hraje se už i v českých kinech.

 
Nebýt zrcadlem doby. Ildikó Enyediová natočila film o mužském tápání

Příběh filmu vypráví Jakob, muž, který se rozhodl oženit s první ženou, která vejde do dveří kavárny. I když název filmu zmiňuje jeho manželku, její pohled na věc neukazujete…

Když jsme na film sháněli peníze, ukázalo se to jako problém, lidé se nás ptali, kde máme ženskou perspektivu. Jenže právě o tom ten příběh je. Zblízka sledujeme námořního kapitána, který se zoufale snaží pochopit hledisko své ženy, ale nedokáže to. Jako muž, a platí to pro jeho dvacátá léta minulého století i pro naši dobu, si totiž v dětství osvojil určitou sadu nástrojů, jak rozumět světu a jak k němu přistupovat. Je zvyklý na jasně nalinkovaný život na lodi. Když se tam vyskytne problém, musí se rychle vyřešit. V tom je dobrý. Ale jakmile vystoupí na souš a potká tuhle zvláštní osobu, všechno je hned komplikovanější. Jeho sada nástrojů už mu nestačí.

Jakob se upřímně pokouší přijít na to, jak se chovat. Jenže zůstává v zajetí snahy druhé kontrolovat. Ne proto, že je šovinista, ale proto, že okolí mu tvrdí, že nemít svou ženu pod kontrolou je jeho selhání. Mimochodem takhle jsme si podělali planetu – naším nutkáním mít pod kontrolou krajinu, zvířata, druhé lidi i sami sebe.

Jakou roli má tedy v příběhu jeho žena?

Lizzy funguje jako jakýsi zenový mistr. Dává mu lekci za lekcí, které mu neříkají, jak má přesně žít, dostává ale možnost to z nich sám pochopit. Zenoví učitelé někdy velmi pomalé studenty prostě praští klackem po hlavě. Dojde na to nakonec i u Jakoba. A zafunguje to, na konci říká, že by svému synovi, tedy budoucí generaci mužů, vzkázal: Nedělej tytéž chyby, nechtěj život kontrolovat se zaťatými svaly. Nejde to. Selžeš a unikne ti to podstatné.

Z filmu Miloval jsem svou ženu (2021)

Foto: Profimedia.cz

Nešlo mi ale o nějaké neo-hippie blábolení, že se máte odevzdat proudu života. Ve filmu je pro mě klíčová scéna, kdy Jakob a Lizzy tančí tango. Ráda přirovnávám komunikaci s druhými právě k tanci. I tam jsou dopředu dané kroky, přesto nikdy nevíte, kam přesně se ten druhý pohne. Pokud ale druhého vnímáte, můžete spolu dosáhnout harmonie.

Vztah obou hrdinů se rozpíná od smyslných momentů po okamžiky, kdy mezi nimi nefunguje vůbec nic.

Jakob a Lizzy spolu na začátku uzavřou pragmatickou dohodu. On následně vyjede na moře, ona si doma užívá, on to po návratu zjistí, ale dělá že nic. Lizzy tak pozná, že má co dočinění s velkorysým mužem, který se v jejich vztahu soustředí na to základní, a ne na to, jestli je mu věrná. To je první moment, kdy se vzájemně otevřou. Další souznění nastane ve zmíněné taneční scéně. Když jsme ji vymýšleli, řekla jsem choreografce, ať k ní nepřistupuje jako ke scéně tance, ale jako k dialogu. Divák se má soustředit na intimitu a harmonii.

Zároveň jsou oba hrdinové pořád lidé dvacátých let. Odpovídají společenským rolím té doby, nezpochybňují je, nerevoltují proti nim. A tohle staré nastavení myslí je dost jedovaté a nebezpečné. Nicméně i zdánlivě pevná pravidla lze přepsat a čas od času jsme schopni to udělat. Pod všemi těmi společenskými vzorci jsme většinou docela milí lidé.

Snímek vychází ze stejnojmenné knihy Milána Füsta. První verzi scénáře jste měla napsanou už v roce 1989. Jak se od té doby proměnil?

Natáčení jsme začali připravovat v době vzestupu hnutí MeToo. A i proto jsem se rozhodla mnohem více soustředit na Jakoba a jeho snahu vykoumat, na co se i dnes pokouší přijít mnoho mužů a jsou z toho zmatení a bezradní. Ve dvacátých letech ještě muži nečelili v tomto směru takovému tlaku jako dnes, ale i Jakob chce pochopit svou ženu, opravdu jí porozumět. Chtěla jsem mužům podat pomocnou ruku a přizvat je, abychom dohromady vytvořili lepší životní podmínky pro muže i ženy.

Dá se říct, že jde o film, který mužům ukazuje, proč je dobré jít na terapii?

Ano. V době, kdy jsem netočila filmy pro kina, režírovala jsem jednu z evropských verzí seriálu Terapie a bylo krásné vidět dopad, jaký to mělo na štáb – v Maďarsku, kde se lidé pořád stydí vyhledat psychologickou pomoc, aby si někdo nemyslel, že jsou blázni. Terapie nepojednává o vážných případech, ale o krizích, které zažíváme v soukromí všichni. A jsme dost špatně vybaveni se s nimi inteligentně vypořádat.

Ildikó Enyediová

Foto: imago stock&people, ČTK

Bylo pak dojemné slyšet, jak rekvizitář v pondělí vypráví, že si o víkendu pořádně promluvili s přítelkyní a něco nového pro svůj vztah objevili. Ona stará sada nástrojů na všechno nestačí a pak vznikají všemožná tabu.

Do hlavních rolí filmu Miloval jsem svou ženu jste si vybrala Gijse Nabera a Léu Seydouxovou. Proč právě je?

Pokaždé hledáte dobré herce s charismatem. Gijs i Léa ho mají a v obou jsem navíc viděla něco, co před kamerou ještě neukázali. Chtěla jsme jim k tomu dát příležitost. Ten klid a zároveň zranitelnost, které v sobě Lizzy má, nejsou u Léyiných postav obvyklé. Většinou hraje aktivní hrdinky, které si berou, co chtějí. U Lizzy byla důležitá nenucenost, že si nepotřebuje nic dokazovat.

Pro postavu Jakoba je zase podstatné, že ačkoli působí jako silný tichý typ, má v sobě též velký kus nejistoty.

Chtěla jsem, aby diváky dojímal. Existují lidé, většinou muži, kteří jsou opravdu zlí a svou moc zneužívají. Ale svět je plný i dobrých mužů, kteří se jen nedokážou vyznat ve své době. Jakob doopravdy nechápe, jak by se měl změnit, co mu uniká. I pro něj je zásadní zranitelnost. Musím říct, že Gijs je coby herec velmi přesný, zároveň působí impozantně, má tradiční mužskou auru a šarm, i malé gesto u něj má hloubku.

Film Miloval jsem svou ženu vznikl v koprodukci Maďarska, Německa, Francie a Itálie a mluví se v něm třemi jazyky. Jakou roli hraje v příběhu o nezvládnuté komunikaci jazyk?

Román hojně využívá fakt, že je Lizzy Pařížanka a nese si v sobě všechny prvky, které se s pařížskou kulturou té doby pojí. Do role Jakoba jsme hledali severského obra a jsem ráda, že jsme našli Nizozemce, protože román je volně založen na mýtu bludného Holanďana. Pak jsme přemýšleli, jak spolu ti dva můžou komunikovat. V románu, který napsal maďarský autor v maďarštině, nikdo nevnímá jako problém, že všichni mluví stejným jazykem a stejně umně se v něm pohybují. Jenže film je něco jiného. Kde by se námořní kapitán naučil perfektně francouzsky či Pařížanka nizozemsky?

Ildikó Enyediová

Foto: ABACA/Maredal Aurore, ČTK

Nakonec spolu Lizzy a Jakob ve filmu mluví anglicky. Pro francouzskou dámu bylo přirozené chodit na lekce angličtiny. Jakob dělá na nákladní lodi, kde se posádka rekrutovala z lidí z různých států, a kde se proto mluvilo anglicky. Oba mají svůj vlastní přízvuk a oba musí vystoupit z pohodlí a bezpečí mateřského jazyka. I to vyjadřuje snahu Jakoba o porozumění a komunikaci.

Když nám ale vše vypráví, hlavně na začátku a na konci, mluví nizozemsky – tehdy je to opravdu on a jeho pravý hlas.

V Maďarsku dnes nepanuje pro umělce ideální politická situace. Můžete se doma stále vyjadřovat tak, jak chcete?

Můj absolventský film vznikl ještě před pádem berlínské zdi, a protože jsem byla součástí široké umělecké skupiny, kterou sledovala tajná policie, byl zakázán a já pak ani nedostala vysokoškolský diplom. Velmi brzy a instinktivně jsem se proto rozhodla, že nechci být coby umělkyně zrcadlem doby – nebo to spíš byla reakce na tehdejší situaci.

Před rokem 1989, ale platí to i dnes, jsme tušili, že když se budeme držet stranou režimu, nebudeme mít peníze ani významnou společenskou pozici, zároveň jsme však věděli, že to naše kultura, a ne ta oficiální, je ta pravá.

Borges napsal jednu silnou větu: „Není nic odpornějšího než zrcadlo, protože opakuje něco, co už existuje.“ Já chci být skutečně svobodná, a to znamená následovat hlavně vlastní ideje a myšlenky. Někdy je těžké je vyjádřit, ale je to má cesta. Mimochodem román Miloval jsem svou ženu napsal Füst během druhé světové války a byl to Žid, takže i on se rozhodl nereagovat na svou dobu přímo.

Už máte nápad na další film?

Ano, bude se jmenovat Tichý přítel a hlavním hrdinou bude strom. V noci otevírá své květy a opylují ho netopýři, ne včely. Je to imigrant, protože roste v německé botanické zahradě, kam ho přivezli z Jižní Ameriky. Budu sledovat sto let ze života toho stromu, a jak rychle se mění vnímání a spojení lidí s přírodou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků